Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Malá šťouchalka

Edward a Bella

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Malá šťouchalkaMoje první jednorázovka. Je to celé z pohledu Renesmé, vlastně souběžně s jednou částí Rozbřesku. Víc neprozradím, to už si musíte přečíst...

01.09.2010 (19:00) • Squirl45 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3658×

Ležela jsem. Kolem mě byla tma. Neproniknutelná, to ano, ale přátelská. Plavala jsem v ní. Vznášela jsem se ve tmě, která mě obklopovala. Kolem sebe jsem cítila uzavřený prostor. Omezený něčím jako stěny. Ale nebála jsem se. Líbilo se mi tu. Najednou jsem cítila náhlou potřebu se protáhnout. Udělala jsem to. Natáhla jsem od sebe všechny končetiny, ve snaze dosáhnout co nejdál. Mé prsty se skoro dotýkaly té podivné stěny. Ale v tom se ta podivná tma otřásla. Svíjela se v křeči, v bolestivé křeči. A já jsem pochopila, že to už nemůžu dělat. Musím být na svoji tmu opatrná. Je to můj jediný domov. Křehký domov.

Čas ubíhal, ale já o tom neměla ani ponětí. Nevěděla jsem, jak dlouho tady jsem, ale být tu mi nevadilo. Na křehkost mého okolí jsem si už zvykla, neprotahovala jsem se. Snažila jsem se dělat co nejméně pohybů. Ale ani tak jsem s tím neměla problém. Až do teď. Před chvílí, i když to nedokážu přesně určit, mě začaly stravovat plameny. Měla jsem krk jako v ohni, i když na pohled jsem nehořela. Proti své vůli jsem trochu pohnula nohou. A výsledek se dostavil okamžitě. Mé okolí se zase začalo zmítat v křeči. Slyšela jsem ošklivé křupnutí. Omlouvám se, pomyslela jsem si. Ale teď se nemůžu soustředit na nic jiného než na žízeň. Pomalu mě stravovala.

Nějaký čas jsem to vydržela, ale bylo to čím dál horší. Křeče byly čím dál častější, i když hodně slabé. Cítila jsem, že moje okolí umírá. Že už nemá sílu, i křeče už pro něj byly strašně vyčerpávající. A s mým okolím jsem pomalu umírala i já. Nemohla jsem bez své schránky existovat, ještě ne. Cítila jsem, že ten čas – čas, kdy svou křehkou schránku budu moct opustit – přijde už brzy. Ale ještě ne. A já nevydržím. Věděla jsem, že moje okolí na mně lpí stejně jako já na něm. Cítila jsem to. Nemohli jsme být jeden bez druhého. V tom případě zemřeme spolu.

Trpěla jsem dlouho. Moc dlouho na to, abych dokázala myslet. Ale pak přišlo vysvobození. Když už jsem byla na pokraji sil, když už mě oheň celou pohltil, pocítila jsem chlad. Chlad sladké tekutiny, která do mě proudila. Zaháněla oheň, střežila ho ve snesitelných místech, kde nemohl ubližovat. Křeče mého okolí přestaly. Všechno bylo v pořádku.

Od doby, co se objevila ta zázračná oheň střežící tekutina, se mé okolí zdálo být klidné. Zato já jsem měla problémy. Byla jsem čím dál větší, takže už jenom mírné otočení hlavy byl problém. Obrovský problém. Párkrát jsem neopatrným pohybem vyvolala křeče, které byly opravdu strašné. Zaslechla jsem několik křupnutí, při kterých se ve mně všechno svíralo. Bála jsem se o to, v čem jsem byla. O svou přívětivou tmu, která mě chránila. Nechtěla jsem jí ubližovat, ale byla jsem čím dál ztuhlejší a jinak to prostě nešlo. Občas jsem kolem sebe slýchávala hlasy. Nerozuměla jsem, co říkají, ale většinou mluvily uklidňujícím tónem. A občas se zdálo, že promlouvají na mě. Z radosti jsem se zavrtěla, nemyslíce na následky. Ty se ovšem dostavily brzo. Všechno kolem mě se otřásalo, já těžce dopadala a tím to bylo ještě horší. Bylo slyšet křupnutí lámaných kostí, zatím nehorší. Bolestný sykot. Chlácholivý hlas. A křik. Křik bolestí. Byla jsem vyděšená. To jsem ale nevěděla, že to nejhorší má teprve přijít.

V klidu jsem ležela a cítila drobné pohyby. Na tom nebylo nic zvláštního. Cítila jsem v sobě čerstvou tekutinu, která dokázala tak úspěšně bojovat s ohněm uvnitř mě. Všechno kolem mě se zhouplo. Znala jsem ten pohyb. Opakoval se často, ale teď to mělo být jiné. Až do poslední chvilky jsem netušila, že to všechno spěje ke katastrofě. Když se svět kolem mě nahnul do nepřirozeného úhlu, nepřišlo mi na tom nic divného. Dělo se to pořád. Ale teď ne. Náhle jsem ucítila ostrou bolest. Slyšela jsem praskání kostí. Všechno se se mnou náhle zatočilo a pak mě pohltila prázdnota.

„Co se děje, Edwarde?“

Došel mi kyslík. Zoufale jsem lapala po dechu, ale vzduch kolem mě jako by se vypařil. Všechno černalo.

„On se dusí!“

Mluvil ten záhadný hlas o mně? Chtěl mě snad zachránit? Doufala jsem v to.

„Musela se odloučit placenta!“

Dýchalo se mi čím dál hůř.

„Vyndejte ho ven! Nemůže dýchat! Udělejte to hned!“

Nějaký ženský hlas zoufale křičel, vypadalo to, že je na tom stejně jako já. Lapala zoufale po vzduchu, svíjela se.

„Morfin – ,“ zavrčel nějaký hlas.

„Ne! Hned!"

Slova se udusila a majitelka toho hlasu zase jenom zoufale lapala po vzduchu.

„Počkej, až morfin začne účinkovat!“ zakřičel znovu mužský hlas.

„Není čas. On umírá!“ syčel další hlas. Cinkal jako zvonečky.

V tom se ozvalo vrčení. Žíznivé vrčení.

„Ne, Rose!“ Mužský hlas už zněl opravdu zoufale.

Venku. Všechno se to odehrávalo venku. Až teď jsem si to plně uvědomila. Můj svět byl jenom náhražka, jenom provizorium. Kyslíku bylo čím dál míň… Ozývaly se zvuky boje. Vrčení. Údery. Něco tvrdého narazilo do dřeva.

„Alice, dostaň ji odsud! Vezmi ji za Jasperem a udržte ji tam! Jacobe, potřebuju tě.“

Všechno se se mnou nořilo do temnoty. Všechny hlasy splývaly v neustálý šum, občas šlo slyšet hlasitější výkřik nebo zavrčení. Věděla jsem, že umřu. Že nikdy nepoznám svět za touhle bariérou, i když po tom tolik toužím. A najednou se nade mnou začalo rozlévat světlo. Bylo oslnivé, jiskřivé, nádherné. Byla jsem oslepená tou dokonalou září. Byla jsem užaslá, ale taky vyděšená. Kde je bezpečí té tmy, co mě vždycky obklopovala? Jak přežiju?

Držel mě ten muž, který předtím mluvil. Na tváři měl zvláštní výraz.

„Renesmé“

Pohlédl na hnědovlasou ženu, ležící na zakrváceném stole. Její ruce se slabě zvedaly.

„Nech mě… dej mi ji.“

Poznala jsem ji. To ona mě celou tu dobu střežila, to jí jsem nechtěně způsobovala utrpení a ona teď kvůli mně umírá.

Vzala mě do náruče.

„Renes… mé. Tak… krásná.“

Moje matka…

 

 A nakonec se moc omlouvám za případné chyby, které tam stoprocentně byly. Za prvé v časové ose příběhu, za druhé z fyzického pohledu (já tomu totiž opravdu nerozumím). Jinak pokud se rozhodnete komentovat, budu moc ráda.

 

Autor: Squirl45 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Malá šťouchalka:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře