Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Na chvíli, na noc, ne pro život!

31.03.2011 (18:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 3891×

Na chvíli, na noc, ne pro život!

Zase jdeme na vernisáž, sakra. Zase mě Alice přemluví, abych s sebou vzal nějakou spolužačku, abych nešel sám. Zase s ní budu muset chvíli chodit a pak se s ní rozejít. Sakra!

„Ne, Alice, k tomu mě už nepřinutíš,“ křikl jsem na ni a ona stála vedle mne.

„Ok, ok, brácha, tak zavolej sem,“ zašvitořila a byla pryč. Potvoro! Vytáhl jsem z kapsy od džínů telefon a doufal, že to nikdo nezvedne. Zmýlil jsem se.

„Dobrý večer, jak vám mohu pomoci?“ V hlavě jsem Alice nenáviděl... Edwarde, je to agentura, kde pracují krásné mladé dámy, které doprovázejí mladíky, muže a pány na různé akce.

„Dobrý večer,“ Alice si nemohla vymyslet něco lepšího, nebo mě prostě nechat být, „jsem Edward Cullen a potřeboval bych dívku, která by se mnou šla zítra na vernisáž.“

„Dobře, kolik vám je, pane Cullene? Samozřejmě, kvůli věku společnice,“ mluvila mile dívka na druhé straně telefonu.

„Ovšem,“ řekl jsem a hlavou mi běhal můj skutečný věk, „je mi sedmnáct.“

„Dobře! Od kolika a kde je ta vernisáž, nebo se chcete sejít ještě před jejím zahájením?“ ptala se dál slečna a já poslouchal a přemýšlel. Opět tam Esmé pomáhá, takže tam budeme ještě před zahájením a to minimálně hodinu.

„Bylo by možné, abych ji vyzvedl sám?“ zeptal jsem se. Slečna si odkašlala.

„Pane Cullene, to bohužel možné není, udržujeme naši polohu v absolutní anonymitě, ale můžeme ji dopravit na místo, kde ji vyzvednete,“ odpověděla.

„Dobře, tedy. Vyzvednu ji v pět odpoledne u Forkské nemocnice, pavilon A3,“ řekl jsem. Budu totiž vyzvedávat Carlislea z práce a společně pak pojedeme na vernisáž.

„Píši si, takže, Edward Cullen, zítra v 17.00, Forkská nemocnice, pavilon A3, parkoviště?!“ opakovala.

„Ano, přesně tak,“ potvrdil jsem.

„Společenská akce, že? Dlouhá večerní, či jak?“ tázala se dál a já se opřel o strom.

„Dlouhá večerní ne. Vernisáž je v galerii v Seattlu, společenský oděv,“ odpověděl jsem.

„Ano. V kolik nám ji předáte zpět?“ ptala se dál a slyšel jsem, že u toho píše na klávesnici.

„Další den v půl osmé na témže místě?!“ zeptal jsem se zda to vyhovuje  dodal jsem: „Samozřejmě, že pokud bude chtít odejít dříve, zaplatím jí taxi.“

„To nebude třeba, i toto je pro případ zařízeno. Bude se od ní očekávat jen doprovod, nebo hraní vztahu, nebo společnost v posteli?“ Přišlo mi, jako bych vyplňoval dotazník.

„Doprovod, možná hraný vztah,“ řekl jsem a šel pomalu k domu.

„Dobře! Slečna, která vám zítra zpříjemní večer se jmenuje Klear, peníze jí dáte do nepopsané obálky. Ve vašem případě to je 435$, děkujeme, že jste si vybral naši agenturu. Na shledanou,“ rozloučila se slečna a já jí mile odvětil tímtéž.

Telefon jsem hodil do kapsy a když jsem vcházel do domu, tak jsem doufal, že ta slečna bude alespoň hezká a milá.

Forkská nemocnice, 16.30

„Edwarde, nakonec nejedu, mám pohotovost, volali, že vezou hromadnou autonehodu,“ řekl Carlisle a já jen kývl, chápal jsem to a neprotestoval. Byly časy, kdy jsem v nemocnici spíš žil, než pracoval.

„Dobře, tak tedy ahoj. Sejdem se doma, jo a Esmé to vyřídím,“ houkl jsem naň už při odchodu.

„Nemusíš, zavolám jí sám.“ S těmito slovy jsem zavíral dveře lékařského pokoje. V nových riflích, které vypadaly jako z dob kovbojů, kteří v nich dělají úplně všechno a nemají na nové, v bílém triku, tmavé košili a v nových botách, jsem došel k autu a nasedl doň. Ano, Alice byla včera nakupovat a já neměl odvahu jí říct, že si vezmu něco, co už jsem na sobě měl. Je ale pravda, že Al dokázala zkombinovat všechno, jen pásek mám ze svojí skříně.

Upřímně jsem se netěšil na dnešní večer a na tu dívku, která mě bude doprovázet. Klear je zvláštní přezdívka. Alice se celý večer usmívala a opakovala si dnešní přípitek, pak ho překládala do několika jazyků a připomínala si, aby nezapomněla vyzvednout kytky. Prostě mi něco tajila.

Z mého klidného rozjímání mě vyrušilo slabé zaťukání na okénko, impulzivně jsem ho stáhl a pohlédl směrem zvuku. Pohleděl jsem do čokoládových očí dívky, která venku stála zakryta tenkým kabátkem. Její hnědé vlasy byly sepnuté do úhledného drdolu.

„Jsi Edward?“ zeptala se a její hlas se mi zaryl do paměti, stejně jako její vůně. Neodolatelná a silná tak, že jsem nemohl odpovědět a musel si zvyknout. Přikývl jsem, slečna bez zaváhání obešla auto, otevřela si dveře spolujezdce a sedla si vedle mne, aniž by zaváhala. Zabouchla dveře a otočila se ke mně.

„Jsem Klear, budu ti dnes večer dělat společnost, ale do postele mě nedostaneš,“ řekla a podala mi ruku. Jemně jsem ji stiskl a nastartoval.

Seattle

„Klear, tady se posaď, nebo nevím, ale já musím jít ještě pomoct s přípravou. Za pár minut se sem vrátím, dej si drink nebo vodu. Nevím jestli piješ. Napiš to na mě,“ řekl jsem ve spěchu a odcházel za Esmé, která na mě volala a vypadala, že jí všechno, co měla na rukou do vteřiny spadne.

„Ahoj Edwarde, prosím tě, tohle vezmi a odnes to dozadu do kumbálu. Jsou to hrozné krámy,“ úkolovala mě Esmé. Po cestě do toho onoho kumbálu jsem si všiml, jak si Klear nese sklenku bílého a sedá si do jednoho z křesel, které Esmé pro tuto výstavu vyrobila.

Když jsem se vracel k Esmé, rovnou mě poslala za Klear, že už je všechno hotovo. Došel jsem tedy ke Klear a sedl si do křesla vedle ní. Dveřmi sem začaly proudit hrstky lidí a Klear je sledovala. Možná se bála, že potká někoho, kdo ji zná.

Víte, co na ní bylo ještě zvláštnější než krása, přitažlivost a vůně?  Fakt, že jsem jí neviděl do hlavy. Zprvu mě to vyděsilo, protože jsem se s tím nikdy předtím nesetkal, ale nakonec jsem vlastně rád, že nevím, co si o mně myslí. Najednou ztuhla a skleničku, kterou držela v ruce, stiskla tak, že jsem měl pocit, že ji rozbije a věřte mi, že kdybych ucítil její krev, asi bych to nerozdýchal.

„Klear, co se děje?“ ptal jsem se jí a hleděl ke dveřím. Stál tam muž kolem padesátky, černé prošedivělé vlasy, plnovous, pivní pupek a asi tak miliarda na účtu. Byl sám a mračil se jako nebe, když s rodinou hráváme baseball.

„Šššt, neoslovuj mě jménem, třeba si mě nevšimne,“ řekla a stočila se od něj zády. Řekl bych, že si jí všiml. Cukl mu koutek směrem k oku a šel přímo k nám. Poklepal Klear na rameno a ona se ošila.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal jsem se muže a on mi pohlédl do obličeje. Kousek couvl, zřejmě poznal, že nejsem ten, s kým by si měl začínat nějaký spor.

„Ta slečna je tu s vámi?“ Klear ke mně vzhlédla a v očích jí běhalo: ‚Zapři to! Odejdi! Nech ho, ať si to se mnou vyříká!‘ Nemohl jsem na to přistoupit. Za ta desetiletí jsem naučil spoustu věcí a jednou z nich bylo zastat se člověka, který se bojí - a ona se bála.

„Ano,“ řekl jsem stroze a zlehka jí stiskl ruku, kterou měla na koleni, druhou rukou tu mou přikryla. Muž ji chytl za rameno a strhl si její tvář k sobě. Podepřel ji hůlkou, aby se neodvrátila.

„Jsi to ty, Klear!“ křikl a podíval se na mě. Udeřil ji provokativně do tváře.

„A vy jste kdo, že si dovolujete tohle,“ křikl jsem po něm a vstal, přestože mě Klear nechtěla pustit. Přistoupil jsem k němu a pohleděl mu zpříma do očí. Byl jsem asi o dvacet centimetrů vyšší než on a asi tak milionkrát silnější.

„Jsem Charles Puping. Jsem na odchodu! A tebe, Klear, si tu ještě najdu, až budeš sama!“ zahlásil a s noblesou odkráčel.

„Klear, jsi v pořádku? Neublížil ti moc?“ zeptal jsem se a klečel před ní. Tahle bytost mi za těch pár desítek minut přirostla k srdci tolik, jako třeba Jasper za těch šedesát let.

„Ne, už se toho stalo i víc. Jsem v pohodě, jen se musím vzpamatovat. Tenhle muž nějak nechápe, že nejsem jeho majetek, ale že je jen moje práce,“ řekla a uhladila si vlasy. Postavila se a rozepnula si kabát.

„Pojď, Edwarde, jdeme se bavit, dokud je mi to přáno,“ pobídla mě a šla k šatně, kde jsem jí pomohl z kabátu a odešli jsme k baru.

„Ty křesla jsou od té paní, cos jí pomáhal, že?“ zeptala se, když jsem jí podával další sklenku bílého.

„Ano, jsou. Esmé tu má i několik menších obrazů. Proč?“ ptal jsem se sedl si na židli vedle ní, na kterou se mezitím vyhoupla.

„Jsou na prodej?“ Usrkla ze své sklenky a já se přistihl, že závidím tomu sklu, které se jen lehce otřelo o její rty.

„Ne, nejsou, ale pokud máš zájem, stačí se s ní domluvit a nějaké ti věnuje. Máme jich doma v garáži ještě spoustu. Nějak se přepočítala.“ Nebo od Alice věděla, že je Klear bude chtít, dořekl jsem v hlavě větu.

„Aha, seznámíš mě?“ zeptala se a já si stoupl, pomohl jí z barové židličky a vedl ji za Esmé.

„Jak tě mám představit?“ ptal jsem se po cestě a ona se zasmála.

„Promiň, ne všichni moji obchodní partneři mi v podstatě zachraňují život. Jsi výjimka. Jsem Isabella.“ Podala mi dnes už podruhé ruku a políbila mě na tvář.

„Krásné jméno, nevím, proč sis dala takovou obyčejnou přezdívku,“ řekl jsem, načež ona hbitě zareagovala: „Nevím, proč tak krásný mladý muž musí platit za doprovod.“

„Dobře, jedna jedna,“ řekl jsem. Zasmála se, měla krásný smích. Došli jsme až k Esmé, která rovnala poslední sklenky s květinami, a usmáli se.

„Ahoj, chci ti představit moji dnešní společnici, Isabellu. Esmé, Isabella. Isabello, Esmé,“ řekl jsem a dámy si podaly ruce.

„Ale, ale, co tě přimělo seznámit mě s tak krásnou dívkou?“ skoro zazpívala Esmé.

„Má zájem o tvá křesla,“ hlesl jsem a chtěl odejít, aby si mohly promluvit o samotě.

„Edwarde, nechoď,“ otočila se na mě Bella, když pohledem sklouzla na Charlese, který stál opodál a sledoval ji. Přistoupil jsem tedy zpět a ona směrem ke mně zašeptala: „Nevadilo by ti, kdybychom se chovali tak, že spolu chodíme. Dneska by mi to vážně pomohlo.“

Nic jsem neřekl a stoupl si vedle ní tak, že na ni Charles neviděl. Usmála se.

„Takže, tobě se líbí?“ Bella kývla a Esmé pokračovala: „No, tak stejně tu asi nebudeme až do rána, tak ti je můžu ukázat, až tě Edward poveze domů.“

Moc dobře jsme věděli, že to tak nebude, že si pro ni přijedou, ale Esmé Bellu slyšela, věděla, že by měla taky hrát. Bella se usmála a poděkovala.

„Edwarde, nechcete nechat Esmé vydechnout a jít se mnou za ostatními? Těší se, až jim Bellu představíš, stejně jako já,“ vychrlila ze sebe Alice a vlekla nás k ostatním. Kde se tu vzala?

„Takže,“ začal jsem, „tohle je Alice, Jasper, Emmett a Rose. Lidi, tohle je Isabella.“

Bella se usmála a každému podala ruku a věnovala jim stejný polibek na tvář, jako mně. Řekl bych, že tohle nebude jen práce. Je ráda, že našla přátele. Neměli jsme jí nikdo co vyčítat, vždyť mi sami nejsme neviňátka. Nespočetněkrát jsme se uchýlili k ne úplně korektním řešením. Ona potřebuje peníze a vydělává poměrně slušně. Ano, hleděl jsem na to jako na práci.

„Jsem ráda, že vás poznávám,“ řekla Bella k mým sourozencům a spadla do obrovské debaty mezi ní, Al a Rose.

O pár hodin později

„Sakra, holky, nechte ji chvíli dýchat!“ Bella se na mě s vděčností otočila a chytla mě za ruku. Všiml jsem si, jak se Al usmála. Co sakra viděla?! Odvedl jsem Bellu stranou a zastavil před jedním z obrazů, který se jí líbil. Za těch pár hodin jsme se posunuli z příčky ‚obchodní partner‘, přes ‚přátelé, co hrají vztah‘, k nezávaznému chození, které tak nějak přišlo z její strany. Byla krásná, byla mladá, byla svůdná a byla člověk. Pohodlně se o mě opřela a zasmála se. Opatrně jsem ji jednou rukou objal kolem pasu a jí naskočila husí kůže.

„Nemusíš být tak opatrný, neukousnu tě za jeden troufalejší pohyb. Nic není zakázáno,“ hlesla, „jen mě budeš muset omluvit. Potřebuju si odskočit.“

Pustil jsem ji a nechal ji odejít. Nějak mi nedošlo, že Charles ještě neodešel. Vlastně už tu byla tak půlka lidí, co při zahájení výstavy. Moje rodina se skvěle bavila a dorazil nakonec i Carlisle. Esmé si užívala, že se lidem výstava líbí a nadšeně podepisovala nějaké zakázky.

Po určité době, dobře, po dvaceti minutách, jsem se rozhodl, že se půjdu podívat, jestli Bella nespadla do nějakého maléru právě s Charlesem, jehož jsem už dlouho dobu nezahlédl. Šel jsem směrem k dámským toaletám a nemusel se ani moc snažit, abych zaslechl, co se tam děje...

„Nešahej na mě, slyšíš!“ mluvila rozčíleně Bella.

„Zabraň mi v tom. Jsi moje, ne jeho,“ hlesl s klidem Charles.

„Okamžitě dej ze mne ty pracky pryč! Slyšíš? Nebo...“ nestihla doříct.

„Nebo budeš křičet? To asi těžko, holčičko,“ řekl a Bella vydala rukou ztlumený výkřik. To už jsem doběhl k toaletám a otevřel dveře, přičemž jsem uviděl, jak se Bella brání a on vyhrává.

„To by stačilo, nemyslíte,“ křikl jsem a odstrčil ho od ní. Okamžitě se za mě schovala. Charles se vzpřímil a učinil první úder, kterému jsem se vyhnul. Kdybych mu to oplatil, neudržel bych se a zabil ho.

„Okamžitě odejděte z této budovy, nebo vás nechám vykázat,“ řekl jsem a cítil, jak se Bella chvěje. Za zády jsem našel její ruku a stiskl ji. Málem se jí podlomila kolena. Charles se zasmál a vyrovnaně odkráčel, zatímco Bella se sunula opačným směrem – hlouběji do místnosti.

„Děkuju,“ dostala ze sebe a nechala se obejmout. Teď už se jí kolena podlomila úplně a kdybych ji nedržel, padla by k zemi. Zvedl jsem ji do náruče a snažil se ji uklidnit.

„Jsi v pořádku?“ tázal jsem se dnes už podruhé a ona jen kývla. Všiml jsem si modřin na jejích zápěstích a na krku. Měl jsem chuť toho chlapa zabít. Chudák holka.

„Chceš, aby zavolal, aby si pro tebe přijeli?“ zeptal jsem se a ona mi dala ruce kolem krku.

„Ne! Už se tam nechci vrátit, nevadí?“ Byla vystrašená a krásná. Křehká a statečná.

„Ne, kde bydlíš?“ pokračoval jsem dál, abych se dozvěděl, kam ji mám odvézt. Nechtěl jsem, aby se jí ještě něco stalo.

„Ví, kde bydlím,“ konstatovala a schovala si tvář do rukou. Pomalu jsem prošel chodbou do haly a k šatnám, kde jsem ji vyzvedl kabát a mé sako. Šatnářka ho přes ni hodila vyšel jsem s ní do černé noci, ve které jsem okamžitě našel auto. Posadil jsem ji na sedadlo a ona až teď promluvila.

„Kam jedeme?“ zeptala se vyděšeně.

„K nám, rodina tu zůstane bůhví jak dlouho a ty se alespoň v klidu vyspíš,“ řekl jsem a zapnul jí pás. Nic neřekla a nechala mě v klidu řídit. Po cestě mi v autě usnula a tak jsem ji do domu opatrně nesl. Probrala se až když jsem ji pokládal na postel u mne v pokoji.

Využila toho, jak jsem byl blízko a zlehka mě políbila: „Dobrou noc!“

Budu ráda za váš názor, ať je jakýkoliv :)

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na chvíli, na noc, ne pro život!: