Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Má vůle, mé rozhodnutí

08.06.2010 (19:15) • Lucyl • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2327×

Po chvilce rozhodování konečně odemkla dveře. Už jí připadalo trapné stát na chodbě a zírat na kliku. Bylo odemčeno, takže on je doma. Ještě než vstoupila do domu, zhluboka se nadechla a nasadila úsměv. Najednou si rychle začala uvědomovat, že se mu nedokáže podívat do očí po tom všem. Její srdce si nedokázalo vybrat. Pořád nevěděla, který pro ni znamená víc. Je opravdu ochotná kvůli tomu druhého obětovat svou lásku?

Zamilovala jsem se,
nehledala jsem to.
Co je to?
Já nevím.
Ty víš, že jsem udělala jen dobře
z mé strany.
Řekni mi, jak zastavit
tyto pocity.

Na chodbě nikdo nebyl. V domě bylo ticho. Kde je, pomyslela si. Když udělala jeden krok směrem vpřed, v kuchyni ho viděla. Seděl u stolu, v rukou noviny a nohy nahoře na stole. Vypadal tak naprosto bezstarostně, jako kdyby se nic nedělo.

„Ahoj,“ pozdravila s mírnou nadějí v hlase a okamžitě sklopila zrak k zemi. Potřebovala si najít nějakou činnost, která jí okamžitě rozptýlí, protože cítili své srdce až v krku, jak jí splašeně buší.

„Ahoj,“ ozvalo se z kuchyně. Nedokázala poznat v jeho hlase nic. Naprosto nic. Zavřela za sebou dveře, přešla rychlým krokem do pokoje, jen aby na něj neviděla. V pokoji si odložila věci ze školy a nervózně pochodovala po pokoji. Chůze dokola jí uklidňovala, uklidňovala i její srdce, což teď potřebovala. Pohledem zkontrolovala svou květinku, jestli pěkně roste, podívala se na postel, jestli je ustlaná, stůl jestli je uklizený, vše bylo v pořádku. Nemusela vůbec nic uklízet a přitom by to teď tak potřebovala. Chtěla myšlenky odvést jinam, přemýšlet nad maličkostmi, chtěla mít v hlavě prázdno. Jenže, ať se snažila sebevíc, myšlenka na něj si vždycky našla někde skulinku. Mělo ho plnou hlavu a nedokázala ho odehnat. Na chvíli si sedla na postel a zadívala se na fotku, která stála na poličce naproti ní. Byla to fotka skupinky šesti lidí. Smečky. Pohled jí utkvěl dole na fotce. Na něm.

Nechci se zamilovat,
chci jen trochu zábavy.

Okamžitě se z postele zvedla a přešla k zrcadlu. Chvíli se pozorovala, ale pohled na samu sebe se jí ani trochu nelíbil. Ne proto, že by si nepřipadala hezká, ale protože cítila vinu vůči sobě. Nedokázala se podívat do očí jemu a teď pomalu ani sobě. Sklopila hlavu a povzdechla si. Chtěla si do ruky vzít hřeben, ale její pohled zabloudil k prstenu, který tam na polici vedle zrcadla taky ležel. Dostala ho od něj, na důkaz lásky. On si o tomhle mohl pomyslet cokoliv. Že ho neměla na sobě. Ona sama by si o tomhle nemyslela nic pozitivního. Položila hřeben a pohledem pořád zůstávala na prstenu. Najednou si uvědomila, jak je v celém bytě ticho. Nikdo nic neříkal, nic se nedělo, nic se ani nepohnulo. Chvíli se na prsten dívala. Slyšela, jak v kuchyni zašustila stránka. Mám si ho vzít na sebe? Takové menší znamení, že to s ním pořád myslím vážně. Všimne si toho vůbec? Bez váhání si ho navlékla na levý prsteníček. Její ruka vypadala hned lépe. Usmála se nad tím a rázem dostala odvahu. Prsten zahnal veškeré zlé myšlenky.  Vyšla z pokoje a zamířila za ním do kuchyně.

Zamilovala jsem se šíleně hluboce,
překvapila jsem sama sebe.
To, co se začalo,
je láska.

Šla rychle, aby si to náhodou nerozmyslela a její vlastní zbabělost jí neporazila. Když vešla do kuchyně a znovu ho viděla, trochu zpomalila, ale ne natolik, aby to on postřehl. Dostala strach. Šla do lednice pro pití, měla moc sucho v puse. Když si nalévala pití, koutkem oka postřehla, že on skládá noviny na stůl a zaměřuje se na ní. Rychle se na něj podívala, ale nevystihla okamžik. Díval se na ni také. Když se střetla s jeho pohledem, sevřel se jí žaludek. Odrhla se od něj pohledem, vzala sklenku a šla si sednout taky ke stolu. Sedla si raději na druhou stranu stolu, než vedle něho. Nechtěla být u něj tak blízko, pro jistotu. Co když on jí u sebe nechtěl taky? Pohledem se mu stále vyhýbala. Její vina vůči němu byla tak obrovská, že se sama za sebe styděla, že tam sedí. Prsten jí odvahu už nedodával. Byl to hloupý nápad, vyčítala si v duchu.

Zvedla k němu zrak. On jen nepatrně povytáhl obočí a nic neříkal.

„Jak se máš?“ zeptala se, aby nějak načala konverzaci. Pozorovala ho, zkoušela v každém jeho pohybu, v každém gestu vyčíst, jakou má náladu. Atmosféra by se dala krájet. Ona byla jak na ostří nože a on byl k ní odtažitý. Vůbec se mu nedivila.

„No, to ještě pořád nevím. Co cesta?“ zeptal se. Jeho tón v hlase se jí vůbec nelíbil. A jeho odpověď se jí taky nelíbila a znepokojila jí ještě víc. Věděla, na co naráží, nedivila se mu, že to chce už vědět, ale ona o tom mluvit nechtěla. Nedokázala o tom mluvit. Pořád nevěděla, co má v srdci a byla si nejistá.  Začala si hrát se sklenkou v ruce.

„Ale jo, v pohodě.“ A sklopila k ní zrak. Chvíli bylo ticho, neměli si co říct. Tohle jí trochu mrzelo, že zrovna oni dva si nemají co říct. Věřila, že i když by se rozhodla pro toho druhého, oni dva by zůstali kamarádi a vždycky by si měli co říct. Možná se spletla.

„Jsi v pořádku?“ Najednou se zeptal. V hlase slyšela trochu něhy, ale to se jí asi zdálo.

Právě teď si to nemůžu představit,
stát tady
bez tebe.
Myslet na to, že jsem zkoušela ignorovat,
co jsem cítila,
co jsem věděla,
nikdy bych nemohla
zastavit tyto pocity.

Zvedla k němu zrak a když se podívala do těch jeho tmavě hnědých očí, ve kterých se leskla jen a jen láska k ní, okamžitě se podívala zase do stolu a párkrát rychle zamrkala, aby odehnala slzy.

„Jo jo,“ usmála se na něj. Pomalu k ní natáhl ruku.

„Opravdu?“  Opravdu? Opravdu? Jeho hlas se jí rozléhal v uších a v celé hlavě. Je to snad poprvé, co mu lže do očí. Když viděla před sebou jeho nataženou ruku, pustila sklenici a pomalu mu vložila svou ruku do jeho dlaně. On jí opatrně stisknul a palcem jí pohladil po hřbetu ruky. Když to udělal, oči se jí okamžitě zalily slzami a jedna se skutálela po tváři. Podívala se na něj a smutně se usmála. Zůstali nehybně sedět a dívali se na sebe. Ani jeden se neodvážil pohnout. Ani jeden nevěděl, jak by ten druhý zareagoval, kdyby k němu přišel a sevřel ho v náručí. Oba to toužili udělat, táhlo je to k sobě, ale neměli odvahu. Proto jen mlčky seděli a dívali se na sebe. Proč ke mně nejde, když ho teď potřebuju? Proč tam jen tak sedí a dívá se na mě? Proč něco neudělá? Bylo jí z toho ještě víc do breku, ale nechtěla, ať jí on tak vidí. Stáhla ruku zpátky a setřela si slzu. Nebude před ním brečet. Měla plný nos a potřebovala se vysmrkat. Vstala tedy a v obýváku si vzala kapesník. Už se nechtěla vrátit do kuchyně za ním. Nechtělo ho ani vidět. Kdyby se na něj musela déle dívat, asi by jí nestačil jeden balíček kapesníků. Když se otočila a chtěla si dojít pro své pití, okamžitě se zarazila. Nestihla ani zvednout nohu, aby udělala krok. Stál ve dveřích a opíral se o rám. Díval se na ni starostlivým pohledem. Ale nebyl to ten jeho typický starostlivý pohled, kterým se na ni vždycky díval, když měl o ní strach. Bylo v něm něco jiného i. Očekávání, možná lhostejnost. Stál tam před ní a ani se nepohnul, jen jeho oči jí propalovaly.  Viděla ho, jak má překřížené ruce na prsou, jak pravidelně klidně oddechuje, jak má svraštěné obočí, velká vráska na čele, úsměv zmizel, ten který tolik milovala … Nezbylo nic.

Slz bylo mnoho, nedokázala je už udržet. Nebrečela ale, jen je nechávala stékat po tváři, pohledem mu už neuhýbala. On stál a díval se. Neměl v plánu něco udělat, měl dost už toho čekání. Už ho nebavilo, být pořád jen ten druhý, nebavilo ho vždycky dělat ten první krok. Teď musí ona sama a moc dobře to věděla. Musí se rozhodnout. Už toho bylo dost! Po chvíli sklopil zrak a ona se odvážila udělat krok k němu.

„Jacobe…“ řekla potichu a došla k němu. Položila mu ruku na jeho zkřížené. Vůbec se nepohnul, ani se na ní nepodíval. Místo toho sklopil zrak a zhluboka se nadechnul.

„Podívej se na mě, prosím,“ dožadovala se, ale on nic. Pohledem zůstával na koberci.

„Jacobe…“ Pohladila ho po ruce a oči se jí znovu zalily slzami. Když pořád odmítal zvednout hlavu a podívat se na ní, vztáhla k němu druhou ruku. Opatrně se dotkla jeho tváře, jen polštářky prstů zlehka, jako by se dotýkala nejcennější věci na světě. Chytla mu bradu a zlehka mu zvedla hlavu. Vůbec neodporoval, nechal se. Když se jejich oči znovu střetly, ona pokračovala.

„Myslíš si, že ty slzy jsou pro někoho jiného?“ usmála se. Byl jak zmrazený. Udělala krok k němu a pohladila ho po tváři.

„Vždyť ty jsi ten, kdo byl vždycky semnou. Ty jsi mi vždycky se vším pomáhal. Ty jsi stál po mém boku, ne on.“ Trochu se otřásl, když mluvila o Edwardovi. Otřásla se i ona, protože věděla, že mluvit o Edwardovi v takové souvislosti před ním, mu nedělá dobře. Nechtěla ho rozrušovat.

„Já… Omlouvá se. Ale Ty jsi byl vždycky ten, kdo mi pomáhal se rozhodnout, Ty jsi čekal, až si přiznám, že tebe miluju. Ty jsi na mě čekal. To do tebe jsem zamilovaná.“

Děkuji, že jsi mě nenechal jít,
když jsem říkala „ nech mě jít“.
Děkuji za načasování.
Děkuji tvému objevu.
Děkuji, že jsi mi nevěřil,
když jsem říkala -


Nechci se zamilovat,
Chci jen trochu zábavy,
Než přijdeš a zrychlíš mě.

Nevěděla, co má dál říkat už. Měla v hlavě prázdno a jen obraz jeho, jak stojí před ní. Spustil ruce podél těla a zadíval se na ní už svým ustaraným pohledem. To byl on, její milovaný. Jeho ruka si našla tu její a znovu ji sevřel v dlani. Druhou rukou jí setřel slzy z tváří, ale jakmile to udělal, byly tam další. A zas. A znova. Cítil, jak se chvěje. Konečně se pohnul z místa, přiblížil se k ní. Ale pořád nic neříkal, byl ticho. Jako němý… Zavřela oči na chvíli, aby se uklidnila. Zhluboka se nadechla, ale chtělo se jí znovu brečet. Otevřela oči, podívala se mu do tváře. Díval se někam za ní, nad něčím uvažoval.

„Mám jednu otázku,“ řekl chladně. Ledově jí to pohladilo na srdci,

„Ano?“ řekla roztřeseně. Bála se té otázky, že mu nedokáže odpovědět, že mu bude muset lhát. Znovu.

„Kdy jsi na to přišla?“ A znovu se do ní zaryl pohledem. Ruku jí nepouštěl, držel jí pevně, ať nemůže nikam utéct. Bál se, pořád se bál… Že jí ztratí…

A teď jsem se zamilovala, tak zamilovala.
Zamilovala jsem se šíleně hluboce,
překvapila jsem sama sebe.
To, co se začalo,
je láska.
A já jsem se zamilovala, tak zamilovala.
Zamilovala jsem se.

Usmála se na něj. V očích měla něhu, lásku.

„Teď.“ Přitiskla se na něj jemně. Objala ho kolem pasu a hlavu si položila na jeho hruď. Zavřela oči. „Zrovna teď, když jsem viděla, co jsi semnou udělal. To by nedokázal nikdo jiný.“ Cítila jeho paže, jak se jí obmotávají kolem těla. Pohladil jí po vlasech a políbil jí tam. Oběma se na tváři objevil úsměv.

Věděla, že tohle už nikdy nezastaví. Vždycky bude jeho…

Nehledala jsem to,
Ale teď jsem zamilovala,
Zamilovala jsem se.

Autor: Lucyl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Má vůle, mé rozhodnutí: