Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » New Life

13.09.2009 (14:45) • Angelina • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 4181×

Nespala jsem, jen čekala, až zazvoní budík, aby mi oznámil, že mám vstát. Dívala jsem se z otevřeného okna, nikdy jsem ho nezavírala. Ještě byla tma.

Nežila jsem už ve Forks. Přestěhovala jsem na Aljašku potom, co se Jacob otiskl. Byla to moc milá dívka, jmenovala se Soňa, měla jsem jí ráda a přála jsem jim jejich štěstí a lásku. Jen jsem si řekla, že u toho nemusím být. Nejdříve jsem si tady sehnala dobře placenou práci v jednom obchodě, kterou bych mohla dělat i při studiu. Potom jsem si našla byt a přihlásila jsem se na Univerzitu jihovýchodní Aljašky. Charliemu jsem to oznámila, až když jsem měla všechno zařízené. Samozřejmě, že mě nechtěl pustit. Tvrdil, že můžu jít na nějakou univerzitu v okolí, když chci dál studovat, ale po tom jsem netoužila. Chtěla jsem být co nejdál od toho promoklého zeleného městečka. A Charlie mi nemohl bránit, když jsem byla dospělá.

Byt v desátém patře byl malý – koupelna, kuchyň a ložnice. Víc jsem nepotřebovala a ani nechtěla. Zařídila jsem si to tady ze svých úspor jen skromně, neměla jsem ani televizi. Stejně bych se na ní nedívala. Bydlela jsem tady už půl roku a nic mi nescházelo. No, když se to tak vezme, tak to vlastně není pravda. Chyběla mi jedna osoba, ale ta se stejně nevrátí, tak proč smutnit, že?

Důvod, proč jsem z Forks odešla nebyl jen Jacobův otisk. Došlo mi, že jen čekám. Čekala jsem, že ON se třeba jednoho dne vrátí a budeme zase spolu, ale uvědomila jsem si, že není na co čekat. On už se nevrátí, nemiluje mě. Pamatovala jsem si tu noc. Znovu se mi zdála moje noční můra. Bloudila jsem lesem a něco jsem hledala. S křikem jsem se probudila, když mi došlo, že není co hledat. V tu chvíli jsem to věděla. Nebylo nic, co bych ve snu mohla najít a tam ve Forks nebylo nic, na co bych měla čekat a tak jsem se odstěhovala a začala jsem nový život.

Vlastně ani nevím, jestli je tohle život. Ráno vstanu, jdu do školy, ze školy do práce. A když se večer vrátím do prázdného bytu, sesypu se. Dostihne mě má bolest z jeho odchodu, kterou celý den potlačuji. Jelikož jsem už neměla Jacoba, nebylo nic, co by tu bolest dokázalo utlumit a tak jsem každý večer skončila s pláčem stočená do klubíčka, objímala si hrudník, abych se udržela pohromadě, protože bolest mě trhala na kousky. Vždycky jsem vyčerpáním usnula. Nejlepší na tom všem bylo, že moje noční můra skončila. Už jsem ve snech nebloudila lesem. Zdáli se mi krásné sny, ve kterých jsem byla s ním a on mi říkal, že mě miluje. Vždy mi bylo líto, když jsem se probudila.

Budík zazvonil. Vstala jsem a šla do koupelny. Napadlo mě, že jsem už dlouho neměla žádnou nehodu, ani jsem nezakopla. Věděla jsem čím to je. Nikdy jsem nikam nespěchala. Všechno mohlo počkat. Osprchovala jsem se a pak se oblékla. Dnes byl pátek. Nevadilo mi, že přichází víkend. Obchod, ve kterém jsem pracovala, měl otevřeno jen v týdnu a když jsem po prvních dnech tady zjistila, jak mě volný čas ubíjí, našla jsem si ještě jednu práci. O víkendech jsem pracovala jako servírka v jednom místním baru. Měli otevřeno od rána až do večera, což mi vyhovovalo. Žádný volný čas k přemýšlení o budoucnosti. Stejně jsem žádnou neměla.

Ani jsem se nenasnídala a šla jsem do školy. Dneska jsem neměla hlad, ale možná bych měla něco sníst. Od té doby co jsem bydlela sama, jsem trochu zhubla – asi 10kg... Nedbala jsem příliš o pravidelnou stravu. Už bylo světlo. Došla jsem na parkoviště vedle bytovky, ve které jsem bydlela. Charlie mi na rozloučenou koupil nové, spolehlivější auto. Už si ani nepamatuji, jaké je to auto, jen vím, že je to nějaký levnější model BMW. Nasedla jsem do něj a rozjela jsem se směrem na univerzitu.

Byla jsem docela dobrá studentka, průměrná. Přesně jak jsem byla zvyklá. Díky dvěma zaměstnáním jsem neměla zase tolik volného času, abych se mohla učit. Ale nestěžovala jsem si, volný čas byl přesně to, co jsem nechtěla. Ke škole jsem to neměla daleko, ale stejně jsem raději jezdila autem. Při řízení jsem se měla na co soustředit, kdežto při chůzi ne. Zaparkovala jsem na univerzitním parkovišti. Rychle jsem šla do třídy, kde jsem měla první hodinu. Ze začátku jsem tu trochu bloudila, ale už jsem si tady zvykla. Sedla jsem si na své obvyklé místo. Vedle mě nikdy nikdo neseděl. Když jsem tu byla nová, pár lidí se semnou pokoušelo skamarádit, ale já jsem o to nestála. Byly by to jen další osoby před, kterými bych se musela přetvařovat. Stačili mi maily Renné a pravidelné telefonáty Charlímu a Jacobovi, při kterých jsem musela vyprávět jak dobře se mám.

Nechodila jsem do školy s předstihem, takže chvíli po mě přišel učitel a začala hodina. Musela jsem dávat pozor a pečlivě si dělat poznámky, abych nemusela dohánět učivo po škole. Když jsem se soustředila na přednášky, den mi utekl rychle a já brzo vyrazila do práce. Zaparkovala jsem kousek od obchodu a těch pár metrů jsem došla pěšky.

Rozhlédla jsem se, abych mohla přejít silnici, když v tom na protějším chodníku stál ON. Usmála jsem se a zůstala jsem stát. Tohle u mě bylo normální. Když se mi to stalo poprvé, málem mě porazilo auto, protože jsem se za ním rozeběhla. Byla to jen halucinace a já jsem to už věděla. Potkávala jsem ho skoro všude - ve škole, v práci, doma. Občas na mě moje halucinace promluvila. Milovala jsem svůj život tady se svými krásnými sny a halucinacemi... Moje představa se usmála svým dokonalým pokřiveným úsměvem a zamávala mi. Když jsem ho někde spatřila, tak jsem vždy zapomněla na okolní svět a tak jsem si musela připomínat, že jsem mu nesměla zamávat zpátky. Už tak bylo divné, že jsem se usmívala jen tak, ještě kdybych mávala nikomu, mohli by si lidé okolo mě myslet, že jsem se zbláznila. Možná by měli pravdu, ale já jsem na sebe nechtěla poutat pozornost.

Projel kamion a na vteřinu mi zakryl výhled na to nádherné stvoření na protějším chodníku. Ale když kamion odjel, ON byl pryč. Smutně jsem si povzdychla a těšila se, až ho uvidím příště. Přešla jsem ulici a vešla do obchodu, kde jsem pracovala.

„Ahoj Johne,“ pozdravila jsem a šla se posadit za kasu. John byl můj šéf tady v obchodě. Vycházeli jsme spolu dobře. Hlavně proto, že já jsem nikdy nepřišla pozdě nebo jsem nechtěla odejít dřív a on mi řádně platil.

„Bello! Ahoj!“

Vždycky byl až příliš nadšený, že mě vidí. John nebyl o moc starší než já, bylo mu 23. Obchod zdědil po otci, ale dařilo se mu dobře. Několikrát jsem mu musela dát jasně najevo, že já nerandím, ale on to nevzdával. Připomínal mi Mika Newtona z Forks, ale v jistých věcech byl John všímavější. Poznal na mě, kdy nemám svůj den a tehdy mě ničím neotravoval a raději na mě ani nemluvil, ale dnes jsem měla jeden z těch lepších dnů a on to poznal. Vyndala jsem si učebnici matematiky a začetla jsem se do ní. Matematika mi stále dělala trochu problémy, takže když zrovna nebyli žádní zákazníci, učila jsem se.

„Bello?“ promluvil John asi hodinu před koncem pracovní směny. Zvedla jsem hlavu od učebnice a věnovala mu pozornost. „Jdeme dnes s kamarády do kina, tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli by si nechtěla jít taky...“

Povzdychla jsem si. On se snad nikdy nepřestane snažit. „Ne, díky. Ráno vstávám do práce.“

„Řekni, chodíš se někdy bavit? Ráno ve škole, odpoledne tady a o víkendech v baru. Žiješ taky někdy?“ zeptal se. Znala jsem odpověď. Můj život skončil s JEHO odchodem, teď už jen přežívám.

„Nic mi nechybí. Nemusíš si dělat starosti, vážně.“

„No jak myslíš, ale kdyby si změnila názor, stačí zavolat.“

Věděla jsem, že o mě má jen starost, ale i tak mě to otravovalo. Zase jsem se ponořila do učebnice. Zbytek pracovní doby už proběhl bez zbytečných otázek a já brzo jela domů. Dorazila jsem v devět večer jako obvykle. Vyndala si z ledničky vajíčka a osmažila je. První jídlo za den, byla jsem celkem vyhládlá. Po jídle jsem se převlékla do tepláků a trička na spaní a zalezla si do postele. Nešla jsem však spát.

Cítila jsem, že černá díra v mém hrudníku se opět začíná ozývat s ještě větší bolestí než přes den. Poddala jsem se tomu, protože jsem už byla zvyklá, že bolest bude stejně velká, i když se budu vzpírat. A tak jsem s očima plnýma slz začala vzpomínat. Na všechny Cullenovy a hlavně na Edwarda, na všechny ty krásné chvíle plné lásky a radosti. Přes den jsem si zakazovala jen pomyslet na jejich jména, protože to příliš bolelo, ale teď jsem byla sama a nemusela jsem svou bolest před nikým skrývat. Sama... Ano, byla jsem úplně sama! Od té doby, co Edward odešel jsem se cítila opuštěná, protože ten jediný, kvůli kterému jsem chtěla žít, mě nechtěl. Teď přicházely ty ošklivé vzpomínky. Na to, jak byl chladný a netečný těch pár dní po mých narozeninách, ale hlavně na den, kdy odešel. Občas jsem toužila, aby se vrátila zpět ta mlha, kterou jsem se chránila, předtím než jsem se začala kamarádit s Jacobem. S polštářem promočeným od slz jsem konečně usnula. Zdál se mi sen.

Byla jsem na louce s Edwardem a vášnivě jsme se líbali, tak jako nikdy.

„Miluju tě,“ zašeptal. „Víš to, že ano?“

„Taky tě miluju, Edwarde.“ Znovu mě políbil. Byla jsem jako v ráji. Po chvíli se mi podíval do očí.

„Je mi líto, co jsem ti udělal…“

„Nemůžeš za to.“

„Chtěl bych to nějak napravit, ale nevím, jestli je to možné,“ řekl smutně a já ho chtěla povzbudit, ale nevěděla jsem jak.

„Netrap se tím, jen mě líbej.“ rozkázala jsem a on poslechl. Další dlouhý okamžik jsem si jen užívala svého ráje.

„Dokážeš mi někdy odpustit?“ zeptal se mě Edward.

„Není co odpouštět...“

S těmito slovy jsem se probudila. Ano, není co odpouštět, protože nikdo o odpuštění nežádá. Nenechala jsem se tím rozesmutnit - už jsem byla zvyklá… Raději jsem se snažila zapamatovat si každý krásný okamžik z mého snu, abych si to mohla později přehrávat. Kéž by se něco takového stalo... Přestaň snít a vrať se do reality! nakázala jsem si zlostně. Neprobudila jsem se totiž sama od sebe, budík zazvonil. Bylo na čase vstávat. Dovolím si na něj myslet, ale až večer. Teď jsem musela do práce. Došla jsem se osprchovat. Když jsem si vysoušela vlasy, přemýšlela jsem, jestli mám dost velký hlad na to, abych se nasnídala. Nakonec jsem si vzala müsli s mlékem a vyrazila do práce.

Do baru jsem dorazila s předstihem, takže jsem tu byla první. Ještě, že jsem měla vlastní klíče a nemusela jsem čekat, až přijde moje kolegyně. Odemkla jsem si a hodila si tašku dozadu do šatny, převlékla jsem se do pracovního. Potom jsem začala sundávat židle ze stolků, když jsem to měla hotové, začala jsem otírat bar.

„Ahoj Bello, zase jsi tu první!“ řekla Lily, která tu pracovala se mnou, když se objevila ve dveřích. „Řekni, jak to děláš?“

„Ani nevím... Vstávám brzo.“ odpověděla jsem jí.

„To já se zase po ránu nemůžu vyhrabat z postele,“ svěřila se mi a odešla na šatnu. Za chvíli byla zpátky a zase začala vést svůj pravidelný monolog. „Včera jsem byla v tom novým baru na Pátý a hádej koho jsem tam viděla?“

„Nevím.“

„Edwarda!“ Tohle jméno upoutalo moji pozornost a černá díra v mém hrudníku se bolestivě zavlnila.

„Cože? Koho?“ zeptala jsem se.

„Kapitána univerzitního fotbalového týmu!“ řekla a já jsem jí zase přestala věnovat pozornost a snažila jsem se potlačit svou bolest. „Neříkej, že nevíš, o kom mluvím. Je to ten nejdokonalejší kluk na celý škole!“

Znám dokonalejšího, pomyslela jsem si. Věděla jsem jistě, že nějaký člověk nebude mít na krásu mého anděla. S dalším bodnutím bolesti jsem si uvědomila, že bych neměla říkat ´mého´, on už není můj a vlastně ani nikdy nebyl… Lily dál vyprávěla o tom, co včera zažila, ale já jsem jí nevnímala. Lily chodila na stejnou univerzitu jako já, ale naštěstí jsem s ní neměla žádné společné přednášky, takže jsme se ve škole nepotkávali. Byla to milá holka, na můj vkus trochu moc upovídaná, ale když nevyžadovala moji pozornost, bylo mi to celkem jedno.

Brzy začali chodit první zákazníci a já měla dost práce. Lily mě kolem poledne poslala ať si jdu taky odpočinout, protože jsem skoro všechnu práci dělala jen já a ona pak neměla co dělat. Ale já jsem jí odbyla tím, že nejsem unavená a že až budu chtít, tak jí řeknu. Byla to hodná holka a nechtěla, abych všechno oddřela sama, ale já jsem dělala všechno, co jsem stíhala.

Ani jsem si nevšimla jak čas rychle ubíhá, už byl večer a já byla na cestě domů. Jen jsem za sebou zavřela dveře od bytu, cítila jsem, jak přichází bolest. Ztěžka jsem došla do postele a svlékla se do spodního prádla. Zrak mi padl na kalendář na nočním stolku. Za týden to bude dva a půl roku... Třicet měsíců od Edwardova odchodu. Nechápala jsem, že jsem to bez něj dokázala tak dlouho vydržet. Sliboval, že zapomenu, za čas. Ale já nezapomněla, nemohla jsem, nechtěla. Dnes jsem nedokázala plně ovládat svou mysl a přicházeli ke mně jen ty ošklivé vzpomínky. Mé tělo ovládali vzlyky, díra vystřelovala paprsky bolesti do celého mého těla. Únava z práce a z pláče mě brzy dostihla a já usnula.

Zrovna jsem šla do kanceláře sekretářky po mojí první hodině biologie s Edwardem. Vzpomínala jsem na ten divoký, nenávistný pohled, který mi věnoval. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Potichu jsem vešla a on byl ve vnitř. Přitiskla jsem se na stěnu a doufala, že si mě nevšimne. Edward se snažil vyměnit si hodinu biologie za něco jiného, cokoliv jiného. Nemohla jsem uvěřit, že je to kvůli mě. A pak dovnitř vešla nějaká dívka, položila na stůl sekretářky papír a zase odešla. Edward se napřímil, věnoval mi další nenávistný pohled a nepřestával se na mě dívat.

Moje oči nebyli dost rychlé, aby zachytili jeho pohyb, ale v následujících vteřinách mi došlo, co se stalo. Rychlostí, která pro člověka nebyla možná, Edward praštil hlavou sekretářky o stůl a v té samé vteřině stál u mě a koukal se mi do očí.

„Bude to bolet jen chvíli,“ slíbil. Možná bych měla křičet, pokusit se utéct, ale já nemohla. Edwardův výraz napovídal, že bojuje sám se sebou, ale nakonec prohrál. Přitiskl rty na můj krk a já ucítila bolest...

S trhnutím jsem se probudila. Nepovažovala jsem tohle za noční můru. Byl tam on a neloučil se zrovna se mnou a to prostě znamenalo, že to byl krásný sen, i když jsem v něm zemřela. Smrt byla lepší než rozloučení. Zazvonil budík a já jsem se lekla.

„Pitomej krám,“ zamumlala jsem si pro sebe. Jako každé ráno jsem vstala, šla se osprchovat a obléct a potom vyrazila do práce. Byl to takový stereotyp, že jsem nad některými věcmi ani nepřemýšlela a dělala je automaticky. V práci byla ze začátku nuda, ale pak přišli zákazníci a já se s chutí pustila do práce. Lily znovu vyprávěla nejnovější drby a já jsem jí nevnímala. Možná to ode mě bylo ošklivé, ale jí to zdá se nevadilo. Lily se opět snažila dělat stejný podíl práce, ale já jí nenechala a dělala jsem všechno, co jsem mohla. Už bylo pár minut před zavírací dobou, všichni hosté byli pryč, Lily se šla převléknout a já jsem přepočítávala tržbu, když v tom jsem uslyšela dveře.

„Promiňte, ale už máme zavřeno,“ oznámila jsem příchozímu, ale neslyšela jsem žádné kroky, které by dokazovaly, že dotyčný odchází a tak jsem zvedla hlavu.

Byl tam ON. Stál za barem a nakláněl se ke mně, taky jsem se naklonila blíže k němu. Jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Usmála jsem se a prohlížela si dokonalé kontury jeho obličeje. Nakonec jsem si nechala jeho oči, protože jsem věděla, že až se do nich podívám, už se nebudu moci uhnout pohledem jinam.

„Ahoj,“ zašeptal svým nádherným hlasem a usmál se pokřiveným úsměvem, který jsem milovala. Byla jsem si jistá, že kdybych neseděla na barové židličce, podlomí se mi kolena.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu na pozdrav. Zadívala jsem se mu do očí a svět okolo mě přestal existovat, byl jen on a já.

„Miluju tě,“ svěřil se mi šeptem a já tak moc toužila věřit mu. Můj úsměv se rozšířil. Viděla jsem, že pomalu natahuje ruku, aby mě pohladil a mě zajímalo, jestli jeho dotek ucítím. Ale než se mě stihnul dotknout, někdo mi trhl hlavou a já ho ztratila z očí.

„Bello!“ zakřičela mi do obličeje Lily. Vymanila jsem se z jejích rukou a podívala jsem se na místo, kde ještě před chvíli byl on, ale nikdo tam nebyl. Zamračila jsem se.

„Co je?“ zeptala jsem se ostře Lily.

„Už jakou dobu na tebe mluvím a ty se jen usmíváš a koukáš do prázdna! Myslela jsem, že jsi upadla do nějakýho transu,“ vysvětlila mi, ale moje podrážděnost neodešla.

„To nic nebylo.“

„Stává se ti to často? Možná by jsi s tím měla jít k doktorovi...“

Jo, k psychiatrovi. Ale já jsem o svoje halucinace nechtěla přijít. Bylo to to jediné, co mě drželo při životě a alespoň na chvíli šťastnou.

„To bylo poprvé, co jsem viděla, že se usmíváš...“ podotkla Lily a já jsem si uvědomila, že má pravdu. Nesmála jsem se, jen když jsem viděla jeho.

„Hmmm...“ Lepší odpověď mě nenapadla.

„Povíš mi někdy, kdo ti tolik ublížil?“ zeptala se mě. Lily dokázala být všímavá, když chtěla. Jen jsem se na ní omluvně podívala a ona pochopila, že ne. Už to dál nerozebírala a tak jsem dopočítala tržbu a šla domů.

Už mezi dveřmi na mě doléhala známá bolest, ale dnes jsem to musela ještě chvíli vydržet. Hodila jsem kabelku do kouta a šla do kuchyně k telefonu. Vytočila jsem známé číslo.

„Bello?“ ozvalo se ze sluchátka hned po prvním zazvonění. Charlie určitě seděl u telefonu a čekal až zavolám.

„Ahoj tati.“

„Jsem rád, že voláš. Jak se máš a co škola? Jak ti to jde na univerzitě?“ zahrnul mě otázkami.

Nikdy jsem neuměla lhát, ale do telefonu mi to celkem šlo. „Dneska jsem byla s přáteli v kině - moc jsem si to užila. A ve škole je to taky dobrý. Jenom v matice trochu plavu, znáš mě.“

Charlie nevěděl o tom, že chodím do práce i o víkendech. Myslel si, že jsem si tady našla přátele a chodím se bavit mezi lidi. Chtěla jsem ho potěšit a tak jsem mu dneska řekla, že jsem se seznámila s jedním moc milým klukem. Charlie se na něj začal hned vyptávat. Nechtěla jsem příliš zacházet do detailů o svém životě, aby nepoznal, že mu lžu a tak jsem se začala vyptávat, co je nového ve Forks. Nic nového se tam samozřejmě nestalo, ale Charlie dokázal o tom promočeném městě mluvit celých patnáct minut. Nerada jsem mu lhala, ale pravda by ho zbytečně bolela.

„Přijedeš na Vánoce?“ zeptal se mě, když jsem to už chtěla položit. Povzdychla jsem si. Do Vánoc zbývaly ještě dva měsíce, ale Charlie už na to myslel.

„Nevím, tati. Asi nebudu mít peníze na letenku,“ vymlouvala jsem se. Vydělávala jsem víc, než jsem stihla utratit, takže jsem měla něco našetřené.

„O letenku si nedělej starosti, zaplatím ti ji,“ nabídl se. Možná bych se měla zachovat jako hodná dcera a přijet na svátky domů, aby Charlie nebyl sám. Nechtěla jsem se vrátit do toho domu, do svého pokoje, kde ON byl každou noc, zpíval mi mou ukolébavku... Au! Donutila jsem se ještě na chvíli zastavit příval vzpomínek.

„Možná, ještě ti dám vědět. Zatím ahoj. Za týden se zase ozvu.“

„Dávej na sebe pozor, Bello. Ahoj.“

Zmáčkla jsem tlačítko pro ukončení hovoru a hned jsem vytočila další číslo. Černá díra uvnitř mě se ozývala čím dál více a já nevěděla jak dlouho budu moct ještě odolávat.

„Haló?“ ozval se hlas plný autority a mě se vrátili vzpomínky na čas, který jsem trávila v LaPush.

„Dobrý večer Billy,“ pozdravila jsem.

„Bello! Rád tě slyším.“

„Já vás taky. Je tam někde Jacob, prosím?“

„Už jde. Dupe po schodech jako slon. Mám strach, že se nám vysypou všechna okna,“ zavtipkoval, ale já se nedokázala usmát. Příliš mě sužovala bolest. Už jsem tady trochu slyšela Jacobovi kroky a vzápětí se ve sluchátku ozval jeho hlas.

„Bello,“ vydechl.

„Ahoj Jaku,“ řekla jsem. Jeho hlas trochu zmírnil tu svíravou bolest. „Volám jen, abys neměl starost. Neruším?“

„Bells, ty nikdy nerušíš,“ poučil mě káravě. „Jak to zvládáš?“

Před Jacobem jsem nemusela lhát. On věděl o tom, jak se ve skutečnosti mám. A od té doby, co se otiskl už dokázal i plně pochopit, jak se cítím. Jen o mých halucinacích nevěděl. Nechtěla jsem, aby si dělal ještě větší starosti než do teď. Neřekla bych mu pravdu o svém životě, kdyby sám nepoznal, že mu lžu.

„Ještě žiju,“ odpověděla jsem prostě. Zrovna jsem se rozpadala bolestí. Jak bylo mým zvykem, objímala jsem se volnou paží, abych se udržela po hromadě.

„Pořád se to nelepší?“ zeptal se starostlivě.

„Nevím, jestli se to někdy zlepší, už na to nečekám, ale přestaňme mluvit o mě. Co ty a Soňa? Brzo budete mít první výročí! Už jsi něco vymyslel?“ Bylo snadné odvést Jacobovu pozornost ode mě, jakmile jsem ho zeptala na jeho dívku. Byla jsem částečně šťastná, když byl šťastný on. Nemohla jsem však jeho řeči poslouchat dlouho. Z jeho tónu, z každého slova, kterým mluvil o Soně bylo poznat, jak moc jí miluje a jak jim to dokonale funguje a to na mě bylo přeci jen trochu moc.

„Myslíš, že se jí to bude líbit?“ zeptal se mě, když dokončil popis překvapení, které pro ní chystal.

„Určitě, každou holku by to ohromilo.“ řekla jsem a snažila se znít alespoň z části tak nadšeně jako on, ale Jacoba jsem neobelhala.

„Můžu mluvit o něčem jiném.“ nabídl.

„Ne, to je dobrý. Jsem ráda, že vám to spolu klape. Jenom jsem unavená z práce, stejně si už chci jít lehnout.“

„Jsi v pořádku, Bello?“

„V rámci možností ano. Jen se potřebuju vyspat.“

„Budu dělat, že ti věřím,“ řekl. Byla jsem ráda.

„Dobrou noc, Jaku. Pozdravuj Soňu.“

„Dobrou, Bello.“

Zavěsila jsem a odbelhala jsem se do postele. Neobtěžovala jsem se svléknout, na to to příliš bolelo. Objímala jsem si hrudník oběma rukama, slzy mi tekly proudem, otřásali mnou vzlyky. Taky chci být šťastná - s Edwardem. Potřebuji ho. Já už to bez něj nevydržím ani minutu. „Prosím, Edwarde, vrať se!“ Už to nejde, bez něj ne. Nedokážu bez něj žít!

Tuhle noc jsem nedokázala vzpomínat, jen jsem v duchu prosila. Bylo těžké poslouchat cizí štěstí, když bych sama nejraději zemřela smutkem po Edwardovi. Plakala jsem dlouho do noci, až jsem únavou usnula. Díkybohu, se mi zdál nádherný sen.

Edward ležel na zádech, já jsem se nad ním nakláněla a utápěla se v jeho očích. Byli jsme u něj v pokoji a v domě nikdo nebyl, byli jsme sami. Napadali mě myšlenky, jak zaplnit čas, ale věděla jsem, že s tím Edward nebude souhlasit. Budu muset být přesvědčivá.

Políbila jsem ho. Nebránil se, ale to ještě nic neznamenalo. Dala jsem do toho polibku více vášně a chtíče. Chtěl se odtáhnout a tak jsem se k němu více přitiskla.

„Bello,“ zamručel, když snadno prolomil moje sevření.

„Chci to,“ řekla jsem rozhodně a jemu se v očích objevilo zděšení.

„Co to říkáš? Mohl bych ti ublížit!“ Zase ten strach o mě, nesmyslné.

„Tomu nevěřím.“ Opět jsem ho začala líbat. Neodstrčil mě, dokud jsem mu nezačala rozepínat knoflíčky u košile.

„Prosím, přestaň.“ zašeptal a já mu na očích viděla, že se snaží ovládnout svoji touhu. „Neudržím se…“

„O to mi jde,“ taky jsem zašeptala a ještě pevněji jsem se přitiskla na jeho chladné tělo. Nebyla mi zima, byla jsem rozpálená touhou po něm. Pokračovala jsem v útoku na jeho rty a knoflíčky u košile. Dovolil mi, abych mu jí stáhla z ramen. Moje ruce bloudily po jeho hrudi až si našli cestu k přezce pásku jeho riflí.

„Bell…“ zavrněl touhou, když jsem mu dlaní přejela přes rozkrok. Už to nejspíš nemohl vydržet. Povalil mě na záda a naklonil se nade mně. Líbal mě na rty, zatímco jeho ruce roztrhly moje tričko. Rty se přesunul na prsa. S nedočkavým zavrčením jsem přišla i o podprsenku. Nechtěla jsem zůstat pozadu a tak jsem rukama znovu zabloudila k jeho pásku. Rozepnula jsem ho a pak i jeho rifle. Stáhnul si je i se spodním prádlem. Jeho rychlými pohyby mě připravil i o moje zbývající oblečení. Přitáhla jsem si ho k sobě. Jemně a přitom rychle do mě vnikl a ve stejnou chvíli se naše rty spojili.......

„Crrrrrrrrr!“ zazvonil budík. Tak nádherný sen! Naštvala jsem se, vzala budík a vyhodila jsem ho ven oknem. Neslyšela jsem ho dopadnout, protože jsem bydlela moc vysoko. Opožděně jsem si uvědomila svoji reakci a litovala jsem toho. Teď si budu muset koupit nový.

Vstala jsem a šla do koupelny. Včerejší oblečení, v kterém jsem usnula, jsem měla celé propocené. Svlékla jsem se a vlezla si pod sprchu. Vlažná voda mě osvěžila, ale pořád jsem se cítila podivně malátná. Pohled do zrcadla mi napověděl. Pod očima jsem měla obrovské fialové kruhy. Za to mohla ta polovina probrečené noci. Měla bych se sebou něco dělat, ale proč? ptala jsem se sama sebe. Vzala jsem fén a začala jsem si vysoušet mokré vlasy. I když byly suché, ani zdaleka nepřipomínaly dřívější krásnou hnědou barvu. Podívala jsem se na svoje pohublé tělo. Vypadala jsem docela děsivě. Pokrčila jsem nad tím rameny a šla se obléknout. Vždyť je vlastně úplně jedno, jak vypadám, nesnažím se nikoho zaujmout, říkala jsem si.

Do školy jsem dorazila těsně před zvoněním, jak bylo mým zvykem. Vešla jsem do třídy a hned jsem věděla, že budu mít lepší den. Moje lavice nebyla prázdná jako vždycky. Seděl v ní ON, moje halucinace. Po tváři se mi rozlil šťastný úsměv. Koukala jsem se jen na něj a šla se posadit k němu. Bála jsem se, že když se podívám nějak jinam, on zmizí, tak jako vždycky. Překvapil mě jeho výraz, tvářil se překvapeně, zmučeně a přesto šťastně a jeho oči byly černé jako noc. Jednu vteřinu jsem přemýšlela, kde je ten úžasný úsměv, který mi moje halucinace vždy věnovala, ale bylo mi to jedno, hlavně, že jsem ho viděla a na tom jediném záleželo. Koukala jsem do jeho očí, kde převládaly ty tři emoce a byla jsem neskonale šťastná. Zazvonilo, ale mě to bylo jedno. Cítila jsem na sobě pohledy všech ze třídy. Museli se divit, že se usmívám a koukám na prázdné místo vedle sebe jako by tam byl největší poklad světa, ale mě to bylo jedno. Teď jsem prožívala svoji dokonalou chvilku. Do třídy vešel učitel, ale ani to mě nemohlo vrátit do reality. Okřikl třídu, aby se uklidnila a pak promluvil.

„Jistě jste si všichni všimli, že máme nového studenta... Pane Cullene? Mohl by jste se nám představit?“ zeptal se učitel.

Zamrkala jsem a zamračila se. Úsměv mi spadl ze rtů. Střelila jsem pohledem po učiteli a potom zpátky na svoji halucinaci. Stále tam seděl se stejným zmučeným a přesto šťastným výrazem a mě to náhle došlo. Nebyla to halucinace, nikdo ze třídy se nekoukal na mě, ale na něj.

Na Edwarda! Edward byl tady!!!

„Bello…“ uniklo z jeho dokonalých rtů.

Utekla jsem. Vstala jsem tak rychle až se převrátila židle a vyřítila se ze třídy. Běžela jsem ke svému autu a rozjela jsem se přímo do bytu. Cestou jsem si zakazovala přemýšlet nad čímkoliv, abych někam nenabourala. Nedbale jsem zaparkovala před bytovkou. Myslím, že jsem si odřela lak o značku, ale bylo mi to naprosto jedno. Roztřesenou rukou jsem si odemkla byt a zabouchla jsem za sebou.

Opřela jsem se o dveře. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale první vzlyk si prorazil cestu přes mojí obranu. Po něm přicházeli další a další. Nemohla jsem se ovládnout. Sesunula jsem se vedle dveří na zem. Stočila jsem se do klubíčka a objímala si hrudník pažemi, ale žádná bolest nepřicházela. Vyděsila jsem se, protože ta bolest ke mě svým způsobem patřila. Teď mi to však bylo jedno. Musela jsem přemýšlet nad tím, že Edward je ve stejném městě jako já. Je tu i zbytek rodiny? Panebože, co budu dělat? Nemůžu ho potkávat každý den a dělat, že ho neznám. Pořád ho miluji, z celého srdce. Nemůžu být ani JEN jeho kamarádka, pokud by o to stál. Jak se k němu mám chovat?

Nevěděla jsem si rady, ale jednou věcí jsem si byla jistá. Nemůžu tu zůstat. Budu se muset odstěhovat. Zítra ještě půjdu do školy. Třeba se už neukáže, když zjistil, že tady bydlím. Nechtělo se mi zase hledat nové místo k přežití. Tady to pro mě bylo ideální. Skoro žádné slunce, dost práce a dobrá univerzita. Nechtěla jsem se přestěhovat, ale jestli neodejde on, udělám to já. Nemůžu ho každý den potkávat ve škole. Zničilo by mě to.

Pomalu jsem přestávala brečet. Teď když jsem vymyslela východisko z téhle situace, mohla jsem se uklidnit. Všimla jsem si, že se začalo stmívat. Celý den jsem proležela na zemi. Pomalu jsem se postavila a protáhla se. Celé tělo jsem měla zdřevěnělé. Potlačila jsem poslední vzlyk a otřela uslzené tváře. Zakručelo mi v břiše a tak jsem se rozhodla najíst. Otevřela jsem ledničku a zjistila jsem, že je skoro prázdná. Byly tam jen poslední dvě vajíčka. Osmažila jsem si a snědla je ještě horké.

Podívala jsem se z okna a už byla úplná tma a tak jsem si rozsvítila malé světlo pod kuchyňskou linkou, které trochu osvítilo místnost. Vzpomněla jsem si, že jsem po škole měla jít do práce. Rychle jsem popadla telefon a vytočila číslo na Johna. Musela jsem chvilku čekat.

„Prosím?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Ahoj Johne! Hrozně se ti omlouvám, že jsem dneska nepřišla do práce. Bylo mi hrozně špatně, ani jsem nešla do školy. Celej den jsem proležela v posteli. Stíhal jsi to tam beze mě?“ Můj hlas zněl nakřáple jak jsem celý den probrečela, takže moje výmluva nabrala na věrohodnosti.

„Uklidni se, Bello. Nic se neděje. Dneska nepřišlo tolik lidí. Jak ti je?“ zeptal se mě.

„Už je mi líp, ale nevím, jestli budu moct zítra přijít. Nevadí?“

„Ne, jestli se na to nebudeš cítit, tak mi ráno zavolej a já řeknu kamarádovi, aby přišel, ok?“

„Jasně, díky. Tak ahoj,“ rozloučila jsem se s ním.

„Hlavně se uzdrav. Čau.“

Zavěsila jsem. Už jsem se cítila vyrovnaně. Oddychla jsem si.

„Bello?“

Lekla jsem se a zakřičela. Otočila jsem se a v okně seděl on, Edward. Srdce se mi rozbušilo, nevěděla jsem však, jestli důsledkem toho, že jsem se lekla nebo toho, že tu je. Musela jsem se opřít o stůl, abych nespadla. Edward vyčkával, až se uklidním. Dívala jsem se mu do očí a přemýšlela, co říct. Hrozně jsem toužila ho okamžitě obejmout a políbit. Ale zakazovala jsem si to. Začínala jsem být naštvaná. Co si o sobě myslí? Opustí mě a pak si jen tak vleze do mého bytu oknem!

„Jdi pryč.“ nakázala jsem. Otočila jsem se zády k němu, aby na mě nemohl použít sílu svého pohledu. Doufala jsem, že to vzdá a odejde.

„Prosím, potřebuju s tebou mluvit, Bello.“ použil svůj sametový hlas, kterému jsem nedokázala odolat. Zavřela jsem oči a rukou si projela vlasy.

„Víš o tom, že mám dveře, na které se dá zaklepat?!“ zeptala jsem se a snažila se znít naštvaně.

„Bál jsem se, že mi neotevřeš...“ zamumlal.

„Pojď dovnitř. Ještě si někdo bude myslet, že chceš skočit z okna a zabít se,“ pozvala jsem ho, ale pořád jsem se na něj nepodívala.

Neslyšela jsem žádné kroky a tak jsem se otočila. Stál jen metr ode mě a pozoroval mě s bolestným výrazem. Nechtěla jsem se dívat do jeho očí a tak jsem začala mýt nádobí od večeře. Edward beze slova popadl utěrku a začal umyté nádobí utírat. Připomnělo mi to dny ve Forks. Taky mi takhle pomáhal. Musela jsem přijít na jiné myšlenky, ale Edward stále nic neříkal a tak jsem začala sama.

„Jak se má Alice a ostatní?“

„Mají se celkem dobře. Alice se snaží vystopovat svou lidskou minulost.“ odpověděl dutým hlasem.

„Neviděla jsem ve škole ostatní...“ podotkla jsem. Ne, že bych to za tu chvíli, co jsem tam byla, mohla stihnout.

„Nejsou tu.“

Jeho odpověď mě překvapila, nevěděla jsem co na to říct. Nádobí jsme domyli v tichosti. Nepodívala jsem se na Edwarda, abych zjistila důvod jeho mlčení. Utřela jsem si mokré ruce a zády k němu promluvila.

„Proč jsi tady?“

„Chtěl jsem tě vidět...“ řekl tiše.

Jako obvykle jsem neslyšela jeho kroky, ale zničehonic jsem na svém rameni ucítila ledový dotyk. Slastí jsem zavřela oči. Cítila jsem, že stojí přede mnou. Zaplavila mě jeho úžasná vůně. Pohladil mě po tváři, z pod zavřených víček mi unikla jediná slza… Konečně jsem otevřela oči. Jeho oči byli zlaté, jen pár centimetrů vzdálené a byla v nich touha. Položil svou chladnou ruku na mou tvář a druhou ruku okolo mého pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Dotýkala jsem se ho téměř celý tělem. Zaplavila mě vlna bolestné slasti a touhy. Edwardův obličej se začal přibližovat a touha v jeho očích rostla. Věděla jsem, co se chystá udělat.

„Ne...“ zašeptala jsem. Nemohla jsem mu dovolit ještě více roztříštit moje srdce. Stejně nakonec odejde a mě nezbude nic než bolest. „Prosím, nedělej to...“

Touha ve zlatých očích vystřídala bolest. „Přišel jsem pozdě?“

Nechápala jsem jeho otázku a tak jsem jen sklopila hlavu. A v tu chvíli byl pryč. Zafoukal vítr a jeho ruce zmizeli. Prudce jsem otevřela oči a rozhlédla se po kuchyni. Byla prázdná. Odešel... Byla jsem si jistá, že vyskočil oknem. Podlomili se mi kolena a já spadla na zem. Začala jsem brečet. Nebyla jsem schopná postavit se na nohy a dojít do ložnice, a tak jsem se jen opřela o skříňku zamnou.

Proč přišel? Proč mě chtěl políbit? Proč mi znovu ublížil? Proč, proč, proč?!

Utápěla jsem se v slzách a v otázkách, na které jsem neznala odpověď.

Ráno jsem se probudila na zemi v kuchyni. Nepamatovala jsem si, kdy jsem usnula ani jestli se mi zdál nějaký sen. Chtěla jsem zapomenout i na to, že tu včera byl Edward, ale nešlo to. Podívala jsem se na hodiny a bylo deset. Stejně jsem nechtěla jít do školy. Nemohla jsem ho znovu vidět. Prostě to nešlo. Zavolala jsem Johnovi a řekla mu, že mi pořád není dobře a nepřijdu do práce. Slíbil mi, že se na mě možná přijde podívat. Nevadilo mi to, stejně uvidí jen trosku. Automaticky jsem se došla osprchovat, ale neměla jsem sílu dojít na nákup, abych mohla něco sníst. Celé tělo jsem měla rozlámané ze spánku na podlaze. Zalezla jsem si do postele a chtěla jsem spát. Naštěstí se mi to povedlo.

Vzbudil mě zvonek. Někdo zvonil na mé dveře. Nevěděla jsem kolik je hodin. Za dveřmi nejspíš bude John. Říkal, že se na mě možná přijde podívat. Vstala jsem a šla otevřít. Nebyl to však John…

„Alice..?“ zašeptala jsem a honem jsem ji objala. Tolik se mi po ní stýskalo.

„Ahoj Bello.“ pozdravila a opětovala mi obětí. „Ještě že jsem byla na lovu. Málem jsem zapomněla, jak si neukázněná.“

„Cože?“ zeptala jsem a odtáhla se od ní. Její oči byly tmavě zlaté a já si vzpomněla na pravidla přátelení s upíry. „Promiň. Dlouho jsem si nemusela dávat pozor. Pojď dál.“

Nepustila jsem jí však ani na chvíli z očí, pořád jsem jí objímala okolo pasu. Ona měla položenou ruku na mých ramenech. Volnou rukou jsem zabouchla dveře. Alice zamířila do ložnice, jako by věděla, že tu nemám obývák. Posadily jsme se na mojí postel.

„Jakto že jsi tady? Edward včera říkal...“ Vzpomínka na včerejší večer zabolela a já jsem nedokázala doříct větu.

„Já vím, co ti říkal. Viděla jsem to, a proto jsem tady. Edward o mě neví. Právě teď sedí v lese a přemýšlí nad tím, jak ti ublížil.“ řekla a já jsem se jí nedokázala podívat do očí. Přitulila jsem se k ní jako malé dítě ke své matce.

„Tolik se mi po tobě stýskalo, Alice,“ zašeptala jsem.

„Mě taky, Bello. Mě taky,“ řekla a pevně mě objala.

„Tak proč si za mnou nepřijela?“ vyčetla jsem jí.

„Nedovolil mi to.“

„Edward? Proč?“

„Ze stejného důvodu, z jakého nás donutil odejít.“

„Cože? Nechápu, co to s tím má společného?“ zamračila jsem se zmateně. Alice si mě přesunula tak, aby mi koukala do očí.

„Tenkrát v lese ve Forks... Bello, Edward ti lhal. Nikdy tě nepřestal milovat,“ řekla a dívala se mi přitom do očí jako by se mě snažila přesvědčit pohledem. Tomuhle jsem však věřit nemohla. Uhnula jsem očima a zadívala se na postel.

„Já... Alice, proč to říkáš? Proč mi lžeš?“ zašeptala jsem.

„Nelžu. Přísahám, že ti říkám pravdu. Měla jsi ho vidět, on bez tebe nedokáže-“

„Alice, prosím tě přestaň.“

„Chceš slyšet pravdu? Proč tě tenkrát opustit a oběma vám ublížil tím nejhorším způsobem? Nebo chceš dál žít ve lži?“ zeptala se mě.

Zamyslela jsem se nad tím, co říkala. Nedokázala jsem tomu uvěřit, ale nakonec jsem se rozhodla, že chci, aby mi to řekla. „Tak mluv,“ pobídla jsem jí a bedlivě jí poslouchala.

„To, co se stalo o tvých 18. narozeninách, byla Edwardova nejhorší noční můra. Už od začátku vašeho vztahu si vyčítal, že tě bere z lidského světa, že jsi s ním v neustálém nebezpečí. Už když tě tenkrát napadl James, přemýšlel o tom, že on pro tebe není ten pravý. Ale to, co se stalo s Jasperem, byla poslední kapka. To, že tě musel bránit před vlastním bratrem... Nedokázal se přes to přenést a nikdo z rodiny ani já se svými vizemi, jsme ho nedokázali přesvědčit, že dělá chybu. A tak nás nakonec donutil odejít. Trpěl stejně jako ty. Nedokázal zůstat s námi a s našimi vzpomínkami na tebe. Odešel od naší rodiny měsíc po odchodu z Forks. Chvíli se snažil stopovat Victorii, ale sama si nejspíš domyslíš, že se mu to nepovedlo. Nakonec přestal chodit mezi lidi a v jednom prázdném domě se utápěl ve vzpomínkách na tebe.

Měsíc po tvém odchodu z Forks to už nevydržel a vydal se za tebou. Nenašel nic než prázdný dům, kde nebyla tvoje vůně. V lese potkal vlkodlaky a tvůj kamarád Jacob mu přes své myšlenky řekl, jak hrozně ti ublížil Edwardův odchod, i o Victorii a také to, proč jsi se odstěhovala. Že jsi na něj chtěla zapomenout. Byl zdrcený tou představou a dalších několik měsíců trávil zavřený v našem bývalém domě ve Forks. Na jednu stranu byl rád, že budeš konečně šťastná a v bezpečí, ale pořád tě miloval a ničilo ho vědomí, že ty jeho ne. Nakonec se rozhodl, že by měl taky začít znovu a pokusit se žít s vědomím, že už ho nemiluješ. A tak odešel sem a přihlásil se na univerzitu. Jacob mu neprozradil, kam jsi se odstěhovala, takže nevěděl, že tě tu potká. Miluje tě, vždycky tě miloval a nikdy nepřestane.“

Celou dobu jsem poslouchala bez jediného slova. Když skončila, žádné otázky mě nenapadali, nevěděla jsem, co říct. Bylo to neuvěřitelné, přímo nemožné, ale dávalo to smysl. Takže Edward mě miluje? Ale myslí si, že jsem sem přijela na něj zapomenout? Proto se mě včera zeptal, jestli přišel pozdě… Ale já jsem na něj nechtěla zapomenout! Pořád ho miluji. Ani na chvíli jsem neměla v plánu zapomínat. Jen jsem chtěla být se svojí bolestí sama, bez Charlieho dohledu.  Pálivá bolest na plicích mi říkala, že jsem přestala dýchat a tak jsem se prudce nadechla a zase vydechla. Cítila jsem, jak jedna moje slza stékala po tváři.

„Bello, co se děje? Proč pláčeš? Ty už ho nemiluješ?“ zeptala se mě Alice a zvonu si mě přitáhla na hruď.

„Samozřejmě, že ho miluju. Ale všechny ty prázdné měsíce, ta bolest po tom, co zmizel... To všechno pro nic?“

„Ach, Bello nesmíš se na něj zlobit. Udělat to, o čem byl přesvědčený, že je pro tebe nejlepší,“ bránila ho Alice. Tohle bylo Edwardovo typické chování. Pitomec jeden. „Takže ho miluješ a chceš ho zpátky?“

„Ach, ano!“ vydechla jsem. Přemýšlela jsem o těch nekonečných nocích a dnech samoty bez něj. Všechno to bylo zbytečné. Mohli jsme být šťastní a spolu.

„Bello?“ prolomila chvíli ticha Alice. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Copak?“

„Ve vizi jsem viděla vaše včerejší setkání ve škole. Můžeš mi vysvětlit, proč jsi se nejdřív usmívala a ani jsi nebyla překvapená, že Edward sedí ve tvé lavici? Ale když na něj promluvil učitel, zděsila jsi se a utekla?“

Zčervenala jsem a mlčela. Nechtěla jsem jí odpovídat, určitě si bude myslet, že jsem blázen.

„Proč se červenáš?“ zeptala se a z jejího tónu bylo znát, že to opravdu nechápe.

„Je to trapné...“ zamumlala jsem do jejího ramene.

„Nebudu se smát. Prosím, řekni mi to.“

„Tak dobře!“ rozhodila jsem bezmocně rukama. Stejně by to ze mě dostala. „Začalo to už ve Forks. Zjistila jsem, že když budu dělat něco nebezpečného, jako třeba jezdit na motorkách, vybavím si Edwardův hlas s čistou dokonalostí. Vždycky mi nadával, ať to nedělám, jakoby mu záleželo na tom, aby se mi něco nestalo. Ale tady jsem neměla svoji motorku ani s kým jezdit, ale zjistila jsem, že halucinace přicházejí sami od sebe. Jednou jsem prostě přecházela silnici a na druhé straně byl on. Málem mě přejelo auto, když jsem se za ním rozběhla, a když jsem se na to místo podívala znovu, už tam nebyl. Občas se mi to stávalo. Vídala jsem ho všude, v práci, ve škole, doma... Prostě jsem si myslela, že je to jen další halucinace, ale když na něj učitel promluvil, uvědomila jsem si, že je skutečný. Dostala jsem strach a utekla jsem...“ Čekala jsem, kdy se mi začne smát, ale ona nic neříkala.

„Alice?“ zeptala jsem se.

„Ty jsi riskovala život, aby jsi slyšela Edwardův hlas? Málem tě přejelo auto, když jsi měla halucinace?“ mluvila nevěřícným, naštvaným hlasem.

„Stýskalo se mi, moc…“ dodala jsem na svoji obhajobu. „Co jsem měla dělat?“

„Věděla jsem, že i když tě opustí nebudeš v bezpečí, ale že to bude až tak hrozné...“ Zavřela oči a mnula si kořen nosu, jakoby se musela uklidňovat.

„Ty se na mě zlobíš?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Alice si povzdechla a otevřela oči.

„Ano i ne. Nemůžu ti to vyčítat, ale neslíbila jsi náhodou Edwardovi, že nebudeš vyvádět žádné blbosti?“

„On mi taky slíbil, že to bude jako by nikdy neexistoval a byla to lež.“

„Já vím, máš pravdu.“

Další dlouhou chvíli bylo ticho. Užívala jsem si Alicina objetí a začala jsem přemýšlet, jak získat Edwarda zpátky. Když už jsem věděla jistě, co se musí stát, posadila jsem se tak, abych viděla do jejích očí.

„Pomůžeš mi? Najít ho?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě, že ano. Proto jsem tady.“ odpověděla mi. Na chvíli se její pohled rozostřil. „To, co máš v plánu... Nebude jednoduché ho přesvědčit. Měli by jsme vyrazit.“

Podívala jsem se z okna a zjistila jsem, že za chvíli se už bude stmívat. Jen jsem přikývala a tak jsme vyrazily. Před bytovkou stál Carlislův černý mercedes. Nasedly jsme do něj, Alice samozřejmě řídila.

„Jak se mají ostatní? Kde je vlastně Jasper?“ zeptala jsem se. Skutečně mě to zajímalo, ale hlavně jsem chtěla přestat myslet na to, co mě čekalo.

„Přesvědčila jsem je, že bude lepší, když přijedu sama. Viděla jsem totiž, že by jsi omdlela, kdyby jsme za tvými dveřmi stáli všichni,“ řekla a usmála se. Představila jsem si, jak bych asi reagovala, kdybych otevřela dveře a za nimi opravdu stáli všichni ostatní Cullenovi a ne jen Alice. Omdlení opravdu připadalo v úvahu. „Všem se po tobě moc stýská, víš. Dokonce i Rose na tebe změnila názor. Musela jsem jim slíbit, že kdyby to mezi tebou a Edwardem nevyšlo a kdyby ti to nevadilo, tak tě přivezu sebou, alespoň na návštěvu. Ale myslím, že se vrátíme všichni - ty, Edward a já... Nebo tu chceš zůstat? Myslím, že by nikomu z rodiny nevadilo kdybychom se sem přestěhovali...“

„Ne, to je dobrý. Nic mě tu nedrží.“

„Můžu se na něco zeptat?“

„Zkus to,“ odpověděla jsem jí.

„Myslela jsem, že miluješ slunce. Typovala bych, že se přestěhuješ někam na jih...“

„Ani nevím. Chtěla jsem pryč z Forks, ale ne úplně.“

Koukala jsem zamyšleně z okna. Už jsme nebyli ve městě. Jeli jsme po nějaké lesní cestě, když v tom Alice zastavila. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem nic neviděla, jen stromy a lesní cestu, která pokračovala pořád dál. Tázavě jsem se podívala na Alici.

„Dál už jet nemůžu. Slyšel by mě. Neboj se, trefíš tam. Pojedeš pořád rovně až na konec téhle cesty. Tam zastavíš a půjdeš asi kilometr jenom rovně,“ vysvětlila mi. Přikývla jsem. Neznělo to tak hrozně. Alice vystoupila a já se přesunula na sedadlo řidiče.

„A co ty?“ zeptala jsem se.

„O mě si nedělej starosti. Vrátím se do města. Hodně štěstí, Bello.“ popřála mi.

„Díky.“

Sešlápla jsem opatrně plyn a auto se rozjelo. Jela jsem pomalu a opatrně, nechtěla jsem někam nabourat. Jak jsem se soustředila na cestu, čas rychle utekl. Najednou přede mnou žádná cesta nebyla, jen zeď stromů, mezi které by se auto určitě nevešlo. A tak jsem vystoupila a vešla do lesa. Světla pomalu ubývalo, už se začalo stmívat. Šla jsem pomalu, abych neupadla. Nesnažila jsem se promýšlet si, jak to udělám, čím ho přesvědčím. Nevymýšlela jsem slova, která mu řeknu. Stejně, až se podívám do jeho nádherných očí, zapomenu na celý svět. Vzpomínka na jeho oči vyvolala další. Vybavila jsem si, jak nádherný pocit to byl, když mě včera držel v náručí. Už jsem to nemohla vydržet. Chtěla jsem už být co nejdřív u něj - vidět ho, objímat, cítit... Přidala jsem do kroku a to byla chyba. Již po pár metrech jsem upadla. Naštěstí jsem se ani neodřela - to by mi ještě scházelo, kdyby mi tekla krev - jen jsem si umazala kolena. Rychle jsem se zvedla a pokračovala jsem dál. Zničehonic jsem ho spatřila.

Edward seděl uprostřed malé louky, zády ke mě, hlavu měl v dlaních a vypadalo to, že si ani nevšiml, že jsem tady. Už bylo docela šero. Potichu a opatrně jsem k němu šla blíž. Zafoukal jemný vánek a donesl k Edwardovi moji vůni. Rychle se napřímil a pomalu se ke mě otočil.

„Bello…“ zašeptal a postavil se čelem ke mně.

Neodpověděla jsem. Touha obejmout ho a cítit u sebe byla silnější než racionální uvažování. Překonala jsem zbylou vzdálenost, která nás dělila. Přímo jsem mu skočila do náruče. Edward se skácel a my jsme najednou leželi v trávě. Nevadilo mi, že je vlhká a studená. Nevnímala jsem to, v tuhle chvíli pro mě existoval jen Edward. Dívala jsem se mu do očí, tiskla se k němu a hladila ho po obličeji.

„Tolik se mi stýskalo…“ zašeptala jsem.

Objala jsem ho a on mě taky. Jeho ruce mě uzamknuly v kamenném sevření a hlavu zabořil do mých vlasů, aby mohl vdechovat moji vůni. Tolik mi chybělo jeho tělo, ruce, vůně, on celý. Užívala jsem si jeho blízkosti. Brzy mi to nestačilo a vyhledala jsem jeho rty. Dala jsem do toho polibku všechny pocity, které mě ovládali. Cítila jsem ve svých očích slzy štěstí. Nikdy bych ho nepřestala líbat, ale musela jsem dýchat. Jen co byli moje ústa volná, zhluboka jsem se nadechla. Edward se mi zadíval hluboko do očí a já se ztratila v těch jeho.

„Myslel jsem, že-“ začal, ale já ho nenechala domluvit.

„Miluju tě, Edwarde. Nechápu, že sis myslel, že by se to někdy mohlo změnit.“ Tvářil se nechápavě a tak jsem pokračovala. „Mluvila jsem s Alicí. Všechno mi řekla.“

„Dokážeš mi někdy odpustit?“ zeptal se mě zkroušeně.

„Miluju tě, Edwarde. Nedokážu bez tebe žít, a odpustila jsem ti vlastně už dávno.“

„Opravdu?“

„Snad sis nemyslel, že bych na tebe dokázala zapomenout?!“ odpověděla jsem otázkou.

„Chtěl jsem...“

„Vím, proč jsi mě opustil a bylo to naprosto zbytečné, ale už jsem ti odpustila.“

„Takže se ke mě vrátíš?“ zeptal se mě s nadějí v očích. Teď přicházela ta těžší část.

„Ano, pod jednou podmínkou.“

„Udělám pro tebe cokoliv.“ Viděla jsem na něm, že to myslel naprosto vážně, ale věděla jsem, že to má jednu výjimku.

„Přeměň mě!“ rozkázala jsem naprosto vážně. V Edwardových očích se objevilo zděšení a strach.

„To nejde. Nemůžeš po mě žádat tohle.“

„Chceš být semnou? Miluješ mě ještě?“

Viděla jsem, že ho má slova naštvala. Jeho pohled potemněl. „Samozřejmě, že tě miluju. Záleží mi na tobě víc než na čemkoliv jiném a v tom to je, Bello. Nezabiju tě kvůli vlastní sobecké touze.“

„Edwarde, nemůžeme spolu zůstat, ne dokud budu člověk.“

„Nezničím tvou duši!“ stál si zarytě na svém.

„Nemůžu bez tebe žít. Jestli to neuděláš ty... No, řekněme, že nejsi jediný upír, kterého znám...“

„Bello, prosím. Já za to nestojím.“

„Udělala bych pro tebe cokoliv. A to, že budu, jako ty pro mě není žádná oběť. Chci to už od začátku. Nebudeme mít klid, dokud mě nezměníš. Je to jediná cesta a ty to víš.“ Edward se tvářil bezmocně - logika na něj platila. Věděla jsem, že je to na dobré cestě. Opravdu bych mohla dosáhnout svého cíle.

„Opravdu chceš být monstrum?“ zeptal se mě. To slovo, které použil se mi nelíbilo.

„Chci to víc než cokoliv jiného, kromě tebe. A věřím ti, že nedovolíš, abych udělala něco, čeho bych později litovala.“

„Neměla by si se kvůli mě vzdávat lidského života.“

„Nestojím o život, ve kterém nejsi ty.“

„Ale co Charlie a Renné?“ zeptal se a myslel si, že tím zvyklá moje rozhodnutí. S odpovědí jsem však nezaváhala.

„Renné už má svůj život a Charlie to beze mě zvládl do teď, zvládne to i v budoucnosti. Nemůžu se pořád ohlížet na ostatní, chci být šťastná sama za sebe. Prosím, Edwarde, nepřežiju, když mě znovu opustíš.“

„Nedokážu tě znovu opustit. Nejsem tak silný, jak si myslíš.“

„Prosím, jako důkaz toho, že jsi mě opustil jen pro moje dobro a ne proto, že jsem tě už omrzela.“

„Co když to nedokážu? Co když tě zabiju?!“ zeptal se a já věděla, že je to poslední věc, která mu brání.

„Nevěřím, že se to stane, ne po tom všem čím jsme prošli. Na to se příliš milujeme.“

„Ale nevíš to jistě. Nemůžu riskovat, že tě znovu ztratím…“ namítal, ale já jsem mu věřila.

„Dokážeš to. Vím to.“

Byla jsem si jistá, že mě nedokáže zabít. Položila jsem mu prst na rty, aby už nemluvil. Políbila jsem ho. Možná naposled, řekl protivný hlásek v mé hlavě, ale tomu jsem nechtěla věřit. Líbala jsem ho dlouho a s vášní, která mnou prostupovala. A pak, když jsem si byla jistá, jsem se odtáhla a podívala jsem se hluboko do Edwardových zlatých očí. Byli plné strachu a nejistoty.

Nebyla jsem hloupá a tak jsem na to chtěla jít pomalu. Přejela jsem prstem po Edwardových rtech, jemně jsem zatlačila na jeho spodní ret. Pochopil a otevřel ústa. Varovala jsem ho pohledem. Vsunula jsem prst do jeho úst a zatlačila jím na jeho zuby. Zabolelo to, když zub prořízl moji kůži, ale nedala jsem to na sobě znát. Edwardovi oči ztmavly. Vzal mou ruku do své a přidržel si ji u svých úst. Prst mě začal trochu pálit, jak se mi do krve dostal jed. Věděla jsem, že je to jen začátek. Edward se tvářil vyrovnaně a po chvíli si vyndal můj prst z úst.

Vsunul mi ruku do vlasů a přitáhl si můj obličej. Krátce mě políbil, cítila jsem svoji vlastní krev. Poté přesunul svoje polibky na můj krk.

„Promiň…“ zašeptal a zakousl se do mě.

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek New Life: