Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Noční můra Leah 1/2

01.10.2010 (20:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1566×

Mé „a žili šťastně až do smrti“ skončilo před rokem a půl. Dokonalý život se mi sesypal jako domeček z karet. Můj tehdejší přítel mě opustil bez pořádného vysvětlení. Byl vážně trapný, jak se snažil vzít všechnu vinu na sebe a snažil se mě přesvědčit, že s jeho volbou nedokážeme pohnout ani jeden. Když jsem se dozvěděla, že jeho vyvolenou je Emily, bylo to jako nůž do mého, už tak dost bolavého srdce. Milovala jsem ji skoro stejně jako Sama. Byla má sestřenice a nejlepší kamarádka. Ptáte se, jak mi to tedy mohli udělat? Viděli se poprvé a… prý to byla láska na první pohled. No, ani já to nechápu.

Čas prý vyléčí každou bolest. S tou mou se mu to zatím příliš nevede. A tátova smrt byla pomyslnou tečkou. Nenáviděla jsem La Push. Chtěla jsem odtud vypadnout co nejdál. Nejlépe jít někam studovat. Hodlala jsem si najít nějakou školu a odjet hned po pohřbu. Ucházet se o stipendium a zároveň najít brigádu, abych si na školu vydělala. Nehodlala jsem zatěžovat mámu. Už tak toho bude mít dost, aby to s bráchou utáhli. Seth, povzdechla jsem si. Můj o pět let mladší bráška se snažil tvářit jako tvrďák, ale když jsme se sešli před dírou, do které za chvíli spustí tátovu rakev, a kněz začal mluvit, Sethovy oči plavaly. Stála jsem mezi ním a mámou. Vždycky byla tvrdá. Někdy mi přišlo, že kdyby na ni naložili tíhu celého světa, unesla by to. Ani teď nehnula brvou. Objala jsem Setha kolem ramen. Zabořil mi vděčně hlavu do bundy a tiše se rozvzlykal. Mé slzy už dávno vyschly. Vyplakala jsem jich tolik – a nejen kvůli tátovi, že jsem už prostě žádné neměla.

Proslov se blížil k závěru. Kněz mluvil o naději, ale já žádnou neviděla. Aspoň ne pro sebe. Přemýšlela jsem o svém životě a oči mi konečně zalily slzy. Je to všechno tak nespravedlivé! Když jsem vzhlédla, můj pohled padl na Sama. Stál i s Emily na druhé straně tátova hrobu. Neuniklo mi, že se potají drželi za ruce. Dívali se na mě tak soustrastně, že se to nedalo snést. Emily měla skloněnou hlavu, aby jí vlasy padaly do obličeje. Ani tak ale nedokázala úplně zakrýt znetvořenou část tváře. Nehoda, která se stala před rokem, ji připravila o krásu. Samovi to však (pro někoho překvapivě) nevadilo, naopak – sblížilo je to ještě víc. Neudělali jeden bez druhého téměř ani krok. Je šílené, že Emily závidím i tu nehodu? Kdyby mi někdo nabídl, abych si to s ní vyměnila, neváhala bych ani vteřinu. Svou krásu, své srdce, svou duši… cokoli bych dala za to, aby se ke mně Sam vrátil. Jenže to se nestane. Už dávno jsem to pochopila a přestala doufat.

Pomocníci hrobaře začali hrob zasypávat a před námi se zvolna tvořila řada kondolujících. Sotva jsem zaslechla slova toho prvního, bylo mi jasné, že to nevydržím. Nezvládnu to. Nechci to poslouchat. Sam s Emily se k nám blížili. Spatřila jsem, jak ji něžně políbil do vlasů a před očima se mi začaly dělat mžitky. Vykašlala jsem se na to, co si ostatní pomyslí, a ignorovala mámino syčení, že nectím tátu. Potřebovala jsem pryč. Otočila jsem se na podpatku a bez jediného pohledu na kohokoli (mámu a Setha nevyjímaje) jsem se rozběhla pryč. Měla jsem pocit, že jinak se zadusím.

Když jsem vyběhla ze hřbitovní brány, ještě jsem zrychlila. Cítila jsem se jako v horečce. Tváře mi planuly a přesto, že bylo maximálně dvanáct stupňů, já se potila. Rozepnula jsem si sako a nastavila tvář jemnému deštíku, který tady byl tak přirozený jako jinde slunce. Patřil prostě k tomuhle kraji. Teď se ale hodil. Vypadalo to, jako když i nebe pláče nad smrtí dobrého člověka. A tím můj táta rozhodně byl. Navíc mi svlažoval rozpálené čelo.

Zastavila jsem se, až když jsem měla jistotu, že jsem sama. Nechtěla jsem nikoho vidět. Rozhlédla jsem se kolem a trochu udiveně jsem zjistila, že jsem poblíž útesů. Kolik jsem musela uběhnout a ani jsem se nezadýchala? Šla jsem teď krokem. Nějak jsem nemohla zastavit. Potřebovala jsem se pohybovat, jinak bych snad praskla. Bolest z mého srdce se přelila do celého těla. Najednou jsem ji cítila v každičkém svalu. Byla skutečná, jako by mě bodaly tisíce jehel. Přesto, že jsem stále cítila horkost, mé tělo teď roztřásla zimnice. Ale byla podivná. Nebyla to vlastně zimnice – jen ten třas. To, když jsem si vzpomněla na Emily a Sama. Bolest v srdci se ještě vystupňovala a já si konečně dovolila výkřik. Zněl skoro jako zavytí zmučeného zvířete. Spolu s ním mi z očí začaly stékat slzy. Tisíce a tisíce. Ani jsem se je nesnažila potlačit. Stejně by to bylo zbytečné. Proč to dobré končí vždycky tak brzy?

Myslela jsem si, že bolest už znám, že se s ní dokážu vyrovnat. Nebylo to přece poprvé, co jsem se potřebovala vyplakat. Tentokrát to ale nebylo jako vždycky. Kromě bolesti jsem cítila i nesmírný vztek nad tou nespravedlností. Kdo rozhodl, že mám přijít o lidi, které miluju? Kdo měl na to právo?

Téměř jsem nevnímala, jak se mé tělo chvěje víc a víc. Nevnímala jsem nic kromě své bolesti. Náhle jsem se zhroutila v křeči. Modlila jsem se, aby přestala, ale místo úlevy přišel šok. Vybuchla jsem. Bylo to, jako by se zvíře, které mi už delší dobu drásalo vnitřnosti a způsobovalo tu šílenou bolest, prodralo náhle na povrch. Jako vetřelec. Jenže ten chlupatý tvor jsem byla podivným způsobem stále já. Zírala jsem, jak mé ruce a nohy změnily tvar. Nechtěla jsem ani pomyslet, jak asi vypadá zbytek mě. Co to se mnou je? Chtěla jsem zděšeně vykřiknout, ale z mého hrdla se vydralo teď už zcela regulérní zavytí. Proboha, já jsem vlk.

Jestli jsem si myslela, že nic děsivějšího, než tohle zjištění, se mi stát nemůže, spletla jsem se. Vzápětí se v mé hlavě totiž začaly ozývat hlasy. Cizí hlasy. A nejhorší bylo, že jsem je podivným způsobem poznávala. Vůbec se mi nelíbilo, co říkaly.

„Jak to, že se proměnila? Vždyť holky se nemění.“

„Štěstí, že je sama. Na hřbitově bychom to nevysvětlili.“

„Same, neměl bys za ní chodit sám…“

Jako poslední jsem zaslechla hlas, který jsem kdysi milovala: „Klid, Lee-Lee. Za minutku budu u tebe a všechno ti vysvětlím.“

Proboha, Sam jde za mnou? Nesmí mě takhle vidět. Rozběhla jsem se pryč a málem šílela, když se hlasy v mé mysli začaly překřikovat, jak mě chtěly zastavit. Nechtěla jsem nic vysvětlit. Jediné, co jsem chtěla, bylo být sama a ve své původní podobě.

Samovi trvalo, než mě doběhl. Nakonec musel použít příkaz alfasamce. V tu chvíli jsem samozřejmě netušila, o co jde, ale nedokázala jsem neposlechnout. Přikázal mi zůstat, a tak jsem se stulila do klubíčka. Když jsem spatřila přicházet obrovského černého vlka, znovu jsem se postavila a chtěla utéct. Nevypadal sice, že by chtěl zaútočit, ale s nikým takovým na blízku jsem se necítila bezpečně. Konejšivě na mě zavrčel a já si uvědomila, že má Samovy oči.

Díval se na mě soucitně a mně došlo, že jsem právě odhalila pravdu, kterou mi předtím nemohl prozradit. A co hůř - právě jsem se stala součástí jeho tajemství. Můj život se stal nejhorší noční můrou, kterou si dokážete představit. Není z ní úniku. Znám jeho myšlenky, city, které chová k Emily, i to, jak mě lituje. To samé u zbytku smečky. Nenávidím tohle sdílení, a proto jsem zlá. Chci, aby cítili stejnou bolest, ve které se utápím já sama. Snad jednou přijdu na způsob, jak to změnit. Třeba je možnost, jak být šťastná. Naděje umírá poslední. Tím se konejším. Nic jiného mi totiž nezbývá.

2. část

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Noční můra Leah 1/2: