Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Na kilometry vzdálená

06.04.2011 (15:00) • Cora • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1463×

Procházela jsem temným lesem jako už mnohokrát. Tak jako obvykle sama a opuštěná… Snad všichni nade mnou zanevřeli. Všichni si myslí, že to zvládnu sama, že nepotřebuji pomoc, že nechci nikoho, komu bych se mohla vyzpovídat a vyplakat na rameno… Ale, co když už to nezvládám? Co když po někom vroucně toužím, ale pomoci se mi nedostává? Mlčky volám o pomoc, snažím se vyjádřit své pocity, ale nikdo mě neslyší… Anebo snad nechce? Stále přemýšlím nad tím samým pořád dokola…

Někdy se cítím, jako bych byla sama na celičkém světě,

i když miliardy lidí na něm jsou, do samoty často upadám.

Stíhá mě deprese a strach… Zloba a nenávist ve mně jenom kvete

a možná proto se lidem straním a k tobě, moře, se vydávám.

Došla jsem až k malému paloučku posetému nejrůznějšími kvítky, který po pár metrech končil strmým srázem do moře. Už z dálky jsem slyšela ohromně dunící zvuk vln, jejichž cílem bylo roztříštit se o skály a rozprsknout své malé slané kapky na metry daleko. Sedla jsem si až k okraji srázu a dívala se do běsnícího moře. Občas na mě dopadla zbloudilá kapička a usadila se na mé pokožce. Mé myšlenky se opět daly do pochodu, ale že by vymyslely něco nového, to ne. Stále se točily kolem Sama, našeho rozchodu, otisku, Emily a především mě.

Proč se většina smečky otiskla, jen já jsem stále sama? Proč zbytek smečky má aspoň někoho, koho milují i bez otisku a ten druhý jim lásku oplácí, ale já ne? Proč musela přijet Emily? Ne, že bych jí a Samovi nepřála štěstí, to ne, já jim ho přeji, jen… Jsem možná sobec, ale sobě ho prostě přeji víc. Kdyby Emily nepřijela, byla bych teď už šťastně provdaná za Sama a žili bychom šťastně. Kdyby… Samé kdyby… Už bych se měla konečně sebrat a začít opět žít! Ale jak? Vždyť nemám zhola nic, pro co bych měla i nadále zůstávat na tomto světe. Sam ode mne odešel, otec mi umřel… A aby toho nebylo málo, stal se ze mě měnič a musím poslouchat Samovy příkazy! Ach, jak to nesnáším! Jak já nesnáším svůj život! Proč také nemohu mít někoho, koho bych milovala? Proč?! Vzala jsem kámen a vztekle ho mrštila do hlubin moře.

Na tváři jsem ucítila kapku vody. Nebyla to však slaná voda z moře, ale moje slza. I přes mou snahu mi proklouzla přes pevně sevřená víčka a stékala stále níž po mé tváři. Nejprve jedna, druhá, třetí… A nakonec se zpustil celý vodopád a já už se ani nesnažila je zadržet. Netrvalo dlouho a k pláči se přidalo i pár vzlyků. Seděla jsem tam jako hromádka neštěstí a plakala nad svým neštěstím.

Proč jsem ta, co ji nikdo nemá rád?

Odpovědět mi nikdo nemůže…

Proč jsem ta, co nemůže lásku dát?

Jedině otisk mi snad pomůže…

Proč potoky slz mi tečou po tváři,

proč trpět musím jen?

Proč nemohu jít s někým k oltáři,

proč láska je pro mě jen sen?

Na to není odpověď, snad jen…

Nejsem stvořená pro lásku, jen pro smutek, bolest a zášť,

trpět musím a není proti tomu nic, jako je proti dešti plášť.

Ani deštník, ani dům, kde byste se schovali u rodinného krbu,

jen pomalu umírat duševní bolestí, jak když červi prožírají vrbu!

Věděla jsem, že Sam bude s Emily šťastný a ona zase s ním, ale já ne… Jsem sama, bez manžela i bez přátel… Prostě sama… Už chápu člověka, který kdysi řekl, že i když jsou na světě miliardy lidí, i přes to se cítí sám. Naprosto… Jako bych žila na světě jenom já se svým zármutkem, což je můj jediný společník. Ano, Sam chce být i nadále můj kamarád, ale jde to vůbec? V mé hlavě se vynořil citát, který jsem četla už hodně, hodně dávno a teď jsem ho poznala na vlastní kůži.

Nabídnout člověku přátelství, když chce lásku, je jako darovat chleba žebrákovi, který umírá žízní.

A má pravdu… Já ho milovala a on mi nabízí pouze přátelství…

Zaklonila jsem hlavu a spatřila zářící noční oblohu. Lehla jsem si do trávy a pozorovala hvězdy. Já a ony máme něco společného. Sice jsme se svými druhy v jednom 'světě', ale od sebe jsme vzdáleni hodně daleko. Ony jsou společně ve vesmíru, vidím je jednu vedle druhé, ale doopravdy jsou od sebe na kilometry daleko. A tak se cítím… Vím, že kolem mne jsou lidé, živé bytosti se stejným cítěním, ale vzdálené snad na několik světelných mil… Přála jsem si být jednou z těch hvězd, abych se na tento krutý svět jen z povzdálí dívala a nikdy nezažívala tu bolest, smutek a pocit ztráty… Jako by kus mě odešel i se Samovou láskou a nikdy už se nevrátil. Jako bych už to nebyla já…

Ach, proč se cítím, jako bych byla v naprosté temnotě,

jako sama v nekončícím a prázdném vesmíru,

proč nemohu zabránit té spalující a snad i smrtelné samotě,

aby mi nevzala to poslední, co mám, a to víru.

Víru v lásku, kterou bych obdarována být chtěla,

zažít něco tak úžasného,

abych samotou, záští a smutkem neumřela…

Už jako malá holčička jsem si plánovala, jak budu šťastně žít se svým manželem a možná i několika dětmi. Snila jsem o romanci a princi na bílém koni… Ale to se asi nikdy nestane… Málem jsem měla krásný život s vlčím Samem na čtyřech tlapkách, ale ani to se mi nevydařilo… Našel si jinou, se kterou je šťastný… Aspoň někdo, kdo už našel svou milující polovičku.

Vždy jsem se řídila mottem: Když ti život někdo ničí, usměj se a dej mu tyčí! Ale teď? Můžu snad přetáhnout svou sestřenku nějakou železnou tyčí? Nebo Sama praštit nějakým kyjem a odtáhnout si ho kamsi do jeskyně, jak jsem to viděla nedávno v nějakém pořadu? To rozhodně ne… Oba dva je mám ráda, i když jim to teď nedávám znát. Ale to už nikomu… Ke všem se chovám příšerně, já to vím… Ale jinak mi to prostě nejde! Jsem teď výbušná a agresivní jako to moře pode mnou. Narážím do všech kolem sebe a zanechávám po sobě slané kapičky vody… I máma už kvůli mně brečela, když jsme se pohádaly a ani se Sethem si nejsme tak blízcí, jako jsme bývali… Není to v nich, ale ve mně… Změnila jsem se, a to k nepoznání…

Opět jsem se zadívala do nebes, kde už pomalu měsíc střídalo slunce, a mé hvězdy bledly a začaly se vytrácet. Za chvíli tam místo nich budou bledě modré mraky. Jen jedna jediná hvězda svítila stále oslnivě, nebo snad ještě víc. Jen jí jsem věnovala několika minutový pohled s prosbou v očích, než jsem odešla domů, omluvit se své matce…

Hvězdo moje, prosím, poslouchej!

Já prosím tě strašně moc.

Není to nic jednoduchého, v to nedoufej,

já žádám tě totiž o pomoc.

Žalem pomalu, ale jistě umírám,

a to pro toho, koho strašně ráda mám,

on mou lásku bohužel neopětuje

a mou sestřenku i nadále obletuje.

Já si přeji a tebe žádám,

aby ses přimluvila u osudu,

i když myslím, možná hádám,

že stejně protekci mít nebudu.

Abys poprosila o trochu lásky pro mě,

abych měla milujícího muže ve svém domě,

abychom byli velmi šťastní spolu

a neměli mezi sebou sporu.

Chtěla bych lásku opravdovou,

nebo i otisk by postačil,

potřebuji ale duši novou,

když Sam mi ji z těla vytlačil.

Vzal si ji s sebou i se srdcem mým,

které teď chci dát jinému

a potom být jenom a jenom s ním,

s mužem mému srdci zaslíbenému!