Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Lost werewolf - 1. část

11.06.2014 (15:00) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1601×

Sedím na kraji útesu a posmutněle sleduji zapadající slunce nad mořem. Vítr mi mírně cuchá vlasy a ochlazuje mou horkou pokožku. Nad hladinou oceánu se prohání několik racků.

Povzdechnu si a pohlédnu na hodinky. Už se budu muset vrátit do rezervace, pomyslím si a znovu se zadívám na zlatavý kotouč sklánějící se nad vodou. Tohle místo miluji. Je tu ticho, klid a nádherný výhled. Trošku se divím, že to tu ještě nikdo z kmene neobjevil. Vzápětí mě ale napadne, že to možná není tak úplně pravda. Možná nejsem jediná, kdo o tomto místě ví. Ostatní z kmene sem ale asi nechodí, protože vědí, že právě tady bloumám nad svým ztraceným životem – a vážně netoužím po ničí společnosti.

Za mnou v křoví se ozve zapraskání. Prudce trhnu hlavou tím směrem, ale v přibývající tmě nic nezahlédnu. Pravděpodobně to byl jenom nějaký zajíc nebo jiný býložravec poohlížející se po své večeři. Avšak hned jak dokončím tuto myšlenku, z hlubin lesa se ozve pronikavé zavytí.

„Sakra!“ zakleji a jedním rychlým pohybem si svléknu tričko. To následují i malé hnědé šortky, které potom společně s tričkem zabalím do malého balíčku, který si připevním ke kotníku. Boty schovám pod mohutný keř a pak se rozběhnu za zoufalým voláním svých druhů. Z úst se mi vydere zavrčení, když se za skoku přeměním ve velkého bílého vlka.

„Bello, no konečně! Kde ses zase flákala?“ ozve se mi v hlavě hned několik hlasů.

„Co se děje?“ vypálím hned a nedokážu přitom zadržet mírné zavrčení. Nenávidím, když mi někdo vyčítá můj pozdní příchod. Navíc jsem nepřišla zas tak pozdě! Seth tady třeba ještě vůbec není!

„Upír,“ zavrčí rudohnědý vlk nenávistně. Vím, jaký chová Jacob k upírům odpor. Jeho nenávist má velice hluboké kořeny. Když byl ještě malý, nějaký potulný upír mu zavraždil matku. Od té doby ho vychovával jeho otec Billy sám. Můj názor na upíry není tak vyhraněný jako Jacobův. Osobně jsem ještě žádného nepotkala, i když vím, že jednomu z nich vděčím za svou proměnu.

„Ucítili jsme jeho pach na západní straně hranice…“ vysvětlí mi Sam, jakmile dorazím na menší mýtinu a posadím se naproti němu. Když na mě obrátí svůj pronikavý pohled, skloním hlavu. Sam je náš Alfa, což znamená, že to tu vede. Podle mě z něj jde trošku strach.

„Tak na co ještě čekáme?!“ ozve se z dálky Sethův veselý hlas. Za pár okamžiků spatřím menšího pískového vlka prodírajícího se houštím. V duchu nad tím nechápavě zakroutím hlavou. Seth je z nás nejmladší a nejmíň zkušený, ale dá se říct, že je nejvíc zapálený pro naši věc – lovení upírů. Skoro se zdá, jako by se pro to narodil.

Jacob a Jared se štěkavě zasmějí a zvednou se. Zkoumavě se zadívám na Sama a nakloním hlavu na stranu. Černý vlk zavyje a pak se jako jeden rozběhneme k západní hranici.

Ale když se tam konečně dostaneme, žádnou stopu nenalezneme. Vítr už musel všechen sladký upíří pach odvát. Nezbývá nám nic jiného než se vrátit zpátky do rezervace. Po cestě domů se najednou ozve Sam:

„Měli bychom udělat hlídky, tohle je za tenhle měsíc už potřetí. Myslím, že to není náhoda…“

Ozve se sborové souhlasné zamručení.

„Takže, kdo půjde první?“ zeptá se nato Paul povýšenecky. V duchu si odfrknu. Nikdy jsem ho moc nemusela. Vždycky mi přišel až moc s čumákem nahoru.

Seth se štěkavě zasměje a mně dojde, že mou posměvačnou poznámku slyšeli všichni. Občas si ještě nemůžu zvyknout, že před smečkou nemůžu nic skrýt. Není možné mít mezi sebou tajemství – jakmile se totiž proměníme, dokážeme listovat v mysli ostatních jako v otevřené knize.

„Navrhuji Jacoba, a jelikož ses ozval jako první, tak tebe, Paule,“ řekne Sam autoritativním hlasem a zastaví se před velkým houštím. Blízko uslyším skřípot pneumatik v ostré zatáčce, tudíž usoudím, že už nejsme daleko od rezervace.

Paul si pohrdavě odfrkne, ale nic neřekne. Výjimečně…

Zato Jacob na mě obrátí své hluboké hnědé oči.

„Ne!“ okamžitě na něj rozlíceně zavrčím.

„V žádném případě si za tebe hlídku nevezmu!“ pokračuji rozhodně a umíněně si kecnu na zadek co nejdál od něho. To, že ho znám celé své dětství, neznamená, že mu budu dělat takové laskavosti!

„Ale já tátovi slíbil, že ho vezmu do města… Prosím, Bells! Budu ti pak dlužit…“ hlesne a dál na mě dělá ty své psí oči.

Povzdechnu si. Nenávidím ho za to, že to dělá. Ale víc nenávidím sama sebe, protože mu na to vždycky skočím… Jacob zavyje radostí. „Vážně díky, Bells!“

Sam se na mě upřeně zadívá. „Kdyby se něco dělo – cokoli –, zavolejte posily. V žádném případě se sami nepouštějte do nějakého hrdinství!“

Pod váhou jeho rozkazu skloním hlavu. Nato slyším dusot tlap a vzápětí s Paulem osamíme. Ušklíbne se, když se ostatní přemění zpátky do svých lidských podob. Teď už slyším jenom jeho myšlenky. Bohužel…

„Takže… ty poběžíš na východ a já na západ. Sejdeme se zase tady,“ řekne rázně.

Zavrčím. „Nejsem tvůj otrok! Nemáš právo mi rozkazovat!“

Uchechtne se. „Sam tady není, takže asi mám. Jsem starší jak ty, takže přestaň kecat a udělej, co ti říkám!“

Znovu na něj zavrčím. „Fajn!“ Nemá cenu se dohadovat s někým, kdo má v hlavě místo mozku slámu. Proto se rozběhnu na východ a nechám rozzuřeného Paula samotného uprostřed lesa. Ušklíbnu se, když si představím, co Paulovi Sam udělá, až mu ukážu tento rozhovor.

Rychle uháním temným lesem, přičemž slyším pouze pravidelný dusot svých tlap. Snažím se na nic moc nemyslet, protože by to viděl Paul – po čemž zrovna dvakrát netoužím. Povzdechnu si a přeskočím povalený strom nedávnou vichřicí. Paul opravdu není mým nejoblíbenějším členem smečky. Mám chuť Jacoba nakopnout za to, že mě donutil si vzít hlídku zrovna s ním.

Jinak je ale Jacob fajn. Přijde mi, že ho znám už celou věčnost… Když jsme byli malí, naši tátové spolu chodívali na ryby. Myslím, že můj táta chce, abych si Jacoba jednoho dne vzala. Je dost možné, že se na tom s Billym už dohodl. Odfrknu si. Ne že bych Jacoba neměla ráda, ale jen jako kamaráda. Nedokážu si představit, že by zrovna on mohl být něco víc…

Nebo kdokoli jiný… Občas si přijdu jako zrůda. Hříčka přírody…

Uslyším, jak si Paul v duchu pohrdavě odfrkne. Úplně jsem zapomněla, že tu stále je a slyší všechny mé myšlenky. Naštěstí jsem už doběhla na smluvené místo, a tak se s poslední rozlícenou poznámkou na jeho účet přeměním.

Rychle se obléknu a poklusem zamířím zpátky k útesům. Je těsně po půlnoci, ale ještě nejsem připravená se vrátit domů. Věřím, že rodiče se o mě bát nebudou. Na mé pozdní příchody domů si už zvykli.

Posadím se na velký kámen a zpod keře si vytáhnu boty, které jsem si tam před několika hodinami schovala. Pomalu si je obouvám a přitom se snažím uklidnit dech a třas v rukou. V hlavě mi pořád zní Paulovo pohrdavé mumlání.

Povzdechnu si a dám si hlavu do dlaní. Občas si přijdu ztracená. Nebráním slzám, které se mi derou z očí. Na tvářích se mi tvoří slané cestičky a z hrudi se mi ozve několik trhavých vzlyků.

V dálce se ozve slabé zavytí. Očividně se mění stráž, čemuž ale nevěnuji nejmenší pozornost. Jenom doufám, že si někdo ze smečky v Paulově vypatlaném mozečku přečte, co mi řekl a dá mu pořádně zavyučenou.

Nevím, jak dlouho tam jen tak sedím, ale najednou se za mnou ozve šramot. Dokážu v tom rozpoznat lidské kroky. Rychle si snažím osušit tváře. Nechci, aby někdo věděl, že jsem brečela. Především Jacob, kterého tuším v opatrných krocích, které se stále přibližují.

„Jacobe, prosím, odejdi,“ hlesnu tiše.

Když se do minuty neozve Jacobova odpověď, jak by se normálně stalo, strnu. Chladný vítr změní svůj směr a do nosu mi zavane přeslazený pach, ze kterého se mi chce zvracet. Srdce se mi hlasitě rozbuší a začnou se mi potit dlaně. Už není nejmenších pochyb, v čí společnosti jsem se ocitla. Pomalu pootočím hlavu směrem k lesu, kde zahlédnu jako sochu stát temnou postavu.

Rychle se vymrštím na nohy, a ačkoli jsem v lidské podobě, zpod zubů se mi vydere nenávistné zavrčení. Třas, který předchází proměně, se mi dostává až do konečků prstů u nohou. Jestli ten upír udělá jediný pohyb, kašlu na všechny Samovy příkazy a sama na něho zaútočím.

Najednou se ale stane něco, co bych nikdy neočekávala. Upír promluví…

„Ne, prosím – počkej…“ ozve se andělsky krásný hlas. V duchu nad sebou zakroutím hlavou. Samozřejmě že upíři mají hlas, který ošálí – používají ho k lovu své kořisti. To mě učil Jacob. Bože, co bych dala za to, kdyby tady byl se mnou…

„Co chceš? Chceš mě zabít?!“ zasyčím skrz zuby a přeměřím si ho přivřenýma očima. Bohužel nevidím víc než tmavou siluetu. Upír stojí ve stínu stromů, takže na něj nedopadá záře měsíce.

„Ne, nechci tě zabít… Já…“ začne upír, ale odmlčí se. Připadá mi, jako by jeho hlas zněl zoufale. Jsem hrozně zmatená. Když mě nechce zabít (což mu mimochodem taky dvakrát nevěřím), co chce?

Zmateně na něj upírám svůj zrak. Najednou se pohne. Zavrčím a přikrčím se do útočné pozice. Jsem připravená se okamžitě přeměnit a ukousnout té pijavici hlavu.

„Prosím… nech mě to vysvětlit… nechci ti ublížit…“ mluví upír klidným a tak trochu podmanivým hlasem. S každým dalším slovem se ke mně o krok přiblíží. Srdce mi bije až v krku. Mám mu věřit? Smečka mě učila pravému opaku…

A v tu chvíli mu měsíc ozáří tvář. Hlasitě vydechnu. Vypadá jako anděl, ne jako nějaká krvelačná stvůra bez duše. Jeho oči se střetnou s těmi mými. Nechápavě nakrčím obočí. Jeho oči jsou zlaté. Ne krvavě rudé, jak nám vykládali starší členové kmene, kteří se s nějakým upírem střetli v boji.

„Neublížím ti… Jmenuji se Edward,“ pokračuje tichým hlasem anděl a dál se ke mně přibližuje. Jeho hlas, jeho styl chůze… všechno mě k němu přitahuje… vábí – jako bezmocného ptáčka do sítě.

„Jak ti můžu věřit?“ vydechnu zmateně a snažím se odpoutat od jeho očí, ve kterých se ztrácím.

Upír se zastaví a lehce nahne hlavu ke straně. „Nemůžeš…“ vydechne a pak se mu tvář zkřiví do bolestné grimasy. Nechápu to. Nechápu vůbec nic, ale najednou mi dojde, že už necítím strach – jen zvědavost. V hlavě se mi honí snad milión otázek… Co je tenhle upír zač? Proč nemá rudé oči ale zlaté? Proč už na mě dávno nezaútočil…? A co tady vlastně dělá?!

Nervózně přešlápnu z nohy na nohu. Jeho upřený pohled mě rozptyluje. „Ty víš, kdo jsem?“

Upír si povzdechne. „Částečně… jsi vlkodlak. Tvé lidské jméno ale neznám.“

Lehce se zamračím. „Tohle není poprvé, co se vidíme, nemám pravdu?“ zeptám se, i když už předem znám odpověď. Ten upíří pach na hranicích, který se objevoval čím dál častěji…

Trhavě se nadechnu, když mi to všechno zapadne do sebe. „Dnes při západu slunce – pozoroval jsi mě?“ zeptám se váhavě a srdce mám až v krku.

Upír se zmůže jen na nepatrné kývnutí hlavou.

Vím, že bych měla být vyděšená nebo připravená ho zabít. Ale ani jedno z toho nejsem. Pouze zmatená. Nechápavě si ho prohlížím a přistoupím až těsně k němu. Jeho sladká vůně mě štípe v nose jako nějaká kyselina, ale nevěnuji tomu pozornost. Jeho chladivý dech mi způsobuje husí kůži… Prohlížím si jeho dokonalé rysy. Plné rty, uhrančivé oči a vlasy, které i ve tmě hrají všemi odstíny bronzové. A najednou zatoužím se ho dotknout… Jen abych se přesvědčila, že je to skutečné. Že se mi jenom nezdá, že tu stojím se svým úhlavním nepřítelem a mám hrozné nutkání ho políbit…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Lost werewolf - 1. část: