Vánoční náladička všechny obšťastňuje. Ale co naše teď už velká Nessie? Koho jí život vzal? A vrátí jí ho někdo? Depresivní povídka s krásným happyendem. Heké počtení! Vaše MartinaBlack.
25.12.2010 (15:45) • MartinaBlack • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2168×
Nejkrásnější dárek
Už je to čtvrt roku, co je Jacob pryč. Nejednou zmizel. Nikdo neví kam, ani proč.
„Nessie,“ volá na mě maminka. Jsem u sebe v pokoji a sedím na posteli a snažím se na nic nemyslet. Moc mi to nejde, nedokážu přestat myslet na něj.
Došla jsem dolů do obýváku. „Co je, mami?“ zeptala jsem se otráveně.
„Budou Vánoce, zdobíme stromeček!“ Vánoce? To už je prosinec? Musím uznat, že čas moc nesleduju. Do školy nechodím, nemělo by to smysl.
„Kolikátého je dneska?“ otázala jsem se své rodiny.
„Dvacátého třetího,“ odpověděla Esmé. Dvacátého třetího prosince. Přesně tři měsíce, co je pryč…
Zase mi z očí vytryskly ty pitomé slzy. Bella mě vzala kolem ramen a posadila se se mnou na pohovku. Ale ne, zase bude kázání. O tom, že si prošla přesně tím samým a ať neztrácím naději a tak. Jenže to nejde. Když Edward opustil Bellu, ona věděla, že je v pořádku, žije, a tak. Jacob mi ani neřekl, že odchází. Prostě se vypařil.
Bella mi nakonec nic neřekla, jen jsme se dívaly, jak ostatní zdobí ohromný stromek a Edward hraje na piano koledy. Všichni můžou být dokonale šťastní. Jen já ne. To mi připomělo loňské Vánoce. Byla jsem šťastná. To jsme spolu s Jacobem zdobili stromeček, koulovali se, shodil mě na zem do sněhu a začal líbat… Ne. Vím moc dobře, že takhle vzpomínat nemůžu. Jen mě to rozesmutňuje a je to ještě horší.
Ale proč odešel?
„Nessie, co kdybys šla spát, už je docela pozdě,“ řekla Bella. Ani jsem jí neodpověděla a zvedla se.
Oblékla jsem se do kalhotek a trika a za chvíli usnula. Zdál se mi sen. V tom snu byl Aro a usmíval se svým falešným, úchylným úsměvem. Spráskl rukama.
„Renesmé!“ řekl potěšeně. „To jsme rádi, že jsi tady v naší Volteře!“
„Ale já nejsem ve Volteře!“ vykřikla jsem.
Najednou do snu vkročil Felix s Demetrim a oba svírali obrovského rudohnědého vlka. Vlk se proměnil v moji lásku. V můj smysl existence. V mého Jacoba…
Usmál se na mě.
„Sbohem,“ řekl.
Cítila jsem, jak se moje vědomí zase vrací do reálu. Prudce jsem se posadila na posteli. Obvykle po noční můře nekřičím, jen se potichu rozpláču. Ale tentokrát jsem začala ječet, jako kdyby mě někdo pohřbíval zaživa. Křičela jsem a křičela a nebralo to konce. Najednou mě popadly něčí teplé ruce. Teplé? Podívala jsem se nad sebe uslzenýma očima. Nade mnou se tyčila vysoká svalnatá postava. V měsíčním světle jsem uviděla jeho tvář. Jacob…
„Jacobe!“ vykřikla jsem. Nevěděla jsem, co se děje. Mám brečet štěstím, nebo šokem? Sním, nebo bdím? Je to on, nebo vidím přelud?
Ale na moje otázky se brzy dostalo odpovědi. Objaly mě dvě pevné ruce a já ucítila tu krásnou Jacobovu vůni. Přitiskla jsem se k němu, co nejblíž to šlo, a rozbrečela jsem se. Částečně úlevou, smutkem, štěstím, zmateností… no, bylo toho na mě opravdu moc.
„Pššš… Nessienko, neplakej. Jsem tady, bude to dobré, slibuju.“
„Ja – cobe, kde jsi byl, co se sta – lo?“ vzlykala jsem trhavě. Odtáhl se ode mě a já viděla na jeho obličeji, jakou mu to působí bolest. To je přesně to, co nechci. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit.
„To Volturiovi,“ řekla jsem. „Že to byli Volturiovi?“ vzpoměla jsem si na ten sen. Otřásla jsem se.
„Ano, byli to oni,“ řekl znechuceně. Pořád mě objímal a hladil po vlasech a zádech.
„Byl jsem v lese se proběhnout – pamatuješ na ten den, ne? A oni mě na sever od Forks chytili a dali mi nějaký uspávací jed. Probral jsem se až ve volterské věznici. Byla tam Jane a její schopnost…“ zlomil se mu hlas. Podívala jsem se na něj. Měl zavřené oči. Jeho výraz byl bolestný. Položila jsem mu ruku na tvář a zeptala se ho: Proč to udělali?
„Chtěli vyzkoušet, co vydrží vlkodlak.“
„Ti podělaní idioti!“ vykřikla jsem. „Co si myslí? Že si můžou dělat, co chtějí? Že jsou nějací kingové v upířím světě? Že mi tě můžou vzít a testovat na tobě své schopnosti? Panebožem já jim tam asi vtrhnu, a ať si mě nepřejou!“ zuřila jsem. Viděla jsem, jak ta melanchonie z předchozích tří měsíců mizí. Stará, zuřící Nessie je zpět. Do pokoje vtrhl Edward s ostatníma. Jake tu musel být asi celou tu dobu, co jsem spala, protože se nikdo netvářil překvapeně, že ho tu vidí.
„Nessie…, klid,“ rozesmál se Emmett.
„Já jsem v klidu!“ řekla jsem tonem, který nezněl, že je v klidu.
„Kolikátého je dneska?“ zeptala jsem se.
„Je Štědrý den,“ řekla máma.
„Páni. Santa mi nadělil dárek,“ usmála jsem se na svého milovaného Jacoba.
Všichni se rozesmáli a já se přitulila ke svému miláčkovi. Vše bylo zase, jak má být.
A jak to bylo s Volterrou? Proti nim nikdo nic nezmůže, Aro a jeho přihřátý úsměv vás budou provázet celým upírským životem… muahahaha.
Povídku chci věnovat všem, co milují Jacoba, a všem, co se těší na Vánoce. Původně jsem to chtěla poslat jako povídku do „V duchu Vánoc", ale nestihla jsem to do 19. 12., tak to máte tady. :)
Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Nejkrásnější dárek:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!