Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Moje posedlost 2/2

28.10.2011 (15:15) • Zira • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1535×

Procházka růžovým sadem? Ani náhodou! 2/2

Schovala jsem se za stromy a čekala. Najednou se na stráni objevil a koukal na auto, které se potápělo. Zavřela jsem oči a po dvou vteřinách je otevřela. Nebyl tam… zatím. Musím odsud vypadnout, než se to stane. Oblékla jsem si oblečení, které jsem měla v tašce a utíkala odtamtud pryč. Běžela jsem asi přes dvě hodiny, jak jsem tak odhadla a stále jsem se nezastavovala. Najednou jsem ale slyšela, jak za mnou někdo běží. Nebyl to ale člověk, byl to upír. Zastavila jsem na jedné mýtině, hodila tašku na jeden strom na okraji a postavila se do obranné pozice.

„Jak se opovažuješ mě pronásledovat?“ zeptala jsem se rozzuřeně, když jsem ho uviděla. Obrátila jsem se a šla od něho pryč.

„Počkej!“ řekl a zastavil mě rukou. Odhodila jsem ho na strom a utrhla mu ruku.

„Jsi pro mě mrtvej,“ řekla jsem, skočila na strom a vzala si tašku.

„To nerad slyším,“ řekl a přidělal si ruku. Osobně tohle to přidělávání rukou a nohou nemám ráda. Je to dost nechutný.

„Mně je zase úplně šumák, že to nerad slyšíš. Víš co, jdi si za tou svojí děvkou a mě z toho vynech,“ poradila jsem mu a šla pryč.

„Potřebuju ti ale něco říct,“ řekl. Dala jsem si na tašku větší popruh a hodila si ji přes rameno.

„Bože, Edwarde, nech mě dejchat! Copak ti to nedochází? Furt mě akorát ničíš. Milovala jsem tě, ale ty jsi mě ignoroval. Když jsem se potom dozvěděla, že jsi mě miloval taky, tak jsem z toho byla celá nadšená a potom jsem dostala další ránu do břicha… Zjistila jsem, že sis ale před měsícem - nebo kdy, našel novou přítelkyni a zamiloval se do ní. Víš co, vlez mi na záda!“ pověděla jsem otráveně, obula si boty na podpatku a šla do lesa. On šel ale stále za mnou.

„Co chceš?“ zeptala jsem se ho, když za mnou takhle šel asi pět minut.

„Nic,“ řekl.

„Sereš mě, Edwarde!“ pověděla jsem a podívala se mu do očí.

„Já vím.“ Usmál se a prohlédl si mě od hlavy až k patě.

„A tohle mělo bejt jako co?“ zeptala jsem se.

„Co co?“ zeptal se.

„Tohleto. To prohlížení od spodu až nahoru. Jsem snad nějaká výstavní věc?“ zeptala jsem se.

„To bych řekl,“ řekl.

„Seš prase,“ přiznala jsem a šla dál. Po půl hodině mě to už ale přestalo bavit.

„Edwarde, co chceš? Odkopla tě snad?“ zeptala jsem se a uviděla ten jeho výraz.

„Bože, já se trefila,“ řekla jsem vesele.

„Ne, netrefila,“ řekl a díval se do země.

„Vidím to na tobě. Ona ti normálně dala kopačky.“ Začala jsem se hlasitě smát a málem jsem to neudejchala.

„Skončila si?“ zeptal se.

„To máš za to, že jsi měl na mě ty narážky,“ pošeptala jsem mu sladce do ucha a poodešla kousek dál.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Prostě jsem ji proměnil v upíra a to byla asi moje chyba,“ řekl.

„Takže tě využila. Je to hroznej pocit, když tě takhle někdo využije, že?“ zeptala jsem se vesele.

„Jo, je… ty seš blbá,“ řekl, když mu došlo, co jsem tím myslela, „já tě nikdy nevyužil,“ lhal. Zvedla jsem se, přehodila si znova tašku přes rameno a šla od něho pryč.

„Promiň, to byl vtip,“ řekl.

„Jestli se ti to zdá vtipný, tak se tomu směj, ale někde daleko ode mě, bych ti doporučovala, jelikož nejsem zrovna v dobré náladě,“ řekla jsem.

„To jsem viděl. Víš, kolik stálo to auto?“ zeptal se.

„Zlomil jsi mi dvakrát srdce, Edwarde, buď rád, že jsem nechala ze srázu spadnout to auto a ne i něco jiného… nebo třeba někoho jiného,“ pověděla jsem, otočila se k němu, podívala se mu rozzuřeně do očí a potom zase šla dál.

„Tady jsi,“ řekl někdo napravo mě.

„Vemte si mě místo ní!“ vykřikl Edward.

„Vezmeme, ale ji si vezmeme taky,“ řekla dívka s blonďatými vlasy dané do copu.

„O čem to mluví, Edwarde?“ zeptala jsem se.

„To jsou Volturiovi,“ řekl Edward.

„Volturiovi?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Mám ráda v hlase strach. Myslím, že mě to duševně i fyzicky nabíjí,“ řekla dívka.

„Ty musíš být Jane,“ řekla jsem. Ucítila jsem náhle prudkou bolest, ale neudělám jí tu radost. Stála jsem klidná a dívala se jí hluboce do očí. Chvilku se smála, ale potom začala ječet jak malé děcko. Co to říkám, ona je jak malé děcko. Když něco není po jejím, tak je vzteklá. Její schopnost na mě začala působit víc a to už byla taková bolest, že jsem se málem dotkla tváří země. Edward mě ale chytil a držel mě v náručí, dokud ta hrozná bolest nepřestala.

„Štveš mě!“ řekla Jane. Klepala jsem se a držela se Edwardova trička, co to jen šlo.

„Půjde to po dobrém, nebo po zlém?“ zeptala se.

„Po dobrém,“ řekl Edward sklesle a šli jsme.

„Pusť mě!“ řekla jsem a on mě pustil. Vzala jsem si tašku přes rameno a šla jsem. Byla to dlouhá cesta, ne že ne, ale bylo mi jedno, kam jdu. Modlila jsem se jen, abychom neměli ten stejný pokoj s Edwardem. V podstatě jsem nechtěla s ním strávit ani jednu pikosekundu o samotě. Ve Volteře jsem se začala cítit každý měsíc lépe a lépe. Nejen, že se moje schopnost rozrostla tak, jak Edward předpovídal, ale navíc jsem si našla nejlepšího přítele na světě… deníček. Píši si každý den deník, deníčku. Tebe si píšu. Mám pro tebe ale nepříjemnou zprávu. Čeká mě dneska totiž ta nejstrašnější věc, která se upírovi může stát. Zavřela jsem deník a hodila ho do krbu, kde hořel oheň. Otevřela jsem dveře a uviděla dva upíry, kteří na mě čekali. Vzali mě za ruce, ale já se jim vyvlékla.

„Já sama!“ vykřikla jsem. Nechali mě na pokoji, ale pobídli mě, abych šla dopředu. Šla jsem tedy a vzpomínala na den, kdy se to stalo.

Před měsícem

Bylo ráno a já ho políbila na tvář. Ležel v mé posteli a hladil moje vlasy. Už to bylo přes tisíc let, co jsme tady a už to bylo přes tisíc let, co jsme byli spolu. Dneska bylo naše výročí, ale jak to tak bývá, krásné věci jednou končí, což se stalo i mně. Když jsem přišla večer a šla za ním do sprchy, nachytala jsem ho s Jane. Roztrhala jsem ji na kusy a zapálila.

„Co to děláš?“ křičel.

„Promiň, jednou mi snad odpustíš,“ řekla jsem.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se překvapeně. Křupla jsem mu vazem a hodila ho k ní.

„Jestli tě nebudu mít já, tak nikdo,“ řekla jsem.

...

Kdybych teď mohla vrátit čas, udělala bych to, to mi věřte, ale bohužel mám jen schopnost, která mi ukáže budoucnost a ta moje budoucnost už se pomalu krátila. Dneska totiž zemřu.

Procházka růžovým sadem? Ani náhodou! 1/2

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Moje posedlost 2/2: