Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Můj první lov

07.04.2011 (16:00) • twimaja • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1970×

Ten den jsem měla mít svůj první lov. Byla jsem trochu nervózní, už když mi ještě jako člověku vyprávěli, co takový lov obnáší. Ale teď, po proměně, se cítím víc sebejistě, takže si myslím, že bych to mohla zvládnout. Já to zvládnu, po boku svého... manžela. Stále mi dělalo potíž to slovo vyslovit. Je to takové divné. Já a vdaná paní.
„Připravená?" Překvapeně jsem se otočila a zjistila, že Edward už je nachystaný. Stála jsem na kraji řeky a čekala, až ke mně dojde. „Bello, neboj se. Budu tam s tebou." 
Zavrtěla jsem hlavou. „Já se nebojím." Snažila jsem se vypadat, že se opravdu nebojím, ale bylo to velmi těžké. 
„Můžeme?" Podíval se na mě a já kývla. „Takže, teď přeskočíme tuhle řeku, jasné?" 
Polkla jsem. „Edwarde, já nevím... Není to na začátek moc složité?" 
Najednou se za mnou ozval smích. „Tobě přijde skok přes řeku složitý? Tak to jsem zvědav, co řekneš, až budeš muset ulovit třeba pumu." Emmett. Pořád mě jen pošťuchuje, jako by mu nestačilo, že už jsem silnější než on a můžu ho kdykoliv přeprat. 
Obrátila jsem oči v sloup a sledovala Edwarda, jak skáče přes řeku. Hm, ty boty na jehlách nebyly zrovna dobrý nápad, Alice. Sundala jsem si je a odhodila do mokré trávy kousek ode mě. Zaklonila jsem se stejně jako Edward a přeskočila řeku. Když jsem dopadla, překvapeně jsem se podívala na Emmetta stojícího na protějším břehu. Nebylo to vůbec tak zlé, jak jsem si představovala. Rozhlédla jsem se, hledajíc Edwarda.
„Tady jsem, Bello," ozvalo se z lesa. Rozběhla jsem se za ním. „To bylo docela dobré... na začátečníka." 
Pousmála jsem se. „Díky." Běželi jsme lesem a já si připadala, jako když se vznáším nad zemí. Tak jak jsem to viděla u Volturiových, když „připluli" na louku před půl rokem. Na louku, kde moji nejbližší válčili s novorozenými upíry, kteří mě chtěli zabít. Zavrtěla jsem hlavou, abych odehnala tu myšlenku. 
Jak jsme tak běželi, zdálo se mi, že Edward vůbec není se mnou. Otočila jsem hlavu, a opravdu! Byl ode mě pěkný kus na to, jak je rychlý.

„Kde se loudáš?" Zasmála jsem se. Byla to vážně legrace. Takhle bych před proměnou rozhodně neběhala. Každou chvilku bych zakopla buď o kořen, nebo o něco jiného, co by se mě chystalo skolit na zem. Netušila jsem, že být upír je tak príma. 
Zastavila jsem a počkala, až mě Edward dohoní. „Běhání je docela dobrý."
„Docela..." zamumlal a zachichotal se. V tom se ucítila vůni, která rozhodně nebyla zvířecí, nýbrž lidská. Ale ta vůně mě tolik vábila, že jsem se rozeběhla a šla ho najít. Najít. Cítila jsem se hrozně, ale nebyla jsem schopná přestat. A pak jsem ho uviděla. Tedy, přesněji ji. Seděla tam na paloučku, otočená ke mně zády. Zpomalila jsem do kroku a ona se na mě otočila. A já ji poznala.
„Bello," usmála se a vstala. Angela. Byla jsem jí moc vděčná, že mě neobjala, protože nevím, jak bych vydržela. „Co tady děláš?" 
„Co tady dělám? No, já... my... vlastně my..." koktala jsem, což se mi ještě jako upírovi nestalo, ale věděla jsem, že ani upíři nejsou dokonalí. No, dobře, jsou dokonalí, ale každý ne. 
Edward ke mně přiskočil a pousmál se na Angelu.

„Byli jsme na pikniku, kousek odtud, ale už odcházíme." V Edwardově hlase bylo slyšet loučení, ale Angela ho zřejmě nezaregistrovala. 
„Vážně? My s Mikem, Benem a Jessikou taky jdeme na piknik. Hrozně dlouho jsme se neviděli. Když o tom tak přemýšlím, vlastně naposledy na tvé svatbě." Usmála se. 
Moc ráda bych jí úsměv oplatila, ale něco v její větě mě dost znepokojilo. „Oni jsou tu všichni?" 
„Jasně. Ale hrozně se loudají, takže když tak pět minut počkáš, uvidíš je." 
Podívala jsem se na Edwarda v němé prosbě o pomoc, a on mi vyhověl. 
„Promiň, Angelo, ale máme doma návštěvu. Tak snad někdy jindy." Edward to ze sebe vysypal, jakoby to měl předem připravené. 
„Tak někdy jindy. Ahoj, Bello, Edwarde." Dívala se za námi, jak jsme v klidu odcházeli. Nejraději bych běžela, abych se dostala pryč od toho jejího pachu, ale mohla by nás vidět, jak běžíme rychlostí blesku, a to nemůžu dopustit. 
„Uf," oddychla jsem si, když jsme byli přesvědčeni, že už nás nevidí. „Tolik jsem se bála, že tam budou najednou všichni. Že jim ublížím." 
„Bello," zavrtěl hlavou, chytl mě za ramena a otočil mě čelem k sobě. „Nikdo z mé rodiny neviděl takovou sebekontrolu, jako nám ukazuješ ty ode dne, co ses probudila jako upír. Nikdo z novorozenců se nedokáže takhle ovládat. Jsem si jistý, že bys jim neublížila. Vím to." Políbil mě na čelo a putovali jsme dál. 
Musela jsem konečně Emmettovi dokázat, že dokážu ulovit pumu. Věřila jsem si jako nikdy. Už kvůli tomu, že jsem dokázala odolat Angelině pachu. Přestože ulovit pumu dá hodně práce, celou dobu jsem myslela na mé setkání s Angelou. Viděla jsem sebe, jak jsem ztuhla, a nervózní Angelu, která mě pozorovala a byla zmatená z toho, jak se tvářím. Teď mě čeká něco těžšího, něco, co musím zvládnout... Ulovit pumu.

Musím říct, že se mi tahle moje povídka docela líbí, ale nevím. No, posuďte sami, budu ráda

za každý komentář. Samozřejmě,že nejraději čtu pochvaly, ale nic není dokonalé...

Kromě upírů! :-)

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Můj první lov: