Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Návrat k minulosti I. část

04.11.2011 (15:00) • zuzka88 • FanFiction jednodílné • komentováno 25× • zobrazeno 4412×

Motto: Musí se vypořádat s minulostí, aby mohla čelit budoucnosti.

I. část

Přejela jsem si prsty po tváři, nic. Zamrkala jsem víčky, nic. Žádné slzy, které by se daly očekávat. Připadala jsem si prázdná. Nepřišel smutek a zoufalství, jen otupělost a určité smíření. Nemohla jsem bojovat, neměla jsem na to sílu.

Všechno se změnilo a stačilo tak málo. Jako by se Země přestala otáčet, slunce zapadalo na východě a vycházelo na západě. Všechno bylo najednou naruby.

Přitáhla jsem si vlněnou deku blíž k tělu. V pokoji bylo okolo osmadvaceti stupňů, ale do mě se stejně dala zima.

Seděla jsem a dívala se do prázdna. Za oknem se snášely dešťové kapky a zamlžovaly mi výhled. Možná to tak bylo lepší, nevidět svět venku, svět, který byl stále normální, i když ne pro mě.

Rozhodla jsem se tomu utéct. Nechat to za zády a jet někam…

Zaklapla jsem kufr auta a naposledy se rozhlédla po velkoměstě, které se na pár let stalo mým útočištěm, mým domovem a hlavně místem zapomnění, nebo aspoň pokusu o něj.

Prokličkovala jsem ulicemi až k výjezdu z města a vyrazila na západ do mého starého domova, do Forks.

Na dálnici jsem přeřadila na vyšší rychlost a pořádně na to šlápla. Ráda jsem jezdila rychle. Připadala jsem si tak svobodná, bez starostí. Stejně tak teď jsem se nehodlala ničím zabývat, prostě vše hodit za hlavu a jet.

V práci jsem si vzala dovolenou, čemuž se všichni divili, protože jsem tam trávila dny a někdy i noci, nikdy jsem nebyla nemocná nebo líná tam jít. Byl to můj život. Jenže to se změnilo.

Cesta byla dlouhá, únavná. Trvalo to několik hodin, než jsem se dostala do blízkosti Forks. Pár mil před cedulí oznamující, že jsem dosáhla svého cíle, se mi stáhl žaludek. Dech se mi zadrhával v plicích, ruce se mi třásly a dlaně potily.

Zajela jsem ke krajnici a zastavila. Rukama jsem si pevně objala hrudník a čelo opřela o volant. Nádech, výdech, hlavně klid. Soustředila jsem se na dýchání a cítila, jak panika polevuje.

Ještě chvíli jsem nechala zavřené oči a pomalu se vzpamatovávala. Úplně jsem přestala vnímat okolí, takže mě pěkně vyděsilo, když někdo zaťukal na okýnko. Trhla jsem sebou a vzhlédla.

Dívala jsem se do výrazně hezké tváře nějakého kluka. Mluvil, ale přes sklo mu nebylo rozumět. Když jsem na něj jen koukala, začal gestikulovat a mně teprve po chvíli došlo, že chce, abych otevřela.

Zmáčkla jsem čudlík a okýnko do půlky sjelo.

„Jste v pořádku?“
„Já… jo.“ Nejsem, ale o tom on asi nemluví.
„Já jen že jste tu tak seděla. Opravdu je vám dobře, jste strašně bledá,“ staral se dál.
„Opravdu mi nic není. Pojedu dál.“ Nastartovala jsem, abych mu dala najevo, že rozhovor končí.
„Kam máte namířeno?“ nedal se odbýt.
„Do Forks,“ řekla jsem rezignovaně a doufala, že mu to bude konečně stačit.
„Skvělé, tak to máme stejnou cestu. Raději pojedu za vámi, kdyby vám zase nebylo dobře,“ rozhodl se.
„To není…“ Ale už tam nestál a poklusem utíkal ke svému autu, velkému černému Volvu, jak jsem si všimla v zrcátku. Povzdychla jsem si a rozjela se.

Černý vůz mě sledoval až do městečka. Při míjení uvítací cedule jsem zadržela dech. Nebyla jsem tu… pěkně dlouho. Návštěvám místa svého dětství jsem se vyhýbala, jak jen to šlo. Všechny svátky jsem raději trávila v práci, jen abych se měla rodičům na co vymluvit, každý víkend jsem chodila s další a další výmluvou, proč se tu nemůžu ukázat. Vím, že jsem je zraňovala, ale nemohla jsem jinak.

Projížděla jsem mezi známými domy. Jela jsem po ulicích, kde jsem jako malá i větší chodila. Jako by se tu zastavil čas. Všechno se mi zdálo stejné. Jako bych neodjela na několik let.

Jediným okamžikem bylo všechno zpátky. Všechno, na co jsem se tak dlouho pokoušela zapomenout. Vrazilo mi to pěst do břicha, nemohla jsem se na to připravit. Bylo to tak nečekané.

Sevřela jsem volant tak pevně, až mi zbělaly klouby. To zvládnu, musím!

Pomalu jsem si to šinula ulicemi a rozhlížela jsem kolem sebe. Obchod, videopůjčovna, bistro, všechno bylo na svém místě. Pak jsem zatočila do ulice, kde stál náš dům, černé Volvo stále za sebou.

Je pravda, že některé domy dostaly nový nátěr, ale nijak to nezmírnilo pocit, že neuběhlo pět let.

Zastavila jsem u čísla 38. Volvo projelo plynule kolem mě. Řidič na mě mávnul a pokračoval pryč.

Odepnula jsem si pás a pohlédla na dům. Byl bílý s okenicemi barvy holubí modři. U chodníku stála bílá schránka s červenou šipkou. Záhonky před domem byly dokonale upravené, trávník posekaný a veranda se ztrácela pod návalem truhlíků.

Tak jo, nebudu tu přece sedět věčně, řekla jsem si a vystoupila. Z kufru jsem vzala tašku a šla k domu. Pod schody jsem neodolala a otočila se.

Dům naproti přes ulici… světlounce zelený, na pohled veselý, ale… Pět let. Už je to pět let.

Záclona se pohnula, krátce, ale byla jsem si jistá. Popošla jsem dva kroky, ale už se nic nestalo.

„Bello?! Bello, co tady děláš?“ ozvalo se za mnou. Jen jsem se otočila, už mě máma drtila ve své náruči.
„Mami,“ vydechla jsem a taky ji objala. Tašky popadaly s dusotem na zem, ale ani jedna z nás se o to nestarala.
„Bello, zlatíčko, kde se tady bereš? Proč jsi nezavolala, že přijdeš? Jak se máš? Jsi nějaká hubená a bledá…“ Prohlížela si mě a přitom nezavřela pusu. „Charlie, Charlie, pojď sem, tohle musíš vidět,“ křikla za záda.

V chodbě se ozvaly těžké kroky a na verandě se objevil táta. Tvářil se stejně překvapeně jako máma a stejně jako ona mě pevně objal.

„Už jsem si myslel, že se tu nikdy neukážeš,“ zamumlal. „Jsem rád, že jsi doma.“ Tátu jsem viděla jen málokdy dojatého. Vážně jsem jim musela chybět.

Posbírali jsme má zavazadla a šli domů. Otočila jsem se ještě naproti, ale dům vypadal naprosto nehybný.

Tašky jsem si dala do svého starého pokoje, který byl v tom samém stavu, v jakém jsem ho nechala, když jsem odsud tak překotně odjížděla.

Pak jsme si sedli v kuchyni, mamka uvařila čas a u domácích sušenek jsme si povídali. Samozřejmě jsem nejvíc byla nucena mluvit já. Naši se vyptávali na všechno. Na práci, na Seattle, na mé přátele a taky přítele, kterého jsem neměla, a nakonec přišla ta již jednou položená otázka.

„Proč ses neozvala, že přijedeš? Nebyla jsi tu tak dlouho.“

Co na to říct. Pravý důvod určitě ne. Nechtěla jsem to říct nikomu a už vůbec ne našim.

„Udělala jsem si menší prázdniny. V práci to beze mě pár týdnů vydrží.“ A i přesto, že jsem se snažila znít co nejvíc věrohodně, jsem v očích rodičů viděla velké otazníky. „A taky se mi po vás stýskalo.“
„Bello, to co se…“
Věděla jsem přesně, co chce říct a proto jsem ji rychle zarazila. „Ne, mami, to je pryč. Nebudeme o tom mluvit.“
„Dobře, zlatíčko, jak si přeješ. Co kdyby ses šla po cestě umýt a trochu si odpočinout, já zatím připravím večeři,“ navrhla.

Líbla jsem oba na tvář a šla nahoru. Opřela jsem se o dveře, zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla.

Tak, to by bylo.

ᴥᴥᴥ

Probudila jsem se do pošmourného dne, ale to tu, na Olympijském poloostrově, nebylo nic neobvyklého.

Spala jsem překvapivě dobře. Usnula jsem, jen co se hlava dotkla polštáře, a probudila se o dvanáct hodin později. Byla jsem odpočatá a připravená poprat se s novým dnem.

Naši byli v práci, takže jsem se v klidu oblékla, vlasy stáhla do jakéhosi drdolu na temeni a šla se nasnídat.

Z okna jsem si všimla, že je zvednutá páčka na schránce, takže jsem jídlo na chvíli odložila a šla pro poštu. Měla jsem dobrou náladu, což bylo vzhledem k situaci s podivem. Seskákala jsem schůdky z verandy a vzletným krokem šla ke schránce.

Zarazila jsem se uprostřed kroku.

Naproti tentokrát byl život. Na příjezdové cestě nasedala do stříbrného sedanu paní Johnstoneová. Zastavila jsem se. Ona taky. Dívala se na mě. Dobrá nálada byla ta tam. Její pohled jasně říkal, co si myslí. Byla v něm bolest, zloba, neštěstí a taky vina. Vina, která padala na mě.

„Dobrý den,“ chtěla jsem říct, ale místo toho ze mě vyšlo jen jakési zašeptání. Nic neřekla, zabouchla dveře a rychle odjela.

Polkla jsem. Už méně nadšeně jsem došla ke schránce, vzala dopisy a nějaké reklamy a vrátila se domů.

Na snídani mě přešla chuť. Posadila jsem se ke stolu a dívala se z okna.

Jako každý páteční večer jsem měla jít k Johnstoneovým hlídat jejich tři děti. Bavilo mě to. Děti jsem měla ráda a jejich dvojčata a malou Christii obzvlášť. Chodila jsem je hlídat od prváku na střední škole, tenkrát jen dvojčata, Blakea a Travise, a když se narodila Christie, vzala jsem pod svá ochranná křídla i ji.

Chodila jsem takhle ještě k pár rodinám v městečku a vydělala si tak docela slušné peníze, což se na střední víc než hodí. Šetřila jsem si na auto, své první a chtěla jsem něco extra.

„Tak já jdu, vrátím se jako vždycky,“ zavolala jsem na rodiče sledující v obýváku nějakou vědomostní hru.
„Dobře se bavte,“ zamával mi táta a máma se usmála.

Z věšáku jsem popadla bundu, bylo to k nim jen kousek, přes ulici, ale venku byla pořádná kosa a stále přituhovalo.

Cestu jsem vzala poklusem a už zvonila u dveří.

„Ahoj, Bello, pojď dál,“ přivítala mě paní Johnstoneová. Její manžel na mě zakřičel z kuchyně, odkud se ozývaly podivné rány.
„Pokouší se spravit dřez,“ vysvětlila mi. Shovívavě jsem se usmála. Pan Johnston byl takový kutil všeuměl, ale na všechno bylo nakonec třeba zavolat odborníka.
„Děti jsou nahoře, jídlo je připravené na sporáku, stačí to ohřát. Přijdeme po desáté… však už víš.“
„Jasně.“

Rozloučili se se svými ratolestmi a odjeli za přáteli.

Hodiny v kuchyni odbily půl jedenácté, vyskočila jsem leknutím. Není dobré zaobírat se vzpomínkami. Ničemu ani nikomu to nepomůže.

Tak proč na to nemůžu prostě zapomenout?!

ᴥᴥᴥ

Neměla jsem co dělat. Do města se mi moc nechtělo. Dokázala jsem si živě představit, jak na mě bude každý civět a ukazovat si. To je ona! O to jsem opravdu nestála.

Proto jsem sbalila deku, vzala klíčky od auta a vydala se k jezeru. Dřív jsme tam hodně chodili. S holkami jsme debatovaly o klucích ze školy, se třídou pak dělali táboráky a různé podobné akce, které byly přísně tajné.

Byla jsem si jistá, že v tuhle dobu tam nikdo nebude. A to je přesně to, co hledám. Soukromí, i když nevím, k čemu mi to bude. Sama jsem pořád.

Auto jsem nechala na konci lesní cesty a pak šla pěšky, nebylo to daleko. Maximálně půl kilometru. Svižnou chůzí jsem tam byla za chvíli.

Ani tady se to nezměnilo.

Travnatý břeh byl trochu zarostlejší, než jsem si pamatovala a hůř se hledal přístup k vodě. Nad vodou se stále vypínaly pokroucené větve stromu, ale řekla bych, že nejsou ani zdaleka tak pevné jako dřív. Kdysi jsme na ně lezli a výskali, když se s námi naklonily blíž k vodě. Dnes by dozajista praskly.

Vypadalo to tu opuštěně. Vodní plocha byla hladká jako sklo, sem tam se ozval křik nějakého ptáka a větřík šuměl ve větvích stromů.

Šla jsem blíž k lesíku, který jezero obklopoval, a hledala to správné místo, pokud se nemýlím, mělo by to být… V tu chvíli se přede mnou objevil tlustý, lety ohlazený kmen, který jsme používali k sezení. Byl na hranici mezi lesem a trávníkem a byl od něj nádherný výhled na okolí.

Rozložila jsem na něj deku a lehla si na záda. Dívala jsem se nad sebe.

Mezi lístečky prosvítalo šedavé nebe, po kterém pluly chuchvalce naducaných mraků.

Zavřela jsem oči, jen ležela a vnímala zvuky kolem sebe. Ticho. V Seattlu takové nebylo ani uprostřed noci.

Možná jsem na chvíli usnula nebo něco takového, protože jsem přestala věnovat pozornost tomu, co se děje kolem, jinak bych slyšela přibližující se kroky. Na příchozího mě upozornilo až prasknutí větvičku vedle klády.

Rozevřela jsem oči a vykřikla leknutím. Nade mnou se někdo skláněl. Chvíli mi trvalo, než jsem zaostřila.

„Jako Šípková Růženka,“ řekl vetřelec, kluk s černým Volvem. Vystřelila jsem do sedu a zamračila se na něj.
„Co tu děláte?“
„Tohle je veřejné místo, pokud vím, a když jste tu tak ležela…“ pokrčil rameny.
„Je to snad trestné?“ vyjela jsem na něj.
„To samozřejmě není, jen jsem vás tu nečekal a pak jsem si myslel, jestli vám něco není.“
„Vy máte pořád nějaké starosti. Ani já jsem tu nikoho nečekala.“

Měřili jsme se pohledy a ani jeden z nás nehodlal uhnout. Pak se na jeho tváři objevil smířlivý úsměv.

„Dobrá, co kdybychom začali od začátku,“ navrhl. „Jsem Edward Cullen.“ Natáhl ke mně ruku a čekal, co já na to. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si řekla proč ne.
„Bella Swanová.“
„Já vím, včera jste vystupovala u domu Charlieho a Renée,“ usmál se.
„Vy znáte mé rodiče?“ zeptala jsem se.
„Nezná se tady každý? Pomáhal jsem Renée zařizovat potřebná povolení kvůli obchodu.“ Asi v mých očích vyčetl otázku, protože dodal: „Jsem právník.“
„Tak o vás jsem nikdy neslyšela,“ řekla jsem a hned na to si připlácla ruku na pusu. Začervenala jsem se a nasadila omluvný výraz. To se opravdu moc nehodilo.

Nic si z toho nedělal. Uvolněně se zasmál a posadil se vedle mě.

„Tak to bychom s tím měli něco udělat.“

Nakonec to nebylo tak špatné. Edward byl milý a hezky se na něj dívalo. Myslím, že jsem ještě nikdy nepotkala nikoho tak krásného, jako byl on.

Chvíli jsme si povídali, ale když mi nabídl procházku okolo jezera, odmítla jsem. Nehodlala jsem se s ním nijak sbližovat. Byl to prostě jen kluk, který bydlel ve stejném městě.

„Nečekal jsem, že se tu ukážete. Renée říkala, že domů nejezdíte.“ On se diví? Copak neví, co se stalo. Když jsem neodpovídala, řekl: „Chybíte jí.“
„Mám moc práce, nedostanu se sem. Vzala jsem si dovolenou. Chtěla jsem vidět rodiče.“
„To je dobře.“ Úsměv mu nemizel z tváře a já jsem to prostě nevydržela.
„Víte to? Proč tu se mnou mluvíte? Víte, co jsem udělala?“ Jeho výraz se změnil, tvářil se vážně. Ale neuhýbal pohledem jako ostatní. Díval se mi přímo do očí. Žádné obviňování ani soucit. Nevydržela jsem to.
„Měla bych jít. Nashle.“ Zvedla jsem se a odcházela. Nic neřekl, ale cítila jsem jeho pohled. Neotočila jsem se.

ᴥᴥᴥ

Zatavila jsem se za mámou v obchodě. Měla malé starožitnictví v centru městečka. Byl to roztomilý obchůdek, který lákal k návštěvě.

Zajela jsem autem až ke vchodu a přeběhla dovnitř.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.
„Bello,“ přivítala mě. „Počkej prosím chvíli,“ řekla a dál se věnovala zákaznici, která si z černého sametového polštářku vybírala brož.

Nechala jsem je a porozhlédla se po obchodě. Na polici stály starožitné vázy. Krásné kousky. Měla tu taky sošky, obrazy, prostě všechno.

„Děkujeme a přijďte zas,“ loučila se mamka. „Jak ses měla?“ obrátila se na mě.
„Dobrý, byla jsem se podívat u jezera. Je to tam jako dřív.“
„Mládež už tam nechodí. Teď je tu klub.“
„Klub?“
„No ano, co příroda a trochu zábavy, jen alkohol a cigarety. Kde jsou ty časy, kdy jsi byla na střední,“ povzdychla si. Obě jsme se zarazily. Střední škola, respektive to, co se stalo na konci.

Kluci si hráli s autíčky. V pokojíčku, který spolu obývali, měli postavenou dlouhatánskou autodráhu. Autíčka jezdila ohromnou rychlostí a nejednou vyletěla z dráhy. Ale to nikomu nevadilo. Havarovaný vůz se postavil zpět a jelo se dál. Nejspíš šlo o vítěze, ale nevím, kdo by to byl ochoten hodnotit.

Seděli jsme s Christie na zemi a sledovaly je. Malá vypadala, že by si taky ráda zajezdila. Musela jsem ji pevně držet na klíně, aby jim do toho nevletěla a nezpůsobila větší škody, než už byly napáchány. Dokázala jsem si představit, jak by si s autíčky zajezdila.

„Bello, teď ty,“ zavolal na mě Travis. „Blakeu, uhni,“ strčil do svého bratra.
„Hej, ty uhni,“ vrátil mu to Blake bez mrknutí.
„Ne, ty uhni, já si chci zajezdit s Bellou.“
„Ne, já budu jezdit s Bellou.
„Hoši, hoši, klid, zajezdím si s oběma.“ Dala jsem Christii do ohrádky a sedla si mezi dvojčata. „Půjčíš mi ovladač, Blakeu?“

Klučina mi ho bez řečí podal a pak mi celou jízdu hlasitě fandil. Christie ho doprovázela veselým výskáním, ale projela jsem to. Chtělo by to trénink.

Při odchodu jsem mámě zamávala a bez rozhlédnutí vyběhla na ulici. Chyba. Narazila jsem do muže, který pocházel kolem.

„Pardón,“ omlouvala jsem se a vzhlédla. „Pane Johnstone?“
„Ahoj, Bello, slyšel jsem, že jsi přijela.“ Zatnula jsem ruce v pěst a snažila se nadechnout.
„Ano, jen na pár týdnů,“ špitla jsem.
„To je dobře, vaši musí být moc rádi,“ řekl. Přikývla jsem. „Nebudu tě zdržovat, určitě máš na práci něco lepšího, než si povídat se mnou. Rád jsem tě zase viděl.“
„Já vás taky. A pozdravujte kluky.“ Musí být už velcí.
„Vyřídím. Ahoj.“

Dívala jsem se, jak odchází. Ta vina… nedalo se to snést a v jeho přítomnosti už vůbec ne, tím spíš, že on mě ani jednou neobvinil.

ᴥᴥᴥ

Seděla jsem ve svém pokoji a pokoušela se trochu pracovat. To, že jsem odjela, neznamená, že nemůžu nic dělat.

Reklamní kampaně byly moje parketa. Byla jsem schopná vymyslet cokoliv, pro kohokoliv. Bez problémů.

Tak proč mi to nešlo? Dívala jsem se na prázdný list papíru a koncem tužky klepala do stolu. Všechno jsem si nejdřív sepsala v bodech na papír a pak to v počítači rozpracovávala do detailů. Dnes jsem však neměla ani čárku.

Sakra. Povzdychla jsem si a přejela si dlaní po čele. Dala jsem se lokty na stůl, čelem se opřela do dlaní. Však ono to půjde, Bello.

Ale mozek nebyl toho názoru. Byl úplně prázdný.

Na papíře se objevila červená skvrnka. A hned další a další.

Zděšeně jsem upustila tužku a prsty si sáhla nad rty. Do háje!

Běžela jsem do koupelny, abych se umyla a počkala, až to přejde. Netrvalo to dlouho. Jen pár varovných kapek.

Omyla jsem si obličej a dívala se do zrcadla. Zdálo se mi to, nebo byly mé tváře propadlé, kůže nezdravě bílá, trochu nazelenalá a oči bez života?

„Bello, jsi nahoře?“ zavolal táta.
„Jo,“ houkla jsem a utíkala do pokoje, abych vyhodila ten papír. Zmačkala jsem ho do kuličky a hodila do koše přesně v okamžiku, kdy táta nakoukl dovnitř.
„Co děláš?“
„Zkoušela jsem pracovat, ale nějak mi to nejde.“ Byla jsem nervózní, že na mně něco pozná, takže jsem sklopila pohled a nezabránila začervenání se, což mi jistě dodalo barvu.
„Kašli na práci, užívej si dovolenou. Říkali jsme si s maminkou, že bychom si mohli někam vyrazit na večeři, co?“ Jeho nadšení bylo nakažlivé.
„Moc ráda.“
„Fajn, tak máš půl hodiny na ty holčičí věci, ani o minutu víc,“ varoval mě, protože si určitě pamatoval, kolik času mi zabrala příprava ven dřív. Trávila jsem v koupelně hodinu, abych vypadala dobře, aspoň dobře podle svých představ. Dnes mi stačilo deset minut, trochu řasenky, zdravíčko na tváře, lesk a nebylo co řešit.

Za půl hodiny jsem byla nastoupená pod schody. Vzala jsem si černé mini a lodičky, táta měl černé kalhoty a košili, což bylo maximum toho, co byl schopen udělat pro to, aby vypadal společensky. Mamka měla taky šaty, vlasy měla stočené do drdolu a připevněné k temeni zlatou sponou.

„To mám ale krásný holky, můžeme vyrazit. A v čas,“ dodal potichu, ale přesto jsme ho obě slyšely a od mámy schytal výchovný pohlavek.

Když jsme vyjížděli z ulice, míjeli jsme auto s panem Johnstonem a kluky. Dívala jsem se na ně okýnkem ze zadních sedadel.

Pan Johnstone nám pokynul, kluci na mě vykuleně koukali, ale vypadali potěšeně.

„Kolik už jim je?“ zeptala jsem se.
„Šestnáct, holky se o ně skoro perou, ale chlapcům to asi nevadí,“ odpověděla mi máma. „Blake hraje ve školním týmu a Travis se dal na dráhu umělce. Má s kamarády kapelu. Měla bys je slyšet, když zkouší,“ pokračovala dál a uhlazovala si vlasy.
„To jsou tak dobří nebo tak špatní?“
„Hrají takový ten randál.“ Randálem nazývala máma vše, co se jí nelíbilo, takže mohli hrát prakticky cokoliv.
„Třeba jednou.“

Večeřeli jsme v jediné nóbl restauraci ve městě. Měli tam mořské potvory a samé lepší pokrmy. Dala jsem si krevety a poslouchala, jak si táta s mámou povídají.

Bůhví proč jsem si vzpomněla na Edwarda. Už to bylo pár dní, co jsem ho potkala u jezera a už pár dní jsem si připadala hloupě, že jsem ho tam tak nechala. Ale nejspíš bych to udělala znovu. Možná to byl nějaký obranný reflex, utéct nebo jsem prostě jen zbabělec. Obojí vyjde nastejno.

V restauraci bylo pár obyvatel městečka, které jsem si pamatovala, a taky spousta nových tváří. Turisti sem občas zavítali, i když jsem nechápala, co je sem táhne. Nebylo tu nic zajímavého.

Všimla jsem si pár významných pohledů. Někdo byl překvapený, že mě tu vidí a někteří dokonce pohoršení. Snažila jsem se dělat, že se nic neděje, ale nebylo mi to příjemné. Naši si nejspíš ničeho nevšimli, o něčem se přeli a smáli se.

Studovala jsem vzor na ubrousku a zkoušela splynout s židlí. Bohužel marně.

„Bello, vnímáš mě?“ vyrušil mě z té veledůležité činnosti táta.
„Cože?“
„Potřebujeme s maminkou rozsoudit. Jak se jmenovala ta culíkatá holka, co s tebou chodila do školky? Monica nebo Rebecca?“ dumal.
„Kdo?“ nechápala jsem o čem je řeč.
„Do školky s tebou chodila taková blondýnka, nosila dva culíky. Pak se s rodiči odstěhovali a ona se nedávno vrátila zpět. Má manžela a rozkošného synka. Napadlo mě, že bys ji mohla třeba navštívit. Ale nějak si nemůžu vzpomenout na jméno,“ vysvětlovala mamka a přitom gestikulovala rukama.
„To byla Jessica.“
„To je přesně ona,“ vykřikla.
„Nepůjdu za ní, vždyť jsme se naposledy viděly jako pětileté,“ odmítla jsem její skvělý nápad.
„Ale to přece nevadí.“
„Nech ji, když bude chtít, tak půjde, je to přece už dospělá holka,“ klidnil táta mamku poplácáním po ruce.

Při večeři došla řeč i na Edwarda. Zmínila jsem se, že jsem ho potkala. Mamka se celá rozzářila a pěla na něj ódy, tak velké, že si táta dělal legraci, jestli náhodou nemá žárlit. Tak ho ujistila, že on je ten jediný a dala mu pusu na tvář. Avšak dál se u stolu probíral Edward.

Tím, jak se zdál mámě úžasný, mi moc nepomohla, protože jen zhoršila mé špatné svědomí. Možná bych se mu měla omluvit.

Budu nad tím přemýšlet.

První část povídky máte za sebou. Doufám, že jsem alespoň trochu splnila Vaše očekávání a povídka Vás přinejmenším zaujala. Budu moc ráda, když mi napíšete svůj názor na ni.:)

Takhle povídka, je pro Kim, za rady a kritiku. Bez ní bych to asi nedopsala. Díky.;)

SHRNUTÍ ʓ II. část

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Návrat k minulosti I. část: