Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Malá mořská víla

14.05.2011 (15:00) • Kika57 • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 3652×

Je zvláštní, jak se život dokáže obrátit naruby. Když jsem byla malá, tak maminka odešla od táty a se mnou se odstěhovala do Phoenixu. Táta zůstal ve Forks a já za ním jezdila pokaždé na letní prázdniny, ale i to se za čas změnilo. Přestala jsem k němu jezdit. A dnes? Jelikož se maminka znovu vdala, rozhodla jsem se, že se přestěhuji k tátovi. Phila, mého otčíma, mám ráda, ale jelikož hraje baseball v nižší lize, často se stěhuje. Mamka to nikdy nepřiznala, ale byla nešťastná. Dohodla jsem se s ní, že za ní budu jezdit o letních prázdninách. Takže žiju ve Forks, městečku mnou dříve nenáviděném, ale za čas jsem si zvykla. Teď bych ho za nic nevyměnila. Musím přiznat, že mi občas chybí sluníčko, ale ten vzduch…

Po půl roce, co jsem bydlela u Charlieho, se mamka přestěhovala do Jacksonvillu.

24.07.

Už skoro tři týdny jsem na prázdninách u mamky. Když jsme bydlely ještě spolu, tak nikdy nebyla taková jako teď. Hned první den jsem musela na nakupovací maraton. Jelikož bydlím ve městě, kde pořád prší, musím si dokoupit věci na slunečné počasí. Utratila skoro všechno, co jsem měla! Mamka mě donutila koupit si jedny tmavě modré plavky, které si dnes musím vzít na sebe.

I když nesvítí sluníčko, pořád je teplo. Proto se mamka s Philem dohodli, samozřejmě beze mě, že půjdeme na pláž. Povinně jsem si vzala nové modré plavky a přes to světlou růžovou sukni s kytičkami délky po kolena a šedý svetřík odhalující rameno. Když jsem byla připravená a sbalená, tak jsme vyrazili. Pláž nebyla daleko od domu, proto jsme se prošli. Je to tu tak krásné! Úplně jiné než ve Forks.

Když jsme dorazili na pláž, nebylo na ní tolik lidí. A ani se nedivím. Vždyť nesvítí sluníčko!

„Holky! Támhle je! Koukejte, jak je sexy… A ty plavky! Bože já snad omdlím!“

Slyšela jsem dívčí hlas z dálky, ale přesto zřetelně. Otočila jsem se, abych zjistila, kdo mluví. Kousek od nás ležela krásná blondýnka. Měla ne sobě něco, čemu se opravdu plavky říkat nedalo. Kolem ní ležely ještě dvě holky - zrzka a hnědovláska. V těchto chvílích mé sebevědomí pokaždé klesne na bod mrazu. Jak někdo může být tak dokonalý a já tak obyčejná? Nejraději bych se otočila a utekla s kapucí na hlavě, jenže to bych nemohla mít po boku mamku a Phila.

Rozložení deky jsem si vzala na starost, protože jsem nechtěla být blízko krásek. Mamka vybalila ručníky a Phil jen koukal a dával rady, aby bylo vše v nejlepším pořádku. Typický chlap! Raději komanduje, než by pomohl.

Jen co mamka vybalila ručníky, tak všichni museli povinně do moře. Jenom jsem si namočila špičky prstů u nohou a rozhodla se, že to velmi rychle otočím. Voda je krásně teplá, ale chtěla jsem jim dopřát soukromí, jenže mi někdo podrazil nohy. Čekala jsem tvrdý dopad, ale někdo měl připravenou ruku. Byla jsem tak zamyšlená nad tím, jak se vytratit, že jsem si nevšimla otčíma za mnou. Nese mě do hloubky a mamka se tomu pouze smála! U ní jsem čekala zastání a teď to vypadá, že se spolu domluvili!

„Teď!“

Najednou jsem se ocitla pod vodou. Snažila jsem se dostat nahoru, ale moc dobře mi to nešlo. Až po nějaké chvíli jsem se ocitla nahoře, ale měla jsem pocit, že pořád klesám. Házela jsem rukama kolem sebe a kopala nohama, ale opouštěly mě síly. Slaná voda mě v očích pálila. Kolem sebe jsem viděla pouze rozmazané šmouhy. To mi nikdo nepomůže? To mě tu nechají umřít bezmocnou a slepou? Kde je moje maminka? A Phil? Ten, který to všechno zavinil, se bude koukat, jak umírám?

Z ničeho nic jsem ucítila, že mě něco pevně chytilo kolem pasu. Zpanikařila jsem. Vždyť já nechci umřít! Já se stáhnout nenechám! Budu bojovat, dokud budu mít nějaké síly.

„Pokus se uklidnit, prosím. Snažím se ti pomoct.“

Po zaznění toho krásného hlasu jsem se snažila uklidnit. Jediná motivace byla ta úžasná melodie. Úžasně sladěné tóny hlasu šeptající mi do ucha… Komu ten hlas patří?

Jeho tělo se natisklo na mé a objala mě i druhá ruka. Ucítila jsem jeho dech na svém uchu a já se jako na povel zachvěla.

„Neboj se. Jen si tě otočím… Věř mi, prosím, a zůstaň klidná.“

Jedna jeho ruka zmizela z těla úplně a ta druhá se pomalu posouvala k horní části těla. Když měl pocit, že už se mu nevysmeknu, tak začal plavat na souš. Jeho ruka mě držela pevně a přitom opatrně. I když jsem před chvílí téměř umřela, teď jsem se cítila jako v pohádce. Jak se asi jmenuje můj zachránce, můj princ?

Opět jsem ucítila, že mě objaly obě jeho paže, ale to netrvalo dlouho, protože si mě přesunul do své náruče. Lehce si mě přitiskl k sobě a šeptal mi slova útěchy. Šeptal, že všechno bude jenom dobré, a já mu hltala každé slovo.

Opatrně mě položil na písek. Nejraději bych začala křičet a brečet, jen abych se vrátila tam, kam patřím – do jeho náruče.

„Bello! Bello, zlatíčko! Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?! Je mi to tak líto…“

Jediné, co jsem po těchto slovech slyšela, byl maminčin pláč. Chtěla jsem jí odpovědět, ale místo toho jsem se začala dusit vodou v plicích. Okamžitě mě někdo převrátil na bok a já poznala jeho ruce. Zůstal tu. Zůstal tu se mnou. Někde v hloubi duše jsem věděla, že by mě tu nenechal! Když jsem měla pocit, že jsem snad vykašlala litr vody, převrátil mě zpátky na záda, ale podepřel mi hlavu.

„Nelekni se. Poliju ti pitnou vodou oči… Musí tě to hodně pálit.“

Hned na to mi začala stékat voda po očích a já si je promnula. Taková úleva! Oči už mě tolik nepálily a já sbírala odvahu na jejich otevření. Ale jednou bych je stejně musela otevřít…

Bůh! Jinak se vyjádřit nejde. Koukala jsem do jeho zlatých očí a nemohla se od nich odtrhnout. Lehce se na mě usmál a pohladil po tváři.

„Jsi v pořádku, Ariel?“

Ariel! Okamžitě jsem si vzpomněla na malou mořskou vílu, moji nejoblíbenější pohádku. Oplatila jsem mu úsměv, ale hned na to jsem ucítila, jak se mi hrne červeň do tváří. Sklopila jsem rychle oči a doufala, že si toho nevšimnul.

„Jsem v pořádku. Děkuju za záchranu.“

„Nemáš za co. Není ti zima?“

„Ne,“ pípla jsem. Věděla jsem, že brzy nastane chvíle, kdy se zvedne a odejde, přesto jsem doufala v zázrak.

Rozhlédla jsem se kolem, ale rodiče jsem neviděla. Kam zmizeli? Neslyšela jsem, že by někam odcházeli…

„Za chvíli se vrátí. Tvoje mamka byla rozrušená, tak ji tvůj táta vzal na procházku.“

Vděčně jsem se na něj podívala, ale jeho obličej byl blíž než před chvílí.

„Jsi krásná, Bello,“ zašeptal.

Lehce otřel rty o ty mé, ale hned se odtáhl. Dával mi možnost rozhodnout se. Překonala jsem tu krátkou vzdálenost, kterou mezi námi vytvořil. Jediný problém byl, že mi velice rychle došel kyslík a musela jsem se odtáhnout.

Toto je ten nejromantičtější polibek na světě… Můj první a dokonalý polibek…

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Malá mořská víla: