Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nejen Rosieino překvapení

26.12.2010 (10:15) • KristieNessie • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1757×

Ach jo, když si uvědomím, že je zase jenom všední ráno, nechce se mi ale vůbec vylézt z tý postele.

Jenom pořád vymýšlet, jakou aktivitou si zkrátím den, mě už nudí.

Nakonec se nedobrovolně vyhrabu z postele a sejdu dolů za ostatními.

„Dobré ráno! Co se tak mračíš?“ usmívá se Esmé.

„Jsem rozespalá,“ hodím na to vinu. Ticho tati! Varuju ho, když vidím, jak otevírá pusu, aby všem přítomným zase prozrazoval taje mé mysli.

„Ahojky vlku,“ políbím Jaka. Usměje se na mě a ta ledová královna ve mně maličko poroztaje.

„Vyspala ses dobře?“ zeptá se.

„Jo,“ odpovím rychle a nechám se k němu znovu přitáhnout, aby mě políbil.

Potom se vydávám do kuchyně, ulovit si něco k snídani. Ulovit – no, tady není s kým soupeřit, kromě Jaka, ale Esmé nás zásobuje, jak pro celou smečku.

Popadnu jogurt a sednu si k jídelnímu stolu.

Zase se cítím otráveně. Nesnáším tenhle stereotyp. Jediné, co je každý den jiné, je televizní program. Zrovna běží reklama na předvánoční slevy. Jak my letos vůbec strávíme Vánoce?

Budou to moje asi deváté. Ale nestárnu už od čtyř, takže už nějakých pět, šest let to samé.

Ale co, Vánoce jsou krásný svátek, takže mi možná zlepší náladu.

Dnes je 15.12. takže ještě pár dní. Možná bych měla začít šílet, protože nemám ani jeden dárek, ale spíš mě to ještě víc otráví.

Dál do sebe házím jogurt a vyhýbám se maminčiným nechápavým pohledům.

„Ty jsi vážně nějaká rozmrzelá, Nessie,“ ozve se Jasper. Super, dík strejdo. Jake se na mě ustaraně otočí.

„Né, nejsem. Jenom...“ A dojdou mi slova. Do háje. „Jenom... jenom přemýšlím o tom, co se mi to v noci zdálo.“ To bylo první, co mě napadlo a je to docela uvěřitelný, protože často mám živé sny. Mám to po mamce. Akorát, že lhát neumím.

Dojím jogurt a prokličkuju mezi Alice, Emmettem, Carlislem a tátou, který mi věnuje chápavý pohled, a běžím nahoru k sobě. Vlastně k nám – ke mně a Jakovi.

Skočím do postele a zachumlám se zpátky do peřin. Nechápu, co se se mnou děje. Jako bych bláznila. Trápí mě maličkosti, i když vím, že mám všechno na světě. Nezdá se mi to normální. Normální u mě. Přijdu si nevděčná, že si nedokážu vážit toho, co mám. Ale já si toho vážím!

„Nessinko?“ uslyším Jaka ode dveří, ale nevystrčím hlavu zpod peřiny.

„Co se děje, miláčku?“ zeptá se ustaraně a šmátrá rukou pod peřinou. Pohladí mě po vlasech a odkryje mi hlavu.

Nevím. Řeknu mu němě, když mě chytí za ruku a lehne si vedle mě. Moje odpověď mi přijde vážně k smíchu.

Tak moc se mi snaží vyčíst myšlenky, když já mu to nedovolím. Dívá se mi zamyšleně do očí a já si připadám tak moc hloupě. Zase vyvádím a to ani nevím proč.

„Ness, pověz mi to,“ naléhá. Když já mu nemám co povídat.

Jak mu to mám říct, aby to pochopil? Jak mu říct, že mě nebaví ten příšerný stereotyp, že si přijdu naprosto na nic a že ani nevím, co se mnou je, aby to nepochopil jako něco proti sobě? Jak mu mám něco říct, aby opět nehodil vinu na sebe?

Vyškrábu se do sedu a mlčky se mu stulím na klíně, jako jsem to dělala jako malá. Vždycky mě to trochu klidní.

Ochotně mě kolíbá ze strany na stranu a hladí mě po vlasech. Jasně kozo, ještě mu přidělávej starosti, jako by toho neměl dost!

„A dost, Ness!“ stojí ve dveřích teta Rosie. Nechápavě se na ni dívám.

„No vstávej!“ tahá mě z Jaka. Já se ho ale držím jako klíště.

„Rose, co to?“ diví se Jake. Jediné z čeho mám radost je to, že se k sobě chovají alespoň slušně. Naučili se to, kvůli mně.

„Neboj, vrátim ti ji Jaku. Bude v pořádku, věř mi.“ Podívá se na něj. Jake mě pustí.

„Ježíš Rose! Kam to jdeme? Kam mě táhneš?“ vrčím otráveně.

„Jedeme na výlet. Ale nejdřív jdeme k tobě do šatny, abych ti vybrala šaty.“ Vůbec jí nevadí, že nikam nechci a vrčím na ni. Je naprosto klidná.

Opravdu mě násilím dotáhne až do šatny.

„Jo, dobře. Vzdávám se. Oblečení si vyberu sama. Kam že teda jedeme, jaký oblečení se tam hodí?“ řeknu, co nejvíc otráveně umím.

„To je překvapení, ale připrav se, že budeš trajdat i venku a je tam už dost zima.“

„Dobře,“ přitakám. „Jdi už, chci si to vybrat v klidu!“ Rose se otočí a zmizí.

Proberu pár oblečení a nakonec si vezmu tmavě modré džíny a bílé tričko. Objevím i teplý svetr smaragdové barvy, ovšem skvělého střihu. Ten se bude líbit nejen tetě Rose.

„Ness?“ ozve se Jake za dveřmi přesně v moment, co si přes hlavu přetáhnu svetr.

„Jo, pojď,“ odpovím a rychle si upravím vlasy.

„Páni! Vypadáš úžasně!“ neskrývá nadšení.

„Děkuju,“ zašeptám, když se mu vrhnu do náruče.

„Neřekla ti, kam mě táhne? Nikam nechci...“ odtáhnu se, abych mu viděla do obličeje.

„Ne, neřekla,“ odvětí.

„Super,“ vzdychnu a Jake mě začne líbat. V momentě zapomenu na svět. Byla bych schopná tu s ním být celý den. Všechny problémy s ním mizí. Zasténám, když se odtáhne.

„Vydrž, než se vrátíš. Přece nechceš, aby mi tetka utrhla hlavu,“ pohladí mě po tváři. Zakroutím hlavou, ale stejně ho začnu opět líbat.

„Nikdy jsem nevěřila, že to řeknu, Renesmé, ale on má pravdu!“ vrčí Rose za dveřmi.

Jake se zasměje a vymaní se z mého objetí.

Vzdychnu a popadnu kabát, kabelku a kozačky na podpatku.

„Tak pojď,“ řekne a táhne mě nadlidskou rychlostí ven, že jí sotva stačím. Ani mě nenechá rozloučit se ostatními.

Posadí mě do svého nového auta a já se připoutám.

„Rosie, kam to jedeme?“ zkouším to znovu. Rose už startuje auto.

„Ale no tak, Nessie, to by nebylo překvapení,“ zasměje se a odhodí si vlasy z obličeje.

„Nesnáším překvapení,“ řeknu si spíš pro sebe.

„Já vím,“ směje se zase.

Vytáhnu z přihrádky Rosieiny šminky a začnu se malovat. Né, že bych to potřebovala, ale ukrátím si ten čas.

Už po pár minutách mi je jasné, že jedeme do Port Angeles, ale netuším, co tam chce Rosie vyvádět.

Nákupy? Napadne mě v duchu a pookřeju. Miluju nakupování.

Čekám tedy, až zastaví u našich oblíbených butiků, ale jede dál. Projede centrem a na okrajové části centra zastaví. Co tady budeme dělat? Snad v životě jsem tu nebyla.

Tázavě se na ní podívám.

„No, oblíkej se. Vypadá to, že je tam zima,“ řekne jen.

„Kam tedy jdeme?“

„Uvidíš. Teď už ti to překvapení nezkazím, když jsem to vydržela celou cestu.“

„Ale, Rosie,“ zkouším.

„Ne,“ usměje se. „Pojď,“ pobídne mě a já vystoupím z auta.

Venku je pořádná zima. Ale nefouká, jen vzduch už je prostě v prosinci studený.

Rosie mě chytí za ruku a společně vyrážíme do neznámých ulic. Alespoň pro mě neznámých.

Po chvíli jdeme pořád s větším a větším davem. Jsem celá napnutá, co je to za překvapení.

Najednou se před námi otevře prostor mezi domy a vstoupíme na náměstí.

„To je krása,“ vydechnu. Všechno je vánočně ozdobené a tak překrásné.

„Počkej navečer, až to bude svítit,“ usměje se Rose.

„Lepší jsi to vymyslet nemohla,“ řeknu po chvíli.

„A to neznáš celý můj harmonogram!“ Jen co to dořekne, mě popadne za ruku a táhle davem.

Po chvíli se ocitneme v restauraci. Aha, čas na oběd. Tolik ten čas utíká.

Posadíme se ke stolu, který stojí tak trochu stranou a číšník nám přinese jídelní lístky. Je chudák celý nesvůj, když spatří, jak je teta krásná.

„Je z tebe nervózní,“ uchichtnu se a dál studuji menu.

„Aspoň brzo uvaří.“ Rose nehne ani brvou a to mě ještě více rozesměje.

„Nebo taky dýl, aby se na tebe mohl koukat,“ směju se. „Kdyby tak věděl, kolik ti je.“

„Ha, ha, ha. Jestli nemáš něco s očima, vidíš sama, že kouká i po tobě.“ Nenápadně se ohlédnu a opravdu. Moc to nechápu. Každá žena sedící s Rose u stolu, by byla pro všechny druhořadá, protože teta Rosie je překrásná teta Rosie.

„Přejete si dámy?“ ozve se najednou. Vytrhne mě z mého přemýšlení.

„Já si dám sodovku, jíst nebudu, děkuji,“ začně Rosie, když vidí, že jsem se teprve vzpamatovala.

„Ehm, já si dám hruškový džus a...“ rychle kouknu do jídelního lístku. „A kuřecí nudličky na smetaně s nivou a těstovinami,“ řeknu první, co vidím a vůbec toho nelituji. Jestli to udělají z poloviny takové, jako táta nebo babička, smlsnu si.

„Děkuji, hned to bude,“ usměje se na nás. Mrknu po očku na Rose, a když odejde, začnu se chichotat.

„Ty, Nessie, co tě to dneska tak rozhodilo, miláčku?“ zeptá se najednou. Posmutním.

„No, víš... občas mě nebaví dělat stejné věci každý den, já mám ráda určitý řád, ale jakmile se z toho stane stereotyp...“ blekotám. Rosie se na mě chápavě dívá.

„Já asi vím, o čem mluvíš,“ řekne. „Ale to přejde, nesmíš to tak brát. Víšl jak dlouho budeme ještě žít?“

„Ne, to nevím.“

„Dlouho, tedy alespoň doufám. Spolu to zvládneme, uvidíš,“ usměje se a já s ní. „Není nicl co bychom nezvládly!“

„Děkuju,“ řeknu s Rosie najednou, když nám číšník přinese pití.

„Víš, z čeho mám obrovskou radost?“ přehodím téma.

„Ne,“ odpoví.

„Z toho, že se s Jakem snášíte. Nebo se snad dokonce máte rádi! To je skvělý!“

„Nejdřív jsem to dělala jenom kvůli tobě, Nessie. Ale musím se přiznat, že ho mám ráda. Nikdo jiný by mi tolik neopečovával mojí drahou a jedinou neteřinku,“ zasměje se. V jejích slovech je taková upřímnost.

„Proč jsme vůbec tady, Rosie?“ zeptám se.

„Protože nesnášíš stereotyp,“ odvětí. „Navíc je to součást tohohle naplánovaného dne.“

„Nepamatuji se, že bychom plánovaly výlet do Port Angeles,“ nechápu.

„My ne, ale já ano!“

„Kdy?“ zeptám se.

„Dneska ráno, když jsem tě viděla, jak dáváš Jakovi pusu. Byla jsi taková... smutná. Tak jsem se rozhodla, že si uděláme holčičí den jako dřív,“ vysvětluje a já si vzpomenu na naše holčičí výlety, když jsem byla menší. Psychicky jsem dosáhla puberty asi v pěti a Rose se mi stala nejlepší kamarádkou. Trvá to dodnes. A tehdy jsme začaly pořádat holčičí výlety. Občas na diskotéku, občas na nákupy, občas se jenom projít po městě. Hlavní bylo si popovídat bez dalších bezchybně slyšících uší upírů, popřípadě vlkodlaků.

Vidím, jak už mi číšník nese jídlo. Opravdu je rychlý.

„Děkuji,“ usměju se na něj, když přede mě postaví talíř s jídlem.

„Dobrou chuť,“ popřeje mi a odejde.

„Dobrou, Ness,“ popřeje mi i Rosie a já se pustím do jídla. Hlad mám tedy pořádný. Ale tak, kdy ho nemám? Tuhle už přede mnou chtěla máma schovat čokoládu a Emmett pořídit na lednici poloupírsky odolnej zámek. Měl z toho hroznou srandu. No bóže, tak mám hlad.

„Ty Ness? Nejsi těhotná?“ utahoval si ze mě. Slyšela jsem za sebou, jak se Jasper uchechtl a táta zavrčel.

„Ne!“ zavrčela jsem. „Pust mě k tý lednici, strejdo!“

„Není možný, abys takhle jedla a nepřiprala ani deko!“ pokračuje.

„Emmette!“ oslovila jsem ho jménem, protože vím, že ode mě to nemá rád. „Uhni mi z cesty!“

V tom se v místnosti objevil Jake, Sam, Emily a Seth. V tu dobu u nás ještě Jake nebydlel.

„Co se děje?“ ptala se rychle Emily, když viděla, že stojím v útočné pozici.

„Ale nic, Em. Nessinka má hladík!“ vyplázl na mě jazyk Emmett.

„Emmette, no tak, jdi na medvídky!“ vztekala jsem se.

„Jdi ty na chvilku od lednice!“ smál se.

„Nechápu, proč ji tam nepustíš, stejně nic z toho, co tam je, nejíš,“ kroutila hlavou Alice.

„No a co, ale ničím jiným, ji takhle nepozlobím,“ chechtl se.

„Fajn, držím dietu.“ Otočila jsem se najednou a šla políbit Jaka. Kdybyste mohli vidět, jak tam Emmett stál a nevěděl, jak má zareagovat. Celá rodina se klátila smíchy.

Během povídání s Jakem jsem na to úplně zapomněla. Za chvíli se přede mnou objevil s obrovskou mísou jahod se smetanou, protože ví, že se po nich můžu utlouct.

„Chceš?“ zeptal se.

„Ne, fuj, co to je?“ předvedla jsem skvělou grimasu.

„Nemyslela jsi to vážně, že ne? Nebudeš držet dietu! Už takhle jsi taková křehoučká!“ Ježíš, on mi na to skočil!

„Co mi zbývá,“ vzdychla jsem. Na ten jeho děs v očích nezapomenu.

„Dej mi to!“ začala jsem se smát. „Už to nevydržím!“ Emmett mi s radostí podal mísu a já je s ještě větší radostí spořádala.

Dojídám poslední sousto. Jsem narvaná. Bylo to tak syté a vynikající, i když na Esméiny palačinky, tátovy omelety, máminu krupicovou kaši a Jakův steak nic nemá.

„Najedená?“ ujistí se Rose. Já jenom přikývnu, protože mám plnou pusu.

Odložím příbor a Rose mávne na číšníka, že budeme platit.

Když Rosie zaplatí a ujistí se, že jsem řádně oblečená, vyjdeme opět ven a míříme ulicemi neznámo kam. Všude je plno lidí, shánějíc poslední dárky.

Za chvíli se před námi rozprostře mnou známá ulice, kam chodíme nakupovat.

„No né, Rosie!“ vykřiknu radostí.

„No, tak co si koupíš?“ podívá se na mě.

„Všechno!“ vypísknu a táhnu Rose do prvního obchodu, který vidím.

O 6 hodin později:

„Nessie, jestli chceš, tak já ti ty tašky vezmu,“ řekne Rose, když vidí, jak se za ní unaveně plazím. Sotva přendavám jednu nohu před druhou.

„Ne! Já... si to vezmu,“ vydechnu a nohy se mi definitivně podlomí. V tu ránu cítím, jak mě bere do náručí.

„Rose, všimnou si toho,“ bráním se potichu.

„Jsi menší než já, nebude to vypadat až zas tak divně, neboj se. Moc lidí tudy stejně neprojde,“ políbí mě do vlasů. Dál se nebráním. Nemělo by to cenu a ani nemám sílu. Na upíří rodině a vlčím příteli a jeho kamarádech mám ráda to, že mě nosí na rukou. Když jsem unavená nebo prostě jen tak. Je to úžasný. Vlastně jsem jako princezna, možná proto mi tak Rose říká. Vlastně nejenom Rose. I Alice. I Emmett. I táta. I Carlisle. I máma. I Esmé. I Jasper. Občas i kluci ze smečky. I Jake.

Jake, Jake, Jake... dostane se do každé mé myšlenky, ač zdánlivě přemýšlím o něčem jiném.

„Dojdeš ten kousek sama? Dojdu ještě támhle pro něco k pití, ano?“ zeptá se Rose a ukáže na čerpací stanici.

„Jasně,“ usměju se. Cítím se už líp.

„Vážně?“ ujistí se. Přikývnu. Rose mi podá klíče od auta a já kráčím k jejímu autu. Jsem plná dobré nálady. Dnešek se jí povedl. Ona vždycky dokáže mojí špatnou náladu potlačit a připravit něco, abych si to užila. Dnešní nákupy a kosmetika toho jsou důkazem.

Nahážu tašky do kufru a sednu si na místo spolujezdce. Rose je tu asi za dvě minutky. „Na,“ podává mi malinově ochucenou minerálku.

„Díky,“ řeknu a napiju se.

Rose nastartuje auto a pustí nějaké nahrávky klavíru. Jsem pořád unavená a ta hudba mě začne uspávat. Z počátku se bráním.

„Spi, Ness. Dnešek ještě neskončil. Budeš potom vděčná za trochu energie,“ řekne tak trochu tajemně a usměje se. Co má ještě v plánu? Chvilku nad tou tajemnou větou přemýšlím, ale vím, že mě únava stejně přemůže, takže zavřu oči.

***

„Nessie, vstávej, broučku,“ slyším šepot. Ach jóó!

„Né, Rose!“ mumlám.

„Už jsme doma, princezno. A pamatuješ? Překvápko ještě neskončilo!“ Jenom, co to dořekla, jsem byla vzhůru. Nesnáším čekání na to, co za překvapení to bude.

Rychle se odpoutám a vylezu z auta. Mířím ke kufru auta, abych se zmocnila svých tašek, ale nejsou tam. „Už jsem je odnesla,“ okomentuje moje udivení Rose a já mířím domů.

„Ahoj!“ radostně křiknu do domu, ale odpovědi se mi nedostává.

„Jsme tu sami,“ zasměje se za mnou.

„Aha,“ řeknu jen. Vůbec tomu nerozumím, co se teď bude jako odehrávat?

„Rosie? Co to má být?“ zamračím se nedočkavě. Teta vyprskne smíchy.

„Tváříš se, jako když jsi jako malá čekala na dárky pod stromečkem,“ chichotá se.

„Ha, ha, ha,“ mračím se. Najednou mám šátek přes oči. Zavrčím.

„Nech toho, až ti řeknu, rozvaž si ho,“ řekne a pomalu vede, kdo ví kam.

„Můžeš,“ zastaví se a chvilku bojuju s uzlem. Když se mi to po chvíli povede a otevřu oči, kolem dokola je tma. Naprostá. Až děsivá.

„Rosie, co to...“ ztratím slova. Ani nevím, v jaké stojím místnosti. Po chvilince si oči přivyknou tmě a zpoza mračen na obloze za oknem se objeví měsíc. Jsem v obýváku, po tmě... to má být překvapení?

Pomalu se blížím k místu, abych našla vypínač. Než tam stačím dojít, někdo mě ze zadu chytne do náruče. Tep se mi ztrojnásobí leknutím. Zhluboka se nadechnu a... uff. Je to Jake. Jeho vůně a teplé tělo, ke kterému si mě choulil, ho prozradilo. Jsem zmatená z toho všeho kolem. Rosieino překvapení je prázdný dům, tma, Jake? Tep se mi neuklidňuje.

„Ahoj,“ zašeptá potichu a lehce se mnou zahoupe.

„Ahoj,“ přitulím se k němu, protože jsem opravdu ráda, že jsem po tom zvláštním dni zase u něj. Ach, já sem ale pitomá. Jsem ráda, že jsem nakonec u něj, to celé je Rosieino překvapení! Moc dobře ví, jak mi udělat radost i v nejhorší náladě. No neříká se tomuhle pravé přátelství? Zasměju se.

„Co je tu k smíchu?“ zeptá se Jake.

„Tohle je to překvapení?“

„Jo, nestačím ti?“ řekne skoro dotčeně.

„Ne to ne, stačíš,“ vyblekotám rychle a hledám jeho rty, abych ho políbila. Podaří se.

„Pořád jsi mi neřekla, čemu ses smála.“ Odtáhne se.

„Jenom tomu, že mě Rosie dneska odhadla, jako by mi uměla číst myšlenky.“

„To je dobře. Sice nevím, co ti ráno bylo, ale vypadala si na umření a vypadalo to taky, že já s tím nic neudělám.“

„Jaku,“ zašeptám jeho jméno smutně do tmy. Pořád je zhasnuto. „Bylo mi tak... zvláštně. Nedokážu to popsat.“

„Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš.“

„Chci, ale nevím... jak!“ řeknu a vzdám snahu. Dotknu se jeho tváře a raději mu to ukážu. Moc často už to nedělám, nechci, aby mi všichni viděli do hlavy. Stačí, že mi tam vidí táta.

Po chvilce sundám ruku z jeho obličeje a opět ho začnu líbat. Tolik mi chyběl.

„Počkej,“ mumlá mezi polibky.

„Ne,“ protestuju.

„Ness...“ řekne a já to ignoruju.

„Ness!“ odtrhne se ode mě. Zamračím se a trochu odtáhnu.

„Ale no tak, počkej,“ chlácholí mě a snaží si mě k sobě zase víc přitulit.

„Ne!“ řeknu ledově.

„Ale Rose nám ještě přichystala večeři!“ vysvětluje rychle. „Podívej,“ nasvítí.

Otočím se a vážně. Na konferenčním stolku leží dvě krabice pizzy a láhev vína se skleničkami. Vyskočím Jakovi z náručí a přeskočím gauč. Vezmu papírek, který leží na krabicích, a přečtu si ho.

Doufám, že se ti dnešek líbil. S rodinou se zdržíme na lovu až do poledne. Užijte si večer. S láskou, tvoje teta Rosie.

Zasměju se. To by nebyla ani ona, kdyby prostě netušila, čím vším mi udělat jednoduše radost. Cítím, jak se kolem mě ovíjejí horké paže a Jake si položí hlavu na moje rameno.

„Tak co, ještě se na mě zlobíš, krásko?“ políbí mě na krku.

„Ehm... ne. Promiň.“ Otočím se k němu čelem a podívám se mu omluvně do očí.

„Odpuštěno!“ začne mě líbat a já se vznáším v nebi. Není nic lepšího, než můj věčný život s rodinou a hlavně s ním. Není nic lepšího, než naše společné chvilky, které trávíme v objetí toho druhého a nekonečným polibkem.

„Nessie,“ vydechne po dlouhé době Jake mezi polibky.

„Néé,“ zasténám němě, když mu položím ruku na tvář a vyjádřím slova svým darem, abych se od něj nemusela odtrhnout. Jake se tomu zasměje, ale za pár sekund se ode mě odtrhne. Motá se mi hlava, ve které mám momentálně jen a jen jeho, a můj tep převyšuje několikanásobně normu toho obvyklého. Malinko zavrávorám a Jake mě obejme, opře mi hlavu o jeho rameno a políbí mě do vlasů.

„Máš hlad?“ zeptá se mě potichounku, aby nenarušil atmosféru.

Nechce se mi to přiznávat, ale musím: „Jo, pořádnej!“

„Tak honem,“ zasměje se a už otevírá láhev vína. Sednu si na gauč.

„Na nás,“ řekne hrdě, ťukneme skleničkami o sebe a pustíme se do pizz.

„Co budeme dělat?“ zeptá se. Když dojíme pizzy. „Chceš se dívat na film?“

„Ehm... jo,“ polknu poslední sousto. „Ale nejdřív si skočím dát rychlou sprchu.“ Políbím ho a v rychlosti zmizím v naší ložnici a vylovím pyžamo ze skříně. Rychle se vysprchuju a vypucuju zoubky. Když jsem se zahlédla v zrcadle v tom pyžamu, musela jsem se smát. Kalhoty mají černobílý vzor jako u zebry a tričko je červené a na něm se nese natisknutá bílá mašle a zebrovaný nápis: „Can I be your Christmas gift?“

To až uvidí ráno rodina. Tohle pyžámko ještě neznaj.

Seběhnu schody a vidím, že se Jake snaží najít něco normálního v televizi. Postavím se vedle gauče a sleduju programy.

„Co bys chtěla vidět?“ zeptá se s náznakem zoufalosti v hlase a ani neodtrhne oči od obrazovky.

„Mě je to jedno,“ řeknu a jak koukám tak vidím, že v televizi nic zajímavého nedávají.

„Něco tam nech,“ řeknu, když chudák neví, co tam má nechat. Poslechne mě a konečně se na mě podívá a začne se smát.

„Máš skvělý pyžámko, Nessie,“ chechtá se.

„Já vim,“ usměju se „Aspoň něco.“

„Ty zase zlobíš,“ zakoulí očima, já se zatvářím provinile a on mě nakonec stáhne k sobě na gauč.

Lehne si podél opěrky a já se uvelebím těsně vedle něj, hlavou na jeho hrudi. Zrovna film končí. Jacob si pohrává s mými vlasy anebo mi jemně krouží prsty na podbřišku, protože ví, že to úplně miluju. Občas otočím hlavu, abych mu viděla do obličeje.

Po tom filmu, u kterého jsme stihli závěrečné titulky začne další, ale nějaký horor. Tulím se k Jakovi, protože horory nemám moc v lásce. Když se ani jeden z nás neměl k tomu, aby se zvedl, vzal ovladač a přepnul program.

V jeden moment se otočím, abych mu viděla do tváře. Usměje se, protože ví, co chci. Polibek. Taky že mi moje přání začne plnit.

Po chvilce film vypneme, protože nás stejně nezajímá a přesuneme se do ložnice. Jake je zrovna v koupelně. Nevím, co by a přicupitám k oknu. No né! Ono sněží!

Začnu se usmívat a otevřu dveře na balkon. Pozoruju vločky, jak se snášejí na zem a klepu se zimou. Ale i přes zimu je mi krásně. Možná bych dokázala celé hodiny stát a dívat se nahoru do mraků. I když tady, jak sem doléhá světlo z ložnice, to není takové. Kouknu pod sebe. „Dolní patro je zhasnuté, na chvilku půjdu dolů.“ pomyslím si. Opatrně přehodím jednu nohu přes zábradlí, druhou a lehce dopadnu na trávník před domem. Podívám se nahoru plná očekávání a opravdu. Miliony sněhových vloček padá dolů. Krása.

„Nessie? Kam si mi utekla?“ uslyším ze shora.

„Do háje,“ zanadávám potichu.

„Ness?“ volá na mě. Zhluboka se nadechnu.

„Tady jsem!“ křiknu a podívám se směrem k balkonu.

„Nessie?“ ptá se tázavě. „Ness! Pane bože!“ řekne, když mě uvidí, jak pyžamu a bosých nohách stojím venku, když mrzne.

„Co tady děláš?“ přistane vedle mě.

„Koukám na sníh,“ usměju se.

„Nessie, ty chceš vyzkoušet, jak vlkovi přivodit infarkt?“

„Ne, jenom... podívej, jakej je krásnej výhled!“ ukážu nahoru.

„Nádhernej, fakt,“ procedí mezi zuby.

„Mně se to líbí!“

„Vždyť mě taky miláčku, ale nebude se mi líbit, až mi tvůj táta nebo kdokoli jiný bude trhat hlavu za to, že se o tebe neumím správně postarat.“

„Nejsem dítě!“ urazím se.

„Ale samozřejmě, že nejsi. Ale jsi pořád jejich dcera, neteř a tak. To, že spolu chodíme, taky berou tak, jako že na tebe dám pozor, když jsme spolu,“ vysvětluje rychle.

„Já vím,“ vzdychnu.

„Tak pojď, máš jenom pyžamo a... pane bože, nemáš ani bačkory!“

„Ty máš co říkat, máš na sobě jenom trenky!“ řeknu kysele.

„Jsem vlkodlak, pamatuješ?“ řekne, jako by to něco znamenalo.

„Já poloupír, pamatuješ?“ založím si ruce na prsou.

„Nechme toho,“ uzavře debatu.

„Tak pojď,“ vezme mě do náručí. „Jdeme do zpátky do domu,“ řekne a za moment se ohřívám pod peřinou v posteli a Jakem vedle sebe.

„Jaku, proč se o mě tak bojíš? Schytala bych rýmu, maximálně kašel...“

„Proč, proč... protože tě miluju a víc než to, Nessie, kdy to pochopíš?“

„Možná nikdy,“ uculuju se. „Ale to já tebe miluju taky.“

„No tak to koukej pochopit rychle,“ začne mě lechtat.

„Né, Jaku!“ bráním se, ale nemám šanci. Je prostě moc silný. Vždycky se mi to líbí, že já jsem ta „křehoučká“ o kterou se musí všichni starat a ochraňovat ji, ale přesně tyhle situace nenávidím!

„Prosím,“ dostanu se sebe. Smích ovládá naprosto celé moje tělo.

Jake chytí moje ruce a drží mi je nad hlavou. S lechtáním přestal. Sedí obkročmo na mě.

Jednu ruku pustí a odhrne nezbedný pramen mých vlasů, který mi zakrývá obličej. Pomalu přibližuje svůj obličej k tomu mému, až se nakonec naše rty spojí v jedny.

***

Probudím se vedle Jaka, samozřejmě a pod svojí naducanou peřinkou. Všechno je zdá se, jak má být. Podívám se směrem k oknu a... ne, všechno není, jak má být! Oslepí mě zář, která vychází z venku.

Potichounku vylezu z postele, abych Jaka neprobudila, a přistoupím k oknu.

„No né!“ vydechnu. Venku je asi dvaceti centimetrová vrstva sněhu. Tak to musím jít zkouknout! Bezpodmínečně!

Rychle přinesu svoje kozačky, které jsou pod kolena, aby se mi nenamočilo pyžámko a svetřík, který přes sebe jen hodím, ani ho nezapnu.

Potichounku jako předtím, otevřu dveře na balkon a rovnou přeskočím zábradlí. Přistanu v opravdu asi dvaceti centimetrové vrstvě.

Asi ta dvě minuty slyším, jak se Jake nahoře začne převalovat.

„Nessie?“ šeptá potichu. Sakra!

„Ness?“ zakřičí a asi za pět vteřin se tyčí na balkóně.

„Co tě probudilo?“ mračím se. Vážně se mi nelíbí, že mě zase nachytal.

„To, že tam nejsi, Ness...“ ztratí slova. „Neměla bys mě takle děsit a chodit do sněhu líp oblečená.“

„Já vím, ale přece proto mě miluješ,“ zasměju se a on přikývne.

„Rodinka jde,“ zašeptá mi do ucha po chvilce. Otočím se a za pár sekund jsou tam všichni.

„Ahoj!“ zdravím je s Jakem.

„Tak co překvápko?“ mrkne na mě teta Rosie.

„To nejlepší,“ usměju se. „Díky!“

„Ness, to si děláš srandu!“ směje se Alice. „To pyžamo chci taky!“ Celá rodina si měří hlavně mé tričko pod rozepnutým svetříkem.

„Limitovaná edice, myslim, že jich je tak 5 na celym světě,“ vypláznu na ni jazyk.

„To mě nezastaví!“ řekne vítězně a my všichni víme, že kdyby to myslela vážně, tak to opravdu vypátrá.

„Jo a Nessie, Jake měl s tím oblečením pravdu,“ dodá táta.

„Já vím,“ řeknu znuděně a Emmett se tomu začne chechtat.

„Tak pojďte, jdeme!“ zavelí Carlisle a všichni se začínají odebírat k domu. Já ale stojím jako přimrzlá s pohledem do mraků.

„Nessie, co je? Pojď!“ popostrčí mě Jake.

„Podívej,“ řeknu mu a ukážu na oblohu. Začnou se z ní lehce snášet velké sněhové vločky. Natáhnu ruku a za chvilku mi dopadnou na dlaň.

„Páni,“ vydechne úžasem. „Nádhera, fakt!“

„Konečně jsi mi dal za pravdu!“ usměju se. Nadechne se, že něco řekne, ale já ho předběhnu: „Já vím, jsem děsná!“ začnu se smát. Jake zakoulí očima, zakroutí hlavou, chytne můj obličej do dlaní a tuto nádhernou chvíli ještě podthne polibkem.

Tato povídka zaslouženě patří mojí kamarádce Karolínce, kterou jsem si místo Rosie celou povídku představovala, protože přesně tak, je ona hodná. Děkuju moc za všechno.

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nejen Rosieino překvapení: