Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nessie musí zomrieť - Mispulka

26.06.2010 (16:15) • RoseDublest • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2012×

„Promiň Ness, je mi líto, ale náš otisk nebyl pravý. Bylo to krásné, ale špatně jsem se rozhodl.“

„Jaku, o čem to mluvíš? Vždyť se milujeme, ty ses do mě otiskl. To nejde změnit.“

„Jde Ness, nikdo o tom nevěděl, ale jde.“

„Jaku, jak to? Co... “

„Ness, už tě nemiluji.“

Tato slova byla tak krutá, tak ostrá, jako nabroušená dýka, která hrubě prošla jejím srdce. Každým jeho slovem se rána v srdce více prohlubovala.

Její srdce krvácelo.

„Sbohem, Renesmé,“ zašeptal a mohutnými skoky se rozběhl pryč. Ani úsměv, který tak milovala, jí nevěnoval. Ani poslední polibek, ani pohlazení, nic. Jen ta jeho krutá slova se jí vryla do paměti. Přehlušila i jejich první polibek, jejich první milování, jejich krásné chvilky. Teď po něm zůstala jen bolest.

Trochu jí to připomnělo příběh, který jí vyprávěla její matka, jak ji otec opustil. Jenže toto nebylo to samé.

On se již nevrátí.

A tak tam stála. Rudé vlasy se jí kroutily podél dokonalého obličeje. Její drobná, bílá postava mizela v nízkém, rozestupujícím se lesíku. Byla tak opuštěná.

Slzy bolesti se jí řinuly z čokoládově hnědých očí. Razili si cestu po tvářích. I slzy jí způsobovali bolest. Odráželi se v nich vzpomínky na něj. Na jeho něžné doteky a polibky, kterými ji pořád zahrnoval. Teď je to vše ztraceno.

Skutečnost ji bičovala ze všech stran. Bolest se nedala vyjádřit. Chtěla ho zpět, toužila po tom, aby se vrátil a řekl: ,Lhal jsem.´

Ale sama věděla, že nepřijde.

Stulená v klubíčku se uvelebila na kraj útesu a sledovala vlny, pohupující se ze strany na stranu. Ponořila se do toho pohybu a začala se také pomalu kolébat.

A v duchu si opakovala: Proč?

Vyrval jí srdce z těla a rozcupoval ho na miliony malých kousků.

A nechal ji trpět.

Odešel a s tím jí vzal vše, na čemž jí záleželo.

A nechal ji trpět.

Daroval jí nejkrásnější vzpomínky a jednou jedinou je smazal.

A nechal ji trpět.

Jako by nevěděl, že upíří paměť se nadá smazat. Možná proto ji tak nechal. Aby se trápila. Nikdy se té bolesti nezbaví.

A sama to ví...

Vnitřní bolest jí užírala. Její poškozené srdce jí klesalo níž a níž až se ocitlo samo na dně hluboké propasti.

Ale pořád tlouklo.

Strastiplné emoce si jím házeli a tančili na něm.

Ale pořád tlouklo.

Prostřelili ho před jejíma očima, ale pořád tlouklo. Tlouklo pro něj. Pořád ho milovala a on ji třemi slovy odsoudil k věčným mukám. Krvácelo pro něj, ale on ji ani neobjal. Dotlouklo by pro něj, ale on odešel.

Zvedla se a zamířila si to domů. Bezduchá běžela lesem a nevnímala nic. Bolest přehlušila vše. Žal se za ní plazil, jako nejjedovatější had, který ji uštknul a jen čeká, až se jeho oběť po dlouhým hodinách složí.

Je to fér? Opakovala si v duchu.

Rozrazila domovní dveře. Nikdo nebyl doma, všichni byli na lovu. Neměl ji kdo utišit.

S uplakanýma očima a obličejem strhaným žalem a bolestí vtrhla do koupelny. Jen bleskla očima do zrcadla. Ale neupoutalo její pozornost.

Doufala, že tam bude.

Otevřela skřínku s kosmetikou a hygienickými potřebami. Vše zuřivě rozházela. Vše se válelo po zemi, dokud nenašla, co hledala.

Nechtěla bez něj žít.

Vytáhla ji z papírového pouzdra. Žiletka na ni vrhala oslnivé světlo, které se odráželo od rozsvícené žárovky.

Smutně se na ni usmála.

Byla to její spása, její vysvobození. Se zavřenýma očima přiložila si ji ostrou hranou na zápěstí a zatlačila. Dostavila se slabá bolest, která i tak nepřehlušila její vnitřní trýzeň.

Otevřela oči. Zasvítilo v nich zklamání. Žiletka jí sice působila bolest, ale nedostala se přes její pevnou, tvrdou, mramorovou kůži.

Bolest ji pohltila znovu.

Se slzami v očích mrštila žiletkou proti dveřím. Její naděje v konec utrpení se rychle vypařila jako myšlenka, že to bude v pohodě. Jak by to také mohlo být v pohodě?

Byl a je pro ni vším, ale ona už je pro něj nic.

Chtěla se zbavit útrpného života, chtěla skončit a navěky odejít. Už neměla proč žít. Horké slzy se jí zase spustili proudem a její malé tělo se otřásalo pod těžkými vzlyky.

Hlava ji bolela, nesnesla tolik vzpomínek najednou. Míhali se jí hlavou světelnou rychlostí, ale ona i tak všechny stihla vnímat. Každá vzpomínky na jeho obličej se jí do mozku zařezávala jako ostrá dýka. Hučelo jí v hlavě tornádo. Vtahovalo do sebe vše krásné, pro co mohla žít a zanechávalo za sebou spoušť v podobě smutku a žalu.

Byla na dně a neměla sílu, odrazit se nahoru.

Chtěla tento svět opustit, ale nevěděla jak.

Hlavou se jí mihlo několik nápadů, jak svůj život ukončit, ale všechny byly nesplnitelné. Její kůže je přece tvrdá, nic jí neprojde.

Proletělo jí to hlavou jako kulka. Nápad. Vysvobození.

Sbalila si do kabelky peníze, trochu se upravila. Pak vyndala ze zásuvky papír a obálku a začala psát:

Mami, tati,

když budete tento dopis číst, už mě nikdy neuvidíte. Budu pryč, ale šťastná. Víc Vám neřeknu, ale bolí mě Vás opouštět. Nemohu jinak. Vzal mi můj smysl života. Nemám proč žít.

Moc vás miluji.

Sbohem

Vaše Nessie

Obálku chvatně zalepila a třesoucími prsty ji položila na jejich postel. Naposledy zkontrolovala, jestli má vše potřebné a vyrazila. Celou cestu měla před očima závoj slz, přes který těžko viděla, ale i tak se po silnicích řítila dvě stě kilometrovou rychlostí.

Vše jí bylo lhostejné.

Byla chytrá, věděla, že ji jen tak nezabijí.

Zaparkovala ukradené auto na parkovišti před nějakou restaurací a vydala se směrem k náměstí.

„Historie se opakuje,“ řekla si pro sebe a hystericky se zasmála.

Plán měla připravený a o jeho účinku neměla pochyb. Musela počkat, až se Volterské náměstí naplní lidmi, což se stávalo většinou okolo čtvrté odpoledne.

Posadila se na lavičku a nechala své slzy kanout na bělostnou halenku.

Čekání bylo nekonečné. Roj myšlenek se hemžil jako vosy, které každou chvilku bodly a pořád nepřestávali. Jacob, Jake, řvali na ni myšlenky, ale ona vytrvávala.

Její srdce hořelo žalem. Toužila si rozdrásat hruď a vytáhnout to nebohé, raněné srdce. Toužila, aby ji někdo mateřsky objal. Aby v tom objetí bylo vše porozumění a dobrota světa. Takhle ji objímala jedině její matka.

Zatřepala hlavou a vyhnala zbabělé myšlenky. Blížila se čtvrtá hodina.

Blížila se smrt.

Kostelní hodiny oznámily veselou zvonkohrou čtvrtou hodiny. Pro ni to byl rozsudek smrti. Už nemohla couvnout zpět. Nemohla jen tak utéct. Před tím se nedá utéct, jen postavit se čelem.

Uprostřed náměstí se skvěla vysoká, barokní kašna.

Popadla ženu, stojící vedle sebe a jedním odrazem se ocitla nahoře kašny. Žena se rozječela na celé kolo. To upoutalo pozornost některých kolemjdoucích. Ale ona potřebovala veškerou pozornost.

„Hej,“ křikla svým melodickým hlasem.

Většina kolemjdoucích se po ní otočila a s nechápavým výrazem je sledovala.

Vychutnávala si pozornost ostatních. Pak se naposledy podívala na oblohu, naposledy zmerčila zlatý kotouč, který se pyšně nesl po obloze.

Pak se otočila na ženu a tiše jí zašeptala do ucha: „Teď to trochu zabolí.“

A zahryzla se jí do krku.

Žena vykřikla a strachy se jí podlomila kolena. Její hrdelný výkřik připoutal všechny oči z náměstí na tu dvojici.

Horká, lidská krev jí tryskala do hrdla. Takovou slast nikdy nezažila. Vždy měla jen lidské jídlo nebo zvířecí krev, ale nikdy takovou lahodu. Poslední večeře, pomyslela si. Poslední jídlo musí být nejlepší.

Ale odtrhla se od té lahodné tekutiny. S ústy umazanými od krve a s zašpiněnou halenou se podívala do davu a z hrdla jí uniklo tiché zavrčení. Po náměstí se zvedla panika. Lidé křičeli a utíkali pryč, jen aby byli co nejdál od té nestvůry.

Žena upadla ze ztráty krve do bezvědomí.

V tom zmatku si nikdo nevšiml, že aktérka zmizeli. Přišli si pro ni strážci v černých hábitech. Mihli se náměstím jako stíny. Nikdo si jich nevšiml.

Hrubě ji táhli temnými chodbami, ale ona se nebránila. Nechala se nést a obdivovala každou pavučinku, každou skulinku, protože věděla, že je to to poslední, co uvidí.

Hlavou jí probíhal celý její krátký život, který podle lidí trval deset let. Není to krátká doba? Ne, pomyslila si. Je toho až moc.

Míhali se jí hlavou poslední vzpomínky na maminku. Její úplně první vzpomínky, když se narodila a viděla svojí maminku celou od krve. Dala jí život a ten svůj skoro obětovala.

Tati, píplo jí v hlavě.

Esmé. Carlisle.

Alice, Jazzi.

Emmette, Rose.

Smečko.

Budete mi chybět.

Z očí jí kanuly další a další slzy, ale za nimi se skrýval úsměv.

Měla radost.

Strážci rozrazili dveře a vešli do velkého honosného sálu. Pořád ji drželi za ruce a dívali se na svého pána, kterého znala jen z obrazů.

Přistoupil k ní a podíval se jí do očí. Jeho rudé oči v bledém obličeji působili strašidelně, ale ona na sobě nedala nic znát. Hrdě mu pohled opětovala. Vykouzlilo to na jeho obličeji pobavený úsměv.

„Zdravím tě drahá Renesmé, copak tě sem přivádí?“

Zarytě mlčela, ale jeden strážce odpověděl za ni: „Ztropila scénu na náměstí.“

Zkoumavě se podíval na ono strážce a pak mu pokynul. Strážce vzal její ruku a natáhl ji směrem k Arovi.

Zavřel oči pod náporem informací. Jeho pobavený obličej ztvrdl. Otevřel své krvavě rudé oči a doslova ji jimi propaloval. Žhnuly mu jako plameny nenávisti, kterými by ji nejraději spálil.

„Jako tvůj otec,“ zašeptal.

Přistoupil k ní blíže a chytil ji za hlavu: „Chtěl bych říct, že je mi to líto, ale porušila jsi nejposvátnější zákon.“

Zatáhl a ozvalo se kovové zaskřípání.

„Jaku,“ zašeptala.

Její slova vyšuměli do mrtvého prostoru...

Láska a bolest, vedle sebe jdou.

V nejlepších chvílích nohy ti podkopnou.

A smějí se tvému utrpení...

Autor: RoseDublest (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nessie musí zomrieť - Mispulka: