Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Netradiční den D

01.05.2011 (15:45) • CullensGirl • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2007×

Netradiční den D

Byl to přesně rok, kdy jsem vstoupila do Edwardovy rodiny. Byl to rok, co jsem ho poznala a zamilovala jsem se do něj, a nebylo cesty zpět.

Tento den jsem nesnášela, ale i milovala. Tento den byl bohužel můj. Tento den jsem měla narozeniny. Nesnášela jsem ten den. Jediné, co mě ten den drželo na hladině, bylo to, že jsme měli s Edwardem výročí chození a připojení do rodiny.

Ten den jsme šli, celá rodina, na bowling. A k narozeninám jsem dostala bowlingovou kouli, kde byly smajlíci.

Edward mi řekl, ať se směji, jako oni, ale já řekla: „Nevím, proč bych se měla smát, když mě Rose nemá ráda?“ Edward zmlkl a odešel za Rose, tam spolu mluvili asi deset minut, a pak přišla Rose ke mně.

„Promiň, zapomněla jsem ti dát dárek.“  Sáhla si do kapsy, odkud vytáhla malou sametovou krabičku, podala mi ji a malinko se usmála. Usadila se vedle mě a nedočkavě se na mě dívala.

Krabičku jsem otevřela a podívala jsem se do ní. Otevřela jsem ústa v němém úžasu, plně okouzlena jejím obsahem. Byl to krásný, zlatý řetízek, ve tvaru srdce, ale byla ho jen půlka. Podívala jsem se na Rose a čekala jsem, netušila jsem najednou, co si o tom mám myslet.

„Druhou půlku mám já a chtěla bych ti tímto říci, jak tě mám ráda. Jsi pro mě jako sestra.“ Jednoduše jsem ji objala, nic jiného jsem nevymyslela. Cítila jsem se jako ve snu, když v tom jsme cítila, jako by mnou někdo třásl.

„Bello! Bello!“ Otevřela jsem oči. Byl to jen sen!

„Usnula jsi, jak jsme jeli na bowling,“ řekla mi a podezíravě se na mě dívala.

„Aha, promiň, že jsem tě neposlouchala, co jsi říkala? Jsem unavená.“ Snažila jsem se z toho nějak vykroutit, Alice jen protočila panenky.

„Už jsme tady!“ ozval se Carlisle z místa řidiče.

Když jsme dojeli na místo, tak už tam na nás čekali ostatní. Jeli jsme totiž dvěma auty, a tak, jak jsme jeli autem, tak jsme také byli rozděleni do týmů.

První tým se skládal z Alice, mě, Carlislea a Emmetta.

V druhém týmu již byli ostatní, jak by se dalo očekávat, takže Rose, Edward, Esmé a Jasper.

„Ták!“ vykřikla Alice, „my vás dostaneme, druhý týme!“

„Naše týmy by se ale měly nějak jmenovat, ne?“ podotkla jsem jemně.

„Ano, už jsem na to pomyslela a vím, jaká jména dát!“ řekla Rose.

„A jaká, miláčku?“ zacukroval Emm, na Rose, která na něj byla naštvaná.

„No, tak první tým, tedy náš, se bude jmenovat Růžové bačkůrky!“ Edwardovi spadla čelist.

„Ó ne, a jak se bude jmenovat náš tým?“ zeptala jsem se.

„No přeci Béžoví smraďoši!“ odpověděla Rose.

„To si děláš srandu!“ vykřikla jsem.

„No nedělám a přejmenovat už to taky nemůžu, protože už mám trička se jmény našich týmů!“

„Aha, ale tohle si na sebe neoblíknu, Rose!“

„Já vím, proto se chystám, že je na internetu prodám!“

„Aha, jak myslíš, tak jdeme!“

Když jsme došli k hale a Rose řekla klukovi v okýnku své jméno, tak jsme zjistili, že nám rezervace drah propadla již před desíti minutami.

Rose málem praskly nervy, a tak na něj spustila: „Co si o sobě myslíš, ty tlusťochu tlustej, já jsem těch deset minut stála venku a domlouvala jsem se tady se svou rodinou!“

„Aha,“ vykoktal ze sebe, strachy bílý, „tak já vám to napíšu znovu, ano paní?“

„Jaká paní? Já jsem slečna, ty blboune!“ rozlítila se Rose. Nesnášela totiž, když ji lidé oslovovali paní anebo madam.

„Aha, omlouvám se.“ My jsme však Rose pro jistotu vedli pryč.

„Klid, Rose, jdeme pryč. Pojedeme domů, ano?“ zeptal se jí Carlisle

„Ano.“

„Tak pojďme do aut, ať už jsme doma,“ řekla jsem.

„Ááá!“ vykřikl někdo a já se probudila ve svém pokoji, když jsem se podívala na budík, ukazoval sedm hodin ráno. Po nějakém uvažování jsem uslyšela tiché šeptání. Za nevelkou chvíli mi do pokoje vtrhla celá rodina s narozeninovým dortem, který držela v rukou Esmé, Edward držel v rukou velikou krabici v zeleno modrém balicím papíru, jež mi podal.

„Co to je?“ zeptala jsem se.

„Dárek pro tebe, tak ho rozbal.“ Odfrkla jsem si.

„Víš, jak nesnáším dárky. Okej, klid, otevřu ho,“ řekla jsem a pomalu jsem převzala dárek a rozbalovala jsem ho.

Uvnitř se ukrýval nádherný, černý rám, vyrobený z mahagonového dřeva a v něm byla fotka celé rodiny a mě.

Edward řekl: „Teď jsi v rodině úplně, mám otázku,“ řekl.

„A jakou?“ pídila jsem se. Poklekl, přede mně s vážnou tváří.

„Vezmeš si mě?“ Sáhl do kapsy a vytáhl krásný diamantový prsten.

„Ano, lásko, moc ráda se stanu tvou ženou.“ Nic jiného říci nezbývalo, a tak mě něžně políbil.