Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Miluji tě, ale...

09.06.2010 (15:30) • Nespoutana • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1539×

„Miluju tě,“ zopakovala Leah a já ji objal pevněji.

„Ty víš, že já tebe taky,“ zašeptal jsem jí do ucha. „Ale se svatbou chvátat nebudeme, ano?“ Podíval jsem se jí do očí.

„Same...,“ začala protestovat, ale já jsem ji přerušil.

„Raději počkáme, než abychom potom byli nešťastní.“

Vzdychla. „Dobře. Až si to teda promyslíš, dej mi vědět,“ řekla trochu ironicky a zvedla se z pohovky, na které jsme seděli.

„Nech toho, Leo, víš moc dobře, co k tobě cítím. Ale nechci to uspěchat,“ řekl jsem pevně.

„To říkáš pokaždý! Jsme spolu už přes čtyři roky, tak se sakra vzpamatuj, Same! Nebo máš někoho jinýho?“ zeptala se naštvaně.

Rostla ve mně zlost. Jak si to mohla myslet?! „Nebuď naivní. Nikoho nemám. Měla bys to vědět ze všech nejlíp. Jsme spolu skoro 24 hodin denně. A nesnaž se ve mně vzbudit pocit viny. Víš, že to myslím dobře.“

„Proč seš tak tvrdohlavej! Skvěle nám to klape, milujeme se a všichni jenom čekaj na to, až se vezmeme!“

„Takže ty to chceš udělat kvůli ostatním?!“ zvedl jsem hlas. Cítil jsem, jak se mi po těle rozlévá divné teplo, které jako by mě pobízelo k většímu vzteku, jako by chtělo, abysme se pohádali co nejvíc. Už teď to byla největší hádka za poslední rok. Byli jsme s Leou neskutečně sladění.

„Co si to o mně myslíš?!“

„Nevím,“ přerušil jsem ji. Věděl jsem, že mě teplo ovládlo, ale nemohl jsem s tím nic dělat.

„Nechme toho,“ řekla po chvíli mlčení smířlivě.

Ten divný pocit mě nabádal, abych jí něco odsekl, ale sebral jsem všechnu svou duševní sílu a mile jsem odpověděl. „Dobře.“

Znovu si ke mně sedla a s úsměvem mě pohladila po tváři. Ale hned jak to udělala, zatvářila se zděšeně. „Ty úplně hoříš! Není ti špatně? Nebolí tě hlava?“

Její starostlivost mi najednou brnkala na nervy. „Jsem v pohodě.“

„Přinesu ti nějakej prášek, běž si lehnout.“

Teplo ve mně vzplálo. „Nikam nejdu, nech mě!“ vyjel jsem na ni.

Nevěřícně na mě hleděla. Nikdy jsem na ni nekřičel. Když mě tohle napadlo, všechno na mě dolehlo. Prudce jsem vstal a téměř jsem vyběhl ze dvěří ven. Nechtěl jsem s nikým mluvit, na nikoho jsem neměl náladu, tak jsem zamířil do lesa. Byl jsem vzteky bez sebe, i když jsem nevěděl z čeho. Cítil jsem se, jako bych měl každou chvíli vyletět z kůže.

Najednou jsem se začal třást. Moje tělo si dělalo co chtělo. Zhluboka jsem se nadechl a třas se zmírnil. Snažil jsem se uklidnit, ale nešlo to moc dobře.

A pak mi v kapse zazvonil telefon. Podíval jsem se na display. Leah. S novým návalem vzteku jsem hovor zvedl a snažil jsem se nevnímat, jak se třesu. Jako kdybych měl zimnici...

„Same, kde seš? Vrať se domů! Okamžitě! Máš horečku, tak bys neměl lítat venku, ale ležet v posteli! Vrať se, slyšíš?!“

Už jsem se nadechoval, že jí odseknu něco opravdu ošklivýho, když se najednou ozvalo jakoby lupnutí a já najednou stál na všech čtyřech. Všude kolem mě se k zemi snášely kousky něčeho, co připomínalo cáry oblečení.

S úlevou jsem zjistil, že vztek je pryč. Chtěl jsem vstát, ale pak jsem si toho všiml. Ze mně je zvíře! Ochromil mě strach a panika. Chtěl jsem zakřičet, ale místo toho se mi z hrdla vydralo vlčí zavytí. Jsem vlk?!

S dalším přidušeným zavytím jsem se rozběhl hlouběji do lesa. Překvapila mě ta rychlost, ale ne dost na to, abych zastavil. Běžel jsem pořád dál a uvnitř jsem se svíjel zoufalstvím a strachem. Co budu dělat? Jsem blázen!

Hlavně klid, když se uklidním, třeba vymyslím, jak se dostat zpátky do svýho těla, pomyslel jsem si, ale slyšel jsem, jak absurdně to zní. Vrátit se do svýho těla. Opravdu vtipné.

Potuloval jsem se po lese a snažil jsem se uklidnit. Ale vždycky, když jsem si vzpomněl, že jsem obrovský vlk, zachvátila mě nová vlna paniky. Nevím, jak dlouho jsem byl v lese, měl jsem toho v hlavě moc. Dny jsem nepočítal.

Jednoho rána jsem ležel na studené zemi a potlačoval jsem strach, když mi něco došlo. Leah. Musí o mě mít strach! Ani jsem jí neodpověděl, když mi volala! Měla o mě starost už tam! Musím se vrátit, kvůli ní.

Tohle poznání mě naprosto probralo. Najednou jsem necítil žádné chvění, žádnou zábranu, abych se vrátil zpátky. Zhluboka jsem se nadechl a... Najednou jsem tam stál. Já, ve své plné kráse. Svoje tělo, svoje myšlení, svoje pocity.

Zaplavila mě vlna úlevy. Ale okamžitě mi došel jeden nedostatek. Nemám žádné oblečení. Ale to se nějak vyřeší. Hned po téhle myšlence mě napadla další. Ne, nenapadla, zaútočila na mě celou svou silou. Hlasitě mi zakručelo v žaludku a já začal počítat dny, kdy jsem byl... mimo.

Osm, devět, deset... Deset dní?! To snad ani nemůže bejt možný, já jsem deset dní nic nejedl! Najednou mě přepadla únava a já měl nutkání sednout si na zem a umřít.

Ne, nemůžu tu zůstat, musím za Leou. Okamžitě jsem vyrazil. Cestou jsem našel něčí tábořiště, kde zrovna nikdo nebyl. Rychle jsem ze stanu vyhrabal kalhoty a oblékl jsem si je. Potom jsem se zase vydal na cestu, co kdyby se ti trampové vrátili.

Z posledních sil jsem doklopýtal ke dveřím domu a zaklepal jsem. Chvíli bylo ticho a když jsem začal zvažovat, že si sednu na schody a vyspím se, se dveře otevřely. Stála tam Leah a vypadala hodně unaveně, jako kdyby probrečela celou noc.

Hned, jak mě spatřila, se rozzářila. „Same!“ vykřikla a vrhla se mi kolem krku. Zavrávoral jsem, jak se na mě pověsila. Okamžitě zareagovala a pustila mě. „Bože, Same, kdes byl? Pojď dovnitř! Sedni si, přinesu ti něco k jídlu...,“ zavelela a já ji bez debat poslechl.

Únavou jsem sotva držel oči otevřené, ale snědl jsem vše, co mi přinesla. Měl jsem pořádný hlad.

„Kde jsi byl?“ zeptala se, když si ke mně sedla. „Měla jsem o tebe hrozný strach. Co se ti stalo? Udělal ti někdo něco?“

„Promiň, Leo, ale tohle ti říct nemůžu...,“ zavrtěl jsem hlavou. Poslala by mě do blázince, kdybych jí to řekl.

Zaraženě se na mě podívala. „Jak – nemůžeš? Co tím myslíš?“

„Promiň, ale opravdu to nejde...“

Zamračila se na mě, ale než stačila něco říct, zvedl jsem se. „Můžu si jít lehnout?“

„Samozřejmě, jdi,“ kývla, ale stále se mračila. Nevšímal jsem si toho a padnul jsem do postele, kde jsem okamžitě usnul.

Když jsem se vzbudil, byla za okny tma. Ztuhle jsem vstal a zamířil jsem do obývacího pokoje, odkud se ozývaly hlasy několika lidí. Znělo to jako Leah a moje matka.

Jakmile jsem vstoupil, přestaly si povídat a upřely na mě oči. Stále unavený jsem si sedl do křesla.

„Kde jsi byl?“ zaútočila okamžitě moje matka.

„Promiň, ale nemůžu ti to říct.“

„Jak to myslíš? Ty si zmizíš na dva týdny a nemůžeš nám říct kam? Čtrnáct dní po tobě pátraly všechny pátrací oddíly z La Push i z Forks a policie a ty nejsi schopný říct, kdes byl?!“ vyjela naštvaně.

„Čtrnáct dní?“ zeptal jsem se zmateně. Matka jen kývka. „Mami, nezlob se, nejde to. Mysli si co chceš, ale ze mně to nevytáhneš.“

„No, co jsem říkala,“ řekla potichu Leah a já si nemohl nevšimnout výčitek v jejím hlase.

Raději jsem se zvedl a šel jsem se do kuchyně najíst. Snědl jsem všechno, na co jsem přišel, a pak jsem si šel lehnout.

Takhle to bylo asi měsíc. Ráno jsem vstal, Leah se se mnou pohádala kvůli tomu, že jsem jí nic nechtěl říct, najedl jsem se, potom jsem se znovu pohádal s Leou a večer jsem šel spát. Občas jsem to nemohl vydržet a musel jsem běžet do lesa, abych nevybouchl doma. Začínal jsem si zvykat, že je ze mně blázen, co se mění v obrovského vlka.

Zrovna jsem se vracel z lesa, když mi zazvonil telefon. Matka. Zvedl jsem to. „Ahoj, mami, co potřebuješ?“

„Co kdybys zašel na návštěvu? Už jsi tu dlouho nebyl. A vem s sebou i Leu. Můžeš přijít třeba v půl třetí. Tak se uvidíme. Ahoj!“ Zavěsila.

Nevěřícně jsem hleděl před sebe. Takhle to dělala vždycky, když se bála, že odmítnu. Prostě mi nedala možnost protestovat. No co, tak zajdu, nic mi to neudělá.

Když jsem vstoupil do domovních dveří, z obýváku se naštvaně ozvala Leah. „Kdes byl?!“

Vzdychl jsem. Tolik mě ubíjelo, že jsem jí to nemohl říct. Opustila by mě. „Projít se do lesa,“ zavolal jsem na ni.

„Už zase?!“ Bylo jí slyšet na hlase, že mi nevěří. Raději jsem odvedl řeč. „Matka nás pozvala na návštěvu, máme přijít v půl třetí.“ Vešel jsem do obýváku a sedl jsem si vedle ní. „Půjdeš taky?“

„Asi jo, jestli budu mít čas.“ Propíchla mě pohledem, zvedla se a odešla z pokoje.

Zavřel jsem oči a opřel jsem se o opěradlo. Tohle se nikdy nemělo stát. Proč já? Proč nemůžu mít normální život?

Poslouchal jsem, jak mi klidně buší srdce a pumpuje mi do žil krev spolu s tím teplem, které jsem nenáviděl. Zničilo mi život. Od té doby, co ve mně vzplanulo, mám horečku. Když jsem si před týdnem měřil teplotu, málem mi vypadly oči z důlků. Měl jsem 41°C. A to až do dneška.

Před půl třetí jsem se zvedl a zavolal jsem na Leu. „Za chvíli tam máme být, pojď!“

„Nikam nejdu!“ zavolala na mě naštvaně.

Vzdychl jsem, ale nechal jsem ji být. Raději jsem vyrazil, abych nepřišel pozdě. Matka by vyváděla. Došel jsem k jejímu domu přesně. Hned jak jsem zaklepal, otevřela.

„Ahoj, Same, jdeš akorát,“ usmála se na mě a vtáhla mě dovnitř. „Kde je Leah?“

„Zůstala doma,“ řekl jsem úsečně. O tomhle jsem se bavit nechtěl.

„Poslední dobou se nějak moc hádáte. Jestlipak víš, kvůli čemu to bude?“ nadhodila kousavě.

„Nech toho, mami. Je to naše věc,“ odsekl jsem. „Proč jsem tady? Co potřebuješ?“

„To musím něco potřebovat, když tě pozvu?“

„Jo, obvykle to tak je.“ Nevšímal jsem si jejího uraženého výrazu.

„Nech toho. Dáš si kafe?“

„Ne, nedám,“ zavrtěl jsem hlavou a zamířil jsem do obýváku.

„Počkej,“ chytla mě za ruku a hned zase ucukla. „Ty máš horečku!“ Hned mi sahala na čelo a já se snažil ucuknout.

„Mami, uklidni se, mě je dobře. Akorát jsi studená, tak se ti to zdá. Opravdu mi neni špatně,“ snažil jsem se to zamluvit.

„No dobře...,“ pokrčila rameny, ale bylo vidět, že mi nevěří.

Sedli jsme si do obýváku, kde ze mně asi půl hodiny tahala novinky v našem vztahu s Leou. Pomalu mi to začalo lézt na nervy, když se ozval domovní zvonek. Kdo by to mohl být? Že by si to Lea rozmyslela a přeci jenom přišla?

„Jé, promiň, já zapomněla, že má přijít Quil Ateara...,“ plácla se do čela matka a rychle šla otevřit.

To snad není možný. Ona jednou někde nechá vlastní hlavu... Vstal jsem, rozhodnutý se rychle vypařit.

„Dobrý den, Quile, jak se máte?“ slyšel jsem matku z předsíně. „Zrovna je tu na návštěvě můj syn, jestli to nevadí,“ vykecala. Tak tomuhle se nevyhnu.

„Dobrý den, samozřejmě že to nevadí, už jsem ho neviděl jak dlouho,“ zasmál se a já jsem zasténal. To bude zase jednou setkání...

„Dobrý den, pane Atearo,“ pozdravil jsem, když jsem vešel do předsíně.

„Ahoj, Same,“ usmál se na mě.

Podal jsem mu ruku. Chytl mě za ni a vteřinu poté na mě vykulil oči. Vytřeštěně na mě zíral a přitom mě stále držel za ruku. Už jsem se začínal bát, že se mu něco stalo, když mě pustil. Ale pořád si mě měřil vyděšeným a trochu překvapeným pohledem.

„Dáte si něco k pití?“ zeptala se matka, která si ničeho neobvyklého nevšimla.

„Ano, dal bych si kávu, jestli můžu poprosit,“ řekl, ale ani na okamžik ze mně nespustil oči. Začínal jsem být nervózní. Co na mě vidí?

„Samozřejmě, běžte si sednout do obýváku. Ty taky, Same,“ dodala, když prokoukla mé zaječí úmysly.

Sedl jsem si vedle pana Ateary v obýváku a netrpělivě jsem čekal na matku. Bylo mi nepříjemné sedět tu jen s ním. Pořád na mě divně koukal.

„Same,“ řekl potichu a já se na něj podíval. „Vím, co se ti stalo.“ Jeho hlas byl tichý, ale naléhavý.

Zamračil jsem se. Už jsem chtěl odporovat, že mi nic není, ale přerušil mě. „Přijď dneska v šest hodin k lesu za pláží. Vysvětlíme ti to.“

„Pane Atearo,“ zavrtěl jsem hlavou, ale než jsem mohl pokračovat, přišla matka. Celou dobu návštěvy jsem přemýšlel, jestli opravdu ví, co se mnou je. Mám tam jít?

Když jsem došel domů, ještě jsem byl stále mimo.

„Ahoj,“ pozdravila Leah usmiřujícím tónem.

„Ahoj,“ kývl jsem na ní nepřítomně.

„Co se stalo?“ zeptala se neklidně.

„Cože? Jo, nic. Všechno je v pořádku,“ snažil jsem se jí namluvit.

„Proč jsi poslední dobou takovej? Já nejsem blbá, jasný? Já to vidim. Něco se mezi nás postavilo a já chci vědět, co to je. Chci, aby ses snažil to překonat. Nemůžu se snažit jenom já. Nechci, aby to skončilo tím, že se na mě vykašleš a utečeš k někomu zasvěcenýmu... Same, já tě prosím...“ Odmlčela se a do očí se jí nahrnuly slzy.

Přistoupil jsem k ní a objal jsem ji. Tolik ji to zraňovalo a já jí to nemohl říct, protože jsem ani nevěděl, co bych jí řekl. Ano, dnes večer půjdu k lesu a nechám si to vysvětlit. Nemůžu Lee tolik ubližovat.

„Leo, já sám nevím, co se se mnou děje, ale... až to zjistím, řeknu ti to. Slibuju, že se to dozvíš co nejdřív. Slibuju,“ řekl jsem pevně.

Ale to jsem ještě netušil, co je to za tajemství...

Shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, ale...: