Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Naděje prokletých - 11. kapitola

15.08.2011 (20:45) • Marvi • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1825×

Bella:

Vešla jsem dovnitř, kde hned naproti byly otevřené dveře, do kterých jsem vstoupila. Uprostřed místnosti byl stůl a kolem něj plno židlí, které byly skoro prázdné. Jen dvě byly obsazené. Na jedné seděl Edward a na druhé Jacob.

„Posaď se,“ pobídl mě Jacob.

Chtěla jsem si sednout, ale do místnosti vešel muž s blond vlasy a za ním žena s karamelovými vlasy. A za nimi přišli další a další. Byli tu i takoví, co se vzhledově a barvou pleti podobali Jacobovi.

„Vidím, že jsme tu všichni,“ promluvil po chvíli Jacob. „Chtěl bych vám představit Bellu. Bude tu teď s námi žít. Je to uprchlík. Musí se skrývat za styky se mnou, však všichni víte, jak se lidé k ostatním chovají, když se přátelí s námi. Bella tu bude bydlet se svými malými svěřenci, tak doufám, že jí s nimi vypomůžete.“

„Bello, chtěl bych ti všechny nás „Prokleté“ představit. Pojď ke mně.“ Šla jsem tedy k Jacobovi.

Přistoupil k nám blonďatý muž a pravil:

„Dovol mi, Bello, abych se ti představil. Jmenuji se Carlisle Cullen. Jsem něco jako náčelník, doktor a zatím duchovní. Rád bych ti také představil svou rodinu. Tahle žena s karamelovými vlasy je moje manželka Esmé, tenhle černovlasý hromotluk je Emmett, ten blonďák je Jasper a Edwarda už znáš. Všichni tři jsou naši synové. A ještě promiň, málem bych zapomněl na naši budoucí snachu Rosalii. Žije tu s námi teprve chvíli.“

Poté k nám přistoupil muž s dlouhými a lehce šedivými vlasy. „Já jsem Billy Black, otec Jacoba a tihle další jsou Jacobovi nejbližší přátelé. Sam, Embry, Quil, Jared, Paul, Seth a Leah.“

Přišel k nám vysoký muž a pravil:

„Ahoj, já jsem Sam a myslím, že budeš bydlet hned vedle našeho domu. Já a moje žena Emily ti velice rádi pomůžeme s dětmi. A pokud budeš potřebovat ještě něco, vždy se můžeš na nás obrátit.“

„Myslím, že ti pomůžeme všichni,“ pravil Carlisle.

„Všem vám děkuji,“ řekla jsem.

„Dobře, dobře, to stačí. Bella a děti už jsou unaveni. Dovedu je do mého a teď už i jejich domku a vy ostatní tam můžete donést jejich věci,“ řekl Jacob.

Vyšla jsem s Jacobem z budovy a poté i ze dvora a všimla si, jak ostatní vychází také a hned šli k vozu a vytahovali naše věci.

Jacob mě vedl kolem domů, stačila jsem si všimnout, že nás vede do svahu kousek dál od všech ostatních domů. Nahoře na svahu stáli dva statky. Jeden musel patřit Jacobovi a druhý Samovi. Teda jeden mně a druhý Samovi přemýšlela jsem. Po cestě k našemu domku jsme nemluvili, asi abych si šetřila síly. Byla jsem z toho všeho tak unavená a děti taky. Malý Chris spal v mojí náruči a Katie šla velmi pomalu. Už byla z toho všeho tak unavená, že vypadalo, že každou chvíli spadne únavou. Všiml si toho i Jacob, tak ji vzal do náruče a nesl ji. Když jsme vylezli nahoru na svah, naskytl se mi krásný pohled. Viděla jsem na celou vesnici z výšky. Člověk zde nahoře má přehled o všem, co se zde děje.

„Tak tady tohle bude tvůj nový domov,“ řekl Jacob.

Byl to starý statek, zdaleka ne tak velký jako Benediktův, ale vypadal útulně a mohutně. Chalupa měla jedno podlaží a na jednom konci byla jídelní místnost, za ní stála budova na zpracování mléka a stodola, vše bylo spojené v řadě. Na druhém konci chalupy byly dva malé pokoje s postelemi. Hned jak jsem spatřila ty postele, uložila jsem do nich děti a šla poté zpět za Jacobem, který byl ve vedlejším pokoji.

„Chci slyšet tvůj příběh, Jacobe.“

„Teď ne, Bello, jsi unavená.“

„Prosím, prosím, nejsem. Neboj se, neusnu.“

„Ne, Bello, zítra.“

„Prosím. Tak aspoň zůstaň dnes s námi v noci u nás. Teď určitě nemáš kde spát, když jsi nám dal svůj dům.“

„Neboj se o mě, mám kde spát. Buď budu u otce, anebo u Sama. Ty tu budeš s dětmi sama. Se vším ti pomůžu, ale spát zde nebudu.“

Jacob mi tedy pomáhal s ukládáním věcí, které nám tu nanosili ostatní, moc dlouho nám to netrvalo. Chtěla jsem ho u nás zdržet co nejdéle, tak jsem si s ním povídala, ale po chvíli už jsme si neměli co říct, tak odešel. Já tedy šla za dětmi a lehla si do vedlejší postele. Dlouho jsem nemohla usnout, stále jsem se jen převalovala a přemýšlela o našem životě, zde mezi „Prokletými“ a minulostí. První noc zde v údolí jsem probděla.

Sam a Emily žili ve vedlejší chalupě a byli mi během prvních dnů velkou oporou. Dělala jsem, co jsem mohla, abych udržela chalupu v pořádku a vykonávala jsem všechny obvyklé domácí práce. Musela jsem všechno dělat sama, nosit vodu ze skoro zmrzlé studny, nasekat a nanosit dříví, rozdělat oheň v ledově chladném ránu, namlít zrní na chleba, prát dětem šaty. Až teď, když jsem byla na vše sama, jsem si uvědomila, jak mi ženy ulehčovaly práci s dětmi. Zjistila jsem, že to všechno nezvládám. Miminko mělo z celé cesty opruzený zadeček a jedna neukázněná dvouletá holčička mě přiváděla k nepříčetnosti. Cítila jsem se bezmocná. Emily, Samova manželka brzy pochopila, co se děje.

„Je ti teprve sedmnáct, děvče, a do klína ti spadly dvě cizí děti. Taky si nejsem jistá, jestli jsi zrovna domácký typ… Moc hezky sis to tu vyzdobila a pracuješ celý den, ale přesto se ti v koutech hromadí prach.“ Cítila jsem se sklíčeně.

„Já vím, myslela jsem, že dokážu aspoň zvládnout děti, ale nemám trpělivost.“

„Dovol mi, abych si děti na pár dní vzala, dokud se nezabydlíš,“ navrhla mi Emily.

„Mockrát děkuji,“ odpověděla jsem. „Také si potřebuji promluvit s Jacobem, potřebuji, aby se podíval na Chrisův opruzený zadeček.“

„Můžu se na něj podívat?“ řekla Emily.

„Panebože,“ zvolala. „Proč jsi Jacobovi nic neřekla? Za pár dní by to s pomocí Carlislea vyléčil.“

„Dětské opruzeniny?“ zašklebila jsem se. „To se mi ani nechce uvěřit. Neviděla jsem Jacoba od té noci, co jsme před deseti dny přijeli.“ Emily se na mě zamyšleně podívala.

„To je celý on! Chodí k nám každý den, abychom mu řekli, jak se zabydlujete, a dal nám úkoly. Jeho starost o vás je bezmezná, Bello. Ale právě teď není doma, je v horách a pomáhá ostatním s přípravou věcí na zimu, ale o Chrisovi mu povím. Možná k vám přijde dnes večer. Je tu ještě něco, co by mě zajímalo. Doprovodíš nás na zítřejší motlitbu? Můžeš se tak víc poznat s ostatními lidmi, kteří žijí v údolí, a ne tu sedět zavřená s dětmi.“

„Ale kdo na ty malé dohlédne?“

„Jacob to zvládne. On stejně na bohoslužby nechodí.“

„Dobře, ráda s vámi půjdu, protože jsem se poslední dobou chovala jako pohan. Ale opravdu je můžu nechat s Jacobem? Chlapeček tolik pláče.“

„Prostě to bude muset vydržet. A teď mi dovol, abych ti pomohla.“ Emily mi pomáhala celý den. Odešla od nás až k večeru. A já mohla prostřít stůl pro Jacoba. Nemohla jsem se ho dočkat. Chtěla jsem jej znovu vidět. S dětmi jsme si oblékly ty nejlepší šaty a čekaly.

Když Jacob konečně přišel, byli jsme všichni šťastní. Malá Katie se k němu rozběhla a objala ho na uvítanou kolem kolenou. Vzal ji do náručí a obdivoval a pak pohlédl na mě.

„Slyšel jsem, že jsi měla nějaké potíže s dětmi.“

Konečně jsem uslyšela ten jeho nádherný, hluboký hlas, který mě k němu přitahoval a ze kterého mi bylo horko a mrazivo zároveň.

„Ne, není to tak…“

„Emily mi vynadala,“ přerušil mě. „Řekla mi, že vůbec nechápu, co to znamená udržovat domácnost a starat se sama o dvě děti – zvlášť pro někoho tak mladého a nepraktického, jako jsi ty. Takže mi pověz, co se děje.“

„Tak,“ koktala jsem. „Nejdřív Chris.“ A znovu jsem svlékla miminko. Byl to únavný, nepříjemný proces.

„Hmm, něco tady mám. Dal mi to Carlisle. Je to náš doktor. Vždy za ním můžeš jít a něco ti dá. Stačí mu jen o problému říct.“

„Souhlasím s Emily, že potřebuješ trochu pomoci. Máš pod očima tmavé kruhy.“

„Nemám moc času na spaní, to je pravda, protože malý pořád pláče. Ale je tu něco, co bych ráda, Jacobe.“

„Ano?“

„Ten starý stav v zadním pokoji. Moc ráda bych na něm tkala, kdybych mohla.“

„Jistě že můžeš!“ zabručel. „Požádám Emily, aby ti ho pomohla připravit. Zajímalo by mě, jestli má nějakou přízi.“

„Můžu si upříst vlastní. Jsou tam hromady vlny. Tyhle věci mi jdou, Jacobe. Pomůže mi to, abych se necítila tak zbytečná a tak bezradná.“

„Proč se tak proboha cítíš?“

„Protože jsem nepoužitelná,“ odsekla jsem. „Jsem dobrá jen ve věcech, které nikoho nezajímají. Benedikt mi to také říkal.“

„Benedikt říkal, že jsi mladá umělkyně, tvůrčí duch a že takové lidi bychom neměli přetěžovat nudnými a rutinními prácemi.“ Pak ke mně Jacob natáhl ruku a pohladil mě po tváři. A já zalapala po dechu, trochu jsem pootočila hlavu a políbila ho na dlaň. Pevně mě chytil za vlasy a zhluboka si povzdechl. V tom se zvedl a vstal od stolu.

„Už musím jít.“

„Ale přijdeš zase brzy, že?“ Stála jsem a čekala na odpověď.

„To nevím. Budu se snažit sem chodit, ale…“

„Ale co?“

„Víš, nic o mně nevíš a navíc od chvíle, co pro mě dnes Emily přišla a řekla mi, že bych sem měl zajít, se cítím, jako bych měl horečku. Ano přijdu zase, ale nikdy sám. Já prostě… bych to nedokázal. Ale zítra děti pohlídám.“ Pak se otočil a odešel.

Uložila jsem děti do postele, vše poklidila a poté jsem šla spát i já.

10. kapitola ◊ 12. kapitola

V další kapitolce se dozvíte, skutečný příběh Prokletých a můžete se těšit na Jacobův pohled. Proč se  chová jak se chová a co vlastně  k Belle cítí?. Máte se na co těšit.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 11. kapitola: