Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nádrž plná lásky - 2. část

04.03.2011 (15:15) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1990×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

1. část

Collin:

Cestou z Port Angeles mnou lomcoval vztek nad hloupostí té slepice. Byla docela hezká, tak jsem na ni zkusil osvědčenou taktiku. Obvykle zabírala a vyvinula se z toho minimálně lehká konverzace, ale tentokrát byl můj pokus odměněn drsnou narážkou, že s Indiány netancuje… No prostě vážně kráva.

Zavrtěl jsem hlavou a pohled mi padl na tachometr. Sakra, musím zpomalit. Silnice byly sice teď v noci prázdné, ale stejně.

Moje obezřetnost se vyplatila. Sotva jsem začal přibržďovat, všiml jsem si odstaveného auta. Á, takže existuje někdo, kdo měl ještě horší zakončení večera než já.

Zastavil jsem kousek od auta a vystoupil, abych nabídl pomoc. Sotva jsem ale spatřil řidičku, všechno se mi vykouřilo z hlavy. Hezká tmavovlasá dívka s očima rozšířenýma podezřením si mě obezřetně prohlížela. Asi by se mi líbila i normálně, ale teď… stačil jediný pohled do jejích temných očí a byl jsem ztracen. Stalo se mi to, co kluci stokrát popisovali. Veškerá pouta byla přetrhána jen proto, aby se spletla do jediného megasilného lana, které mě připoutalo k ní.  Nezáleželo na to, že jsem neznal ani její jméno… Otiskl jsem se.

Její výraz mě ale přiměl, abych se probral z okouzlení. Ani otisk není samospasitelný. Musím se sebrat a dokázat jí, že jsem normální kluk a ne jelito, které nedá dohromady ani větu.

* * *

Zaria (mimochodem krásné a neotřelé jméno) byla dokonalá. Jasně, co jiného byste taky mohli čekat od otištěného, ale ona vážně byla. Hezká, vtipná, trochu kousavá a bezprostřední. Uměla se krásně červenat a zdálo se, že je jí se mnou stejně dobře, jako mně s ní.

Zavolat Jakovi byl nakonec vlastně skvělý nápad, i když mohl přijet jako každý normální kluk a ne se kvůli tomu hned měnit. Jenže takhle to bylo rychlejší – to jsem musel uznat… a hlavní přece stejně bylo, aby ji nevyděsil svou vlčí podobou. Na to bylo spousta času později.

Pomohl jsem Zarie, dokázal jí, že je na mě spoleh a navíc jsem si urval další čas strávený spolu. Ten úžasný pocit, když si mi položila hlavu na rameno, se nedal popsat. Patřili jsme k sobě nejspíš odjakživa, ale vzájemná blízkost to ještě potvrdila. Nechtělo se mi ani hnout. Jake si s opravou pospíšil – na můj vkus až příliš. Ušklíbl jsem se, když jsem viděl jeho mrknutí. No jo, takže mě pak čeká výslech. Trhnul jsem hlavou. Tak ať. Teď je hlavní, že můžu být s ní.

Dala mi číslo! Jupí! To vypadá jako super začátek. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem se jí dotknout. A sotva jsem to udělal, potřeboval jsem vědět, jak chutná. Donutil jsem se ji jen krátce políbit na tvář. Tak, jako se občas líbají kamarádi, ale to, co se ve mně dělo během toho krátkého dotyku, bylo jedinečné. Pochopil jsem, že žádný jiný polibek nebude stejný. Moje pocity nebudou stejné… a hlavně, že žádná jiná už nikdy nebude.

Cestou domů jsem dával pozor sotva třetinou mysli. Další třetinou jsem byl se Zariou a tu poslední jsem zaměstnával přemýšlením o tom, jak brzy jí můžu zavolat. Byl jsem si jist, že musím počkat, až dorazí domů. Musela být příšerně unavená a já ji nechtěl rozptylovat ještě telefonováním. Měl bych ji nechat vyspat, jenže to znamenalo riziko, že se jí to rozleží v hlavě a pak už se mnou nikam nepůjde. Nebo ne? Sakra, je to složité, když na tom závisí vaše existence. Naše pouto existovalo jen pár hodin, ale už na začátku pro mě znamenala celý svět a navíc jsem měl pocit, že každou další vteřinou sílilo.

Nakonec jsem usoudil, že to musím risknout. Počkám, potřebuje si odpočinout. Snad mi za to aspoň přičte body k dobru, to je přece taky známka oddanosti, nadřadit její blaho vlastním potřebám, ne? Br, zněl jsem jako kniha. Se mnou bude vážně něco v nepořádku.

Sotva jsem zaparkoval před naším domem, objevil se Jake s úsměvem od ucha k uchu. „Tak se pochlub, ty náš Casanovo.“

Zašklebil jsem se na něj. „No, ty máš co říkat. Nejdřív Bella, teď Ness…“

Při vyslovení jména jeho otisku zbystřil a pátravě se na mě podíval. Pak se mu tvář znovu rozzářila. „Tak proto! Ty ses otisknul, že jo?“

Můj výraz asi musel stát za to. Připadal jsem si jako úplný trouba, když jsem se zeptal: „Jak jsi na to přišel?“

Jake se rozesmál, div se neválel po zemi. „Měl by ses vidět. Prozradil tě ten oddaný, skoro nábožný výraz, když jsi přijížděl. Myslel jsi na ni, že jo? Nemusíš se stydět, to se nedá uhlídat.“

S obavou jsem se zeptal: „A vyjde to?“

Jake se uculil a vzal mě kolem ramen. „Neboj! Takhle se bojí každý, než najde odvahu. A teď promiň, ale vážně se potřebuju vyspat.“

Zívl na celé kolo, mávl na mě a mírným poklusem vyrazil domů.

Já ještě hodil k nebi rychlou modlitbu, aby měl Jake pravdu a potichu otevřel dveře. Přivítala mě vůně připravovaného jídla. No jasně, moje máma byla ranní ptáče. Snažit se kolem ní proklouznout bylo zbytečné, a tak jsem raději rovnou zamířil do kuchyně. Lepší, než aby mě pak přišla kontrolovat a ještě bych si vyslechl kázání.

Otočila hlavu, sotva jsem vstrčil hlavu do dveří. Usmála se: „Jsi v pořádku, prima. Trochu se to protáhlo, co? Bavil ses?“

Její úsměv byl nakažlivý – nemohl jsem jí ho neoplatit. „Jo, i když trochu neplánovaně. Cestou domů jsem pomáhal jedné holce, které se rozbilo auto, víš?“

Už zase jsem se přestal hlídat – poznal jsem to na mamčiných očích, které se při pohledu na mě rozzářily. Uculila se. „A kdy ji poznám?“

Zaskočila mě, a tak jsem vykoktal. „Mám její číslo… odpoledne bych jí chtěl zavolat. Myslíš, že je to příliš brzy?“

Mamka jen zavrtěla hlavou. „Je to akorát. Jestli máš hlad, udělám ti lívance, jinak se jdi prospat, ať jsi na ten důležitý rozhovor čilý.“

Její tón byl trochu pobavený, ale věděl jsem, že ji to těší. Mamce jsem nikdy nemusel nic vysvětlovat. Měla nejspíš nějaký radar, kterým na mně kdykoli poznala, co se děje – ať už šlo o rozbité okno, pětku z dějepisu nebo lásku.

Snad po sté jsem vzal do ruky mobil, nalistoval Zariino číslo a zarazil se s prstem nad tlačítkem se zeleným sluchátkem. Mám, nemám? Nespí ještě? … Jako na povel se mi do hlavy hrnulo tisíc omluv, proč tu chvíli ještě oddálit. Tentokrát jsem se ale zamračil a prudce zavrtěl hlavou, abych ten příval zastavil. Rozhodně jsem zmáčkl vytáčení a značně méně rozhodně jsem čekal.

Kolikrát to mám nechat zazvonit? Je už vzhůru? Nerozmyslí si to teď s čistou hlavou a spraveným autem?

Usoudil jsem, že pětka je to správné číslo. Nechám to pětkrát zazvonit, a jestli to nezvedne, zavěsím. Těsně před tím, než jsem zmáčkl červené sluchátko, se ozval její od spánku mírně chraplavý hlas. V tu chvíli já ten svůj ztratil. Vzala to. Vzbudil jsem ji. Bože, jak může někdo znít tak sexy?

K normálu mě probral její netrpělivý tón. „Haló, tak je tam někdo?“

„Jo, promiň. Ahoj Zar, tady Collin. Ten kluk z noci, pamatuješ? Nechtěl jsem tě vzbudit…“

Slyšel jsem dobře? Opravdu zalapala po dechu a snažila se potichu si odkašlat? Uculil jsem se. Možná je stejně nervózní jako já.

„Jo… jo, ahoj Colline. Eééé… jasně, že si na tebe pamatuju. Ještě jednou díky za pomoc. Vůbec nevadí, žes mě vzbudil. Stejně bych už asi měla vstát. Kolik vůbec je?“

Jen nerad jsem oddálil mobil od ucha a mrknul jsem na čas. „Něco po půl třetí. Mno, nechtěla by ses sejít? Teda třeba zajít na kafe nebo se jen tak projít?“

Její odpověď mě přiměla vyskočit málem do stropu. „Moc ráda. V kolik a kde se sejdeme?“

To už jsem měl promyšlené. „Co Forks kolem páté? Stihneš to?“

Ucho mi pohladil Zariin smích. „Díky za důvěru, Colline. Myslíš, že potřebuju víc než hodinu a půl na přípravu, abych byla na rande koukatelná?“

Zatajil jsem dech. Opravdu to řekla? My máme rande? Máme rande! Super!

Rozesmál jsem se a převedl to na lehčí strunu. „Přijď klidně tak, jak jsi, slibuju, že před tebou neuteču, ani když budeš rozcuchaná a v pyžamu.“

O Zariin mikrofon se otřely vlasy – nejspíš, jak nade mnou vrtěla hlavou - a pak se znovu ozval její pobavený hlas. „Ne, to bude v pohodě. Tak v pět u cukrárny?“

„Super, budu tam o hodinu dřív!“

I přesto, že jsem věděl, že dřív než kolem páté to stihnout nemůže, splnil jsem svůj slib a byl u cukrárny už ve čtyři. Po půlhodině mě přestaly bavit kradmé pohledy kolemjdoucích a našel jsem si stolek s výhledem ven. Moje nervozita se projevila neskutečnou žravostí – jako vždy. Cpal jsem se, jako kdybych čtrnáct dnů nejedl, ale co jsem měl dělat? Vždycky, když jsem do sebe natlačil laskonku nebo rakvičku, zkontroloval jsem čas… a ujistil se, že se šíleně vleče. Kolem páté jsem byl tak nacpaný, že hrozilo, že mi při rychlejším zvednutí uletí knoflík u kalhot. Modlil jsem se, abych Zar ukecal nejdřív na procházku, protože to šílené množství energie, co jsem do sebe během té půlhodiny čekání uvnitř dostal, si přímo říkalo o vybití. Byl jsem nabuzený tak, že kdybych se teď postavil té volturijské přesile, které jsme čelili předloni, zvládl bych je jednou rukou a druhou bych ještě zvládl přikusovat kremroli. Ble! Ne, proboha, hlavně už nic sladkého!

Rychle jsem se zhluboka nadechl, abych zahnal chvilkovou nevolnost a v tom jsem ji spatřil. Usmívala se na mě a byla nádherná. Nedokázal jsem z ní odtrhnout pohled. Nedokázal jsem se dívat jinam než do její zářící tváře.

Silou vůle jsem se ovládl, abych k ní dokázal dojít normálním krokem. Chytil jsem ji za ruku a automaticky se natáhl k polibku na tvář. Podle jejího trochu ohromeného pohledu a sladkého začervenání jsem pochopil, že se na ulici běžně s kluky nelíbá - zvlášť s těmi, které zná jen pár hodin. Ale co na tom? Hlavně, že jsem ji měl konečně u sebe. Pozdravili jsme se a rozhodl jsem se ji udolat nacvičeným štěněcím pohledem.

„Zar, měla bys něco proti procházce? Chtěl jsem si to čekání na tebe osladit a trochu se mi to vymklo z rukou,“ demonstrativně jsem si položil ruku na vzpouzející se žaludek. „Pohyb by mi pomohl.“

Zaria se zase rozesmála tím svým úžasným smíchem a chytla mou ruku pevněji. „Jasně, nemůžu tě přece nechat trpět. Pojďme.“

Nedaleký park se jevil jako dokonalé místo. Nebylo tam moc lidí.

Cestou jsme si vyměnili pár všeobecných poznámek. Pokukoval jsem po ní tak okatě, že jsem se rozhodl přiznat. „Moc ti to dneska sluší.“

Zaria se zatvářila potěšeně, ale vzápětí se jí v očích zablýsklo šibalstvím. „Díky. A co mám na sobě?“

Rychle a totálně zmateně jsem si ji začal prohlížet od hlavy k patě (no, spíš v obráceném pořadí). Než jsem stihl odpovědět, Zaria se rozesmála. „To je dobrý, jen jsem chtěla vědět, jestli jsi jako ostatní kluci.“

Zatvářil jsem se dotčeně. Jako ostatní? Já jsem originál a hned jí to dokážu. „Nemluvil jsem o tom, co máš na sobě, ale jak vypadáš. Záříš na dálku.“

Teď to vypadalo, že se povedlo zaskočit mně ji. Její tváře pokryl krásný ruměnec, když zamumlala další díky. Byl jsem spokojený… teda skoro. Jenže na to, abych byl spokojený úplně, jsem musel ještě chvíli počkat.

A ta chvíle přišla, když jsme asi po hodině procházení zamířili ven z parku. Procházeli jsme se mimo cesty. Když chtěla Zaria vykročit zpoza keře, zadržel jsem ji. Překvapeně ke mně vzhlédla a já si ji přitáhl blíž. Nebyl jsem si jist, jestli na to nejdu trochu rychle, ale déle už jsem prostě čekat nedokázal. Chtěl jsem vědět, jak chutnají její rty… a mít jistotu, že to cítí stejně jako já.

Nechtěl jsem tu chvíli prodlužovat – hlavně proto, že jsem vzrušením a nervozitou málem nadskakoval. Modlil jsem se, aby mě nezastavila, ale Zaria vypadala, že se topí v mých očích. Přiznávám, že jsem se ji snažil hypnotizovat. Buď jsem se něco naučil od našich upířích přátel, nebo se zamilovala taky.

Naši rty se spojily a všechno negativní ze mě spadlo. Nejistota, obavy… reagovali jsme, jako by to bylo nejméně po tisící, co jsme se líbali. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že to může být takové. Spontánní, sladké, chutné… Hmmm… co jsem to říkal o sladkém? Do smrti se bez něj obejdu, jen když ji budu smět líbat.

Vydechl jsem a otevřel oči. Aniž bych to plánoval, vypadlo ze mě to, co jsem věděl už včera. „Miluju tě, Zar.“

Usmála se ještě se zavřenýma očima, a když je otevřela, zašeptala mi svou odpověď. „Miluju tě, Colline. I když…“

Nechtěl jsem slyšet námitky, které jí diktoval rozum. Sám jsem jich měl plnou hlavu. Místo toho jsem ji znovu políbil. Takhle je to správné. Ona patří ke mně a já k ní. Nedovolím, abychom se rozdělili. Miluju ji a ona mě. Ať je náš život jako ta nádrž na benzín, díky které jsme se seznámili. Vždycky plná lásky!

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nádrž plná lásky - 2. část: