Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Neumírej. Ne, když jsem tě zrovna našel

14.03.2010 (17:45) • RenesmeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2404×

Alice:

Běžela jsem lesem a vše ubíhalo tak rychle. Byl to asi nejrychlejší běh, jaký jsem kdy zažila a byl opojný, stejně jako můj cíl, který se momentálně nacházel na náměstí. Vše jsem viděla ostře, jako kdybych stála a dívala se na nehybnou věc.

Já se hýbala poslední týdny moc často. Byla jsem šťastná, že mě bůh obdařil neúnavností a trpělivostí. Zpomalila jsem na krok a šla lidským tempem. Už nebylo kde spěchat, neměl žádné rozhodnutí, a kdyby jo, to co mě teď pohánělo, by mi poručilo ho dohonit.

Zavřela jsem oči a nadechla jsem se studeného zimního vzduchu. Znovu jsem je otevřela a zvedla hlavu k nebi, z kterého pršelo. I přes nepříjemnost počasí byl krásný den.  Byl výtečný, ale asi jsem ho přeceňovala a měla jsem k tomu důvod.

Blížila jsem se k městu, slyšela jsem lidi, jak si šeptají za stěnami domu. Teprve mi došlo, že oni asi nebyli s toho deště šťastní tak jako já. Já byla šťastná ze všeho, vždy něco nového na mě udělalo dojem. Možná i kvůli minulosti, kterou jsem neznala…

Najednou se mé tělo samo zastavilo a okolo mě se rozhostilo ticho a šílený chlad. Líbal části mého těla a i když mi nikdy nebyla zima. Oči se mi rozšířily děsem, a já věděla, že nová vize přichází. Tohle se dělo vždycky.

Stál tam. Ten bůh, kvůli kterého, jsem z Mississippi přejela skoro celý svět. Nejdřív do jižní Ameriky, potom Afriky a nakonec tady, v Americe. Seděl na kašně a lehce si houpal nohami jako člověk. Jeho medové vlasy byly mokré a celá postava shrbená. Vypadal nešťastně, ale věděla jsem, že není.

„Musíme jít, v okolí je někdo další,“ zašeptal jeho kamarád. Byl v každé jeho vizi s ním.

„Myslíš si to co já?“

„Sleduje nás už pár dnů.“ Já se usmála, kdyby věděli, že ne jen pár dnů.

„Kde?“

„Nedaleká louka, dorazí tam. Potom ti to vysvětlím,“ řekl a zmizel.

Viděla jsem jen, jak ten nádherný upír přikývl a rozběhl se na louku za městem.

Zamžikala jsem očima. Bude čekat na louce, na mě. Na Alici Brandon. Vydala jsem se k městu. Les řídl a já už mohla vidět tu kašnu. Nebyl tam, už byl nejspíš na louce. Nevadilo mi to, čekali tam na mně a tak si mohli ještě chvíli počkat.

Došla jsem ke kašně a konečky prstů jsem přejela po okraji. Byl tady, přímo tady seděl. Před chvílí. Samozřejmě že tady byl, stejně jako v každé mé vizi, ale teď to bylo tak čerstvé. Dokonce ani vítr nestihl odvlát jeho pachovou stopu a já poprvé v životě cítila tu opojnou vůni, která mi už motala hlavu ve vizích.

Na tváři jsem měla nevědomý úsměv. Tohle způsobil on, ale zatím to nevěděl. Stála bych tam ještě chvíli, ale konečně jsem ho chtěla vidět na vlastní oči. Zjistit, že je opravdu skutečný a vize si se mnou nezahrávají a nekreslí mi mou vysněnou budoucnost.

Prsty jsem se pořád dotýkala místa, kde seděl a z mysli jsem si snažila vybavit místo, kde šli. Směr té cesty. Viděla jsem ji jasně. Když jsem znovu otevřela oči, měla jsem dojem, jako kdyby cestička sama svítila a oznamovala mi cestu k němu.

Jediné, co mě za můj upíří život mrzelo, že jsem nevěděla jeho jméno. Jeho minulost jsem znala dokonale, pořád ji nějak promítal, ale nikdy se s tím druhým neoslovili jménem. Nikdy v mé vizi, možná to byli muži beze jména. Možná si jen nechtěli, připomínat tu jejich minulost…

Rozběhla jsem se a ani jsem nepomyslila, jestli mě někdo sleduje.  Chovala jsem se jako šílená poslední dobou. I když to i za mého lidského života jak jsem slyšela.

Přestala jsem se zabývat minulostí a soustředila se na přítomnost. Poprvé v mé existenci jsem se chtěla nechat překvapit budoucností, i když jsem věděla, že bych se tomu neubránila, ani kdybych chtěla.

Zase jsem zpomalila do kroku. Byla jsem už na okraji lesa a slyšela jsem, jak dýchá a neklidně přešlapuje. On mě taky musel slyšet. Dodala jsem si kuráž a vystoupila ze stínů, aby si mne mohl prohlédnout a já jeho.

Byl snad ještě dokonalejší, než když jsem ho viděla jen v těch vizích. Oproti němu byli mé vize pouhá čmáranice pětiletého dítěte. On byl tak skutečný. Byl o hodně vyšší než já a to jsem poznala i na dálku.  Měl lví hřívu v barvě slunce a každý zvířecí samec by se jí mohl pyšnit.  Pod trikem mu šly vidět svaly, které měl i za lidského života.

On si mě taky prohlížel a já snad vybuchla štěstím, že s takovým zájmem. Vykouzlila jsem úsměv a dál si jej prohlížela. Na rukách mu šly vidět různé kousance od upírů.  Kdybych ho neznala budil by ve mne strach.  Vypadal strašně nebezpečně a to jsem mu ještě nepohlédla do očí.

Těch jsem se bála nejvíc. Nakonec jsem se odhodlala a podívala se do těch rudých teček, které hyzdily jeho dokonalou tvář. Víc by mu slušely zlaté oči a já věděla, že je taky jednou bude mít. Až mu s tím pomůžu.

Nemyslela jsem na to, co dělám, ale už jsem chtěla se ho dotknout. Má pravá ruka se natáhla v před, a on s sebou nepatrně cukl. Mé prsty se ohýbaly, jako kdyby zrovna na něco šahaly. Věděla jsem, co chtějí, chtěli se dotýkat jeho pokožky.

Jasper:

„Musíme jít, v okolí je někdo další,“ zašeptal Alien.

„Myslíš si to co já?“ zeptal jsem se ho.

„Sleduje nás už pár dnů.“

„Kde?“ zeptal jsem se na místo, kde měl být upír zabit.

„Nedaleká louka, dorazí tam. Potom ti to vysvětlím,“ řekl a zmizel.

I když tam už nebyl, jen jsem přikývl. Ještě chvíli jsem tam seděl a přemýšlel nad tím, proč jsem na to nepřišel. Poslední dny jsem se cítil sledován, ale nevěřil jsem v to. Nebyl jediný důvod, aby nás někdo chtěl zabít. Pokud ten někdo nepracoval pro Mariu.

Zvedl jsem se a procházel mezi zchátralými domy. Stály tu už spoustu let. Ještě jsem si je pamatoval z mládí. Jen náš dům nestál. V místní kronice jsem četl, že ho podpálili. Byl jsem teď doma, ale musel jsem odejít, pokud jsem nechtěl pozabíjet pár milých starých lidí, kteří by mě mohli poznat.

Na začátku lesa jsem se rozběhl a za pár okamžiků jsem stal na veliké louce. Alien seděl na zemi a díval se jako na oblohu. To byl náš tichý znak nudy. Cítil jsem z něho lehoučké napětí, ale nebylo ho tam moc. Už jsme zabili spoustu upírů na to, aby se cítil nějak vzrušen.

„No konečně, myslel jsem, že mě obroste tráva,“ zašklebil se na mě a já mu to oplatil.

„Tvoje strategie, vojáku?“ zeptal jsem se. Alien se postavil a zasalutoval jak na vojně. Tam, kde jsem strávil jeden rok.

„Takže, jak jsem se díval, jde ten upír po tobě, takže počkáš na louce. Já si oběhnu celý les a napadnu ho zezadu. Lehké, posté, rychlé. Souhlas?“ zeptal se, ale ani nečekal na odpověď a zmizel.

Postavil jsem se doprostřed louky a čekal, odkud upír vyjde. Nevěděl jsem žádný směr. Za chvíli jsem slyšel lehké praskání větviček, které zpomalovalo. Upír byl v lese přede mnou. Slyšel jsem ho, jak dýchá a on mě. Zastavil se a po pár velkých nádeších vyšel ze stínů a já si mohl prohlédnout mého pronásledovatele. Teda, pronásledovatelku.

Díval jsem se na drobnou upírku přede mnou. Byla vůbec upír? Vypadala spíš jako elf. Jako hodně roztomilý elf. Stačilo ji jen zašpičatit uši a ona se mohla vydávat za jinou rasu. Byla kouzelná. Onyxově černé vlasy rozježené do všech stran, byly jemně pokropeny deštěm.

Příliš dlouho jsem si myslel, že Maria je nejkrásnější tvor na zemi. Bylo to špatné myšlení. Tahle upírka byla snad tisíckrát krásnější. Sama si mě prohlížela jako něco nového a já od ní cítil pocity jako návalové vlny. Všechny byly kladné.

Když si všimla mého pohledu, její pocity ještě více zesílily a ona se na mě usmála. Byl to strašně krásný a upřímný úsměv, ale když mi pohlédla do očí, lehce se jí nakrabatilo čelo a pocity se trochu zchladily. Díval jsem se do těch jejích očí a ona je neměla rudé nebo černé. Měla je medově zlaté. Byly strašně omamné. Skoro jako alkohol v krčmách.

Levá ruka se jí zvedla a já cukl. Co když to byl záčátek její schopnosti? Jenže asi nebyla. Prsty se jí začaly jemně a pomalu krčit a natahovat, jako by na něco šahala a tvářila se čím dál tím víc kouzelněji. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči.

Něco se ale změnilo. Místo těch příjemných pocitů, ke mně dolehly vystrašené. Její ruka bezvládně spadla k tělu a zorničky se jí rozšířily děsem. Stála a ani se nepohnula. Začal jsem cítit, jak se mnou prolévá panika. Co se stalo tomu dokonalému tvorovi?

„Aliene, ne,“ zašeptala.

Teď to vypadalo, jako kdyby ona byla s Alianem spolčená, že mě zabije, ale přesto jsem ho slyšel na její straně. Chystal se ji zabít. Proboha!

Teď mi to došlo, ale bylo už pozdě. Přes louku se neslo skřípání upířích zubů trhající upíří pokožku a dívčin sopránový jekot.  Stál jsem tam jako solný sloup a dívka mezitím přišla o nohy. Jaspere, hni se! Okřikl jsem se a přinutil se probudit z šoku. Rychle jsem vyběhl k těm dvěma. Dívce už od smrti dělila jen jedna ruka a hlava. Zase se ozval skřípot a teď zbývala jenom hlava.

„Aliene, ne! Nedělej to!“ zakřičel jsem na něj, ale nehnul se. Byl až moc zabrán do likvidace.

Nečekal jsem a sám se na něj vrhl. Srazil jsem ho na zem a on netušil co se děje. Oči měl černější než všechna temnota co se skrývala na světě. Byla to jeho schopnost. Nenechat se odradit od cíle, dokud nebude u konce. Znal jsem ho až moc dobře a zbývala mi jen jedna alternativa. Zabít ho.

Rychle jsem ho mordoval. Nejdřív ruce, potom nohy. Byl pode mnou. Já si vždy nechával pár triků v tajnosti, kdyby se naskytla situace, jako je tato. On taky nebyl hloupý a snažil si zachránit život. Nečekal, až mu něco naroste, ale začal dělat sudy. Dostával se pryč. Chytil jsem ho a zašeptal poslední slova na rozloučenou.

„Sbohem příteli.“ Potom jsem mu jen zuby oderval hlavu od těla a hodil do lesa. Nemuseli jsme se zapalovat. Stačila hlava oddělit od těla a byl upír mrtvý.

Rozběhl jsem se k té dívce. Ruce a nohy měla už zpátky, ale pořád vypadala mrtvě. Sledoval jsem, kde se stala chyba a za chvíli to uviděl. Měla na půl odtrhnutou hlavu. Nevěděl jsem, jestli bude žít, ale přál jsem si to ze všech sil. Aby ona přežila.

„Neumírej. Ne když jsem tě zrovna našel,“ zaprosil jsem, ale bylo to marné. Nehýbala se…

Alice:

Viděla jsem to. Viděla jsem Aliena jak na mě zaútočí a bude mě chtít zabít. Snažila jsem se vidět víc, ale pak nebylo nic. Jen děsivá prázdnota, z které mi běhal mráz po zádech. Na upíra jsem měla moc lidských instinktů.

„Aliene ne,“ zašeptala jsem.

V tom se ale na mě upír vrhl. Nebránila jsem se. Nemělo to cenu. On byl voják a já se ani neuměla pořádně bojovat. Povalila jsem jen srnu a to bylo asi všechno. Cítila jsem jeho sílu a taky vytvořenou bolest pod jeho nelehkým tlakem.

Byla jsem na to připravená, ale i přesto jsem se neubránila jekotu, když ode mě trhal části mého těla. Teď už jsem věděla, co byla ta hnusná prázdnota a nemohla jsem se dočkat, až mě do ní pošle. Určitě by byla milejší než on. Za chvíli se mu to povedlo.

Měla jsem pravdu. V té temnotě bylo tak krásně. Cítila jsem se tu dobře, jako kdybych byla na nějakém oblíbeném místě. V dálce jsem viděla světlo. Světlo od boha. Nechoď za světlem. Smála jsem se, tohle bylo legrační. Samotná moje smrt byla legrační.

Rozběhla jsem se mým tanečním krokem. Teda spíš srnčím. Poskakovala jsem vesele  a přibližovala jsem se k místu, kde jsem měla skončit. V těle jsem měla energii za osm upírů. Pořád jsem se točila a připadala jsem si volně a krásně. Na nic jsem nemyslela. Ani na… nevím vůbec kdo to byl a jak vypadal. Zvláštní jak je smrt vlídná.

Došla jsem přesně před jasné dveře a už jsem se chytala kliky. Párkrát mi proklouzla mezi prsty a to mě znovu rozesmálo. Chtěla jsem být rychle tam. Tady byla zábava tak co teprve na světle! Znovu jsem se pokusila uchopit kliku a podařilo se mi zachytit drobounké nitky.

„Neumírej. Ne když jsem tě zrovna našel,“ zaprosil něčí nádherný hlas.

Pustila jsem vlákna a podívala se kolem. Byl snad někdo se mnou? Ne, tak komu patřili tyhle slova? Že by mě? Snažila jsem se u sebe vyvolat vizi, ale viděla jsem jen zamlženě a ještě všechno na mě dopadalo. Jako kdyby mi někdo dal na záda celý svět.

Zavřela jsem oči a snažila se přirovnat aspoň hlas k obličeji. Byl ale taky jen v nejasných obrysech. Sluníčko kolem hlavy a uprostřed dvě červené tečky. Vysoký, mírně široký a …  odehnala jsem tu mlhu pryč a pak si uvědomila, že to byl ten muž, za kterého jsem umřela.

Znovu jsem se usmála a rozběhla se zpátky. Všechno se ale začalo bortit a táhlo mě to ke světlým dveřím.  Ta síla ale asi nepočítala s mou upírskou rychlostí, a než jsem se nadála. Svírala jsem temně hnědé dveře. Tak teď jdu ven, nebo do pekla.

Otevřela jsem a ozářilo mě veliké světlo. Zamžikala jsem očima a dívala jsem se na deštivou oblohu. Podařilo se!  Ruku mi něco svíralo a to něco byl ten kouzelný muž. Vypadal zdrceně. Nedíval se na mě. Jen vzlykal do země a držel mou ruku.

Poručila jsem svým konečkům hýbat se a lehce jsem mu projela po tváři. Zmlkl. Ale pořád nic nedělal. Znovu jsem se ho prsty lehce dotkla a projela jeho linii čelisti. Zvedl vzhůru své krvavé oči a upřeně se na mě díval.

„Pleteš se,“ zašeptala jsem a on se na mě překvapeně podíval.

„V čem?“

„Já si našla tebe,“ usmála jsem se na něj a on nějak neprotestoval.

„Konečně jsme se shledali,“ promluvil potichu a nepouštěl ze mě zrak.

„Konečně po dvou letech.“ Nadzvedl jedno obočí.

„Ty mě sleduješ dva roky?“

„Snažím se,“ zazubila jsem se na něj a jemu zjihl pohled.

„Alice Brandon,“ představila jsem se a podala mu druhou ruku.

„Jasper Withlock,“ řekl a vzal mě i za tu druhou ruku.

„Jasper. Hmm… sedí ti,“ zašeptala se a jemu se na tváři vykouzlil úsměv.

„Alice. To jsi taky tak ztřeštěná jako to jméno?“ zeptal se.

„Nevím.“

„Tak to doufám, že na to budu mít věčnost to zjistit,“ řekl a díval se na mě.

Pocítila jsem něco v podbřišku, co jsem nikdy nezažila. Jemné šimrání, ale potom tady byla radost s toho, že mě chce poznat a jeho věta mě upřesnila v tom, že i já ho budu moc poznávat celou svou věčnost. Konečně jsem se dočkala svého Jaspera!