Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Muž, který se nestal hrdinou

18.12.2010 (18:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1893×

Drahý bratře,

děkuji za tvůj dopis. Jsem rád, že jste všichni v pořádku a zdraví vám slouží.

Přiznávám, že číst zprávy z míst, kde není boj o přežití denním chlebem, je pro mě zvláštní… skoro bych řekl neskutečné. Ale nemyl se. Nestěžuji si. Jsem tu šťastnější než kdy dřív. Stát se členem Královského letectva je poctou. A i když nad tím budeš nejspíš nechápavě vrtět hlavou, pro mě to znamená daleko víc. Pocit, když jsi tam nahoře, je nepopsatelný. V tu chvíli pro tebe existuje jen modrá obloha, bílá oblaka a slunce. Tím vším se kocháš a zároveň je obezřetně pozoruješ, protože odtud odevšud se na tebe může vyřítit nepřítel. Být tam nahoře pro mě neznamená nebezpečí, ale svobodu. Je to sport. Víš, že jsem létání miloval odjakživa, a teď se k tomu přidal ještě adrenalin z toho, kdo bude rychlejší. Jen ten rychlejší a přesnější vyjde ze souboje s čistým štítem… a celým letadlem. Je to jako vstupenka do ráje. Do společnosti, kde jsou jen ti nejlepší. Pobyt tam nahoře tě totiž donutí vydat ze sebe, co můžeš. Pokud jsi slabý nebo pomalý, po druhé už se tam nepodíváš.

Zdám se ti cynický? Možná jsem, ale bratře, jsem eso Královského letectva, a tak si to snad můžu dovolit.

Polib za mě matku i otce a modlete se za mě.

Váš nade vše šťastný

Gregory Masen

Kolikrát už jsem tenhle dopis četl? Nedokázal bych to spočítat, ale jeho stav tomu napovídal. Greg zemřel o dva dny dřív, než jsme měli možnost si ho přečíst. Moje ruka se stáhla v pěst, bez ohledu na to, že jsem v ní stále svíral papír. V očích mě pálilo, jako by z nich měly vytrysknout slzy. Ale to už se nestane.

Je to měsíc, co mě Carlisle Cullen zachránil před jistou smrtí. Mé lidské vzpomínky bledly, ale bylo tu něco, co zůstávalo stejně jasné, ba možná ještě ostřejší. Myšlenka na pomstu. Z náprsní kapsy jsem vytáhl fotku usmívajícího se bratra ve vojenské uniformě s čapkou frajersky na stranu. Je to tři měsíce, co ho sestřelili a já přísahal, že ho pomstím – pokud to tedy do mých osmnáctin nestihne někdo dřív. Jen můj věk mi zabránil odjet do Belgie ihned a dát se do služeb Královského letectva jako bratr. Bojoval tam. Možná by byl hrdý, že ho sestřelil nejlepší z nejlepších. Rudý baron.

Já svou pomstu ale myslel vážně. Teď, když jsem byl prakticky nesmrtelný, nemusel jsem čekat na to hloupé datum, znamenající mou plnoletost.

Znovu jsem v duchu zopakoval svou přísahu pomstít bratrovu smrt. Pak jsem uvolnil pěst a opatrně dopis na koleni uhladil. Složil jsem ho zpátky do náprsní kapsy spolu s bratrovou fotkou. Při tom jsem zavadil o poslední papír, který jsem schovával – další fotka. Byli na ní moji rodiče. Po chvilce váhání jsem ji vytáhl a zadíval se na ni. Chtěl jsem si vrýt jejich podobu do mé nové paměti. Zašeptal jsem: „Budete na mě hrdí. Rudý baron zemře mou rukou.“

Rozhodně jsem vstal a vydal se zpátky do bytu, který jsme s Carlislem obývali. Sotva jsem vešel, Carlisle se na mě zpytavě podíval. Nejspíš odhadoval, jestli jsem si to nerozmyslel. Já však začal beze slova balit. Carlisle si povzdechl a otočil se ke svým věcem, aby mě napodobil.

„Víš, že se mnou nemusíš.“

Carlisle se bolestně usmál: „Myslíš, že bych tě pustil samotného? Tvoje ovládání má k dokonalosti velmi daleko a navíc… nejsme tak nesmrtelní, jak si myslíš, Edwarde. Oheň nás může zničit stejně jako lidi. Stal jsem se otcem příliš nedávno na to, abych byl ochoten o tebe zase hned přijít. Ne, pojedu s tebou, dám na tebe pozor a pokud to bude možné, pomůžu ti.“

Přikývl jsem, a abych skryl své náhlé dojetí, odvrátil jsem se opět k balení. Bylo zbytečné mu to rozmlouvat. Nebylo to poprvé, co jsme se o mém plánu bavili. Věděl jsem, že s ním Carlisle nesouhlasí, ale pochopil, jak mi na tom záleží.

* * *

Sotva jsme nasedli na loď, která nás měla dopravit do Evropy, začal jsem přemýšlet. Měl jsem před sebou cíl, ale stále jsem si nebyl jist, jak přesně to udělat. Tajně jsem doufal, že mě napadne nějaká úžasná myšlenka, že budu mít nehorázné štěstí, ale teď jsem si uvědomil, že na to nemůžu spoléhat.

Nejspíš bych se dokázal dostat do německého ležení, abych ho zabil tváří v tvář. Vymlátil mu duši z těla nebo něco podobného, ale náhle mi to přišlo neetické. Baron, stejně jako můj bratr, byl voják. Pilot. Věděli, že dávají v sázku své životy, ale podle toho, co jsem slyšel, se oba chovali jistým způsobem slušně. Sestřelovali letadla, ne piloty. Když šlo letadlo dolů, nesnažili se je rozstřílet, ale nechali pilota přistát a zachránit se, pokud to dokázal. Takový muž si zaslouží smrt v boji.

Druhá možnost tedy byla ukrást letadlo a postavit se mu v jeho živlu. Létat jsem uměl, učil mě bratr a později jsem absolvoval výcvik. Nebyl jsem ale tak dobrý jako Greg. Byla pramalá šance, že bych ho takhle porazil.

Poslední, co mě napadlo, (a když jsem o tom mluvil s Carlislem, nadšeně mi plán schválil) byl pozemní útok. Protiletadlová děla byla přece k mojí pomstě vhodná stejně jako letadla. Počítal jsem s tím, že ukrást někde uniformu a vmíchat se mezi stovky vojáků, ovládajících ty ničivé stroje dole, bude snazší, než vetřít se mezi elitu v letadlech.

Už druhý den jsme se s Carlislem pohybovali na bojišti. Sehnat uniformy a zfalšovat si papíry nebylo pro nás nic těžkého. Carlisle před tím trval na důkladném lovu. Nehodlal ponechat nic náhodě, a tak jsme se také zdaleka vyhýbali lazaretům a vůbec místům, která by mě mohla lákat krví víc než obvykle. Mou žízeň ale potlačovala jistota, že chvíle mé pomsty se blíží. Už jsem ji téměř cítil – její vůně byla opojná.

* * *

Konečně jsme se dostali blízko nárazníkovému území. Nedaleko měly své protiletadlové kanóny Australané. Jejich směšný přízvuk a zvláštní slova se mi učila snadno, jako bych tam žil. Procházeli jsme zákopy, dokud jsem Carlisleovi nenaznačil, že jsem si právě vybral. Našel jsem místo, které mi připadalo dokonalé pro provedení mého plánu. Naše i německá letadla byla slyšet nedaleko a občas jsme je dokonce zahlédli vysoko nad námi. Okamžitě byla vyhlášena pohotovost. Pochopit, jak kanóny fungují, byla pro někoho, kdo viděl i na velkou vzdálenost sebemenší detail jako já, maličkost.

Letadla sváděla svůj boj tam nahoře a já si všiml, jak k nim vojáci tady dole vzhlížejí. Zaslechl jsem šeptání o bozích a o tom, že jsou neporazitelní. Ušklíbl jsem se a v tom jsem ho spatřil. Rudý trojplošník s německými kříži na křídlech. Byl to on. Rudý baron. Ostatní stříleli tak divoce, že mi přišlo, že to jen zkouší. Vždyť se ani nesnažili mířit. Musel ty pokusy brát spíš jako ohňostroj na svou počest.

Moje touha po pomstě se najednou smísila s úctou. Bože, on vážně létal jako bůh. Taková elegance, rychlost a jistota… Carlisle mi plácnul do ramene. Chtěl mě probrat, ale v jeho myšlenkách jsem zároveň slyšel totéž okouzlení výjimečným letcem, které jsem cítil sám. Přimhouřil jsem oči a začal v duchu opisovat smyčky, ve kterých se pohyboval. Nastavil jsem kanón a stačilo si počkat. Už ve chvíli, kdy jsem vystřelil, jsem věděl, že střela zasáhne.

Letadlo se začalo řítit dolů a brzy nám zmizelo z dohledu. Kolem nás se začaly šířit výkřiky, že Rudého barona sestřelilo to druhé letadlo. Roy Brown. Jeho jméno se šířilo jako lavina. Na nic dalšího jsem nečekal. Nebylo proč tu dál zůstávat. Rozběhli jsme se s Carlislem plnou rychlostí směrem, kterým zmizel rudý trojplošník.

Bezmezná zuřivost, kterou jsem cítil od bratrovy smrti, zmizela. Běžel jsem tak jistě, jako by mě k sobě trojplošník vábil. Po několika kilometrech jsme ho spatřili. Vypadal neporušeně – jako by tu jen odpočíval. Až ve chvíli, kdy jsme došli až k němu, spatřili jsme pilota s lehkým úsměvem ve tváři. Mezi jeho nohami byla jediná díra, stejně jako v jeho hrudi. Eso všech es zemřelo jediným výstřelem. Můj bratr byl pomstěn. Koutkem oka jsem zahlédl, že si Carlisle strhl z hlavy čepici. Ve tváři měl zvláštní pohnutí. Napodobil jsem ho a zasalutoval. Muž před námi si úctu zasloužil. Zemřel tak, jak žil – naplno.

Carlisle mi položil ruku na rameno, a když jsem se na něj otočil, usmál se na mě: „Sestřelil jsi nejlepšího německého pilota a nikdo se to nikdy nedozví. Nemrzí tě to, synu? Oslavovali by tě jako hrdinu…“

Prudce jsem zavrtěl hlavou: „Ne, já nejsem hrdina. To on… a můj bratr.“

Zaklonil jsem hlavu a zakřičel do větru: „Sbohem, Gregu.“

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Muž, který se nestal hrdinou: