Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Na chvíli, na noc, ne pro život! ll.

24.04.2011 (15:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 4344×

Na chvíli, na noc, ne, pro život! II.

Z předchozího dílu:

Esmé má vernisáž, na kterou jde samozřejmě celá Cullenovic rodina. Alice „uvrtá“ Edwarda, aby si s sebou vzal nějakou dívku, a jelikož Edward nechce pokoušet relativně klidný život na střední ve Forks, zavolá do agentury a „objedná“ si dívku. Tou dívkou se stane Isabella, která na vernisáži potká Charlese („zákazník“). Nepohodnou se a ona přespává u Edwarda v pokoji.

Využila toho, jak jsem byl blízko a zlehka mě políbila: „Dobrou noc!“

„Dobrou noc,“ odpověděl jsem mile, přestože jsem byl vážně zmaten. Byla krásná, milá a moc se mi líbila. Lhal bych, kdybych vám tvrdil, že k ní cítím lhostejnost. Nechci lhát, je to zbytečné, navíc to nalhávám jen sám sobě.

„Kdybys něco potřebovala, zavolej,“ řekl jsem a chystal se k odchodu. Chytla mě za zápěstí a usmála se.

„Kde budeš spát ty?“ zeptala se a ruku z mého zápěstí položila na postel. Zdálo se mi, že nějak ožila. Posadila se a sundal ze sebe přikrývku.

„Vyspím se na gauči,“ odpověděl jsem, jako by to nic nebylo. Zamračila se.

„Nechci, aby ses špatně vyspal. Myslím, že je tahle postel dost velká pro oba,“ zasmála se z postele, když spatřila můj stávající výraz.

„Radši se vyspím dole,“ řekl jsem a spolkl knedlík. Zamračila se. Semkla obě mé dlaně ve svých a pohleděla mi do očí.

„V tom případě spím na gauči já,“ hlesla, zvedla se a já bez hnutí sledoval její ladné boky, jak směřují ke dveřím v pravidelném rytmu. U dveří se zastavila a otočila.

„Kudy se jde do obývacího pokoje?“ zeptala se tiše a v dlani stiskla kliku. Probral jsem se z chvilkového šoku a přešel k ní.

„V obýváku tě spát nenechám,“ řekl jsem pevně a sundal její ruku z kliky. Všiml jsem si, jak se ušklíbla.

„Já tebe taky ne, takže se budeme muset vejít do tohohle pokoje, oba i s našimi egy!“ prohlásila odhodlaně a vytrhla se z mé dlaně. Rozdrnčel se jí telefon, lekla se.

„Mám ti to podat?“ zeptal jsem se, ale to už Bella kráčela ke kabelce. Vyndala vyzvánějící telefon a já zpozoroval, že jí zkoprněly všechny svaly v těle, začala se chvět a věděl jsem, že pokud ji nechytnu, spadne na zem. Pomalu jsem k ní došel a stoupl si za ni, zatímco ona stiskla zelené tlačítko.

„Ano,“ hlesla se strachem. Vycítila mě za sebou a namáčkla se na mě, jako by se chtěla schovat před osobou v telefonu.

„Kam si myslíš, že utečeš?“ mluvil Charles. V pozadí hovoru jsem slyšel zvuk motoru, jede sem, což mi potvrdila i Alicina vize, kterou měla, než jsme odjížděli.

„Neutíkám, nemám před kým,“ řekla a snažila se znít pevně, moc jí to nešlo.

„Jsi moje, ten klučina na tebe nemá právo!“ Byl naštvaný a přejížděl na štěrkovou cestu, naší cestu. Zavěsil.

Bella se otočila a schovala se mi do košile. Stisknul jsem jí kolem pasu a každou vteřinu čekal, že se rozezvoní domovní zvonek. Věděl jsem, že už je před domem, cítil jsem jeho prašivinu. Tušil jsem, že Bella ví, že sem minimálně jel, a opravdu se ozval zvonek.

„Nechoď tam!“ hlesla rozkaz a víc mi stiskla košili.

„Neboj se, nepustím ho nahoru,“ odvětil jsem, stáhl její ruce z mojí košile a odtáhl se. Vztáhla ke mně ruku a znovu uchopila její cíp. Pohladil jsem jí po vlasech a vytrhl se z jejího dosahu a prstem jí naznačil, aby ani nedutala. Pomalu jsem prošel dveřmi, zavřel je a k vchodovým dveřím jsem už doběhl přirozeně, tak jak mi nohy narostly. Otevřel jsem dveře, před nimiž stál Charles.

„Kde je moje kurva?“ Tomu se říká nevychovanost. Měl jsem chuť mu skočit po krku a zabít ho. On byl prostě hulvát. Když si vzpomenu na dobu dávno minulou, kdy k tomu, aby muž mohl mít dívku, musel mít svolení jejího otce…

„V prvé řadě není kurva a už vůbec ne vaše.“ Vůbec se někdy nechápu, jak můžu v takové situaci mluvit tak klidně. Hleděl jsem na něj a malinko zavrčel. Každý člověk z toho má respekt, každý člověk má pud sebezáchovy, tak to v přírodě funguje, každý predátor je potravou, i člověk.

„Tvoje snad? To tys jí dnes zaplatil?“

„Ne, ona je moje přítelkyně!“  Zvýšil jsem hlas a slyšel, jak se zaklaply dveře od pokoje, jak jde Bella po špičkách po schodišti. Ona nemohla počkat nahoře. Moment, ona to chce jen slyšet.

Nad Belliným záměrem jsem se musel v duchu pousmát, protože představa, jak v těch šatech sedí na schodech a špicuje svoje ouška, je hezká a roztomilá. Přede mnou, ale stojí chlap, který má za opaskem revolver, který průsvitá přes košili, a jsem ji jistý, že je nabitý. Mně nic neudělá, jí ano, ale když vystřelí po mně, bude to polízanice a my budeme muset porušit La Pushskou smlouvu a zabít člověka, který nás odhalil. Bellu se mi zabíjet nechce, jí ne. Je jiná a asi jsem se do ní zamiloval.

„Pak jsi buďto paroháč nebo debil, že takovou šťabajznu necháš chodit ven s jinýma,“ křikl a vedral se dovnitř. Nato jsem slyšel Bellu, jak schází schody. Ne, prosím, vrať se nahoru.

„Skončila jsem, je to už skoro měsíc, protože jsem našla svojí životní lásku,“ řekla, když jí bylo vidět do obličeje. Stále na sobě měla ty šaty a stále byla krásná. Teď ale byla nejistá, bála se, její strach vystupoval z každého póru její kůže. Náhle se objevil i v její opojné vůni. Došla až na kraj schodiště, tam, kde byla přímo v ráně.

„Mrcho, takže jsem všechny ty tisíce vyhodil pro nic?“

„Pro pár minut dokonalé společnosti, pobavení a rozptýlení,“ řekl jsem a stiskl mu rameno. Setřásl moji ruku a přistoupil k Belle blíž. Znovu a pevněji jsem mu stiskl paži a otočil ho směrem k sobě. Jeho pohled byl neurčitý, naštvaný, milující, zhrzený, podvedený, okradený.

„Přestaň na mě sahat,“ řekl a znovu se mi vytrhl. Co mám dělat, můžu ho na místě zabít. S člověkem jsem se za svoji existenci nepral.

„Tak odejděte,“ řekl jsem přísně a znovu zavrčel. Belle srdce bilo splašeně a ještě zrychlilo, když jsem zavrčel, ale v její vůni se objevilo něco jiného než strach, objevil se v ní chtíč. Ta takhle to má v hlavince srovnaný.

„Ty mi nebudeš nic říkat. Nebudeš mi nakazovat, co mám dělat. Mohl bych být tvůj otec,“ křikl a v rychlosti na Bellu namířil revolver a natáhl spoušť. Bella ztuhla a zasekl se jí dech, já jsem o tom nebyl o nic lépe, jen jsem nepotřeboval ten kyslík.

„Charlesi, chceš mě? To radši umřu,“ řekla a málem omdlela. Potřebuje do sebe dostat trochu cukru! Nečekal jsem a využil toho, že se Charles soustředí na ni, a strhl mu ruku. Stiskl kohoutek, ale naštěstí trefil jen nějakou vázu, která se roztříštila na miliony kousíčků, které se rozlétly po místnosti, a Bella si před nimi zakrývala tvář a hroutila se k zemi v pocitu, že je mrtvá ona.

Ruku jsem mu strhl za záda a on znovu vystřelil, prostřelil mi cíp košile a kulka putovala dál k prosklené stěně, kde ji prostřelila, a stěna se následně rozsypala na střepy a střípky různých velikostí po prostoru obýváku i venkovního trávníku. Za tím následoval další výstřel při pokusu o vymanění ze stisku, jehož kulka se zaryla do mahagonové podlahy.

Nakonec zbraň pustil na zem, kam s rachotem dopadla. Pohlédl jsem na Bellu, která ležela stále na zemi. Viděl jsem, že má zavřené oči, doufám, že jen omdlela. Charlese jsem odstrčil směrem ke dveřím a sebral zbraň ze země, což mu poskytlo skvělou možnost, jak mě srazit, jenže se mnou to ani nepohnulo. Narovnal jsem se, zajistil zbraň a vysypal zbylé náboje, které na zem padaly jako korále z přetrženého náhrdelníku.

„Odejděte!“ zařval jsem na něj, lekl se. Viděl jsem, jak mu pod silou mého hlasu naskočila husí kůže. Připadal si jako mravenec, který před prstem člověka může jen utéct. Podal jsem mu revolver a věděl, že uteče, a taky že ano. Otočil se a vyběhl z domu, jako malý kluk.

Nechal jsem ho plavat a běžel k Belle. Ležela na zemi, zlehka oddechovala a ruce měla poškrábané od drobných střípků, ale v ránách nezůstaly. Ranky vypadaly jako od papíru, musely příšerně štípat. Klekl jsem si vedle ní a promluvil na ni, snažil jsem se ji probudit, podařilo se.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkla hned, jak otevřela oči a vymrštila se do sedu, zatočila se jí hlava a skončila v mojí náruči. Usmál jsem se a pohladil ji po vlasech, koukala se mi do očí a já měl pocit, že ji znám celý svůj život, že se mnou byla vždy.

„V naprostém, ale ty si půjdeš odpočinout,“ odpověděl jsem jí a ona se začala zvedat. „Promiň, špatně jsem formuloval odpověď.“

Zvedl jsem ji do náruče a nesl po schodech nahoru. Stále se na mě koukala a v očích měla takové malé jiskřičky, občas mi pohleděla na rty a snad jako by to bylo zakázané, hned pohled odvrátila zpět k mým očím. Došel jsem do pokoje a posadil ji na postel.

„Za to okno ti pošlu peníze a za tu vázu taky a za tu košili…“ Položil jsem jí prst na ústa a nesouhlasně zakroutil hlavou. Sklopila oči a červenala se. Mnula si ruce.

„Přinesu dezinfekci a nějaké oblečení, ať nespíš v těch šatech,“ řekl jsem a ještě před tím, než jsem zmizel v koupelně, jsem si sundal tu prostřelenou košili. Když jsem v koupelně hledal kysličník, o kterém jsem věděl, že tam bude, slyšel jsem, jak si rozepíná zip na šatech. Strašně bych to chtěl udělat sám, jenže ten anděl, který je v mém pokoji, zítra zmizí stejně, jako se v něm dnes objevil. Opět bude můj život stereotypní.

„Můžu,“ hlesla vedle mne Bella v mojí košili a kalhotkách. Bílá košile jí byla velká a prosvítala pod ní její pokožka. Viděl jsem její siluetu, každou pihu a nádherná ňadra, za která by se nemusela stydět žádná modelka.

„Jen pojď, vydezinfikuju ti ty ruce, ať ti to nehnisá,“  řekl jsem a spolkl chuť ji zlíbat a povalit do postele. Tak strašně bych chtěl, ale nejen, že se to nehodí, ale ona mojí zamilovanost neopětuje. Kývla a vložila do mojí dlaně obě své. Opatrně jsem jí ruce postříkal desinfekcí a zaslechl, jak zasyčela. Nechal jsem dezinfekci chvíli působit a pak ji opláchl studenou vodou.

„Děkuju.“

„Není vůbec zač. Měla by sis jít lehnout,“ řekl jsem a opouštěl koupelnu s tím, že ji nechám samotnou. Usmála se a kývla. Došel jsem do pokoje a natáhl na sebe kalhoty od pyžama, které jsem měl ve skříni, kdyby byla potřeba kamufláž do posledních detailů. Když jsem vycházel z šatny, Bella akorát vycházela z koupelny. Na zádech se jí vlnily tmavě hnědé vlasy sahající ji až pod lopatky. Byla nádherná, ještě krásnější než byla celý večer. Musel jsem si povzdechnout. Bella si toho všimla a usmála se.

„Copak?“ otázala se nesměle a směřovala přímo do postele.

„Jsi krásná,“ přiznal jsem a sklonil hlavu, na to ona změnila směr a došla ke mně. Pohladila mě po paži a stoupla si pode mne, aby mi viděla do sklopené tváře, čímž se mi naskytl nejkrásnější pohled na světě – do jejího nahého výstřihu.

„To ty taky, ty můj tajemný upíre,“ hlesla a přitiskla své rty na ty mé. V tom momentě, kdy řekla upír, jsem ztuhl. V momentě, kdy mě políbila, jsem roztál a polibek jí opětoval. Nedalo se odolat, byla nádherná, mladá, inteligentní, věděla, co jsem. Byla snad můj strážný anděl?

Nijak jsem se nezabýval tím, že ví, kdo jsem, v tu chvíli to bylo vedlejší. Objala mě kolem krku a přitáhla se. Chytl jsem ji pod zadečkem a ona mě objala nohama kolem pasu. Stále mě líbala a já ji nesl do postele. Zlehka jsem ji položil na postel a začal ji rozepínat košili, nechala se a mě v hlavě začalo šrotovat, jestli to chce ona, a hlavně, jestli je to správné.

Nechala se svléknout a stále mě líbala, připadalo mi trošku zvláštní, že se ostýchá doteků, když pracuje, kde pracuje. Ne, že by ležela pasivně, to vůbec, jen se spíš styděla. Pomalu jsem jí sundal kalhotky a ona mi začala stahovat tepláky, v ten moment opustila moje rty a skousla si spodní ret, jako by uvažovala o tom, co dělá. Nemusela mě nijak nutit, abych byl použitelný. Byla tak krásná a žhavá, že to šlo samo. Položil jsem ji do polštářů a vsunul svou ruku mezi její stehna. Už teď byla vlhká.

Zasténala a v rukou stiskla okolní ložní prádlo, věděl jsem, že je připravená a chtěla vůbec? Kouknul jsem se na ni, ona na mě a malinko kývla. Usmál jsem se, políbil jí a pomalu do ní vstoupil. Pevně zavřela oči a snažila se. No to snad ne, tohle mi říct mohla. To jsem opravdu netušil.

„Mám přestat?“ řekl jsem jí u ucha a ona záporně zavrtěla hlavou. Nepřekvapilo mě to. Pokračovala jsem, jen pomaleji a jemněji. Po chvíli povolila sevření víček a vypadalo to, že si to začíná i užívat. Těsně před tím, než jsem vyvrcholil, se usmála.

Ještě několikrát jsem jí políbil a lehl si vedle ní. Okamžitě se mi stočila do náruče, stále měla zavřené oči, ale usmívala se.

„Měla jsi mi to říct, myslel jsem…“ Nechal jsem větu doznít. Ona jen zvedla hlavu, otevřela čokoládové oči a lehce mě políbila. Polibek jsem jí opětoval a vtěsnal mezi nás peřinu, aby se zahřála, protože jí začínala být zima. Nebyla z toho moc nadšená.

„Jsem ráda, že se to stalo s tebou,“ řekla, když se konečně zabalila do té peřiny. Usmál jsem se a hodil nechápavý výraz.

„Jsi krásný, hodný, nesmrtelný a nejsi mi lhostejný,“ hlesla a sklopila oči. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce, že to není jednostranné. Pohladil jsem jí po vlasech a políbil ji na čelo.

„Jsem rád, že ti nejsem lhostejný, ani ty mně nejsi.“ Usmála se a ještě jednou mě políbila, „ale kdybych věděl, že jsi panna, nechal bych si to až na později.“

Doufám, že Vás další dílek potěšil, omlouvám se Vám, že to trvalo dlouho, ale nevěděla jsem, jestli psát, nebo ne, abych to nepokazila. Vaše SGB15.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na chvíli, na noc, ne pro život! ll.: