Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nečekaná záchrana

08.04.2011 (16:15) • twimaja • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1502×

Pořád jsem nechápala, proč nechtěl Edward jet se mnou a mými kamarády do La Push. Pravdou je, že dokud jsem mu neřekla název pobřeží, kam pojedeme, nic nenamítal. Ale už jsem nechtěla nic řešit. Auto jelo po lesní cestě a každou vteřinu mírně nadskočilo. Podívala jsem se na řidiče. Tyler řídil opravdu dobře, bylo vidět, že mu to jde, ale Edward řídí ještě líp. Sice při jeho jízdě jde o život, ale Tyler se mu nemůže rovnat. Zavrtěla jsem hlavou, aby konečně ty myšlenky o Edwardovi zmizely. 
„Jsi v pořádku?" ozvalo se vedle mě a já, aniž bych se podívala, kdo to řekl, jsem přikývla. Z levé strany ode mě seděla Jessica a z druhé Mike. Snažila jsem se, aby seděli vedle sebe, ale když jsem to navrhla Mikeovi, řekl mi, že nechce, takže jsem uhodla, že mou výmluvu, že potřebuji sedět u okénka, prokoukl. 
Zastavili jsme na malém parkovišti a všichni jsme rychle lezli ven, nadýchat se čerstvého vzduchu. V autě byl totiž velký smrad. Jednak proto, že Erik celou dobu jedl česnekové brambůrky, a také proto, že Lauren s Jessikou se dost silně navoněly, aby připoutaly pozornost svých vysněných kluků.
„Udělal bych dvě skupiny," rozhodl Mike, když jsme se všichni dostali z auta a šli pomalu k pláži. „Jedna by šla pozorovat jezírka a druhá sehnat nějaké dříví na táborák. Vzali jsme s Erikem nějaké pečivo, a můžeme opéct jablka nebo marshmallony." Podívala jsem se po ostatních a zdálo se, že se nápad chytil. Pousmála jsem se a pozorovala Mika, který rozděloval skupinky. Chvíli jsem čekala, kam se přidá on. 
„Kam půjdeš ty, Bello?" zeptal se, když se ostatní rozutekli. 
Zamyslela jsem se. Rozhodně jsem nechtěla, aby šel tam, kam půjdu já. „Já nevím. Co ty?"
„Já půjdu s klukama shánět dříví. Nepřidáš se?" Řekl to s takovou nadějí v hlase, že jsem i chvíli zvažovala, že se opravdu přidám. Věděla jsem, že podřadit se Mikeovi bylo pod moji úroveň. Hlavně proto, že se od té doby, co jsem nastoupila na školu ve Forks, snažím, aby Mike věnoval více pozornosti Jessice. 
„Ne. Já půjdu na jezírka. Jako malá jsem sem často jezdila a na jezírka se vážně těším." 
Jeho obličej přejely dvě emoce: zmatení a zklamání. To první si nedovedu vysvětlit. Vydala jsem se tedy k jezírkům. Přemýšlela jsem, proč mě Edward varoval, abych nespadla do moře nebo se moc nenakláněla nad jezírka. Už jako malá jsem sem jezdila a nikdy se mi nic nestalo. Proč by mělo teď, když jsem o deset let starší?
První jezírko, které mě uchvátilo, bylo zelené a modré v jednom. Bylo vážně fascinující. Pozorovala jsem ho trochu nepřítomně. Plavaly tam malé barevné rybičky. Na straně, mezi staro-růžovými řasami, číhal malý krab. Usmála jsem se a zalitovala, že nemám fotoaparát. Byly by to nádherné fotky.
Další jezírko nebylo tolik velké. Vlastně bylo hodně malé, takže jsem natáhla ruku na druhý kraj jezírka a nakláněla se těsně nad ním, abych lépe viděla. Jelikož jsem si stínem zastínila hladinu jezírka, viděla jsem ještě lépe, protože na hladině nebyl žádný odraz modré oblohy. Chystala jsem se vyndat telefon, na kterém mám také foťák, ale jakmile jsem jednu ruku uvolnila, druhá se mi podlomila a já jen čekala, až se smočím v ledové vodě. Ale nic takového se nestalo. Zavřela jsem oči a dokonce jsem i odhodila telefon, připravený v ruce, aby se neutopil a já si nemusela kupovat nový. Pomalu jsem začala otevírat oči, zmatená z toho, že nejsem ve vodě. A on tam stál. Můj zachránce. 
„Edwarde, co tu děláš?" Můj hlas zněl naštvaně, ale i vděčně. „Tedy, díky, že jsi mě zachránil. Ale... jak jsi věděl, že jsem tady?" 
„Myslel jsem si, že můj příkaz stejně neuposlechneš. A měl jsem pravdu. Bello, když jsem ti říkal, aby ses neutopila v moři a nenakláněla nebezpečně nad jezírka, myslel jsem to vážně." Zamračeně na mě hleděl. Dívala jsem se mu do očí. Opravdu to myslel vážně. 
„Já vím," přistoupila jsem krok k němu. A on mě pohladil po rameni. „Ale neříkal jsi, že sem nepojedeš?"
„Rozmyslel jsem si to," řekl a otočil se. „Zase musím jet. Přijel jsem se jen podívat, jestli jsi v pořádku. A zachránil jsem tě. Svůj úkol jsem splnil. Takže ahoj." 
„A kam že to jedeš?" zeptala jsem se. Musela jsem znít jako Mike, když se mě ptal, jestli nepůjdu shánět dříví, zněla jsem určitě jako Mike, zoufale, ale nadějně. 
„No, pojedu do Port Angeles. Musím si v knihkupectví koupit pár knih." 
Knihkupectví! Na to slovo jsem slyšela vždycky. „A nemohla bych jet s tebou? Potřebovala bych taky nějaké knihy. A výběr knihovny ve Forks je vážně mizerný." 
„Hm, tak dobře. Pojď." Chytl mě za loket a podpíral mě, jako bych měla otřes mozku. Nesnažila jsem se mu říct, že mi nic není. Vlastně to bylo docela příjemné. Dívala jsem se na něj, nemohla jsem od něj odtrhnout oči. A když už jsem nastoupila do jeho auta, objevili se u nás asi čtyři kluci. Vysocí, černovlasí a s tetováním na rameni. 
„Co tu děláš?" vykřikl ten nejvyšší vpředu. 
Zavrtěla jsem se na sedadle, stáhla okénko a vystrčila hlavu. „Proč bych tady nesměla být? Jsem tu s přáteli."
Kluk se na mě pousmál. „Nemyslím tebe. Myslím jeho," pohodil hlavou k Edwardovi. „To on tu nemá co dělat. Takže bych vám radil, abyste co nejrychleji odjeli."
„Same," okřikl ho jeden menší kluk, ve kterém jsem poznala Jacoba. „Ona za to nemůže." 
Víc z jejich hádky jsem neslyšela, protože Edward nastartoval motor a my jsme neuvěřitelnou rychlostí odjeli. 
Chtěla jsem se ho zeptat, co to mělo znamenat, ale díky jeho rozzuřenému výrazu jsem si na nic netroufla. Jen jsem ho mlčky sledovala a snažila se uložit si do paměti jeho obličej a jeho vůni na dobu, kdy budu zase bez něj.

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná záchrana: