Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ne, prosím, neplakej

17.01.2010 (15:12) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3816×

Nepochybně zuřila a já neměl nejmenší tušení, jak to vysvětlit. Neskutečně moc jsem si přál, aby to bylo celé za námi a vůbec – aby se to nikdy nestalo – jenže k mé smůle to tu bylo. Hodně čerstvé, aby nad tím člověk mohl mávnout rukou, hodně citlivé, aby nám to Renesmee mohla odpustit. Měla právo zlobit se na nás. Zasloužené právo i přesto, že si odplivla při pohledu na Jacoba, přesto, že ve své hlavě křičela ta nejnevybranější slova, která se nedala vůbec vyslovit nahlas.

K našemu štěstí, ač jsem to jen nerad přiznával, jsme měli Jacoba Blacka. Byl nejspíš jediný, kdo i přes její vztek, dokázal zůstat v její blízkosti a nepřijít k újmě na zdraví, pokud se to tak dá nazvat. Přiměl Renesmee, aby s ním šla do hotelu a nespala uprostřed lesa, jak měla v plánu, za což mu jsem vděčný. Trvalo celé dva týdny dopisování přes moderní techniku zvanou internet, než se objevila věta, Nessie s tebou chce mluvit, Bells.

Viděl jsem ji, její tvář, tu naději v očích, když si to přečetla. Roztřásly se jí ruce a zalapala nervózně po dechu, ale odepsala a čekala. Narovnala se v zádech, nespouštěla zrak z monitoru. Neodolal jsem a postavil se za ní, abych ji mohl dlaněmi sevřít ramena. Dát ji tak tiše na vědomí, že tam jsem s ní. Vtiskl jsem Belle polibek do vlasů a ona se mírně uvolnila, než se objevilo na monitoru, mami?

Vzlykla tak tiše, že bych možná ani ruku do ohně za to nedal, že jsem to slyšel.

Psaly si, dlouho, padala spousta výčitek, obviňování, omluv, příslibů a přísah. Pak Renesmee odešla. Bylo hodně pozdě v noci. Bella stále seděla u počítače a usmívala se na monitor, protože po odchodu Nessie se vrátil Jacob a samozřejmě se ptal, co jste si řekly, že se usmívá?

Měl jsem v tu chvíli chuť oběhnout celý svět a vykřičet to do něj. Odpustila nám?

Druhý den jsem měl štěstí i já, Nessie se mnou mluvila. V podstatě se odehrával stejný scénář, jako předešlý večer. Výtky, vztek, vysvětlování, omluvy, sliby…

A přesto jsem uvnitř sebe předl, jako malé kotě. Zvláštní pocit.

Uvědomil jsem si, že moje sobeckost je natolik velká, že i kdybych měl Nessie vystrašit k smrti pravdou, udělám to, jen z toho důvodu, aby se mnou nepřestala mluvit. Jen pro zachování její pozornosti. Sobecké, pokrytecké, ne rodičovské, jak to pojmenovala Bella, když jsem se jí svěřil.

„Není to správné, víš to?“ Vyrukovala na mě a mračila se, jako zimní bouře.

„Já vím, ale nedokážu ji znovu ranit, slíbil jsem jí to.“ Bella jen vrtěla hlavou.

„Pro její dobro, musíš.“ Neustále dorážela. Tentokrát jsem vrtěl hlavou já.

„Neslíbila si ji náhodou to samé?“ Bella sebou cukla a hryzla se do rtu.

„To je něco jiného.“ Ospravedlňovala se, ale mě bylo jasné, že jsem vyhrál. Pohodlně jsem se uvelebil do křesla a zaklonil hlavu. Ten pocit klidu a spokojenosti jsem mohl přirovnat nepatrně jen k jediné chvíli ve své dosavadní existenci. K prvnímu setkání s mojí nádhernou Bellou, kdy jsem už věděl, že ji nedokážu zabít. Bylo to tak osvobozující.

Pomalu k nám do obývacího pokoje přišel i zbytek rodiny, abychom společně počkali na jejich návrat.

Nessie s Jacobem se měli toho večera vrátit. Slíbili to. Bella při tom zjištění málem zešílela radostí, dokonce se roztančila po pokoji a s Emmetem si dala páku. Prohrála, ale s nádherným úsměvem ho objala, čímž Emma odzbrojila natolik, že si svou radost ani nestačil užít.

Čas běžel. Byla půlnoc, jedna hodina ráno, tři, pět, svítalo…

Stál jsem u okna a pozoroval výměnu stráží na obloze s Bellou v náruči. Musel jsem ji přimět, aby přestala obcházet kolem oken, jako hladový tygr. Měla v očích děs, paniku. Dokázal jsem si představit, co se jí honí hlavou. Určitě to nebylo nic, co bych necítil sám.

Kde jsou, sakra? Pomyslela si Rosalie a už poněkolikáté se podívala na hodiny.

Proč je nemůžu vidět? Bylo by to tak lehčí, do háje. Nesnáším slepotu. Vrčela Alice, jako vždy, když byla bez svého vnitřního oka, díky Jacobovi.

Zase to projeli, pitomci. Emmet. Celý on. Nedokázal jsem potlačit tichý vzdych a oči všech upírů se ke mně vyplašeně otočili.

Nelez mi do hlavy, Edwarde! Zazněly unisono čtyři pobouřené myšlenky. Rose, Alice, Emmet a Jasper, u kterého jsem mimochodem nebyl přesvědčen, že má právo se ozývat, se na mě zamračili. Bella se v mé náruči ani nepohnula. Svraštil jsem čelo. Jak rád bych jí vykouzlil na tváři úsměv. Přiměl její oči opět zářit štěstím. Ale jak? Co pro to udělat? Přinesl bych jí poklad z Atlantidy, kdyby chtěla, nebo bych jí postavil nový div světa, přiměl stromy zpívat, moře se rozestoupit, cokoliv, jen aby se usmála.

Deset hodin dopoledne, poledne, jedna hodina po obědě…

Carlisle mezitím odešel do nemocnice, protože přivezli naléhavý případ. Esme šla zaměstnat své ruce, aby nezešílela z čekání a Emmet přepínal bezmyšlenkovitě a znuděně kanály televize. Moje Bella se mi vykroutila z náruče a přešla k počítači. Zapnula ho a čekala.

Omlouváme se, ale usnuli jsme, je nám to moc líto. Zněla zpráva od Jacoba a Bella, moje křehká a sladká Bella zavrčela tím nejděsivějším hlasem.

„TO mi vrátilo klid.“ Z jejího hlasu čišela ironie, ale na klávesnici namačkala cosi ve smyslu, že se nic neděje, hlavně že jsou oba v pořádku. Po chvíli utekla. Neměla sílu. Potřebovala klid a trochu běhu, jak mi stihla křiknout přes rameno, když mizela ve dveřích.

Posadil jsem se k počítači.

Bavili jsme se o Connorovi, což mě moc netěšilo, ale slib byl slib. Nakonec jsme usoudili a k mému překvapení jsme se s Jacobem shodli, že by měli přijet co nejdřív a Nessie by mi měla přehrát svou vzpomínku.

„Třeba má nějaké zlozvyky, které dělá, když lže, nebo nám nějak prozradí svůj plán, co já vím.“ Vysvětloval jsem ostatním, když jsme se s Jacobem rozloučili.

Následovala další noc a já upřímně doufal, že se nebude opakovat ta minulá. Bella přiběhla s dokonale zlatýma očima kolem desáté večer. Usmívala se. Vryl jsem si její tvář do srdce i přesto, že v něm byla vyobrazena s milionem výrazů. Každý byl pro mě tím nejkrásnějším a nejdokonalejším. Nejspíš nikdy nepochopím, proč se tenhle Anděl zamiloval do mě.

„Jé, fuj.“ Zhnuseně pronesla Rose a oči všech se otočily k zadnímu vchodu do domu. Do nosu nás uhodil ten nejkrásnější smrad pod sluncem - Jacob. Nakrčil jsem odporem nos, ale na tváři se mi oproti tomu rozlil úsměv. S tímhle „smradem“ přicházel i krásný závan nejlahodnějšího jídla a zároveň nejsladšího parfému naší malé Nessie.

Objevili se nepatrný okamžik po té ve dveřích.

Renesmee se zarazila ve futrech a vypadalo to, že se nepohne. Jacob ztuhl, načež obešel Nessie a přistoupil k nejisté Belle. K mé nevoli ji sevřel v náruči a políbil na tvář. Bella povytáhla obočí. Nečekala to.

Dělej něco, ať to tu není tak trapný! Vrčel na mě v duchu, jenže mě se mu moc pomáhat nechtělo. Ne poté, co mi olíznul Bellu.

Co to má být? Vřeštěla v myšlenkách Rose a těkala pohledem z Jacoba na mě. Sotva znatelně jsem pokrčil rameny. Pomalu, nenápadně. Snad jen Rose si všimla, že to dělám.

Jacob se ke mně otočil a napřáhl ruku. Ztuhl jsem.

Dělej, pijavice. Pro Nessie! Poslední slova mě probrala. Potlačil jsem vrčení v hrdle a natáhl svou ruku. Dotkli jsme se. Jeho kůže byla vařící, jako láva a ani jemu můj dotek nebyl nejpříjemnější. V hlavě mu vyvstal obrázek Severního ledového oceánu, iglú a tučňáků.

„Edwarde, jak je?“ Zatvářil se na oko radostně.

„Skvěle, ty?“ Procedil jsem skrz zuby a zesílil stisk. Ani Jacob se neovládl a přitlačil.

Když uvítací divadlo skončilo, mimochodem bez úspěchu, mohl jsem se věnovat Belle s Nessie. Sledovaly jedna druhou. Ness kroutila nervózně roh své halenky a Bella okusovala svůj kamenný ret.

Co jí mám říct? Ahoj? Jak je? Nebo jen mami? Proč nikdo nic neříká? To je divný. Otázka za otázkou se Renesmee rojila v hlavě. U Belly bylo klasické ticho, jenže její oči říkaly to samé, co myšlenky Ness.

„Jdeme na to?“ Pokoušel jsem se jim oběma pomoct. Holky sebou trhly a očividně se jim ulevilo. Bella kývla a Nessie si uhladila zmuchlaný cíp.

Posadil jsem se na gauč, vedle mě Bella a naproti se uvelebila do křesla Nessie.

„Co mám dělat?“ Zamračila se nejistě Nessie.

„Jen na to setkání v Paříži mysli, snaž se to udělat do toho nejmenšího detailu.“ Nabádala ji Bella, ale Nessie na ní vrhla zvláštní pohled. Jen já ji slyšel a moc se mi to nelíbilo.

To by mě nenapadlo, ještě že tě mám.

Odkašlal jsem si a Renesmee vykulila oči, když jí došlo, že jsem ji slyšel.

Promiň, já nechtěla. Když my se dnes zase pohádaly, to je pořád to stejný. Nikdy mě nebude brát, jako dospělou. Stěžovala si Ness, ale její obrazy v mysli byly jiného názoru. Uvědomovala si, že Belle křivdí, ale tak moc si přála, aby se na ní mohla zlobit déle, že lhala sama sobě. Svraštil jsem nenápadně obočí v gestu, naznačující – to není pravda a ty to víš.

Jo, no jo. Rezignovala Ness a nahlas si vydechla.

„Můžeme?“ Zeptal jsem se jí a naše dcera zopakovala nádech a výdech. Zavřela oči a soustředila se…

Paříž, muzeum, mladý kluk, rezavé vlasy, krásné zvláštní oči. Skoro bílé, milý úsměv, modrá košile a černé plátěné kalhoty. Světlá pleť.

„Ahoj, řekni, že mluvíš anglicky, prosím.“ Škemrá s úsměvem. Rudnu, stydím se.

„Nemluvím.“ Reaguji, protože si moc živě pamatuji poslední konverzaci v Praze s cizím mužem. Jacob šílel.

„Aha, to mě mrzí, ale kdybys mluvila, věděla bys, kde je v Paříži dobrá restaurace pro dva?“ Rudnu víc.

„Kdybych mluvila, tak bych to věděla, protože můj přítel miluje jídlo a tak máme místní restaurace obhlídnuté několikrát.“ Odpovídám a dávám si záležet na slovech přítel a můj. Kluk se tváří smutně.

„Zase zadaná, ach jo.“ Zesmutní, je mi ho líto…

Vytrhl mě vlastní hrdelní zvuk. Nessie sebou cukla a zapřela se víc do křesla. Bella vedle mě natáhla paži, aby mě udržela v klidu.

„Chtěl si to sám.“ Bránila se Renesmee. Nemohl jsem jí nic vyčítat, měla pravdu. To já to chtěl do nejmenších detailů.

„Fajn, dej mi minutku a pokračuj. Můžeš.“ Psychicky jsem se připravil na další Connorova slova…

…“Port Angeles? Já jsem z Forks.“ Vyjeknu nadšením. Nový kamarád, pomyslím si.

„Fakt? S kým tu jsi?“ Ptám se zvědavě. Rozhlíží se okolo mě, trochu vyplašeně, na můj vkus. Vypadá, že mu něco dochází.

„No, se sestrou, víš? Jmenuje se Mia. My jsme trošku jiní, než normální lidi.“ Skloní zrak. Mám radost. Kdo jiný by ho mohl pochopit než já?

„My taky.“ Tváří se pochybovačně.

„My hodně. Jsme upíři.“ Šeptá mi do ucha. Cítím jeho dech na lalůčku, ale nedotýká se mě. Ani ruku mi nepodal, když se mi představil, jako Connie.

„Sranda? S tímhle se nemáš chlubit, je to zakázané.“ vyjeknu v naději, že ano.

„Ne, pijeme krev. Zakázané? Takže asi znáš Volturiovy?“ Nelže, tohle jméno zná jen zasvěcený.

„My jsme taky, tedy rodiče. Já jsem poloupír, maminka byla člověk, když mě čekala.“ Connie žasne.

„Tvá matka je biologická?“ Kývu s hrdostí.

„A otec?“ vyzvídá.

„Taky biologický.“ Dmu se pýchou, když vidím jeho udivenou tvář. V očích mu jiskří touhou vědět víc.

„Já umím levitovat.“ Svěřuje mi, nevím, co to slovo znamená.

„Co to je?“ Přiznávám.

„Nadnáším se.“ Usměje se na mě.

„Slabé, táta čte myšlenky a mamka je štít.“…

Trhl jsem sebou, jako kdybych sáhl do zásuvky vysokého napětí a Renesmee v ten samý okamžik udělal to samé.

„Ach ne!“ Vyjekla a natahovala k pláči. Došlo jí to samé, co mě.

„Ne, prosím, neplakej. Nemůžeš za to. Nic se neděje, zlato. Vážně ne.“ Ale Renesmee mě ignorovala a rozbrečela se. Bella vedle mě těkala pohledem. Byla zmatená. Jacob svíral Nessie v náruči a upíral na mě pohled.

„To není možný. Jsem odporná.“ Vzlykala do Jacobova trička Nessie. Natáhl jsem k ní ruku a sevřel její dlaň ve své.

„Co se stalo?“ Zašeptala Bella. Už to nevydržela.

Stočil jsem k ní hlavu a vydechl.

„Nessie mu řekla, co umíme.“ S těmi slovy se Renesmee rozbrečela ještě víc.

„Zlato, to nevadí, stejně by to zjistil. To se stane.“ Utišovala ji Bella, ale Nessie jen vrtěla hlavou.

„Zase jsem to byla já, už zase. Vždycky to jsem já. Nedivím se, že se mnou zacházíte jako s malou holkou, vždyť já se tak chovám.“ Vřískala na celý dům Nessie. Byla vzteklá, měla zlost na sebe, na Connora, ale i na nás, že jsme ji poslali pryč. Jasper k nám přistoupil a najednou všem bylo vše jedno. I Nessie se utišila.

„Pokračujete?“ zeptal se s úsměvem a nám nezbývalo, než kývnout. Zůstal s námi do konce…

…“no já mám talent v rukách, mě stačí se dotknout a umím to, co ty. Například. A můžu být i jako ty. Víš, jako poloupír.“ Chlubí se a já žasnu.

„Přítel je vlkodlak, taky bys to uměl?“ vyzvídám. Connie kýve a hrdě se plácá do hrudi.

„A tvoje sestra? Taky to umí?“ Valím oči a prohlížím si jeho usmívající se tvář.

„Moje sestra umí jiné věci. Dokáže…Ehm, jaké myšlenky tvůj otec umí číst?“ Zarazil se. Zmateně lapu po dechu, proč se k tomu vrací.

„Jen ty, které máš v tu chvíli.“ Odpovídám, ale v zápětí mi dochází, že to není tak zcela pravda, ale Connie se usmívá.

„Moje sestra umí přesvědčit. A taky navést. Je to vtipné, když někomu vnukne myšlenku, aby něco provedl.“  Sleduju jeho tvář. Směje se. Jeho oči mění barvu, nebo mi to tak alespoň přijde. Blednou, jsou skoro průhledné a u spánku má modřinu. Ne černou skvrnu.

„Co to zkusit?“ nadhazuje a já váhám. Mohlo by to být fajn.

„Ness?“ Jacob mě hledá, ječí na celé muzeum, neandrtálec. Connie se děsí. Oči mu tmavnou a to u spánku byl nejspíš jen stín, protože je to pryč.

„Musím jít, ale sejdeme se někdy ve Forks. Slibuji. Máme malé tajemství, co?“ Mrkne. Mávne na mě a urychleně odchází…

Jak rád bych Jacobovi zakroutil krkem. Taky mohl přijít tiše a poznat ho.

„Jsi hulvát.“ Ulevil jsem si, když jsem se zvedal z gauče. Bella mě stále svírala paži a dožadovala se vysvětlení.

„Zkazila jsem to, viď?“ Vzlykla Nessie. Jak rád bych jí pomohl. Jen jsem zavrtěl hlavou ve snaze zvednout jí náladu, ale nevěřila mi. Pohrdavě si odfrkla.

„Dobře, trošku ano, ale ne tak moc. Víc to zkazil tady Jacob.“ Jake na mě vrhl zuřivě zmatený pohled.

„Já? Proč?“

„Ječíš v muzeu.“ Vyhrkli jsme s Nessie unisono a Jacob sebou trhl, jak to nečekal.

Emmetův smích se roznesl celým obývákem a odlehčil atmosféru. Alice s Bellou a Rosalie s Esmee se k němu přidaly. Jasper svůj smích ovládal do poslední chvíle, jako já a Nessie, ale ani jeden z nás to nedokázal. Nakonec se zachechtal i Jacob.

„Můžeš jim tam jít dělat alarm, určitě bys v tomhle směru udělal kariéru.“ Lapal po dechu Emmet a hýkal smíchy.

„Jenže to by tam musel někoho sebou mít, aby mu pravidelně dupal na ocas a on mohl řvát.“ Rýpla si Rosalie s úšklebkem a Jacob na ni vztekle zavrčel.

„Hele bloncko, víš, proč chodíte v krámech po čtyřech?“ trhl obočím nahoru a dolu a čekal, ale místo Rose se ozval Emmet.

„Hledají nízké ceny. To je starý, hoď tam něco novějšího. Au! Za co?“ Vytřeštil jsem oči, když se ozvalo Emmovo skučení a ohlušující rána. K mému zděšení jsem viděl už jen Rosalie, jak v ruce třímá mojí stoličku od klavíru. Bodlo mě u srdce.

„Ta byla moje.“ Zašeptal jsem. Mrzelo mě, že jsem to nestihl zarazit.

„Za co? Za hloupé kecy, Emmete.“ Vrčela na něj Rose a Emm ztichl. Nejspíš mu došlo, že bude mít co žehlit.

„Neboj, lásko, koupím ti novou, nebuď smutný.“ Zašeptala mi do krční jamky Bella a objala mě kolem pasu. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že mám na tváři lítost. Musel jsem se i přesto usmát. V náruči jsem svíral svou lásku, Nessie už nevzlykala a smála se společně s ostatními scénce Rosalie a Emmeta.

Věděli jsme opět o trochu víc o Connorovi, což bylo velké plus a přesto, že se tu někde toulal, byl jsem v tuhle chvíli na milion procent šťastný, protože jsme tu byli všichni pohromadě. Dobře, ne milion, protože mi Rosalie rozbila mou starožitnou stoličku ke klavíru, ale na devět set devadesát devět tisíc devět set devadesát devět procent určitě ano. Políbil jsem Bellu do vlasů a znovu se zasmál, když Emmet doplnil další z Jacobových vtipů o blondýnkách a Rosalie po něm švihla poslední kus mé stoličky. Chudák malá a zničená. Samozřejmě, že stolička a ne Rosalie!

mé ostatní povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ne, prosím, neplakej: