Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Měli jsme být navždy spolu... Tak proč nám to osud překazil?

10.05.2010 (18:30) • Lela • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2802×

Měli jsme být navždy spolu...Tak proč nám to osud překazil?

P.S.: čtěte perex = )

Je lepší zemřít pro něco než žít pro nic.

(Cornell Woolrich)

Člověk, který není ochoten pro něco zemřít, není hoden toho, aby žil.

(Martin Luther King, Jr.)

...

Neviděla jsem všechny vyjádření lásky a bolesti.

...

„Připravte se,“ zašeptala jsem k ostatním. „Už to začíná.“

Rozbřesk

Upřeně jsem sledovala Ara, Marca a Caia, jak se radí o našem osudu. Oni teď drželi v rukou životy nás všech. Věděli jsme, že nikdy nemůžeme uspět, pokud dojde k bitvě. Nikdy.

Zhluboka jsem se nadechla a stiskla Edwardovu ruku. Stisk mi jemně oplatil.

Aro, Marcus a Caius se na nás otočili a zkoumavě nás sledovali. První promluvil Marcus.

„To co se zde děje, je špatné. Dle mne s vámi skoncujeme.“

„Já jsem proti. Vždyť teď nikomu nic nehrozí, že?“ oponoval Caius a oči všech přítomných se upjali na Ara. To on teď rozhodne nad naším osudem.

Viděla jsem, jak zvažuje všechna pro a proti, jestli se mu vyplatí nás zničit a nebo ne a pak se pomalu nadechl.

„Je mi to líto, drazí, ale svými experimenty jste prostě příliš nebezpeční.“ Těmito slovy nás odsoudil k smrti. Cítila jsem, jak se mi z hrudi dere osamocený vzlyk. Edward mi pevněji sevřel ruku.

Pomalu jsem se mu podívala do očí „Edwarde...“ zašeptala jsem a v půlce slova se mi zlomil hlas.

Edward se na mně povzbudivě usmál a pak slaboulince zašeptal „Setkáme se, neboj.“

Cítila jsem neuvěřitelný kámen v hrudi a v dálce jsem slyšela hlasy ostatních, jak si rozdělují protivníky. Já však nedokázala myslet na nic jiného, než že celá moje rodina zemře kvůli mně. Kvůli mojí hlouposti.

Všechny jsem odsoudila k zániku, i mojí dceru, kterou nikdy neuvidím dospívat.

Zhluboka jsem se nadechla a s myšlenkou Prožila jsem život, jaký jsem si ani nemohla představit. I můj nejlepší sen by byl nic, proti tomu co mám. Jsem se otočila na Edwarda.

„Sbohem, lásko,“ zašeptala jsem a v tu chvíli Aro vykřikl náš ortel.

„Zničte je!“

Viděla jsem jak se na nás vrhli, ale všechno jako by bylo zpomalené. Viděla jsem Edwarda, který se vrhnul na Demetriho a vyhýbal se jeho výpadům.

Viděla jsem Emmetta, jak se vrhá na jiného upíra, stejně jako Rose, Esmé, Carlisle či někdo jiný z početné skupiny vlkodlaků a upírů.

A pak jsem naproti sobě viděla Felixe. Prudce jsem uhnula jeho výpadu a snažila se ho zasáhnout. Byl to hrozný, hladový tanec. Boj na život a na smrt.

Felix se mně snažil zasáhnout a já jeho. Viděla jsem jeho ruce, jak po mě hmatají a já je odrážím.

Najednou Felix vykopnul, zasáhnul mně do břicha a já se řítila k zemi. Při letu jsem se stihla podívat, jak si vedou ostatní.

Viděla jsem Carlisla, jak bojuje s mně neznámým upírem a značně prohrává. Pak Esmé, která už měla dávno urvanou ruku a nohu a jen tak slabě se plahočila po zemi.

Následně mi pohled přejel na Emmetta, ten jen ležel na zemi. On, nejsilnější z nás.

A poté jsem si všimla, že svírá Rosaliinu kadeři. Vše co mu z ní zbylo. Pak jsem viděla jednoho upíra, jak jde k Emmettovi a trhá ho na kusy. Byl to hrozný pohled.

Rychle jsem uhnula hlavou, viděla jsem Edwarda, jak se pere nedaleko mne s Demetrim a zatím mu to docela jde. Nemohl číst myšlenky a tak byl vlastně ošizený o svojí bojovou výhodu. A pak mi pohled sjel na velkého vlka v rohu louky, s mojí dcerkou na zádech.

„Běž, Jaku! Sbohem!“ zakřičela jsem zoufale a viděla jak Jake kývá hlavou a pak se se smutným pohledem otáčí a tryskem utíká do lesa.

A pak už tu zase byl jen Felix. Držel mně za vlasy ve vzduchu. Prudce jsem se otočila a kopla ho do rozkroku. Nevím, co to najednou do mě vjelo, ale věděla jsem, že musím pomstít svoji rodinu.

Okamžitě se zhroutil na zem a já pokračovala v jeho ničení. Utrhla jsem mu jednu ruku.

Bolestně zařval.

Pak druhou, a nakonec jsem celé zbytky hodila do ohně. Pak jsem se rozeběhla proti Arovi, s jasným cílem.

Pomstít svoji rodinu, pomstít smrt Rosali, Emmetta, Esmé a Carlisla. Tihle všichni z řad upírů, už nebojovali na palouku. Necítila jsem nic, jen zuřivou nenávist k Arovi a jeho kumpánům.

Za tohle zaplatí.

Vyskočila jsem vysoko do vzduchu a při letu kopla do toho upíra, co zabil Emmetta.

A pak už jsem stála před Arem, upírem, který mně připravil o mojí rodinu.

Vykopla jsem proti němu a Aro hravě uhnul „Ale no tak, Bello, snaž se!“ zasmál se a já vykopla znovu. Tentokrát jsem ho zasáhla do zad.

Všichni na nás ohromeně zírali, ale nikdo se nevydal Arovi na pomoc. Nikdo nebyl schopen pohybu.

Zasáhla jsem ho znovu, tentokrát do břicha a přišlápla jsem mu hlavu k zemi, kloubíc mu rameno.

„To máš za Esmé.“ Tyhle slova jsem doprovodila rychlým křupnutím ruky.

„To za Carlisla.“ S tím jsem ruku odhodila do ohně.

„To za Emmetta.“ S těmi slovy jsem mu urvala druhou a hodila jí pryč.

„To za Rosali.“ Urvala jsem mu nohu.

„A tohle, za mě a mojí dceru!“ S prudkým a hlasitým výkřikem jsem mu utrhla hlavu a hodila jí pryč.

Všichni vyděšeně koukali, jak jedna upírka zaslepená zlobou dokázala zpacifikovat Ara. Nikdo se ke mně nechtěl přiblížit a já pořád viděla rudě. To oni mi zničili rodinu a za to teď zničím já je!

S výkřikem jsem se vrhla na dalšího upíra.

Začala jsem ho trhat na kousky, ale pak jsem najednou viděla, že Edward svůj boj s Demetrim prohrává. Jak jsem sledovala Edwardovi a Demetriho prudké výpady, upír proti kterému jsem se vrhla začala získávat navrch. Otočila jsem se na něj a nemilosrdně se do něj pustila.

A pak jsem uslyšela hlasitý výkřik.

Byl protkaný láskou a bolestí.

Otočila jsem se na majitele toho výkřiku, ale to jediné co jsem viděla bylo, jak Edwardova hlava letí do ohně, se slovy na rozloučenou zmrzlými na tváři.

Najednou nebylo nic než já a oheň, který mi vzal milovaného Edwarda.

Cítila jsem jak mně ta ztráta zasáhla. On přece nemohl zemřít, on, tolikrát lepší ve všem než já, tak dokonalý! Tak proč já žiju a on ne?

Zhroutila jsem se na zem a cítila zrádné vzlyky, jak se mi derou z hrudi. Sakra, proč mně tenhle malicherný spor musel připravit o vše co mám? O rodinu, o dceru, o manžela?

Proč? Ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem bezradně vzlykala na zemi.

Věděla jsem, že mě každou chvíli Volturiovi zničí a já budu moci za svým Edwardem, ale co když je to tak, jak říkal on a nemáme duši, nemůžeme se dostat do nebe?

Už nikdy nebudeme spolu?

Všechny hlasy se ozývaly jakoby v dálce, daleko ode mně. Slyšela jsem svůj křik, svoje vzlyky, ostatní zvuky naší předem prohrané bitvy, jakoby z dálky jsem viděla smrt všech, co šli s námi do boje.

Viděla jsem zemřít Sama, Quila, Leah a další vlky. Viděla jsem jak se o život pere i Seth, náš malý přítel. Bylo to hrozné, vidět jak on a jeho sestra umírají bok po boku s ostatními.

Viděla jsem, jak se o svůj život pere Tanya, žena, která se snažila svést mého manžela. Taky prohrávala, boj pro ní byl ztracený.

Viděla jsem, jak těsně vedle Tanyi hážou do ohně ostatky Benjamina.

Viděla jsem jak svůj boj prohrála Zafrina a Kate.

Viděla jsem, jak se Garett zlomil, když viděl umírat svojí lásku a dobrovolně padal vstříc smrti z rukou nějakého upíra.

A všechno to byli projevy lásky. Jedni umřeli a ti druzí se za nimi vrhali do hlubin věčného spánku, aby nemuseli žít bez nich.

Pak jakobych se znovu vrátila do svého těla.

Věděla jsem, že pořád vzlykám a čekala jsem na chvíli, kdy mně zničí a já tak budu moct za Edwardem, budu se moct zbavit téhle hrozné tíhy.

Chtěla jsem to mít co nejdříve za sebou.

Věděla jsem, že tím opustím naši dceru, ale té už bych teď stejně nepomohla. Té musel pomoci Jacob.

Tolikrát jsem byla tak blízko smrti, tolikrát jsem prosila, abych ještě neumírala a teď tady ležím a čekám na smrt z rukou Volturiových.

Zhluboka jsem se nadechla a otočila svoje oči na černou masu, která na mně zírala s fascinovaným výrazem. Dívka, která dokázala zničit jejich vládce, která zničila i pár jiných upírů tady teď bezmocně ležela a vzlykala.

Podívala jsem se na ně a v duchu jsem ječela: Tak už si pro mě pojďte! Tak už mně zabijte!

Ale nikdo se nehýbal, nikdo pro mně nešel.

Najednou se proti mně vrhl Demetri. Vtipné, dokonce mně zabije stejný člověk jako mého manžela.

Viděla jsem, jak mně zvedl do výšky a pak mnou praštil o zem.

Nebránila jsem se.

Nechala jsem sebou házet, vláčet a smýkat

Všechno s myšlenkou na mého manžela, všechno s myšlenkou na to, že se zase brzy setkáme.

Podívala jsem se do Demetriho krvelačných očí, které se tak pracně soustředily na svůj úkol.

Odpoutala jsem pohled z jeho temných očí a naposledy pohlédla na louku, kde se toho tolik stalo.

Tady mně našel James, tenkrát jsem málem zemřela poprvé.

Sem se vrátila Victorie, tenkrát jsem měla namále podruhé.

A teď tady opravdu zemřu, ale tentokrát se vším naprosto smířená.

Podívala jsem se na zbytky bojujících na naší straně. Viděla jsem, že se většinou už vzdali. Neměla jsem jim to za zlé, zachraňovali sebe a chtěli získat ještě pár okamžiků po boku svých vyvolených.

Ta část, která dosud bojovala se dobrovolně vrhala vstříct smrti z rukou Volturiových, protože už jim tahle bitva někoho vzala.

Zachytila jsem pohled dvou Rumunů, kteří přišli aby se podíval na zkázu Volturiových a místo toho viděli naší zkázu.

Pak jsem pohled upřela do lesa, na místo, kde zmizela moje dcera. Můj poklad i s mým nejlepším přítelem a pokud se všechno vyřeší, tak snad jednou i manželem mé dcery.

Zhluboka jsem se nadechla „Sbohem.“

Splynulo mi ze rtů a pak jsem cítila, jak Demetri utrhl jednu mojí končetinu a v ten samý okamžik jsem věděla, že tohle je doopravdy můj konec.

Moje smrt.

***

„Ne! Nechte ji naživu!“ zazněl výkřik jedné z postav zahalených v černé ztemnělou mítinou, která dnes už viděla umírat spousty bytostí.

„Nahradí v naší hierarchii Ara, ještě se nám hodí!“ dořekla ona postava a jiná, stojící sotva pár metrů od něj zastavila svoji činnost.

„Jak si přejete, pane.“

Doufám, že se Vám povídka alespoň trochu líbila a že přestože ve chíli kdy Bella ničí Ara je to trochu nadsázka, zanecháte alespoň nějaký komentář.

Shrnutí

Autor: Lela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Měli jsme být navždy spolu... Tak proč nám to osud překazil?: