Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » (Ne)lamač dívčích srdcí

02.09.2011 (16:15) • Supreme • FanFiction jednodílné • komentováno 24× • zobrazeno 3261×

(Ne)lamač dívčích srdcí

Od té doby, co se Edward Cullen se svou rodinou přistěhoval do Forks, se snad celé město zbláznilo. Všude se jen mluvilo o té úžasné rodině, jejíž členové jsou prý strašně milí, a tak dále, a tak dále. Už mi to lezlo na nervy, protože jsem jejich nadšení z příchodu Cullenů vůbec nesdílela. Nejvíc ze všeho mi pil krev ten krasavec Edward, po kterém šílela snad každá holka ze školy. Moje kamarádka Jessica nemluvila o nikom jiném! Zbytek rodiny mi až tak nevadil, každopádně jsem se celé rodině Cullenů obloukem vyhýbala.

„Bells, seznámila ses už s dětmi Carlislea Cullena?" zeptal se mě Charlie jednoho rána u snídaně.

„Ještě ty s tím začínej," nadala jsem mu a nabručeně se zvedla od stolu a vylila zbytek cornflaků do dřezu.

„Bello, takhle se mnou nemluv!" napomenul mě Charlie. „A nechápu, co proti dětem Cullenu máš." Už jsem radši nic neříkala, nestála jsem o hádku se svým tátou. Oblékla jsem si bundu a obula si boty a vyrazila do deštivého dne. Neměla jsem dokonce ani náladu, rozloučit se s Charliem, doufám, že mi to později nebude vyčítat.

Nastoupila jsem do svého náklaďáčku a nastartovala. Zapnula jsem si rádio, naladila si ho na moji oblíbenou stanici a vyjela směrem ke škole. Jela jsem opatrně a pomalu, protože celkem hustě pršelo a bylo velké štěstí, že mi fungovaly stěrače.

Zaparkovala jsem na školním parkovišti a vystoupila z auta. Natáhla jsem si přes hlavu kapuci a vydala se k hlavním dveřím školy. Cestu mi ovšem zkřížilo stříbrné Volvo. Málem do mě vrazil, floutek jeden! Ozvalo se burácivé zatroubení. Hodila jsem po řidiči tohohle drahého auta jeden vraždivý pohled.

„Neumíš dávat bacha, Cullene?" zařvala jsem a doufala, že to slyšel. Čekala jsem, že se zašklebí nebo možná vystoupí a dá mi do držky, ale on nic. Jen na mě tupě zíral a já se pomalu začala vpíjet do těch jeho karamelových očí.

Jakoby mi ústy naznačoval, jestli jsem v pořádku, ale asi jsem jen bláznila. Nevěnovala jsem mu už pozornost a odkráčela si to do teplíčka.

Posadila jsem se do své lavice, kterou jsem sdílela s Jess, a čekala na ni. Přiběhla celé zmáčená během chvilky.

„Bello!" volala hned, jak vběhla do dveří. „Tomu prostě neuvěříš!" Celá zářila. Přemýšlela jsem, co by ji tak mohlo rozradostnět. Usmál se na ni snad ten prevít Cullen?

„Co se stalo, Jess?" zeptala jsem se a otevřela si sešit s poznámkami. Chtěla jsem si ještě zopakovat učivo.

„Edward Cullen mě pozval do kina!" vypískla a zatleskala rukama jako malá holčička. Nevěřícně jsem se na ni podívala. Moc dobře jsem věděla, že Edward zásadně nikoho nikam nezval, ale nechával se sám pozvat. Nafoukanec...

„No dobře, dobře," řekla Jessica, „pozvala jsem ho já a on souhlasil!"

„Jessico, copak jsi tak naivní? Neviděla jsi, kolik srdcí už stihl zlomit? Moc dobře víš, jak to dopadne," říkala jsem jí a snažila se ji tím přesvědčit, aby to rande ještě zrušila. Edward zatím každou holku odkopnul hned po prvním rande a pak už o ni ani nezavadil. Věděla jsem, že do něj byla Jessica opravdu bláznivě zabouchnutá, a tak jsem prostě nechtěla, aby jí ten pitomec ublížil.

„Myslím si, že mi jenom závidíš, Bello," odfrkla si Jessica.

Vykulila jsem na ni oči. „Ale no tak, Jess! Víš, že Edwarda nesnáším a moc dobře víš, co si o něm myslím," připomínala jsem jí.

„Já s ním prostě půjdu a říkej si, co chceš," mračila se a dál si mlela svou.

Zvedla jsem ruce nad hlavu a řekla jí: „Fajn, ale pak ti připomenu, že jsem měla pravdu." Dál už jsme se s Jessicou na toto téma nebavily. Nechtěla jsem se s ní začít hádat a věděla jsem, že by to už asi ani stejně nemělo cenu. Trvala si na svém.

Nevydrželo jí to však dlouho a už o tom zase začala básnit. „Myslíš, že bych si měla vzít něco odvážnějšího na sebe? Nebo mám jít v džínách?" ptala se mě. Na všechno jsem jen krčila rameny nebo odpovídala pouhým hm.

Přijela jsem ze školy unavená z toho neustálého brblání Jessici. Zároveň jsem ale byla zvědavá, jak se její rande vyvine.

Neměla jsem žádné úkoly a navařeno jsem měla od včerejška, tak jsem se rozhodla, že se půjdu na chvíli projít do lesa. Do uší jsem si dala sluchátka a pustila si svoji oblíbenou písničku. Poslouchala jsem ji pořád a pořád dokola, až jsem si uvědomila, že nemám ani tušení, kde to jsem. Byla jsem tak zažraná do slov písničky, že jsem zapomněla vnímat, kudy vlastně jdu. Obrátila jsem se zpátky a šla pořád rovně. Mp3 jsem si schovala do kapsy a snažila se nepanikařit.

Jenže když jsem ani po dvaceti minutách neobjevila žádné známky známé cesty, nebo snad stromu, zhroutila jsem se na zem. Sakra, sakra, sakra!

V tom něco zašustělo a ozvaly se kroky. Ach ne, to mi ještě tak scházelo! Prosím, ať to není žádný úchyl nebo dravé zvíře, prosím!

„Ztratila ses?" uslyšela jsem za sebou. Ten známý hlas mě přinutil se urychleně otočit.

„Co ti je do toho?" vyprskla jsem zlostně. Bože, proč se tu musí objevit zrovna on? Už vidím, jak bude ve škole vykládat, jak se hloupoučká Bella Swanová ztratila v lese poblíž svého domu.

„Já jen, že vypadáš pěkně vyčerpaně a nešťastně. A navíc znám cestu ven z lesa," řekl Edward a pozvedl jedno obočí. „Ty jsi Bella, že?" ptal se.

„To se divím, že znáš mé jméno," zamumlala jsem si pod vousy.

„Jsi nejlepší kamarádky Jessici."

„Jo to jsem. Jsem nejlepší kamarádka naivní Jessici, která ti naletěla," říkala jsem ironicky.

„Ale, ale," říkal arogantně a přibližoval se ke mně. Instinktivně jsem ustupovala. „Co si o mně myslíš?" zeptal se najednou a tím mě teda dostal.

„Opravdu to chceš vědět?" ušklíbla jsem se.

„Ano, to chci," odpověděl a vyčkával na moji odpověď.

„Myslíš to vážně?" Zatvářila jsem se nevěřícně, jenže on jen přikývl a zahleděl se mi do očí. Ucukla jsem před jeho pohledem.

„Tak fajn, když to chceš vědět," pokrčila jsem rameny, „myslím si o tobě, že jsi pěknej arogantní a nafoukanej blbec, kterýho moc baví lámat dívčí srdce. Takový kluky přímo nesnáším!" Vrhla jsem po něm opovržlivým pohledem a počkala si na jeho reakci. Zase mě svou odpovědí uchvátil.

„A ty by si se mnou například nechodila? Odmítala bys mé polibky?" ptal se pobaveně. Dělal si ze mě legraci nebo co!

„Ne! Nikdy!"

„Opravdu?" pozvedl obočí a vydal se rychlým krokem ke mně. Chytil mě za boky a přitáhl se mě blíž. Je snad pošahanej?!

„Pusť mě!" vyjekla jsem a snažila se vymanit z jeho pevného sevření. Nic neříkal, jenom mě stále držel a vpíjel se mi do očí. Pomalu jsem začínala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Už to tu bylo zase. Jeho oči mě prostě dokázala naprosto uzemnit. Nechápala jsem, proč.
Pak se jeho obličej začal přibližovat k tomu mému, ale já měla v tu chvíli v hlavě totálně vygumováno. Potom spojil naše rty a já dostala svoji první pusu. Jeho rty byly studené, ale i přesto jsem se cítila rozpálená a v břiše mi poletovalo tisíce motýlků. Cítila jsem se krásně a bezpečně až do té doby, než se jeho jazyk pokoušel dostat do mých úst. Uvědomila jsem si, co právě dělám a odtrhla se od něj. Pak jsem se rozmáchla a udeřila ho do obličeje. Něco v mé ruce zapraskalo a já zaječela bolestí.

„Bello, nestalo se ti nic?" ptal se starostlivě Edward.

„Au! Ty… moje ruka! Au," kňučela jsem. „Ty neřáde!" vztekala jsem se. „Jak se vůbec opovažuješ mě líbat?!"

„Líbala jsi mě taky," pousmál se.

Zasmála jsem se. „To není žádná pravda." Rukou mi projela ostrá bolest a já znovu zasyčela.

„Bello, ukaž mi tu ruku," říkal mile.

„Proč jako? Jsi snad doktor?"

„Bello, jen se ti podívám na ruku, ano?" podíval se mi do očí a já na jeho tváři spatřila dosud neviděný výraz. Pohled mu zjihl a on se v tu chvíli na mě koukal tak ochranitelsky a kajícně, až jsem snad začala smýšlet od Edwardovi jako o bohu. Podala jsem mu bolavou ruku. Jeho ledový dotek mi způsoboval klid, nechápala jsem, jak to bylo možné.

„Je mi to strašně líto, ale asi to budeš mít zlomené," dodal po chvilce.

„C-cože?" zakoktala jsem. „Vždyť to zase tolik nebolí," naříkala jsem.

„Zlomenina bolí míň jak naraženina," říkal chytře. „Pojď, vezmu tě do nemocnice."

„Víš, to asi není dobrý nápad," vykuňkla jsem ze sebe a začala se točit. Při pomyšlení na to, že budu mít několik dní sádru, se mi dělalo mdlo. A co když je to ještě vážnější a budu muset na operaci?

„Já nezvládnu ujít takový kus, já... mně je špatně."

Edward se pousmál a pak si mě vyzvedl do náruče a kráčel se mnou pryč.

„Co to děláš?"

„Chceš si snad udělat ještě nějaké zranění? Nenechám tě jít po svých, když je ti špatně, Bello." Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Edward Cullen, nafoukanec - jak jsem si myslela, už přestával být nafoukaný. Choval se ke mně tak mile. Bez protestů jsem se nechala nést v jeho náruči až na nějakou příjezdovou cestu, kde stálo jeho auto. Cítila jsem se v jeho náruči nepopsatelně, a to mě děsilo.

„Můžeš si odpočinout, v nemocnici tě vzbudím," zašeptal Edward a přidal do kroku. Ale jak bych mohla usnout, když mě nese zrovna on? Možná jsem měla strach, aby mi ve spánku něco neudělal, ale zároveň jsem měla to nutkání se na něj koukat. Přesto se mi podařilo zavřít oči a já se propadla do říše snů. Byla jsem asi moc vyčerpaná.

„Bello, vstávej," hulákal na mě nádherný hlas a já se pomalu začala probouzet. Otevřela jsem oči a spatřila jeho tvář. Rychle jsem si sedla a zkontrolovala se. Byla jsem oblečená, na rukou jsem měla sádru a momentálně jsem se nacházela v jeho autě před mým domem. Cože?

„J-jak jsme se sem dostali? A kde se vzalo tohle?" řekla jsem a poklepala si na ruku, na které se teď tyčila zapáchající sádra.

Edward se tiše zasmál. „Nechtěl jsem tě budit. Tak jsem tě do nemocnice odnesl, můj otec ti ruku zrentgenoval a poté ti ji dal do sádry. Mimochodem, máš to zlomené, přesně jak jsem řekl. No a pak jsem tě zase odnesl zpátky, posadil tě do auta, zapásal tě a jel jsem k tobě domů. Jsme tady, jestli si ještě nepostřehla," mrknul a přitom v jeho hlase nebylo ani stopy po aroganci. Jak je to možné? Kam se poděl ten arogantní Edward?

„Ale, měl jsi mít rande s Jessicou," vzpomněla jsem si najednou a rychle zkontrolovala hodinky. Jestli Jessica zjistí, že byl Edward se mnou místo s ní, tak mě rozcupuje na kousíčky.

„To jsem odvolal, tvoje zdraví bylo přednější," zamumlal a pokrčil rameny. Byla mu lhostejná a já ne?

„Ale Jessica -" odporovala jsem.

„Jessica je mi ukradená. To pozvání jsem přijal jen proto, aby mě už jednou pro vždy konečně přestala otravovat," řekl.

Mé čelo se zkrabatilo. „Co jsi jí vlastně do telefonu řekl?" zeptala jsem se starostlivě o svoji kamarádku. Měla jsem strach, že jí to řekl nějak ošklivě a ona bude strašně zklamaná.

„To co tobě."

„Já si to myslela," zaúpěla jsem, „zlomil jsi jí srdce!"

„Sakra, Bello, já nemůžu za to, že se na mě všechny holky tak lepí! Co mám asi tak dělat? Když s nimi nepůjdu na rande, budou mě do nekonečna otravovat. Tak s nimi radši jdu a vytrpím si tu hodinku nebo dvě a pak jim slušně řeknu, že nemám zájem!" bránil se.

„Uvědomuješ si ale, že ty holky jsou pak šíleně zklamané?"

„Za to já ale nemůžu! Zkus si být někdy v mé kůži. Když je neodpálkuješ, nikdy se jich nezbavíš. A to jsem slušňák, když je odmítám s klidem a ještě s nimi podstoupím to jedno pitomý rande!" snažil se mi vysvětlit. A já skoro pochopila. Už jsem se na Edwarda nedokázala dívat jako na floutka, lamače dívčích srdcí. Dokázala jsem se na celou tu situaci podívat z Edwardova pohledu a chápala jsem ho.

„Miluji jenom jednu dívku, která mě zatím jen pořád odmítala," zamumlal tiše.

„Hm," řekla jsem jen. Kdo byla asi ta dívka? Byla ze školy? Byla krásná jako on?

„Na co myslíš?" zašeptal tak blízko u mě, že jsem se lekla. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," zamumlal nešťastně a stáhnul se zpět. Byl tak sladký... Choval se úplně jinak. Anebo se choval takhle už od začátku, jen já jsem jeho chování vnímala jinak?

„Na co myslíš?" zopakoval svoji otázku. Podívala jsem se mu do očí a znovu se začala ztrácet v tom tekutém karamelu.

„Na tebe," vydechla jsem omámeně. Na Edwardově tváři se objevil šťastný úsměv. Až později mi došlo, co jsem mu vlastně odpověděla. „Teda, ne... totiž já myslela... myslela jsem na tebe, ale v tom smyslu, že ti děkuju za to, co jsi pro mě dnes udělal. Už musím jít, sbohem, Edwarde," loučila jsem se s ním a snažila se zakrýt svoji červeň. Zároveň jsem tak nějak tušila, že toto bylo naposledy, co se mnou Edward Cullen promluvil. Beztak se z něj ve škole zase stane ten floutek, a jestli tak, tak pochybuju, že by se bavil zrovna se mnou.

„Uvidíme se zítra ve škole," řekl mi vesele, nechal mě vystoupit, nastartoval a odjel. Najednou tu nebyl a mně se začalo stýskat. Byla jsem šťastná, že mi dal alespoň malou naději, že mě nebude ignorovat. No, uvidíme.

Večer jsem usínala osamocená jako nikdy. Jedinou pozitivní věcí bylo to, že jsem kolem sebe cítila Edwardovu vůni. Byla všude, ale nejvíc na mém oblečení. Při usínání jsem vdechovala tu vůni a představovala si, jak leží Edward vedle mě. Bylo to zvláštní. Nechápala jsem to, ale i přesto se mi to líbilo. Smýšlela jsem o Edwardu Cullenovi jako o přitažlivém člověku, s krásnýma očima, velice sexy postavou a melodickým hlasem. Ten nafoukanec zmizel a místo toho tu byl Edward, ke kterému jsem snad i něco cítila...

Ráno jsem se probudila a oblékla se do školy. Tentokrát jsem si ale vytáhla slušnější oblečení. Edward řekl, že se uvidíme ve škole. Asi jsem doufala, že tím myslel něco víc. No uvidíme.
Prohlédla jsem se v zrcadle a byla se sebou spokojená. Sešla jsem dolů do kuchyně a líbla Charlieho na tvář.

V obličeji se mu objevila červeň. „Copak, Bello? Ty celá záříš a vypadáš… jinak." Všiml si můj nevnímavý tatínek, to jsem byla celkem překvapená.

„Jasně že vypadám jinak, když mám na ruce tu otravnou sádru," zabrblala jsem a nalila si do sklenice pomerančový džus.

„To jsem nemyslel. Tvoje oblečení a úsměv. No, Bello, na to bych si zvykl," provokoval mě Charlie.

„Haha. Už musím jít, pa, tati." Ve spěchu jsem si obula boty, navlékla si bundu a vyrazila ven. Na parkoviště jsem tentokrát přijela mezi prvníma a vyhlížela ho. Přijel krátce před osmou hodinou ve svém stříbrném Volvu. Když vystupoval, všichni se na něj koukali, včetně mě. Včera bych nad tím jen zakroutila hlavou, ale dnes jsem se stala jeho pozorovatelkou také.

Edward mířil ke mně. Ano, ke mně. Mé srdce začalo běhat maraton. „Ahoj," usmál se a šel dál.

„Ahoj," pípla jsem za ním a pozorovala jeho dokonalá záda. Zklamaně jsem se zvedla z lavičky a šla do třídy. Posadila jsem se na své místo a čekala na Jessicu. Začala hodina a ona nikde. V průběhu hodiny se taky neukázala, tak jsem se jí rozhodla zavolat o přestávce. Zvedla to hned po prvním zazvonění.

„Co chceš, Bello?" ozval se chraptivý hlas mé nejlepší kamarádky.

„Proč nejsi ve škole?" ptala jsem se.

„Nemohla bych se před ním ukázat," pípla tiše a začala vzlykat.

„Ach, Jess," vydechla jsem.

„On mi řekl, že nemá zájem a že nikdy neměl," plakala.

„Já vím, ale vykašli se na něj, stejně pro tebe nebyl dost dobrý," brblala jsem.

„Ty to víš? Jak to víš? Rozkecal to po škole?" ptala se Jessica vyděšeně.

„Ne to ne! Takový Edward není. Chtěla jsem říct, že jsem to věděla, že se to stane, ale to jsem ti přece říkala."

„Bello, proč se mi zdá, že mluvíš jinak o Edwardovi?"

„Jak jinak?" kuňkla jsem.

„No obhajuješ ho! Ještě včera si mi říkala, jak ho nesnášíš, co se stalo?" chtěla vědět.

„To máš jedno," mumlala jsem, „hele, už zvoní, musím jít." Rychle jsem jí to položila, ještě než stačila rozvést řeč.

„Bello, co tvoje ruka?" ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila.

„Co tu děláš?" ptala jsem se a snažila se zpomalit si tep.

„Čekám tu na tebe. Musím ti něco říct," naklonil se ke mně blíž. „Pamatuješ si, jak jsem ti včera vyprávěl o dívce, kterou miluji?"

„Jo," odpověděla jsem s povzdechem. Zapomněla jsem, že už nějakou dívku miluje, takže se mnou nebude chtít mít nic společného. Jsem pitomá!

„Myslím si, že už o mě stojí. Myslíš, že bych ji měl zkusit pozvat na rande?" ptal se pobaveně. Bavilo ho mě tak trápit? Ale ať je šťastný. Zaslouží si to, když říká, že zatím musel každou holku odpálkovat.

„Jasně," vydechla jsem.

„Díky za radu, Bells," odpověděl a rozešel se pryč. Zbytek dne jsem pochodovala po chodbách školy jako živá mrtvola. Přemýšlela jsem nad sebou. Včera jsem Edwarda nesnášela a dneska jsem toužila po jeho společnosti. Všechno to změnil onen večer, kdy mě drze políbil a já si o něj zlomila ruku.

Zrovna jsem šla na oběd, když jsem ho zase spatřila. Seděl u stolu se svými sourozenci a živě s nimi o něčem debatoval. Pak se náš pohled střetnul a on se rozešel za mnou. Držela jsem tác s jídlem a pitím a čekala, co mi může tak chtít. Že by další radu?

„Bells," zašeptal a pohladil mě po vlasech. „Půjdeš se mnou do kina? Nebo bys radši procházku?" zeptal se a mrknul na mě. Tác mi zaskočení vypadl z ruky a jídlo i pití se rozletělo po celé jídelně. Všichni se na mě otočili, ale já je nevnímala.

„C-cože?"

„Zvu tě na rande," smál se uličnicky.

„Ale vždyť jsi přece zamilovaný do té holky," připomínala jsem mu.

Edward se tiše zachichotal. „Bells, jsi strašně roztomilá," řekl a chytnul mě za ruku. Při tom doteku mnou projelo chvění. Příjemné chvění. „Ta holka, kterou miluji, jsi ty. Už od začátku, co jsem tě spatřil, jsem se do tebe zamiloval. Očarovala jsi mě. Jenže jsi mě nenáviděla, a tak jsem tě musel vidět o samotě. Když jsme se setkali a když jsem tě políbil, byl to pro mě ten nejlepší okamžik mého života. Když jsi mi usnula v náruči, vypadala jsi jako andílek a já byl tak šťastný. Miluji tě, Bello," vydechl a vyčkával na mou reakci.

„Taky tě miluji, Edwarde," vydechla jsem pravdivě. Na jeho tváři se vytvořil dojatý úsměv. Pak mě chytil za obličej a ten si přitáhl blíž ke svému. A pak mě znovu políbil, ale to už jsem ho nechala. Ruku jsem mu zapletla do vlasů a vychutnávala si polibek. Slyšela jsem překvapený výdech mých spolužáků. Co na to asi řekne Jessica? Bude mě nenávidět? Doufám, že ne.

Každopádně teď jsem byla šťastná. Našla jsem svého prince z pohádky, se kterým chci být už napořád. S ním se cítím v bezpečí a vím, že by pro mě udělal všechno na světě, jako já pro něj.

„Poslyš, Edwarde," ptala jsem se ho, když se ode mě odtrhnul. „Jak víš, že jsem tě nenáviděla?"

„Někdy ti to vysvětlím, lásko," zamumlal a znovu mě políbil.

Je to má první povídka, tak mě prosím neukamenujte. Byla to taková oddechovka, žádná akce, doufám, že vám to nevadilo. Budu ráda za kritiku, názor, komentář, smajlíka. Všechno mi to pomůže při dalším psaní, díky.

Autor: Supreme (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)lamač dívčích srdcí: