Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Mrtvá naděje - počkej ještě chvíli

26.05.2010 (16:15) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 3791×

Poslouchala melodii, linoucí se domem.

Cítila, že se to blíží. Každý pór jejího těla o tom věděl. Prožívala celou tu dobu neuvěřitelná muka. Seděla v koutě domu a objímala svá štíhlá kolena. Tiskla si je k tělu v naději, že to pomůže, aby se nerozsypala.

Nedokázala být statečná, jako Bella. Chodit za Nessie a tišit její vlastní bolest. Usmívat se na ni, objímat a hladit malé tělíčko, které bylo den ode dne slabší.

Třásla se.

Nebyla ji zima, jen měla neuvěřitelný strach. Neskutečně moc spoléhala na Jacoba. Poprvé v životě v něj doufala. Jenže poslední dny její naděje umírala.

Tento den už to nedokázala. Nemohla se zvednout z rohu pokoje a vejít k Nessie. Předstírat, že se nic neděje. Obdivovala zbytek rodiny, která to nesla statečněji než ona.

Měla chuť vyvraždit celé Forks. Udělala by to, kdyby věděla, že to jejímu andílkovi pomůže. Bez zaváhání, bez mrknutí oka. Jenže i kdyby zabila celé Státy, Nessie by to nepomohlo.

Klavír utichl a dům zahltila neskutečná bezmoc. Jen pípání přístrojů v patře a dětské srdce bijící méně a slaběji. Den po dni. Hodinu po hodině. Nedokázala si představit, že jednou přestane bít úplně. To přeci nešlo. To se nemělo stát. Nesmělo!

Snila o tom, jak Nessie roste a ona to může vidět. Její mrtvé srdce konečně začalo tlouct, když ji tehdy Bella zavolala, aby jí pomohla přesvědčit zbytek rodiny. Zachránit její dítě. Cítila, že má konečně smysl žít, a pak? Narodil se anděl s čokoládovým pohledem, který toho tolik dokázal. Tolika lidem přirostla k srdci. Tolik lidí ji milovalo. Nestíhala nad ní žasnout. Potřebovala ji víc a víc. Nessie se po ní mnohokrát ptala. Několikrát ji volala vyčerpaným hlasem k sobě.

Nedokázala to. Nemohla jí vyhovět.

„Vždyť jí je jen pět let,“ zaslechla tichou výtku Belly a vzlykla. V krku ji pálilo a měla hlad. Jenže na co jíst, když si to nezaslouží? Proč by ona měla moci chodit ven, bavit se a smát, když její největší srdce nemůže a umírá? Umírala s ním. Cítila to. Až přijde ta chvíle, umře s ní. Ne, Nessie nesmí zemřít. Je jí pět let! Proč ona?

Odpověď znala.

Malá Nessie rostla rychleji, než normální děti, jenže i to si vybralo svou daň. Její vnitřní orgány to tempo růstu nestíhaly a pomalu se hroutily. Odumíraly postupně. Krutá a odporná smrt si svůj příchod náležitě vychutnávala.

Co to s nimi osud hrál za hru?

Do jejich životů přivedl princeznu, kterou jim chtěl v zápětí vzít.

Rose se cítila vinná. Vinná za to, co se děje. Určitě to bylo kvůli tomu, jak nenáviděla Bellu. Jenže Rosalie jí záviděla, nebyla to nenávist, jako taková. Možná proto jí teď osud postavil do cesty tuhle zkoušku. Jenže tohle nemůže vyhrát. Ona ne. Ani Bella, ani Edward. Nikdo to nemůže dokázat. Jen Jacob, který se vrhl do lesa, aby našel lék. Aby svému indiánkovi pomohl. Šamanská kouzla a lesní magie indiánů byla poslední šance. Dokáže to. Určitě ano.

„Já vím.“ Edwardův hlas ji bodl do srdce. Miloval svou holčičku. Viděla ho často, jak nad ní stojí, sleduje láskyplně její tvář a hlídá její sny, když spala. Tolik mu byla podobná. Jeho upíří tvář neuvěřitelně zestárla.

Rose se opřela zády o zeď a vryla si nehty do kamenné kůže, když se z patra ozvalo splašené pípání přístrojů.

Ne, ne, ne!

Ještě ne!

Nessie, vydrž to. Počkej ještě chvíli!

Vzlykla a skousla si ret.

„Už to nebolí.“ Nessiin hlas byl jako letní větřík. Sotva se nesl domem.

Nevysiluj se! Prosila tiše Rose, jenže Nessie mluvila dál.

„Maminko, ty se nebojíš viď? Ty a tatínek se nebojíte a já se taky nebudu bát. Není čeho se bát, že ne? Já jsem ráda, že jsem tu byla s vámi. Jen se mi bude stýskat, ale uvidím vás, že jo? Indiáni svoje milované sledují a já jsem podle Jakea malý indiánek.“ Šeptal její dětský hlásek slůvka útěchy.

Rose tiše zasténala. Neměla odvahu tam jít. Byla zbabělá a vyděšená. Přitiskla se víc k rohu pokoje a přála si splynout s ním. Zmizet na věky. Pryč odtud. Od té bolesti. Od zrady osudu. Od té potvory smrti.

Kolem jejích nohou proběhla nejprve vzlykající Esme, potom třesoucí se Alice s Jasperem. Nikdo si jí nevšiml. Nechtěla pozornost. Dnes ne. Nikdy víc. Přála si, aby její Nessie přežila. Dala by pro ni cokoliv v sázku. Klidně by znovu prošla svým životem a místo upířího – by zemřela. Pro Nessie cokoliv.

Vzhlédla a sledovala malý svetřík na opěrce gauče. Pamatovala si, kdy jej Nessie dala. Malý růžový svetřík s kytičkou uprostřed. Vztáhla ruku a smotala si hadřík v dlani. Přitiskla si jej k tváři a vdechovala její vůni.

Ona to zvládne!

Musí to zvládnout. Jacob to stihne!

Prosím! Prosím! Prosím!

Modlila se a svírala v paži kus látky, která by bez Nessie neměla žádný význam. Jen krutý výsměch osudu.

Vstala.

Musela u ní být. Přeci je její teta. Milovaná teta. Nessie u ní ráda spala, milovala, když ji česala vlasy. Potřebuje ji. I ona malou holčičku potřebovala. Nessie pro ni byla jako vlastní dcera, kterou nikdy neměla šanci mít.

Uhladila si sukni a vykročila ke schodišti. Sbírala odvahu vejít do pokoje a nasadit si masku naděje, kterou pomalu ztrácela.

Vyběhla schody a vzala za kliku.

Když otevírala dveře, zvuk přístroje se změnil v jedno jediné, bolestné a odporné sténání.

„Renesmee,“ vzdychla Rose, když viděla zavírající se čokoládový pohled. Nestihla to. Poslední jejich tiché setkání uvidí do konce své existence. Přišla pozdě. Nestihla jí to říct. Být s ní, když odcházela. Jen její nepatrný radostný pohled, že ji ještě jednou viděla a potom nic. Celý svět potemněl. Zhasl a nebe se zatáhlo. Stejně, jako duše i srdce upírů v pokoji.

„Mám to!“ ozvalo se z přízemí a Rose semkla rty.

Pozdě! Pomyslela si.

Emmett ji sevřel v náruči. Cítila, jak se trhá na kusy. Nemohla uvěřit, že malou dívku ztratila. Že ji nedokázala pomoct.

„Odešla před chvílí, Jacobe. Už nemohla čekat,“ zašeptal Emmett a nespouštěl ze spící dívky oči, stejně, jako ostatní, když vešel Jacob do pokoje.

Jeho řev byl pro Rose osvobozující. Křičel za všechny v pokoji. Křičel pro Nessie. Pro malou princeznu, která neměla už sílu čekat.

Rosalie musela pryč. Seběhla schody a zamířila ke klavíru.

„Pro tebe, andílku,“ zašeptala a začala hrát.

Domem se nesla pochmurná melodie klavíru. Prosba za odpuštění. Přání něčeho lepšího pro dívku, již věčně snící svůj sen…

Mé shrnutí

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá naděje - počkej ještě chvíli: