Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » My little star

15.04.2011 (19:00) • Jennush • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2167×

Vítr, déšť, čili rozbouřené živly se probojovávaly i do našeho domu. Ačkoli naše místo bydliště bylo každodenně celé zahalené do závoje deště, tak takovou bouřku snad ještě Forks nezažilo. I já to nezažila, možná ta bouřka definovala mou momentální náladu. To bylo také možné…

„Sestřičko, zazpíváš mi na dobrou noc?“ zeptal se mě vesele můj bráška. Byl už krásně zachumlaný v posteli a už jen čekal na mou ukolébavku. Miloval, když jsem mu zpívala naši společnou píseň. Vlastně jsem to milovala i já, zvedalo mi to náladu. A to já teď potřebovala.

Po doznění posledního verše jsme se oba na sebe culili.

„Myslíš, že se tatínek s maminkou rozejdou?“ zvážněl najednou a frustrovaně propaloval na stropě díru. Vážnost jeho tváře mu přičarovala jednu, dvě vrásky navíc a mně se do očí nahrnuly slzy. Takový malý chlapec se ještě nemá zaobírat hádkami rodičů. Okrádá ho to o bezstarostné dětství. To není fér.

„Broučku, nerozejdou se. To by nám neudělali,“ lhala jsem se zakrytým provinilým obličejem. Nemohla jsem se mu přiznat, že já sama jsem na pochybách. Dokonce i teď jsou někde jinde (samozřejmě odděleně) a užívají si život plnými doušky. A to jen proto, aby ublížili tomu druhému, jenže i my tím trpíme. To už jim jaksi nedocházelo.

Samozřejmě se mohli spolehnout na mě, že vše obstarám, ale rodičovskou lásku a všechno, co k tomu patří, jsem obstarat nemohla. Ačkoli jsem opravdu chtěla.

„Tak teď už spi, ty nezbedníku,“ prohlásila jsem nuceným veselým tónem. Ale naštěstí si mé špatné nálady nevšiml a oplatil mi úsměv.

„Dobrou, Angelo,“ zahalasil, když jsem mu dala pusu na čelo. Opět jsem si nasadila úsměv a vyšla z jeho pokoje.

Přemítala jsem, čím se teď zabavit, ale nic mě nenapadalo. Přeci jenom jsem stihla vše už udělat. Měla jsem teď  tedy dostatek času na přemýšlení, což nebylo dobré.

Zčistajasna mě popadl nápad trochu vyvětrat svou hlavu od obvyklých i neobvyklých starostí. Že to byl špatný nápad, jsem si uvědomila až o něco později, zpočátku mi to připadalo sice jako hloupý nápad, ale dosti účelný. Chtěla jsem přijít na jiné myšlenky to je to, oč mi šlo.

Přehodila jsem si na sebe svou oblíbenou, nevýraznou teplou bundu a šla si svou cestou.

Bez mého vědomého souhlasu jsem si to kráčela k lesu. Vlastně mě to tam táhlo, já se jen zaobírala svými starostmi a dopodrobna je zkoumala ze všech možných úhlů (a to jsem to původně dělat nechtěla, jenže jinak to nešlo, a překvapivě mi to pomohlo). Nestarala jsem se o cestu a to byla možná ta osudná chyba.

Zanedlouho mi vítr odfoukal všechny starosti a déšť smyl vše špatné, co mi poskvrnilo mou náladu. A z mého jako by tranzu - kvůli té mizerné bouře, která mi i dopomohla k bezmyšlenkovitosti  - jsem se probudila až rozpláclá na zemi. Kořen číhající na svou oběť mě násilně popadl do ráje mravenců. Naštěstí se mi vážnější zranění nestalo.

S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem v centru lesa, a nevím jak se vrátit domů. Ovládána panikou jsem vyrazila vstříc dalším stromům, ale tentokrát jsem si dávala větší pozor, kam šlapu. Jeden špatný krok a bude to můj poslední krok. Srdce mi bušilo jako o závod. Byla jsem zoufalá a vystrašená. Nikdy dříve jsem se takto necítila.

„Emmette, ty osle!“ zakřičel nějaký mužský hlas. Slyšela jsem hlasy. Civilizace! Anebo alespoň nějací lidé, kteří mi pomohou dostat se ven z tohoto bludiště. Pečlivě jsem naslouchala a kráčela po stopě rozličných hlasů. Byly jak ta nejkrásnější symfonie. Jen poslouchat pro mě znamenalo velmi vzrušující zážitek, ale teď jsem musela najít východisko této situace. Našlapovala jsem opět velice přeopatrně a brzy jsem skrz všudypřítomné větve stromů shlédla mýtinu s lidmi. Tedy na první pohled to byli lidé.

Uchváceně jsem sledovala bezchybná těla vykonávající nemožnou rychlost pohybů ve sportu zvaném baseball. Každý nadhoz rovná se hrom blesku. Nenacházela jsem slov, bylo to děsivé a dočista jsem pozapomněla na svou únavu či strach.

Byli to učinění bohové sešlí z jiného světa. Nedali se popsat ani jsem nevěděla, co přesně jsou, ale nebyli to obyčejní lidé. Natolik mě vystrašili, že jsem jediné možné pomoci dala košem, byla to pochybná existence. Popadl mě opět strach a nebylo od něj útěku.

K mému štěstí byli natolik zabráni do hry, že si mě nevšimli.

Podruhé jsem se hnala lesem, ale tentokrát jsem jako svůj směr cesty určila podle jedné nejvíce svítící hvězdy. Byla to bezradnost, co mě přinutila řídit se hvězdami.

Po nehorázně dlouhé době jsem se dostala zpátky do městečka, kde pořád panovala mírná bouřka. Burácení blesků bylo slyšet odevšad. Všichni si myslili, že příroda se zbláznila, ale jen já doopravdy věděla skutečnost. Po paměti jsem mířila konečně domů a litovala jsem chvíle, kdy jsem vůbec vkročila do toho zapeklitého lesa.

„Konečně,“ vydechla jsem přerývaně, když jsem zapadla za dveře našeho domku. Mé nohy si znovu určily, kam půjdu, avšak tentokrát jsem to schválila i myslí.

Vpadla jsem do té místnosti tak prudce, že jsem málem zakopla o svou vlastní nohu.

Rozzářený pokoj, deka rozhozená na podlaze a chlapec v pyžamu stál u okna a pozoroval moji hvězdu.

Až teď jak jsem koukala na mého bratra, jsem si uvědomila, že kdybych lépe přemýšlela, neměla bych na kahánku. Přeci jen se mohlo stát všelicos.

„Už to umím,“ sykl, když se ke mně otočil čelem. Začal najednou zpívat naši píseň.

Nechala jsem, aby mi slzy promočily už moje tak dost promočené tváře. Díky té třpytivé hvězdě jsem se v pořádku dostala domů. Chvěla jsem se, ale ne zimou, avšak následkem šoku z toho, čeho jsem byla svědkem. Uvědomila jsem si i další věc, nikdo neuvěří mému tvrzení o nádherných bytostech. Nemá cenu o tom vůbec přemýšlet, je to zbytečné téma, akorát se znervózňuji.

Klesla jsem na kolena.

„Nikdo mi neuvěří,“ šeptala jsem pořád dokola. Natolik jsem se nechala unést tím vším strachem, šokem a vděkem, že jsem povolila zábranám a nechala své emoce procitnout na svět.

„Já ti věřím, my little star.“ A bez dalšího slova mě objal a konejšil ve svém objetí.

Bylo to poprvé, kdy se staral on o mě. A byla jsem pevně rozhodnutá, že to bylo naposledy. Už nikdy nebudu slabá a nejdříve budu nad věcmi přemýšlet, a pak až konat…

Vím, že to není nic moc, ale mně se to líbí. Něco velice podobného jsem sama zažila…

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek My little star: