Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Naděje umírá poslední, ale umírá!

Bože, přísahám, že jestli to Edward nepřežije, pomstím se a půjdu za ním, ať už se dostane kamkoliv.

-------------------------------------------------------------------------------

O pár hodin později

Pohled Belly:

Řítily jsme se s Alicí po silnici. Byla to ohromující rychlost. Pro dnešek mi to nevadilo. Musíme to stihnout! Prostě musíme!

„Alice, přidej!“ rozkázala jsem jí.

„Je mi líto, Bello, ale víc to nejde.“

„Musí!“

„Ne, opravdu ne,“ zakroutila hlavou.

„Pamatuj. Naděje umírá poslední,“ snažila se mne uklidnit.

„To ano. Ale umírá,“ odsekla jsem jí nabroušeně.

„Ale no tak. Nebuď takový pesimista.“

Náhle se před námi rozprostřelo ohromující, sluncem osvětlené italské město. Volterra. S Alicí jsme dojely až na náměstí, ale Edward už tam nebyl.

Ne! Musíme to stihnout!

Alice mě vytáhla z auta a se mnou v náruči běžela upíří rychlostí přes prosluněné náměstí. Okolí se mi začalo míhat. Rozpoznala jsem pouze, že vběhla do hradu, ale dál jsem viděla pouze rozmazané stěny. Náhle se zastavila. Ohromilo mě to až tak, že jsem tiše vyjekla. Stály jsme u velkých kamenných dveří. Alice je rozrazila dokořán.

Pohled, který se mi naskytl, byl děsivý. V místnosti byly tři trůny, na nichž seděli tři upíři s rudýma očima. Nalevo z mého pohledu seděl Marcus, uprostřed Aro a napravo seděl Caius. Ukazoval mi je Carlisle na obrazu, který měl v domě. Ale to, co mne vyděsilo, nebyli tři královští upíři, nýbrž jen ten jeden. Ten zlatooký.

Můj milovaný Edward.

„Ne!“ zařvala jsem z plných plic. Jenže bylo pozdě. Upír velký jako Emmett odtrhl v jedné vteřině Edwardovu hlavu od těla. V jednom okamžiku a v jediné chviličce se mi zhroutil celý - celičký svět.

„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ zeptal se s pobavením prostřední upír. Bylo mi to jedno. Rozvzlykala jsem se. Proč se mi to muselo stát? Proč jsme nepřijely včas? Je to moje vina, protože jsem se chtěla zabít? Alice ke mně přišla a objala mě. Odstrčila jsem ji.

Ne! Tohle byla chyba Rosalie! Já se podle své přísahy pomstím!

Už jsem nevzlykala, ale dostala jsem příšerný vztek. Podívala jsem se na Ara.

„Na to, že jste upír, jste dost slepý. Nemyslíte?“ odsekla jsem. Snažila jsem se nasadit co nejdrzejší tón. Povedlo se. Maličká upírka po mé pravici zavrčela a jako by se na něco začala soustředit.

„Jane, klid. Jen nech kočičku, ať vystrkuje drápky. Mohla by litovat.“ Zarazil ji blonďák po Arově levici.

Upír po Arově pravici se tvářil nepřítomně. A znuděně. Jako by mu bylo vše naprosto jedno.

„Tak, protože jste očividně přišly pozdě,“ ušklíbl se Aro a pobaveně pohledl na části Edwardova těla, která pomalu spaloval oheň, „chtěl bych vám na oplátku… Ale co to povídám? Na jakou oplátku? No prostě bych ti, Alice, rád nabídl místo tady. U nás. Co ty na to? Je to taková skromná nabídka,“ optal se Alice ledabylým tónem.

Alice jako by nevnímala, ale když jí došlo, že Aro mluvil k ní, jen slabě zavrtěla hlavou. Pohled stále zoufale přikován na Edwardově pálícím se těle.

„Jaká to škoda. Tak cenná. Ano… Velice cenná,“ šeptal si Aro pobaveně pro sebe. Choval se, jak kdyby ze všeho měl náramnou srandu.

„Bello? A co ty? Co bys říkala na můj návrh?“

„Co prosím? Já?“

„Ano, ty. Jak vidím, podle Janeina výrazu,“ a s posměchem se na Jane podíval, „její dar na tebe nepůsobí. Že, Jane?“

„Ano, Aro. Nepůsobí,“ přitakala s očividnou nenávistí ke mně.

„Ale já jsem jen člověk,“ namítla jsem.

„No to je jednoduché. Proměnili bychom tě. Stejně bychom tě museli buď zabít, nebo proměnit. Možná po proměně popřípadě pustit. Tak co ty na to? Zůstaneš v našem skromném hnízdečku? Máme pětihvězdičkové pokoje a krev nejlepšího ročníku,“ zažertoval.

Odpověď jsem věděla hned.

„Ano,“ vypálila jsem na něj svá slova.

„Bello! Ne! To mi nemůžeš udělat!“ začala ihned namítat Alice a konečně odpoutala pohled od toho, co z Edwarda zbylo.

„Stejně by tu jedna z vás musela zůstat,“ řekl znuděný upír po Arově pravici jak jinak než znuděně.

„Alice, jdi domů a zapomeň na mě,“ ukončila jsem poslední moment, co ji vidím, bez veškeré lítosti.

„Bello… Prosím…“ škemrala Alice. Já už ji nevnímala. Naposledy jsem se na ni podívala a pak už zamířila pryč ze síně s dvěma upíry.

Čekala mne nová budoucnost. A především – pomsta.

O deset let později

Celých deset let jsem byla Isabella Volturi. Nikdo mi nesměl říci jinak než Isabella. Nevím, proč jsem to tak chtěla, ale byla jsem nepřátelská. To neznamenalo, že bych pila lidskou krev. Ne! To já nikdy! Vraždit jsem nemohla.

Moje proměna nebyla vůbec bolestivá. Díky mému fyzickému štítu, který se u mě projevil až při proměně. Dále jsem měla i psychický štít. Byla jsem miláček Caia. Také proto jsem se Jane začala zamlouvat, ale ona mně ne. Jane byla největší miláček Ara. Samozřejmě díky svému daru, ale mě měl za oblíbence Caius díky mé chladnosti. Já si k tělu nepustila nikoho. S nikým jsem se no… nekamarádila.

Už jsem pro ně nebyla nic jiného než Isabella nebo ledová princezna. Princezna díky tomu, že mi Caius nabídl hodnost jeho dcery. Odmítla jsem, ale přesto mi tak přezdívali. A ledová kvůli mé povaze. Není to má opravdová povaha, ale stále truchlím nad Edwardem a truchlit budu až do své smrti.

Pomstím se. To se zatím nezměnilo. Ani se do budoucna změnit nemělo! Mám vše pečlivě promyšlené. Deset let jsem promýšlela svou pomstu a desetiletou práci brzy vykonám.

Seděla jsem v pokoji a začínala začátek své pomsty. Vím, že vyjde. Nechci o tom pochybovat.

Můj dopis je napsán, teď jen poslat ze správné adresy. Z Rochestru.

Pohled Rosalie:

Seděla jsem tiše ve svém pokoji, všichni až na Emmetta byli na lovu. Vzpomínala jsem. Vzpomínala na bratra.

Ach, já hloupá. Proč jsem raději nedržela jazyk za zuby? Stejně žila. Zbytečně jsem zničila život šesti lidem a i sobě. Bella, podle toho co nám Alice řekla, zůstala ve Volteře. Chudinka. Chtěla jsem, aby měla normální život. Lidský život. A mezitím jí ho takto zkazím. Jsem blbá a hnusná mrcha. Blbka bez mozku. Typická blondýna. Slyšela jsem klapnout dveře.

„Kde je Rosalie?“

No jo, Alice. Tu to kromě Belly vzalo nejvíc. Kdyby mě nechala, omlouvám se ještě teď. Nemluvě o Jasperovi, když musel snášet pocity nás všech.

„Je nahoře u sebe. Zase se užírá,“ odpověděl Emmett. Ten nebyl zdrcen jen kvůli ztrátě bratra, ale také díky mému chování. Nechtěla jsem, aby byl smutný ještě z tohohle, ale já se jinak chovat nedokážu.

Náhle se Alice objevila vedle mě.

„Přišel ti dopis.“ Podávala mi bílou obálku.

„Dopis?“ Byla jsem překvapená. Nám dopisy nikdy nechodily. Nikdy.

„Jo, dopis!“ Vztekle po mně mrskla obálku. To mi to nemůže odpustit? Ne! Nemůže! Protože já jsem tady ta děsná. Já hloupá mu to ještě do toho proklatého telefonu řeknu.

Alice už v mém pokoji nebyla. Váhavě jsem si vzala dopis a roztrhla obálku. Od koho asi je? Vyndala jsem papír a začetla se do obsahu.

Drahá Rosalie.

Velice dlouho jsme se neviděly,

takže bych se s tebou ráda sešla.

Pokud proti tomu nic nemáš,

mohly bychom se třeba sejít v lesíku,

kde ses scházela s Verou.

Pokud s tím souhlasíš,

budu tě v něm čekat 15. července.

P.S.: Doufám, že přijdeš.

Kdo mi to tak může psát? No nevím, ale půjdu tam. Je to už zítra, měla bych vyrazit. Vstala jsem a sběhla schody.

„Kam jdeš?“ vypálil na mě Carlisle, který se mezitím vrátil.

„Pryč!“ odsekla jsem a vylítla ze dveří.

Běžela jsem co nejrychleji to šlo, nejen protože jsem pospíchala, ale také jsem nechtěla, aby mě kdokoliv dohonil. Potřebovala jsem být sama.

Pohled Belly:

Dostala jsem se na místo, kde měla být má pomsta vykonána. Promyslela jsem vše dokonale. Zjistila údaje, pečlivě odeslala dopis ze správné adresy, zakryla pach a napsala jiným písmem. Ještě jednou jsem se podívala do kapsy, jestli je zapalovač na svém místě. Byl tam. Už jen čekat až se dostaví.

Arovi se nejdřív nelíbilo, že odcházím, ale nakonec mě pustil. Přeci jsme se domluvili, že budu u nich deset let a ne víc.

Ucítila jsem známý upíří pach. Už brzo vykonám svou pomstu. Při tom pomyšlení jsem se zlehka usmála.

Upírka se přede mnou zastavila a vyjeveně na mě zírala. Asi čekala hodně, ale toto ne.

„Be… Bello?“ vykoktala překvapeně.

„Ano, Rosalie?“

Chovala jsem se jakoby nic a s předstíraným zájmem jsem si prohlížela své na černo nalakované nehty.

„Co… ty… jak to…?“ koktala dál Rose.

„No tak, Rose, vymáčkni se, protože máš asi takových...,“ podívala jsem se na hodinky, „dvanáct minut na to, aby ses rozloučila se světem.“ Dál jsem zkoumala své nehty.

„Nechci se loučit. Nepotřebuji se rozloučit. Chci zemřít již dlouho, ale vím, že nikdo z mé rodiny by to neudělal,“ šeptla mým směrem.

„Copak? Emmett tě nechal? A víš, že bych se mu nedivila?“ snažila jsem se ji naštvat. Věděla jsem, že lituje. Bylo mi to naprosto jedno. Ať se vinou třeba sežere. Na lítost je pozdě.

„Ne! Lituji toho, co se stalo Edwardovi!“ štěkla podrážděně.

„Myslím, že samo se mu to nestalo,“ řekla jsem a odtrhla pohled od svých nehtů. Zkoumavě jsem se na ni podívala.

„Ne! Byla to moje vina! Tak už mě zabij, ať už mám pokoj!“ přikázala mi.

„Dobře… Dobře… Řekla sis o to.“ Už jsem na nic nečekala. Upíří rychlostí jsem se k Rose vrhla a urvala jí hlavu. Pak už jsem ji jen zapálila a bylo po všem.

Pohled Alice:

„Carlisle!“ zavolala jsem. Ne, to nemohla být pravda.

„Co je, Alice? Na nákupy nikdo nepůjde.“ Na tuto odpověď jsem zavrčela.

„Nic takového jsem nechtěla. Carlisle, tohle je naléhavé,“ vyjela jsem. Když si všimli mého vyděšeného pohledu, zděsili se.

„Co se stalo?“ zeptal se mě Jazz.

„Rosalie… Zmizela mi.“

„Klid. Podle toho dopisu může být s někým, kdo má fyzický štít," uklidňoval nás Carlisle.

„Ne! Carlisle, ona zmizela navždy,“ zasyčela jsem zoufale.

Po těch slovech se všichni podívali na Emmetta. Ten se jen sesul k zemi.

Pohled Belly:

Dolehlo to na mě. Proč jsem ji zabila? Jsem vrah! Jsem hnusná! Chudáci ostatní Cullenovi a Emmett.

S tímhle žít nebudu. Co když se kvůli mně Emmett zabije? A co ostatní? Zničila jsem je. Co Esme, Carlisle, Jasper a Alice? Napadá mě jen jedno řešení jak se zbavit tvora bez duše. Jak se zbavit sebe - Volterra.

O pár hodin později

Kráčela jsem chodbami Volterrského hradu. Nijak jsem nespěchala. Má smrt stejně nastane. I kdyby nesouhlasili… Zákon je zákon. Nebyl by problém ho porušit.

Došla jsem přesně k těm kamenným dveřím, ke kterým jsme s Alicí došly před deseti lety. Opatrně jsem je otevřela a vešla.

„Ale, ale, naše Isabell,“ řekl Aro.

„Marcu, Aro, Caie,“ řekla jsem a na každého jsem kývla.

„Co tě k nám přivádí po tak krátké době? Mýlím se, nebo jsem tě propustil teprve včera?“ otázal se, i když odpověď sám dobře znal.

„Ano, včera. Je to prosté… Chci smrt.“

„Dobrá. Vyhovím ti. Nechci další potíže kvůli scénám na ulicích. Kdy?“

„Ihned!“ rozhodla jsem.

„Felixi? Byl bys tak laskav a prokázal naší princezně tu čest?“ zeptal se Aro Felixe nenuceným tónem.

Felix ke mně přistoupil a ještě než mi stihnul utrhnout hlavu, došla mi konečně jedna věc. Když se mi přibližně před deseti lety zdál v mém lidském životě poslední sen, nebyl to sen. Byla to budoucnost, která se mohla stát…

Začala jsem se propadat do tmy. Začala jsem umírat…

------------------------------------------------------------------------------------

Kdo chtěl špatný konec, dál číst nemusí.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Ale byla to opravdová temnota? Ne, nebyla. Temnota se na mne jen zlehka snášela a pak… Padl záblesk. Nebyl to konec. Naopak. Byl to začátek. Začátek toho, co je po smrti. Stála jsem na louce zalité sluncem a pokryté kvítím. Nádherný pohled - ale copak si toto zasloužím?

„Krásný pohled, že?“ ozval se za mnou ten nejkrásnější hlas na světě. Hebká ruka mě opatrně pohladila po vlasech. Otočila jsem se. Za mnou stál Edward. Díval se na mne svýma medově zlatýma očima. Kdyby vedle něj nestála ještě Rosalie, měla bych oči jen pro něj.

„Rosalie… Já…“ chtěla jsem se omluvit, ale ona mě přerušila.

„Ne, Bello, neomlouvej se mi. Já ti nic nevyčítám.“

„Ale já tvou vraždou zničila celou rodinu, Rose,“ namítla jsem.

„Nezničila. Oni se s tím vyrovnají. Brzy je čeká stejný osud jako nás,“ uklidnila mě Rosalie a objala mě.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„To nikdo neví. Podle toho, co jsme si všimli a zjistili, je to ráj. Ráj pro nás. Pro upíry. Když jsme tady, nemůžeme se navzájem zabít. Žijeme tu navěky. A to nejlepší na tom je, že tu nejsou lidé, takže všichni musejí lovit zvěř. Nejsou tu ani auta, ani obchody, což bude Alici asi mrzet,“ ušklíbl se. „Je tu jen příroda,“ vysvětloval mi Edward.

„A budu s tebou žít navěky?“

„Jistě, má paní.“ Usmál se na mě. „Dovolte, abych vám ukázal náš soukromý domeček.“ Vzal mě do náruče a nesl mě vstříc našemu nekonečnému dnu, který už nikdy - nikdy neskončí.

1. Část - Shrnutí