Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nenávidím tě, ty hajzle! III.

03.02.2011 (20:15) • Kacikacka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3113×

Nenávidím tě, ty hajzle!

část III.

Z minulého dílku:

Právě se snažím utéct před mým upířím expřítelem, kterého stále miluji a který mi tolik ublížil. Zoufalejší situace už snad být ani nemůže.

„Bello!“ zašeptal znovu a mé srdce se rozletělo hektickou rychlostí. Už jsem ale nemohla přidat na rychlosti, nešlo to. Naopak, zpomalovala jsem. Nohy se mi začaly plést a já až moc často vrávorala.

Poslední zašeptání: „Bello!“ už pro mě bylo osudným. Zakopla jsem o větev a svalila se na zem. Celé tělo mě bolelo, rychle jsem se přetočila na záda a způsobila si tak ještě větší bolest. Z očí se mi rozutíkaly slzy. Obezřetně jsem pozorovala okolí a čekala, až se objeví. Přerývaně jsem dýchala a snažila se zabránit vzlykům, aby opustily mé tělo.

„Neboj se mě, lásko, prosím,“ zažadonil tak smutně a upřímně Edwardův hlas a já ho najednou viděla klečet vedle mě. Cukla jsem sebou a chtěla se zvednout, nešlo to. Byla jsem vyčerpaná a poslední zbytky energie jsem využila k tomu, abych vůbec udržela oči otevřené. Ovšem má víčka ztěžkla a nejen ta. I ruce, nohy i tělo mi teď přišlo těžší, než kdy dřív. Víčka se mi začala samovolně zavírat a poslední, co jsem uviděla, bylo, jak se Edwardův obličej sklání nad ten můj.

*** ***

*** ***

„Jsi si jistá, Bell?“ zeptala se mě Alice a já se zadívala dolů z útesu. Moře bylo rozbouřené a vlny se tříštily o skalnaté výběžky. K nám doléhalo jen hučení, jako by tu panovala zvuková bariéra. Jakoby na nás lačné jazyky studené vody neměly nárok.

Obrátila jsem pohled k mé sestře a nešťastně se usmála.

‚Ne Alice, nejsem si jistá. Nejsem si jistá vůbec ničím.‘ Toužila jsem jí říct tyhle slova, ale nemohla jsem. Bylo by to ještě horší a ne jen pro ni a ostatní, ale hlavně pro mě. A tak jsem místo toho zalhala.

„Ano!“ odpověděla jsem tím nejklidnějším hlasem, jakým jsem dokázala. Neubránila jsem se zlomení hlasu na písmenku o. Samozřejmě, že jsem ji neobalamutila. Moc dobře věděla, že jsem jak na trní a nevím, co mám dělat. Stačilo, aby do mě začala rýt a já bych své snahy vzdala. Ona to ale neudělala, nechala výběr plně na mně.

„Ještě je čas,“ zašeptala smutným hlasem a dívala se na mě tak intenzivním pohledem, až jsem musela sklopit zrak.

„Není,“ řekla jsem téměř neslyšně a zavřela oči. Nechala jsem vítr čechrat mé rozpuštěné vlasy a chladit smutný obličej, který čekal jen na jediné. Na příval slz, které se zatím nedostavovaly.

„A co Esme? Nenapadlo tě, že jí tak ublížíš?“ začala mi vyčítat a já si uvědomila, že má pravdu. Zalila mě krutá vlna reality. Ublížím svým nejbližším, Esme, Carlisleovi a to nemluvím o Charliem, který stále žije v iluzi, že jsem šťastná manželka Edwarda Cullena. Neskutečně mě bolelo takhle ho klamat. Hrát si na silnou a spokojenou paní Cullenovou. Nesnášela jsem to… tuhle přetvářku. Ale zároveň jsem bez ní nedokázala žít. Byla to jediná věc, která mě s Edwardem spojovala, a já, ani nevím proč, jsem na té věci byla závislá. Věděla jsem, že je to špatné, ale nedokázala jsem si pomoct. Nemohla jsem si pomoct. Nechtěla jsem.

Vítr do mě narazil v silné vlně a já, ač jsem nemusela, otřásla jsem se. Se zdrceným pohledem jsem se podívala Alici do očí.

„Nemůžu. Já už takhle dál nemůžu, Alice. Promiň,“ říkala jsem bez hlasu, ale byla jsem si jistá, že má slova i smutek slyšela. „Promiň,“ zašeptala jsem znovu a opět se podívala dolu z útesu. Nikdy mě ten pohled nepřestane fascinovat.

***                                         o 10 let později                                              ***

Vím, mohla jsem s nimi zůstat. Poté, co se Edward objevil z ničeho nic doma u Cullenů a co jsem jim oznámila, že odcházím, mi neustále opakoval, jak moc mě miluje a ani jednou mě neuhodil. Ale popravdě! Zůstali byste s někým, kdo vás 5 předlouhých měsíců bil za úplné pitomosti? A tak jsem tady, 28letá dívka nebo žena s trvalým pobytem v Jacksonvilu. Poté, co jsem odešla z Forks, jsem sem přijela za maminkou a Philem, studovala jsem zde práva a to se stalo i mým povoláním. Jsem právnička, která pomáhá ženám od jejich surových manželů.

Ani nevím proč, ale pokaždé, když jsem dostala některého toho násilníka za mříže, udělalo se mi… dobře. Cítila jsem se svobodně. Jako bych se zbavila obrovského břemene, které mě utlačuje dolů. Netušila jsem, co to způsobuje.

Ach… bože, ano! Stále ho miluji. Miluji ho strašně moc, ale nedokážu s ním žít. Jak moc mi chybí! Jeho smích, oči, doteky… STOP! Okamžitě přestaň. Kvůli těmhle myšlenkám ses přeci od nich odstěhovala. A i přesto mě pronásledují jako noční můra. Jsou tak krásné a zároveň tak děsivé. Myslela jsem si, že když odejdu pryč, časem se vzpomínky ztratí nebo aspoň utlumí. Mýlila jsem se! Naopak, občas mi přijdou živější, než by měly být.

Možná proto se cítím ze zabásnutí obžalovaných mužů tak dobře. Když vím, v jakých podmínkách hnijí za mřížemi, dokud si neodpykají svůj oprávněný trest. Ale to není to hlavní. Já – a to mi přijde velice důležité – se od Edwarda s každým z nich odpoutávám víc a víc. Cítím se volnější a svobodnější. Jenomže tyhle pocity netrvají dlouho. Postupem času vyprchají a mně zůstávají jen oči pro pláč a ty zrádné vzpomínky na mou lásku.

Automaticky jsem odmítala jakoukoliv pozvánku na setkání jak s rodinou, tak s ním. Věděla jsem, že kdybych svolila, ulevilo by se mi. Stačilo by mi ho jen vidět, ale… já prostě… nejde to! Nedokážu to!

Nyní žijí v Denali a tak jsem udělala to, na co se chystám už hodně dlouhou dobu.

Celých těch 10 let mi chyběly Forkské útesy. A teď, když na nich stojím a přemýšlím o věcech minulých, mi přijdou neskonale okouzlujících. Vítr, který naráží a chladí mé tělo, mi přijde tak známý a povědomý, jako bych ho cítila naposledy včera, a přesto má v sobě jakési nové kouzlo. Moře je rozbouřené stejně, jako když jsem zde byla s Alicí naposledy.

Zavřela jsem oči a nastavila tvář páře, která na můj obličej dopadala ve formě malých kapek. Slza, která mi unikla z oka, se mezi nimi hravě schovala. Vdechla jsem do plic studený vzduch a otřásla se pod mírou jeho chladu. Hrdlo se mi stáhlo a já zalapala po dechu. Cukla jsem rukou a ucítila nepříjemné pálení očí. Krk zalila palčivá bolest – bolest, která vám zabraňuje a přitom nutí plakat - a já věděla, že už se tomu nevyhnu. Pláč! Ten zrádný a při tom tak osvobozující pláč.

Vzlyk, který se jako první vydral z mých úst, narušoval ticho moře. Nepatřil sem, byl jako z jiného světa. Nepatřil do soužití vln se skalisky. Ale já ho nedokázala zastavit a tak ho svobodně následovaly další a další. Slzy smáčely můj obličej spolu s kapkami deště a dokonale ladily s mými vzlyky.

Připadala jsem si strašně zranitelná. Stačilo by do mě jen strčit a já bych spadla z útesu dolů, jak jsem stála blízko propasti. Přesto jsem nebyla schopna pohnout se, odstoupit od kraje. Stála jsem na místě jako přikovaná, neschopna pohybu. Jediný pohyb, který jsem dělala, vykonával můj hrudník, který se zdmouval pod náporem vzlyků. V krku mě nepřestávalo bolet a ani slzy neutišily pálení mých podrážděných a zarudlých očí.

A najednou, z ničeho nic, už jsem neměla co plakat. Z mých úst nevycházely žádné zvuky a mé oči neplodily slzy. Nedokázala jsem vzlyknout už ani jednou, za to můj hrudník byl stále těžší a těžší. S každým nádechem jsem ztrácela na síle. Kdybych věděla, že návštěva útesů bude mít takovéto následky, nikdy bych se sem nevracela.

Během chvilky už jsem se nemohla ani nadechnout. Začaly se mi dělat mžitky před očima. Věděla jsem, že během chvilky omdlím, černota před očima byla stále větší a větší a já pořád stála nebezpečně blízko okraje útesů. Pokus o krok vzad mi nevyšel a já se jen zatřásla. Mé podvědomí na mě křičelo! Nutilo mě k pohybu, ale tělo toho nebylo schopno. Vypovídalo mi službu a já o sobě přestával vědět.

„Ano?“ vybavila jsem si z ničeho nic, jak jsem zvedla telefon a při tom seděla ve své kanceláři. Přede mnou na stole stál hrnek teplé kávy a já ho s chutí pozorovala. Vycházela z něj pára a mě to, bůh ví proč, fascinovalo.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že se nikdo neozývá. Zamračila jsem se a podívala se na číslo volajícího. Neznámé. Další pomstychtivý mužský, který mou zásluhou skončil za mřížemi? Já už se ale vystrašit nenechám. Přiložila jsem si telefon opět k uchu a spustila.

„Jestli si myslíte, že mě tohle vyděsí, tak se pletete. Zkoušelo to na mě už spoustu chlapů a já se nikdy nevzdala!“ zavrčela jsem do telefonu a čekala, až se ten dotyčný ozve. Ještě chvilinku bylo ticho, a když jsem se chystala hovor ukončit, někdo se ozval na druhé straně. Byl to tak nesrozumitelný zvuk, až jsem nad tím přimhouřila oči.

„Haló!“ řekla jsem o poznání mileji a čekala.

„Bello,“ vydechl známý hlas a já se zachvěla. Naprázdno jsem polkla a uvědomila si, jak moc se mé ruce třesou. Edwardův hlas byl nádherně sametový a tak reálný oproti tomu, který jsem si vždy vybavovala. Ta dokonalá iluze přiživovaná v mé hlavě se zdála být fádní oproti tomu, co jsem teď slyšela. Zhluboka jsem se nadechla, ale nevydechla. Zadržovala jsem v sobě dech, jak nejdéle to šlo. Naivně jsem si myslela, že když nevydechnu, nebude vědět, že tu jsem. Bude si třeba myslet, že to je omyl. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že je upír a že slyší každý můj sebemenší pohyb, že o mně ví. Slyší mé srdce bít a to mě rozechvělo ještě víc. Nezmohla jsem se na nic víc než na další, tentokrát ale roztřesené…

„Ano?“ zašeptala jsem a čekala, až znovu promluví. Až si budu moct opět oživit ten dokonalý tón hlasu. On se ale neozýval, na druhé straně telefonu bylo ticho jako v hrobě. Polila mě úzkost. Zavěsil? Zavěsil?! To ne!

„Edwarde!“ vydechla jsem zoufale a poprvé za celou dobu odpoutala pohled od hrnku s kávou. Zadívala jsem se z okna se slzami v očích. Mrzelo mě to. Mrzelo mě, že se se mnou nechce bavit, ale na druhou stranu jsem byla ráda. Toužila jsem zašeptat ta dvě slůvka. Ta dvě kouzelná slůvka plná lásky a něhy. Nebylo mi přáno.

„Bello,“ zašeptal Edward. „Chybíš mi,“ řekl a já v jeho hlase cítila bolest. Věděl, že nepolevím. Už tolikrát se mě pokoušel obměkčit. Posílal mi květiny, dárky, ale já mu je vždy posílala nerozbalené zpět.

Já přeci musím být silná. Nemůžu se nechat zviklat jedním telefonátem. Nemůžu mu padnout k nohám – a že k tomu nemám daleko.

„Taky mi chybíš, ale na mém rozhodnutí se nic nemění. Ublížil jsi mi!“ řekla jsem vyčítavým tónem hlasu a byla si jistá, že mu neříkám novou věc.

„Prosím,“ řekl a já si dokázala živě představit, jak si rukou mne kořen nosu a doufá, že mu to pomůže. „Jen jednou… chci tě vidět,“ šeptal skoro neslyšně a já už se viděla, jak mu říkám ano. Jak se s ním setkávám na smluveném místě a po pár minutách mu padám kolem krku a odcházím s ním k němu domů.

Cuknutím jsem se vytrhla z těchto představ a celá vyděšená hovor típla. Mobil mi spadl na zem a já se s pláčem zhroutila do křesla.

Poslední, co jsem si v paměti zobrazila, byl Edwardův usměvavý obličej. Poté jsem na malinkou chvilinku pocítila volnost. Jakoby mě nic netížilo, jen vítr rozevlával mé vlasy do všech stran. A pak už si jen vybavuji, jak se mé bezvládné tělo ponořuje hloub a hloub do mrtvolně chladné vody. Tentokrát mě lačné jazyky studené vody dostaly.

Plesk, plesk, plesk… probudilo mě až tohle. Jemné pleskání něčeho měkkého do mé tváře. V uších mi šumělo, ale pomalu se to zlepšovalo. Místo toho jsem slyšela tichounké broukání dětského hlásku. Až po pár minutách jsem si spojila tyto dvě věci dohromady. Dítě, které si u mě pobrukuje, mě nejspíš bouchá pacinkou do tváře. Zahořela jsem zvědavostí.

Odlepila jsem těžká víčka od sebe a dívala se do očí nádherné holčičce. Její duhovky byly tak průzračně hnědé, měla jsem pocit, že je znám. Blonďaté lokýnky, které jí splývaly k ramenům, z ní dělaly princeznu. Nemohla jsem se na ni vynadívat. Obrátila jsem pozornost k jejím očím. Někoho mi jimi připomínala. Osobu mně blízkou, ale při tom tak vzdálenou.

„Sylvie, Sylvie, kde jsi?“ slyšela jsem volání, ale nevšímala si ho. Pozorovala jsem holčičku, která se na chvilinku otočila ke dveřím a pak se na mě opět podívala. Přestala mě plácat do tváře a chytla do rukou pramen mých vlhkých a slepených vlasů.

„Paní se učila pavat?“ zeptala se mě a já se musela pousmát nad jejím dětským krásným hláskem. Přikývla jsem. Otevřely se dveře a já se podívala do tváře člověku, kterého jsem už roky neviděla.

Jacob se na mě díval zvláštním pohledem, pak se ale podíval na holčičku.

„Co tu děláš Sylvi? Okamžitě utíkej za maminkou, všude tě hledá,“ řekl k dívence a já si rázem uvědomila, koho mi její oči tolik připomínaly. Jacob má úplně stejné oči jako ona. Bezpochyby je to jeho dcerka. Zalila mě vlna štěstí a radosti. Tak přeci jen našel to, co hledal. Můj nejlepší… bývalý nejlepší přítel má vlastní rodinu a já o tom ani nevím. Zamrzelo mě to.

Když dívenka vyběhla z místnosti, dovolila jsem si Jacobův obličej zkoumat o něco víc. Vůbec se nezměnil, v očích měl stále dětskost a ďábelskost jako tenkrát. Měl stále stejně ostříhané vlasy a ani vrásky nehyzdily jeho obličej.

„Bello,“ pozdravil mě strohým hlasem.

„Stále se na mě zlobíš?“ zeptala jsem se provinile. Ano, tenkrát jsem mu ublížila, vím to teď a věděla jsem to i tenkrát. Ubližovala jsem mu a věděla jsem to, a i přes to jsem tomu nezabránila.

Krátce povytáhl koutek úst.

„Zlobím se na tebe kvůli tvé nezodpovědnosti. Můžeš mi laskavě říct, proč jsi skákala z toho útesu?“ ptal se podrážděně a rozčíleně.

„Neskákala jsem, já… omdlela,“ řekla jsem pravdu a sklopila zrak. Cítila jsem, jak se mi tváře zalévají červenou barvou. Jacob se hlasitě zasmál a já to ucítila znovu. Tu nakažlivost jeho radosti. Proplouvala celou místností a zapíjela se do každého póru mé kůže.

„Pořád stejně nemotorná,“ řekl a přisedl si ke mně na postel. Nehodlala jsem to komentovat.

„Máš nádhernou dceru,“ řekla jsem a podívala se mu do očí. Jacob zvážněl a se zakaboněným obočím se na mě podíval.

„Jak jsi to poznala?“ zeptal se a já se mu podívala hlouběji do očí.

„Zdědila po tobě to nejlepší, co máš…“ řekla jsem, a aby mě lépe pochopil, dodala jsem, „… tvé oči,“ vysvětlila jsem a on s úsměvem sklopil hlavu.

„Vůbec si se nezměnil, pořád jsi ten energický chlapec,“ konstatovala jsem a hledala jakékoli známky dospělosti v jeho obličeji. Nenašla jsem je.

„Za to ty jsi zestárla o dobrých 30 let,“ poškádlil mě a já se zasmála. Tohle jsem na něm milovala nejvíc. To, že mě dokázal rozesmát za jakékoliv situace. Dřív jsem mu říkala mé osobní slunce.

*** ***

„Děkuju ti za všechno Jaku,“ poděkovala jsem mu a naposledy ho objala. Těžko se mi s ním loučilo hlavně teď, když jsme se konečně udobřili. Ale musela jsem odjet! Ve městě na mě čekala práce a obyčejně zařízený byt.

„Já děkuji tobě a radím ti. Útesům se radši vyhýbej, poslední dobou se tu potuluje až moc upírů. Byla by jsi pro ně příliš lehká kořist,“ řekl a já se usmála. I přes to mi nemohl zabránit v mém plánu.

Potřebovala jsem se tam podívat. Naposledy, úplně naposledy. Potřebovala jsem vidět vlny tříštící se o skaliska. Děti hrající si v dálce na pláži a potemnělé mraky, které v dálce hyzdí oblohu.

„Mám tě ráda, Jaku,“ řekla jsem a odtáhla se od něj. Usmál se a otevřel mi dveře na místě řidiče. Paul mi mé auto přivezl z místa, kde jsem ho nechala naposledy – od lesa, kterým jsem se dostala k útesům. A teď jsem tam měla namířeno znovu.

Nasedla jsem, zavřel za mnou dveře a já s milým úsměvem na rtech vyjela směr Forks. Doufala jsem, že z La Push trefím, a kupodivu se mi to povedlo. Dojet k místu u lesa, kde jsem před tím parkovala, nebyl problém. Zbyly tu po mně i stopy.

Zaparkovala jsem auto, vystoupila, zamkla ho a s hlubokým nádechem se vydala do lesa. Kráčela jsem stejnou trasou jako před tím. Rozhlížela jsem se lesem a kochala se panenskou přírodou. Stromy porostlé mechem na mě působily uklidňujícím dojmem a já se tu cítila jako doma. Pocítila jsem stesk při myšlence, že budu muset odjet.

Jak nádherné byly ty časy, kdy jsem chodila do Forks na střední, povídala si s Angelou a řešila problémy s Mikem. Bezstarostný a krásný život. Vzpomněla jsem si i na svého otce, Charlieho. Až odtud pojedu, musím se za ním stavit. A když nebude doma, počkám na něj.

Žasla jsem nad tím, jak moc se lišila cesta sem teď od cesty, kterou jsem absolvovala před pár hodinami. Byla jsem vystresovaná a poháněla mě touha, ani sama nevím po čem. Teď sem jdu s radostí a lehkostí.

Nevím, jak dlouho jsem šla, když jsem ve vzduchu ucítila vodu. Bude pršet! Nádhera! Přesně jako za starých časů. Pamatuji si, kdy jsem na déšť nadávala. Přímo jsem ho nenáviděla. Teď mi přijde jako vysvobození od každodenního stereotypu.

Šla jsem a nekoukala na cestu. V jedné věci jsem se za těch deset let vůbec nezměnila. A to v mé nešikovnosti. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale už jsem se válela jak dlouhá tak široká na vlhké zemi. Ucítila jsem vůni hlíny a pořádně ji vdechla do plic. Polaskal mou nosní sliznici a já se pomalu postavila. S úsměvem jsem si očistila kolena a pokračovala v cestě.

Už jsem byla v cíli. Vylezla jsem z lesa a objevila se na ohromném útesu, který tak moc dobře znám. Ovál mě studený vítr a já mu ochotně nastavila tvář. Bylo to tak příjemné a osvěžující. Slastně jsem zavřela oči a rozpřáhla ruce. Cítila jsem se svobodně, jako by mi bylo opět 17.

Další studený poryv větru ke mně přivál myšlenku na Edwarda. Ale nebyla to smutná myšlenka. Ba naopak, byla radostná, plná smíchu. V tuhle chvíli mi bylo fuk, že mi ublížil. Bylo mi všechno jedno. Pro tuto chviličku jsem věděla, že mu zavolám a pozvu ho na schůzku. Musím ho vidět. Musím, už to bez něj nevydržím. Už těch minulých deset let bylo pro mě dost těžkých, dalších pár let už bych taky nemusela zvládnout.

Zalila mě vlna klidu při myšlence, že Edwarda uvidím, uslyším na živo. Pocit deja vu projížděl celým mým tělem a já si ho užívala.

V tom mě ale vyrušil hlas, který sem nepatřil.

„Krásný den, že?“ řekl mužský, strohý, přísný hlas. Cukla jsem sebou a prudce se otočila k lesu, odkud se na mě usmíval muž s černými, dlouhými, rovnými vlasy. Měl na sobě zvláštní plášť, takový starodávný až komický.

Podívala jsem se mu pozorně do obličeje. Byl mrtvolně bledý, i Edward má lepší barvu pleti, jak tento muž. Další, co mě zaujalo, byl jeho zvláštní nos.

„Jmenujete se Isabell, že?“ zeptal se a já si až teď všimla jeho tmavě rudých až černých očí. Upír! Ale jak může znát mé jméno? Kývla jsem na souhlas.

„Vy jste ta dívka, co žila s Cullenovými, mám pravdu?“ zeptal se opět a já pocítila znepokojení. Něco bylo špatně. Něco bylo špatně… na něm.

„Ano,“ odpověděla jsem s přimhouřenýma očima a on se usmál.

„Jsem rád, že jsem vás zde zastihl. Věřte, nedělalo by mi problém vás najít v Jacksonvilu, ale tady je rozhodně lepší místo na rozhovor, nemyslíte?“ ptal se potemnělým tónem a já vytušila, že slovem rozhovor nemyslel tak úplně rozhovor, který mezi sebou vedou obyčejní lidé. A radši jsem ani nepřemýšlela nad tím, jak ví, kde je mé trvalé bydliště.

„Co ode mě chcete?“ zeptala jsem se podezřívavě a měřila si ho pohledem.

„Proč ten nepříjemný tón, Isabell?“ zeptal se mě. „Chci vám jen pomoct,“ ujistil mě falešným tónem hlasu a já pozvedla jedno obočí. „Znala jste Cullenovi dobře?“ zeptal se najednou a já se zamračila.

„Nic vám do toho není,“ téměř jsem zavrčela, ale jeho to pobavilo. Úspěšně mou poznámku ignoroval.

„Co všechno jste o nich věděla?“ zeptal se opět a já nehodlala odpovídat. „Co vám říká slovo upír?“ zeptal se a teď už se na mě díval podle. Já na něj upírala chladné oči a nehodlala s ním jakkoliv komunikovat.

Proč jsem neposlechla Jacoba?

Ač jsem si to chtěla přiznat či nechtěla, pomalu jsem si začala uvědomovat, že tohle nejspíš bude můj konec. A jeho další slova mě v mé domněnce jen utvrdila. „Víte příliš mnoho Isabell,“ řekl. Teď už jsem si byla jistá, že je konec. Už nikdy neuvidím Charlieho a při tom mu toho tolik dlužím. Už nikdy neuvidím svou ztřeštěnou maminku a Philla. A co je horší, už nikdy neuvidím Edwarda, nikdy neuslyším jeho nádherný hlas, který mě tolik uklidňoval a ke kterému jsem se těch 10 let modlila a vracela v nejhorších chvílích. Konečně, když jsem se rozhodla, že se s ním po těch dlouhých letech setkám, mi to překazí smrt.

Nevyděsila mě ani tak samotná smrt, jako spíš to, že jsem si jí byla tolik jistá. Třeba si vážně přišel jen popovídat. Podívala jsem se muži do očí a ujistila se o pravém opaku. Nepřišel si povídat. Oči mu žhnuly černou barvou, jakou vždy žhnuly Cullenům, když měli hlad.

„Mé jméno je Aro Volturi, drahá,“ řekl a já se nešťastně usmála. To jméno jsem znala až moc dobře na to, abych věděla, kdo to je.

I přes to, že mě veškerá naděje opustila, jsem se rozhodla splnit si poslední přání. Vyslovit ta dvě slůvka, která jsem se Edwardovi chystala vždy sdělit v mých slabých chvilkách a kvůli kterým jsem se rozhodla se s ním opět vidět. Ta dvě slůvka, která dokazují mou nehynoucí lásku k němu.

„Miluji tě, Edwarde,“ zašeptala jsem větru a zavřela oči.

The end!

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě, ty hajzle! III.: