Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Little bitch

08.01.2011 (15:00) • Dakota • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2508×

Pospíchala jsem chodbami tichého hradu do Arovy pracovny. Netušila jsem, co po mně chce, ale rozkaz byl rozkaz a já ho vždy uposlechla.

Jak jsem procházela, všichni se mi klidili z cesty. Věděli, že si se mnou není radno zahrávat. Ba i jen malé vyrušení se mohlo obrátit proti nim a oni to věděli. Neměla jsem slitování k nikomu. Nezaslouží si to, ať už pak řeknou cokoli, mě to nezajímalo. Každý přeci lže, každý, bez výjimky. Zahnula jsem za roh. U dveří již čekal můj bratr Alec. Nevěděla jsem, že volal i jeho. Přišla jsem k němu a kývla na pozdrav. Jeho jediného, a také velkou trojku, jsem brala na vědomí. Vešli jsme do dveří. Aro už tam čekal. Sedli jsme si, jak nám naznačil, a čekali, co řekne.

„Pojedete na misi,“ řekl jednoduše. Konečně změna, oproti stereotypu zaběhnutého zde ve Volteře, pomyslela jsem si.

„Kam pojedeme tentokrát?“ zeptala jsem se ho. Doufám, že tentokrát to bude dál než jen do Francie, jako minule.

„Na jih Španělska. Je tam podivně zvýšená úmrtnost. Vypadá to na novorozené, ne více než čtyři. Neumí se ovládat,“ osvětlil nám situaci. Španělsko, to není daleko. Mise bude trvat jen pár dní.

„Pojede s námi ještě někdo?“ zeptal se Alec. Prosím, řekni ne, přála jsem si.

„Jelikož se oba příliš spoléháte na svou moc, bylo by nerozumné, abyste šli sami. Budu muset s vámi někoho poslat. Řekl bych, že Felix je na to ten pravý. Máte další otázky?“

„Kdy odjíždíme?“

„Dnes.“ Tak to abychom se připravili. „A oznamte to Felixovi. To je vše, můžete jít.“ Dále si nás nevšímal a začal si číst jednu ze svých knih.

Vyšli jsme z pracovny a každý jsme odešli jiným směrem. Alec šel vše říct Felixovi, jelikož věděl, že já bych mu to neřekla. Šla jsem do svého pokoje sbalit si pár věcí na cestu. Na více než týden to neodhaduji, takže toho nebudu moc potřebovat.

Volterru jsme opustili skoro až večer. Cesta do Španělska nám trvala, jelikož jsme cestovali jako lidé, tři dny. Nenáviděla jsem tento způsob cestování. Nechápala jsem lidi, jak mohou takto omezeně žít. Proč netouží být něco víc než jen ubohé malé bytosti.

Kvůli slunci jsme se museli schovávat ve stínech domů, abychom se neprozradili. Stopy po novorozených jsme zpozorovali téměř hned. Ať už to byla těla schovaná v zapadlé uličce, nebo zaschlé kaluže krve. Počkali jsme si na tmu a vydali se je najít. Bylo to celkem snadné. Díky pachu jsme u nich byli ani ne za půl hodiny. Zrovna byli na lovu. Sledovali jsme jejich počínání ze střechy blízkého domu.

Byli tři. Jedna žena a dva muži. Z toho, co jsem viděla, jsem usoudila, že ani pořádně neví o tom, co jsou. Jejich stvořitel je tu musel nechat bez vysvětlení, bez rad. Ti tři právě odklízeli další mrtvá těla do uličky. Dala jsem znamení Alecovi a Felixovi. Za okamžik jsme již stáli na konci uličky. Novorození na nás zírali a nevěděli co dělat. První se vzpamatovala ta upírka. Otočila se a chtěla uniknout. Pozdě. Alec ji znehybnil na místě. Pomalou chůzí jsme se k nim začali přibližovat. Když jsme od nich byli asi pět metrů, zastavili jsme se.

Dívali se na nás vyděšeně, ani jsem se jim nedivila. Pozorněji jsem si je prohlídla. Jejich stav byl otřesný. Byli v otrhaném oblečení a špinaví. Jeden z nich měl blond vlasy, měřil nejméně metr devadesát a byl oblečen celý v černém. Druhá byla zas drobná bruneta. Když jsem se na ni podívala, ihned uhnula pohledem. Poslední byl z nich asi nejobyčejnější. Měl na krátko střižené hnědé vlasy, které mu spadaly do očí a obyčejnou tvář. Jakmile jsem se mu však podívala do očí, něco se ve mně hnulo. Najednou jsem mu viděla do duše. Bylo to takové zvláštní, ten pocit. Nedokážu to pojmenovat. Chtěla jsem něco udělat, ale zároveň zůstat stát. Navenek jsem však nedala nic znát a dále si zachovávala masku nelítostné mrchy.

„Kdo jste?“ odvážil se zeptat hnědovlasý. V jeho hlase nezněl žádný strach.

„To není důležité. Důležité je jen to, co děláte. Vaše počínání je až moc nápadné. Lidé by si mohli začít všímat. Proto jsme tu. Přišli jsme vykonat váš trest. A tím trestem je smrt.“ Když vyslovil verdikt nad těmi třemi, došlo mi, že ho musím ochránit, že nesmí zemřít. To, co jsem cítila, jsem nechápala. Bylo to pro mě něco neznámého. Jako bych našla něco, co jsem hledala, ale nikdy jsem o tom nevěděla. Musela jsem něco udělat.

„Počkej, Alecu. Mohli by se nám hodit, jestli mají nějaké talenty.“ To, co jsem právě řekla, bylo poprvé. Poprvé jsem se někoho zastala, když nepočítám Aleca. Felix s mým bratrem si toho samozřejmě všimli.

„A zjistíš to asi jak?“ rýpnul si Felix. Jaj, tak to jsem nedomyslela. Bez Eleazara to asi těžko zjistíme.

„Že bychom se jich zeptali?“ odpověděla jsem ironicky. „Co bys řekl na to, že bychom je vzali sebou a zeptali se na to Eleazara. Mám takové podivné tušení, že jeden z nich by nám mohl být užitečný. A víš přeci, jak by byl Aro rád, kdyby si mohl rozšířit svou sbírku.“ Na to už nic neřekl. Jen Alec se na mě díval, jako by něco tušil, což jsem nemohla vyloučit. Otočila jsem se na ty tři.

„Bylo rozhodnuto. Odejdete s námi za našimi vládci a až tam se rozhodne o vašem dalším osudu. Nepokoušejte se utéct, nebo nás nijak ošálit. Jinak to nemusí dopadnout dobře a ani příjemně...“ Použila jsem svou moc na toho blonďáka a ten se bezmocně zhroutil k zemi. Nekřičel, uměl se dobře ovládat. Skončila jsem a on se zvedl. Ta upírka mě vyděšeně pozorovala.

„Co jsi mu to udělala?“ zeptala se se strachem v hlase.

„On ti to poví,“ usmála jsem se. Oba novorození se jako na povel podívali na toho třetího.

„Její pohled bodá jako rozžhavené ostří. Jen se na mě podívala a já hořel. Jako by se ten oheň vrátil. Jinak to popsat nedokážu.“ Vystrašeně se na mě všichni podívali. Věděla jsem, že teď se už o nic nepokusí.

„Půjdeme bez odporu,“ řekla. Přikývla jsem. To jsem chtěla slyšet. Otočila jsem se a vyšla z uličky. Slyšela jsem, jak Alec vysvětluje novorozeným, co smí a nesmí, a jak budeme cestovat. Na zpátek poběžíme, cestování s lidmi by v tomto případě nebylo zrovna nejlepší...

(...)

Všichni jsme stáli v sále před Arem a jeho bratry. Byli trochu překvapeni, že jsme je vzali sebou do Voterry, což se obvykle nestává, ale toto nebyl obvyklý případ. Aro ke každému z nás přišel, a podívala se na vše, co se stalo, z našeho pohledu. Marcus se na mě celou dobu tak nějak divně díval. Jako by věděl něco, co nikdo jiný ne. Hodila jsem to za hlavu a čekala, co Aro na to vše řekne. Zamyšleně si sedl na trůn.

„Jestli jsem to dobře pochopil, tak ty myslíš, že by mohli být nadaní.“ Sklonila jsem hlavu. Věděla jsem, že jsem se chovala neuvážlivě a zbrkle, ale jinak jsem v tu chvíli nemohla. Nevěděla jsem, proč jsem to udělala, ale věděla jsem, že jsem se zachovala správně.

„Ano,“ odpověděla jsem nakonec. Toto se tu ještě nestalo. Čekal jsem svůj trest, ale Aro nic takového neudělal.

„Heidi, mohla bys dojít pro Eleazara?“ Sice to řekl jako otázku, ale bylo to myšlené jako rozkaz. Za chvíli se Heidi vrátila s Eleazarem za zády.

„Eleazare, mohl bys?“ Ukázal směrem ke třem novorozeným. Víc nemusel říkat. Elezar k nim přišel a zavřel oči. Soustředil se na to, jestli jsou nadaní. Delší dobu se nic nedělo. Když už jsem začínala ztrácet naději, oči otevřel.

„Talent tu je. Ale co je na tom divné, je to, že u třech náhodně proměněných upírů, se objevují hned dva se schopností, což je ojedinělé.“ Odmlčel se. „Schopnost má ta žena. Dokáže kolem sebe, později i kolem jiné osoby vytvořit fyzický štít. A poté tento muž,“ ukázal na hnědovlasého. „Je to stopař. Což znamená, že pokud ví alespoň pár informací o někom, koho chce najít, najde ho po celém světě. Čím více informací má, tím dotyčného najde s větší přesností. Jejich schopnosti se ale nejdříve budou muset projevit, což je další zvláštnost. Jiní upíři mohou svůj talent používat ihned po proměně, zatímco u těchto dvou, jako by spala. Sami o nich nejspíš neví. Budou se muset cvičit.“ Po zaznění těchto slov jsem pocítila mírnou úlevu.

„A co bude s ním?“ zeptala se ta malá. Aro nasadil výraz ala upřímnou soustrast.

„Bohužel. Porušil pravidla našeho světa, a proto...“

„Nevěděl o nich,“ přerušila ho a propalovala pohledem všechny, na které se podívala.

„Neznalost zákona neomlouvá. Trest je stanoven.“

„A co my? Taky jsme porušili ty vaše pravidla. Proč nezabijete i nás?“ Měla odvahu, když se postavila samotnému vládci.

„Jelikož máte talent, který je cenný, tak vás nezničíme.“

„Nemůžete mu dát druhou šanci?“ Moc dobře jsem věděla, že říci toto Arovi, byl téměř rozsudek smrti.

„Volturi non danno una seconda possibilità,“ procedil skrz zuby. „Jane, Alecu, odveďtě je. Felixi, postarej se o našeho hosta.“ S těmito slovy se otočil a odešel.

První se pohnul Felix. Rozešel se k odsouzenci, aby splnil rozkaz. Ta upírka vypadala zoufale. Z jejího výrazu šlo vyčíst, že se o něco snaží. Felix se zastavil na krok od toho muže, ale dál jít nemohl. Udiveně jsem vydechla. Dokázala použít svůj dar, jen co zjistila, že ho má.

„Je mezi nimi poměrně velké citové pouto,“ ozval se nevýrazný hlas kousek vedle mě. Ani jsem si Marca do teď nevšimla. Že mezi nimi něco je, to bych si všimla i sama. Na toto sami nestačíme. I kdybychom překonali její štít a zabili toho blonďáka, ona by nám moc nepomohla. Byla by uzavřená do sebe a naštvaná na okolní svět. Rozhlédla jsem se, jestli Heidi už neodešla. Byla stále tu.

„Heidi, potřebuji, abys sem přivedla Chelsee.“ Díky tomu, že jsem měla vyšší postavení než ona, mohla jsem jí dávat úkoly. Díky postavení, jsem měla spousty dalších výhod oproti ostatním.

Aro určoval postavení podle darů, mého a Alecova si vážil nejvíce. Díky Alecově schopnosti vše znehybnit k boji téměř nedocházelo. A moje schopnost byla zas užitečná ve vyslýchání, když poblíž nebyl Aro.

Rozvrátit tuto dvojici nejspíš nebude těžké, jsou sotva pár měsíců staří. I když je mezi nimi silné citové pouto, tak brzy po proměně to pro Chelsee bude hračka. Tentokrát se Heidi vrátila o něco déle. Za tu dobu se nic nezměnilo.

„Co potřebuješ, Jane?“ zeptala se ne moc příjemným tónem, ale v tu chvíli jsem to neřešila.

„Aro chce získat tu ženu. Víš, co máš dělat.“

Chelsea si odhrnula vlasy z obličeje a začala vázat ženu oddaností, úctou a vděkem k nám, zatímco rušila vztah k tomu druhému. Bylo to zdlouhavé, a i když se jí to podaří, bude to muset provést mnohokrát, aby si u ní získala dokonalou poslušnost. Když skončila, malá měla kolem sebe pořád roztáhnutý štít. I když ho teď z větší části neměla proč bránit, svou obranu nestáhla. Byla jsem na řadě. Podívala jsem se na ni a soustředila se na svoji moc, která štítem hravě pronikla. Malá se s křikem zhroutila na zem. Jakmile se přestala soustředit, její štít zmizel a Felix přiskočil k odsouzenci. Uchopil ho za hlavu a trhl. Se skřípavým zvukem oddělil hlavu od těla. Obě části vzal a šel je spálit někam jinam. Jen mi nedocházelo, proč něco neudělal Alec. Jestli je její schopnost jen fyzická, pak nezabrání ostatním talentovaným upírům, aby jí něco provedli.

„Pojďte,“ řekla jsem jednoduše. Nedala jsem na sobě znát nějakou změnu, která tu jisto jistě byla. S Alecem jsme je odvedli do pokojů pro hosty a s jasnými instrukcemi je tam zanechali.

Ve svém pokoji jsem se zaobírala tím, co se v posledních pár dnech stalo. Snažila jsem si uspořádat myšlenky. Vše bylo takové zmatené, nevýrazné. Největší záhadou byl ten mladík. Pořád nemůžu přijít na to, jak se stalo, že jsem ho zachránila před smrtí. Nikdy jsem se přeci nezastávala ostatních. Nikdy jsem neoddálila trest smrti jen proto, abych mu dala další šanci. Nikdy jsem se tak nezachovala. Ale když jsem se podívala do jeho očí, jako by žádné nikdy nebo vždy neexistovalo. Bylo jen teď. Když jsem se mu podívala do očí, jako by do sebe zapadli dva dílky skládačky. Cítila jsem se celá. Našla jsem něco, co jsem nehledala, a za to jsem byla ráda. Nikdy to tak nebylo, nikdy. Za celý svůj upírský život jsem nebyla tak... spokojená? Ano, spokojená. Já, neoblomná mrcha a mám city. To se ještě nikdy nestalo. Nevyznala jsem se sama v sobě, jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že on je něčím vyjímečný. Ne svým talentem, ale vnitřně. A že já k němu něco cítím. Jestli je to pouhá náklonnost, nebo něco víc, to už jsem nevěděla.

(...)

Už je to měsíc, co se to stalo. Renata a Demetri se mezitím zapojili do zdejšího života. Zdokonalovali si své schopnosti a učili se bojovat. Díky Chelsee nám byla Renata dokonale oddaná. Aro určil postavení v gardě. Renata byla jeho osobní štít, ochraňovala ho, když jsme měli v hradě někoho jiného. Demetri byl přidělen k nám. Tedy ke skupině, která byla vysílána na mise, což jsem byla já, Alec a Felix. Během toho měsíce jsme na misi byli pouze dvakrát. Jednou šlo o nesmrtelné dítě, podruhé to zas byli novorození. Snažili se utíkat, jako by se před námi mohli schovat. S Demetriho schopností by se jim to ani nepodařilo. Za hradbami Volterry nám říkali poslové smrti.

Postupem času jsem si uvědomovala, jak mi na Demetrim víc a víc záleží. V jeho přítomnosti jsem se cítila lépe. Dával mi něco, co mi nemohl dát nikdo jiný, i když o tom nejspíš nevěděl.

Šla jsem do velkého sálu. Heidi by dnes měla přivést další lidi. Všichni už potřebujem další krev, tak se to hodí. Tentokrát se jí to povedlo. Více turistů než obvykle, takže všichni byli spokojeni. Po svačince si mě zavolal Marcus. Šla jsem za ním do menší místnosti vedle sálu. Otočil se a díval se na mě svýma zamlženýma očima. Neustále jsem v nich viděla mnoho ukrytých tajemstvích, mezi nimi i to moje.

„Jane, už delší dobu tě pozoruji a vidím vše, co je mezi tebou a Demetrim.“ Už jsem se nadechovala, abych to popřela, ale on byl rychlejší.

„Nesnaž se to vyvrátit. Nikdy jsem se nespletl. Váš vztah je něco ojedinělého. Téměř spolu nemluvíte, a když už, tak jen o věcích ohledně příkazů. Občas se podíváte navzájem do očí. Žádné dotyky, žádné podivné chování. Nic. Až na to, že vás vidím téměř spojené. Je to více než náklonnost, Jane. A ty to víš.“ Svým pohledem mi viděl do mé neexistující duše.

„Změnila jsi se, Jane. Téměř všichni si toho všimli. Svou moc už nevyužíváš tak často jako předtím. Mluvíš více. Jen slepý by to nezpozoroval. Ale jen já vím, že za to může on. Cítí k tobě to samé. Nezahazuj šanci žít lepší život.“ Marcus se na mě ještě jednou podíval a odešel. Nechal mě samotnou, abych přemýšlela o jeho slovech.

Vše, co řekl, jsem se až do teď snažila nevnímat. Ale jakmile jsem to slyšela z úst někoho jiného, vše mi došlo. Došlo mi, jak je pro mě Demetri důležitý, z jakého důvodu jsem ho zachránila, i to, proč je mi v jeho přítomnosti tak příjemně. Já ho miluji.

V tu chvíli, jako by mé mrtvé srdce zase začalo bít. Chtěla jsem jít za ním a vše mu říct, ale zároveň jsem se bála, jak na to bude reagovat. Jestli má Marcus pravdu, a on ke mně cítí totéž, neměl by reagovat špatně. Dodala jsem si odvahu a vyšla z malé místnůsky. Zamířila jsem do jeho pokoje. Pořád mi hlavou vířila Marcova slova spojené s pochybnostmi.

Před jeho dveřmi jsem se zastavila a snažila se přimět ruce, aby se pohnuly a otevřely dveře. Nakonec se tak stalo a já nakoukla do jeho pokoje. Demetri seděl v křesle a četl si nějakou knížku. Jakmile mě uslyšel, odložil knihu a otočil se na mě. Sledovala jsem jeho překvapení, když zjistil, že jsem to já.

„Pojď dál,“ řekl s milým, omamným úsměvem. Pomalu jsem vešla dovnitř a zavřela dveře. Když jsem ho teď viděla, byla jsem si ještě jistější tím, co k němu cítím.

„Demetri, já...“ V tu chvíli mi došla slova. Vstal a stoupl si kousek ode mě. Díval se mi do očí a čekal, co řeknu. Ale já se neměla ke slovu, tak začal on.

„Jane, už dlouho ti chci něco říct. I kdybys mě za to měla roztrhat a spálit, už to v sobě nemůžu dál dusit. Jane, já... já... já tě miluji, Jane. Musíš to vědět. Je mi jedno, co mi za to uděláš. Už dlouho kolem tebe chodím a míjím tě, to mě ničí. Nemůžu tě stále ignorovat. Od první chvíle, co jsem tě spatřil, jsem věděl, že ty jsi pro mě ta pravá, jenže jsem nevěděl, jestli je to oboustranné. A ty jsi pořád chodila kolem jako socha bez citů. Ani nevíš, kolikrát jsem si přál, abych měl dost odvahy, ti to říct, ale hlavně, abys mě neodmítla. Přeji si to i teď.“ Konec jen zašeptal.

Místo odpovědi jsem ho dlouze a vášnivě políbila.

_________________________________________________________________________

Překlad: Volturi non danno una seconda possibilià. - Volturiovi nedávají druhé šance.

_________________________________________________________________________

Tuto jednorázovku bych chtěla věnovat těmto lidem:

AndyAlice, za její virtuální boje a za spousty smíchu.

RoSalie007, která umí vždy povzbudit.

Rajče1, za její pomoc se závěrem této povídky.

Charince, za její nekončící humor.

A nakonec LoWEeGirlEverything, která se těšila na tuto povídku a doufám, že jsem ji nezklamala.

_________________________________________________________________________

Mé shrnutí

Autor: Dakota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Little bitch: