Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nechte mě zemřít

23.07.2010 (17:45) • Chobotnicka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4478×

Nechte mě zemřít

Už je to rok, co odešel. Odešel se slovy, které mi rozervaly srdce na kousky.

„Nemiluju tě a nikdy jsem tě nemiloval, byla jsi jenom hračka v mém věčném životě.“

Jak tohle bolelo.

Nechal mě uprostřed lesa, zhroucenou a odešel. Běžela jsem za ním, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že to nemá cenu. Propadla jsem se do tmy, ze které mě probudil až Charlieho hlas a silné teplé tělo, které mě podle houpání neslo.

Půl roku jsem s nikým nepromluvila, ale nakonec, pod Charlieho věčným vyhrožováním, jsem se zase začala zapojovat do kolektivních aktivit, ale to jsem netušila, že život si pro mě připravil velice trnitou cestu.

Začala jsem špatně dýchat a záchvaty kašle byly na denním pořádku. Charlie to jednoho dne nevydržel a odvezl mě do nemocnice s tím, že má podezření na zápal plic, ale doktorům se to nezdálo. Prošla jsem si několika vyšetřeními a verdikt doktorů? Rakovina plic.

Sice nikdo z nich nechápe, jak jsem ji mohla dostat v sedmnácti letech a ještě ke všemu v tak pokročilém stádiu.

Okamžitě zahájily chemoterapie, při kterých jsem přišla o své dlouhé, hnědé vlasy, které se každému líbily. Charlie mi chtěl koupit paruku, ale já ji odmítla, přeci se nebudu za svoji nemoc stydět.

Neměla jsem sílu bojovat, neměla jsem pro koho žít. Ano, byl tady Charlie, ale já prostě nemohla. Když chemoterapie nezabírala, rozhodli se doktoři s Charliem mě odvést do New Yorku za opravdovými špičkami v medicíně.

Teďka ležím v nemocničním pokoji a zírám na strop. Okolní svět mě už nezajímá, jenom chci už co nejdřív odejít a mít konečně klid.

Dveře pokoje se otevřely a vešli doktoři na ranní vizitu, ale dneska mezi nimi byl někdo nový.

„Dobré ráno, Isabello, jak se dnes cítíte?“ Pořád se mě ptá na to samé, každý den už dva měsíce, jak dávno jsem mu na to přestala odpovídat a on si to vždy vyloží po svém.

„Chtěl jsem vám představit nového doktora, který vás dostane na starosti. Je to špička ve své práci.“ To si fakt myslí, že mě to zajímá?

„Proboha, Isabello, bojujte. Vždyť máte život před sebou.“ Doktorský řeči mi už lezou krkem.

„Nemám. Všechno jsem ztratila a nemám, pro co žít, tak mě sakra nechte v klidu zemřít!“ zakřičela jsem na něj a dneska poprvé odtrhla pohled od stropu a probodla primáře nemocnice zlostným pohledem.

„Jsem velice rád, že se mnou komunikujete,“ řekl naprosto v klidu.

Opět jsem upřela pohled na strop.

„Chtěl bych vám představit doktora Carlislea Cullena, který se k nám přistěhoval z Aljašky a vzal místo, které jsem mu nabýdl a vy budete jeho pacient.“ Při vyslovení jména doktora, kterému jsem byla přidělena, mě začaly pálit oči, které jsem zavřela a nechaly slzy hořkosti spadávat po tvářích a vsakovat se do polštáře.

Dveře od pokoje se zavřely, ale já pořád cítila něčí přítomnost.

Carlisle

Když jsem ráno nastupoval do práce, věděl jsem, že můj první případ bude velice těžký, ale s tímhle jsem vážně nepočítal.

Na nemocničním lůžku ležela Bella! Ta Bella, kterou jsme opustili ve Forks, ale to nebylo to nejhorší. Nejhorší byl pohled na její tělo, jestli se tomu tak tedy dá říkat. Viděl jsem její snímky z rentgenu a probíral všechny možnosti s primářem, který ji doteďka měl na starosti, ale prý je smířená se smrtí a její tělo odmítá jakoukoliv léčbu. Dával jí hodiny možná dny života.

„Ta dívka to vzdala už dávno, ještě, než sem přišla,“ řekl smutně.

Po vizitě jsem zůstal u ní na pokoji a sedl si k ní na postel.

„Bello?“ řekl jsem šeptem.

Nereagovala, jenom se jí ze zavřených očí řinuly potoky slz.

„Chci ti pomoc a klidně tě přeměním. Teď hned a tady.“

„Ne!“ vyhrkla najednou.

„Proč? Vždyť jsi to tak chtěla,“ ptal jsem se vykolejeně.

„Ano, ale ta doba je pryč. Nemám proč žít,“ řekla a otevřela uslzené oči, které postrádaly tu jiskru, která v nich byla. Tyhle oči byly dospělé, hluboké, smutné a bez života.

Ona se to vážně rozhodla vzdát, ale pokud zemře, Edward půjde za ní a to nemohu dopustit.

„Edward by ti to nedovolil.“ Při vyslovení jeho jména sebou trhla.

„On je tady s vámi? Prosím vás, nic o mně neříkejte, nechci se už do jeho života plést. Vybral si svojí cestu a já nechci být jeho závažím na noze.“ Tohle jsem nechápal.

Přemlouval jsem ji ještě několik hodin, ale bez úspěchu. V pochmurné náladě jsem se vracel domů. Ve dveřích na mě už čekal Jasper, který nejspíše vycítil moje emoce na pěknou dálku.

„Carlisle, co se děje?“ Sotva řekl tuhle otázku, byla v místnosti celá rodina.

„Pojďte si sednout, musím vám něco říct.“

Alice na tom nebyla také nejlépe, nejspíš viděla budoucnost. Do obývacího pokoje dokonce dorazil i Edward.

„Lásko, co se děje?“ zeptala se Esme.

„Dneska jsem dostal případ. Jedná se o sedmnáctiletou dívku s rakovinou plic, které není pomoci.“

„Tak ji proměň, vidím na tobě, že to chceš udělat,“ řekla Esme a stiskla mi ruku.

„To není tak jednoduché. Ona si to nepřeje.“

„Jak nepřeje? Ona ví, co jsi zač?“ ptal se Edward.

„Ano, ale ne ode mne,“ povzdechl jsem si.

„Tak od koho?“ ozval se Emmett.

„Od Edwarda.“

„Komu jsi to vyžvanil. Já se nechci zase stěhovat,“ prskala Rose.

„Klid, Rose.“

„Klid? Tohle nechápu, proč jsi tak klidný?“

„Rosalie, ona umírá. Primář mi dneska řekl, že má hodiny možná dny, ale víc ne.“

„To jsem nevěděla,“ špitla.

„Kdo to je?“ ptal se Jasper, který měl bolestí zkřivenou tvář.

„Bells,“ řekl jsem potichu a všichni zalapali po dechu.

„Jak?“ zeptal se Edward.

„Nevím, ale je to hodně zlé. Viděl jsem její lékařské fotky z postupu nemoci, ale na vlastní oči je to ještě horší. Váží sotva 45 kg, vlasy jí díky chemoterapii vypadaly. Oči, které dříve zářily jiskřičkami štěstí, jsou dospělé, hluboké, bez života. Ona nechce žít, vzdala léčbu už jak dávno.“

„Máš fotku?“ zeptal se Jasper. Pouze jsem přikývl a vyndal z brašny dnes pořízenou fotku a podal mu ji.

Nevěřícně koukal na fotku a pak ji poslal dál. Nikdo nechtěl uvěřit, že na fotce je Bella, ta dívka, která zářila štěstím a životem.

„Alice?“ zeptal se najednou Jasper.

„Nevím, musíš se rozhodnout.“ Mluvily spolu jakoby si četly myšlenky.

„Položí tě to,“ řekla.

„O co se jedná?“ ptal jsem se těch dvou.

„Chtěl jsem jít za ní a promluvit si s ní a omluvit se, ale podle Alice by mě její bolest položila na lopatky, což znamená, že je to hodně zlé,“ svěřil se nám Jasper.

Podíval jsem se na Edwarda, který seděl s obličejem v dlaních, a ramena se mu třásla pod náporem vzlyků. Najednou zvedl hlavu a podíval se na Alice.

„Ne!“ zakřičel bolestně.

Ve stejnou chvíli se mi rozezněl mobil.

Edward

Carlisle se vracel po prvním dnu práce domů a nebyl v pořádku.

Poznal jsem to já podle jeho myšlenek a Jasper podle emocí. Všichni jsme se shromáždili v obýváku a Carlisle začal vyprávět o dívce, která mu umírá přímo před očima a on s tím nemůže nic dělat, ale když řekl její jméno, tak se mi život sesypal jako domeček z karet.

Pozorně jsem sledoval Carlisleovi myšlenky, a když začala kolovat Belly fotka, v jeho mysli se začal objevovat její obraz, který se střídal z toho, jak vypadala předtím a teď.

Bylo to něco strašného. Dokonce jenom pro mě přehrál v mysli celý jejich rozhovor.

Ona mi vážně tu lež věřila a teďka umírá a to kvůli mně a teďka má před sebou hodiny možná dny života.

Ne nenechám ji zemřít. Alice se najednou napřímila a dostala vizi.

Bella ležící na nemocničním lehátku a přístroj vedle ní ukazující jednu dlouhou čáru.

„Ne!“ zakřičel jsem bolestně v tu samou chvíli jako Carlisleovi zazvonil mobil.

SAD END

Carlisle

„Doktore Cullene, můžete se ihned dostavit do nemocnice? Jedná se o Isabellu Swan, měla zástavu srdce,“ říkala sestřička do telefonu.

„Hned jsem tam!“ řekl jsem do telefonu.

„Bella měla zástavu, musím ihned do nemocnice,“ vysvětlil jsem rodině.

„Jedeme s tebou. Všichni,“ řekla Rosalie.

Na tohle jsem nic říct nemohl. Vyrazili jsme nejrychlejší jízdou do nemocnice a já se modlil, aby nebylo pozdě. Zaparkoval jsem hned před vchodem, ale tak, abych neblokoval sanitky a vyběhl největší lidskou rychlostí na oddělení s Edwardem v patách.

„To je dobře, že jste tu tak rychle,“ řekla sestřička a popoháněla mě k Bellinu pokoji.

Vpadl jsem do pokoje, kde kolem postele bylo několik doktorů i s primářem, který se na mě smutně podíval a zakroutil hlavou.

„Ne! Bello!“ ozval se křik za mnou, který patřil Edwardovi.

Primář koukal vyděšeně na mého syna, který teďka seděl na posteli a tisk Belly mrtvé tělo ke své hrudi. Jenom jsem mu naznačil, aby šel se mnou.

„Co to mělo znamenat, doktore Cullene?“ ptal se nechápavě.

„Promiňte jeho chování, ale byla to jeho přítelkyně.“

„Dobře, ale ať tam není dlouho,“ řekl primář.

Mezitím dorazil i zbytek rodiny a koukali na mě, jenom jsem záporně zakroutil hlavou a ženská část rodiny se sesypala. Pohotově jsem chytil Esme.

Pohřeb se konal za dva dny ve Forks, kde se sešlo mnoho jejích přátel a přišli i vlci z La Push. Edward se po tom všem psychicky zhroutil a jednoho dne dokonce zmizel neznámo kam.

Alice se ho snažila najít, ale marně, nikdy jsme ho už nenašli.

HAPPY END

Carlisle

„Doktore Cullene, můžete se ihned dostavit do nemocnice? Jedná se o Isabellu Swan, měla zástavu srdce,“ říkala sestřička do telefonu.

„Hned jsem tam!“ řekl jsem do telefonu.

„Bella měla zástavu, musím ihned do nemocnice,“ vysvětlil jsem rodině.

„Jedeme s tebou. Všichni,“ řekla Rosalie.

Na tohle jsem nic říct nemohl. Vyrazili jsme nejrychlejší jízdou do nemocnice a já se modlil, aby nebylo pozdě. Zaparkoval jsem hned před vchodem, ale tak abych neblokoval sanitky a vyběhl největší lidskou rychlostí na oddělení s Edwardem v patách.

„To je dobře, že jste tu tak rychle,“ řekla sestřička a popoháněla mě k Bellině pokoji.

Když jsem vešek k ní do pokoje naskytl se mi pohled na spousty hadiček a přístrojů, které ji obklopovaly, ale žila.

Edward přiběhl hned v zápětí a vrhl se k posteli, na které ležela.

„Bello, Bells, tohle mi dělat nemůžeš. Nesmíš umřít, rozumíš mi, nesmíš!“ šeptal.

Došel nás i zbytek rodiny.

Edward

Nemohl jsem uvěřit, že to, co leží vedle mě na posteli, je moje Bella. Byla tak strašně poznamenaná nemocí, až to trhalo mé mrtvé srdce.

Nedokázal jsem se od ní vzdálit ani na krok. Celý týden jsem u ní proseděl a držel ji za ruku. Kdykoliv začaly přístroje šílet a její srdce vynechávat. Mluvil jsem na ni, šeptal jí, jak ji miluju a že mě tu nemůže nechat samotného, jinak že půjdu ihned za ní.

Po deseti dnech se její víčka začaly chvět.

„Carlisle!“ zakřičel jsem a věděl, že to díky upířímu sluchu uslyší, ať je, kde je.

„Edwarde, co se děje.“ Vešel do pokoje během chviličky.

„Probírá se.“

Když měla úplně otevřené oči, nevěřícně na nás zírala. Snažila se sundat si kyslíkovou masku, ale díky oslabenému svalstvu na rukou jí to nešlo. Opatrně jsem ji sám sundal.

„Ahoj,“ zašeptal jsem.

„Proč jste mě nenechali zemřít?“ Otočila hlavu na Carlislea.

„Protože jsem mu to zakázal,“ řekl jsem naštvaně.

„Proč! Edwarde, proč!“ To se musí ještě ptát?

„Protože tě miluju a přeměním tě, nechci tě ztratit.“

„Ne, ty mě nemiluješ, říkal jsi to. Tenkrát v tom lese.“

„Ano, to jsem řekl, ale byla to lež. Bello, rvalo mi to moje mrtvé srdce, když jsem ti musel lhát.“

„Proč jsi mi to říkal, když to nebyla pravda?“ dožadovala se odpovědi.

„Chtěl jsem tě uchránit osudu, jaký potkal mě.“

„A vyřešil jsi to po své.“

„Myslel jsem si, že čistý řez bude nejlepší,“ řekl jsem zkroušeně.

„Nebyl. Ba dokonce naopak, bylo to nejhorší období mého života.“

S Bellou jsme si povídali dlouho do večera a probrali všechna pro a proti. Nakonec se mi ji povedlo přemluvit, abych ji mohl přeměnit.

Díky přeměně získala zpět své dlouhé hnědé vlasy, zubožené tělo se uzdravilo a bylo jako předtím. Bella bylo statečná a při přeměně nevydala ani hlásku. Celou tu dobu jsem byl u ní a držel ji za ruku.

Teďka žijeme v Chicagu s celou rodinou, jako čtyři šťastné páry.

KONEC