Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Let's Get Lost 3. část

18.07.2010 (07:00) • Salazaret • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2581×

3. část

Nuda! Věčná nuda! Takhle to už chodí od doby, co jsme opustili Forks!

„Jaspere!“ zavrčel na mě Edward. A tohle mě už taky štve. Každý den je tak stejný. Tak stejně stejný. Štve mě to. A ty by jsi to měl chápat! Otočil jsem svůj pohled na bráchu a zašklebil se na něj.

„Zase začínáš? Nechci se hádat, tak si prosím své myšlenky nech pro sebe!“ opáčil a znovu se zadíval z okna. Jo, kdyby to tak šlo! Pro něj je všechno jednoduché, obyčejné, prosté...

„Jazzi? Co se děje?“ Usmála se na mě má drahá polovička. Smutně jsem se usmál, ale neodpověděl jsem. Jen jsem mírně zatřepal hlavou. Není to nic, s čím bych ji znepokojoval. Jen je to čím dál tím víc těžké.

Zrovna kolem mě prošla ta drobná dívka. Usmála se na mě a pokračovala dál v chůzi. Její dokonalá vůně mě praštila do nosu. Nasál jsem tu vůni a užíval si ji. Proč bych prostě nemohl...

„Jaspere!!“ zavrčel Edward. Omluvně jsem se podíval na něj a pak na Alice. Znovu jsem zatřepal hlavou a věnoval se jídlu co bylo na stole. Ne, že bych ho jedl, ale raději budu dělat něco než nic!

Najednou se něco změnilo. Nasládlá vůně. Upír! Zvedl jsem hlavu a zůstal šokovaně civět. Tak tohle je opravdu něco. Bella? Co? Jak?

Šla k nám pomalu. Každý krok měla předem naplánovaný. Její dlouhé kaštanové vlasy se vlnily při sebemenším pohybu. Usmívala se. Něco mi říkalo, že ji ten úsměv mám oplatit, ale nedokázal jsem se pohnout. Vybavila se mi vzpomínka, kdy jsem ji viděl naposled. Tehdy jsem se neovládl. Žízeň, to jediné, co mě ovládalo.

Znovu jsem se zaměřil na její osobu. Byla krásná, dokonalá! Zatřepal jsem hlavou a snažil se na ni nemyslet. Ale nejvíc mě zarazil její krvavý pohled. Ty zlatavé odlesky v jejich rudých očích. To jak se nepatrně podívala na kluka, kterého míjela. Predátor, který si prohlíží svou příští oběť.

„Ahoj,“ promluvila tím kouzelným hláskem. Nepamatuji si, že by byla taková. Nyní tu nestála ta křehká Bella, ale nesmrtelná Isabella! Nikdo se neměl ke slovu. Zavládlo ticho, ticho před bouří!

„No tak, upírci. To vám kočka snědla jazyk?“ zasmála se. Zamračil jsem se. Ona nás snad nezná?

„Bello?“ promluvil Edward. Pomalu na něj upřela svůj pohled.

„My se známe?“ slyšel jsem ten zájem v jejím hlasem. Opravdu nás nepoznávala. Co se to s ní stalo? Kdo ji to udělal? Co ji donutilo, žít takhle? Byl to snad náš odchod?

Alice mi chytila ruku a pevně ji zmáčkla. Dodávala mi snad odvahu? Nebo spíše sobě?

„Ty... Ty nás nepoznáváš?“ šeptala Alice. Znovu mi stiskla ruku.

„Ne... Od mé přeměny, mám jaksi okno,“ zasmála se znovu. Viděl jsem jak Edward vyskočil na nohy. Chtěl se jí vrhnout okolo krku, ale nedovolila mu to.

„Hej! Tak to prr, hošánku! Známe se sotva dvě minuty a už se budeme po sobě plazit? Navíc já raději blonďáky!“ Co se to s ní stalo? Díval jsem do jejích krvavých očí a snažil se její chování pochopit, ale nic jsem neviděl, necítil. Měla v sobě prázdno. Pak můj pohled sklouzl kousek vedle ní. Znovu jsem viděl tu dívku. V krku jsem měl najednou žár. Cítil jsem, že se neovládnu, ale pak mě Alice pohladila po ruce. Ale přesto jsem nedokázal pohled odvrátit. Pak Alice ruku sundala. Sledovala Bellu a mě si snad přestala všímat? Proč Edward nezakročí? Proč? Nevidí snad, na co myslím?!

„Voní hezky... Proč si ji nevezmeš? Lidí je na světě dost... O jednoho víc nebo míň.“ Sladce se na mě usmála. Škublo to ve mně. Alice mě okamžitě znovu chytila za ruku a tiše mě konejšila. Ale nikdo jiný si mě nevšímal. Všechny pohledy byly upřeny na ni.

„Bello? Co se to s tebou stalo?“ zeptal se Emmett. Co by se s ní mělo stát. Upírství mění. Proč jsem si to uvědomil až teď?

„Se mnou? Co by se mělo stát! Jsem upír! A taky se tak chovám. Jen jsem byla zvědavá co upíři dělají ve škole. Ale nikdy by mě nenapadlo, že budete studovat. Ale nebojte, já vám tady lovit nebudu. Počkám do večera...“ Pak se sebrala a zmizela. Mlčeli jsme. Ticho bylo hrozné, ale co jsme měli říct? Vše jsme viděli a nebylo, co říct!

„Mýlíš se! Je co říct... Jen... Nejsou slova, co by to popsala. Kdo jí to udělal?“ skuhral Edward. To byla ta poslední věc ,co mě nyní zajímalo. Povzdechl jsem si.

„Musíme jít za ní!“ řekla Alice a stoupla si. Chytil jsem ji za rukáv a stáhl zpět na židly.

„Al, zlato! Ani jsme nepostřehli, že přišla. Kde ji teď chceš hleda?t Ona si nás najde sama.“ Jednou snad. Podívala se do mých očí a zamračila se.

„Jasper má pravdu, proč by jsme se za ní měli honit! Mám lepši věci na práci, než pročesávání lesa!“ odsekla Rosalie. Jo to tak! To chci vidět tu 'lepší' práci. Lakovaní nechtů? Nebo civění do zdi?

Edward se na mě podíval a usmál se. Rosalie byla vždy proti tomu, aby Bella byla upírka. A jak koukám ta holka si to dokázala zařídit jinak. Ale jak je možné, že na nás zapomněla? Jak jsem říkal, může to být proměnou. Třeba zapomenout chtěla, ale proč?

Tyhle vzpomínky se mi honily hlavou. To jak jsem ji poprvné uviděl. Po tolika letech. Ale proč se stalo to, co se stalo? Proč jsem tak strašně Alice ublížil? Proč mě donutila, udělat něco takového?

Šel jsem pomalu domů, ale bál jsem se. Poprvé za svou existenci jsem se bál! Vždy když jsem udělal nějakou chybu, vrátil jsem se. Protože jsem věděl, že mě Alice pochopí. Pokaždé, když jsem ochutnal lidskou krev a neudržel predátora ve mně, Alice stála při mně. Ale teď se vrátit nedokážu.

Otočil jsem se a chtěl jsem odejít, ale pak jsem uslyšel Bellin hlas.

„Já nejsem žádná, Bells! Už ne, Edwarde! Tohle skončilo ve chvíli, kdy jsi mě nechal stát tehdy v lese!“ Skoro řvala, nešlo ji přeslechnout. Ale co dělá u nás? To jim chce tam moc ublížit?

Sklíčeně jsem se vydal zpět k domu. Vystoupal jsem schody a otevřel dveře.

„Jazzi! Co se ti stalo?“ ptala se ihned pohotově Alice. Zůstal jsem stát a propaloval ty rudé oči. Taky se na mě dívala. Byl jsem v její moci. Udělala to perfektně. Dokázala rozvrátit rodinu, během pár okamžiků. Byl jsem zase jen loutka, zase ten nepodstatný článek. Měla to promyšlené. Ví, že tu teď nemůžu zůstat. Po tom všem, co se mezi námi stalo.

„Jaspere?“ zeptal se Carlisle.

„Přišla jsem jen pro to, abych vám řekla, že odcházíme!“ řekla z ničeho nic Bella. Pořád jsem se na ni díval a věděl jsem koho tím myslí. Ano odcházíme, ona a já.

„Ja-jak odcházíte?“ plašila Esmé. Bella se rozešla směrem ke mně. Položila mi ruku na tvář. Zavřel jsem oči a snažil se najít pomoc. Volal jsem na Edwarda, ale nic! Stál tam jako přimražený a nehnul brvou. Prosím, já nechci jít!

„Nehledejte nás, máte to zbytečné!“ šeptla, chytila mě za ruku a odváděla pryč. Pryč od toho, kdo jsem byl. Pryč od někoho, kdo pro mě byl vším. Opravdu nádherný plán pomsty. Musím jí tleskat.

Ale šel jsme za ní. Jako věrný pejsek. Už se nemůžu vrátit domů. Už ne. Posledních padesát let se neřešilo nic jiného, než kde je Bella. Co dělá Bella! Už umřela Bella? Měl jsem toho dost, ale nikomu jsem nikdy nic neřekl. Svou náladu jsem dokázal perfektne skrýt. A teď jsem dostal to, co jsem chtěl? Novou šanci?

Najednou ke mně přišla a políbila mě. Ani jsem si nevšiml, že jsme zpět na okraji lesa. Během chvíle byly zmařeny dva lidské životy, rukou nenasytné upírky. Zakousla se do teplého krku. Viděl jsem jak saje tu úžasnou tekutinu. Okamžitě se mi v krku rozhořel oheň.

Přiskočila ke mně.

„Nebraň se tomu,“ šeptla mi do ucha a vedla mě k mrtvému muži. Tohle bylo jiné, než kdysi. Necítil jsem nic. Byl jsem naprosto v pohodě. Žádné emoce. Nic. Usmál jsem se na ni. Pak jsem se zakousl. Sál jsem. Úžíval si každý lok. Každou kapičku. Konečně jsem mohl být sám sebou! Konečně jsem měl to, co jsem chtěl!! Po čem jsem toužil každý, každičký den!

Jakmile jsme skončili, bezpečně jsem odklidili těla. Sledoval jsem každý její postup. Měla to vymakané perfektně. Nikdy jsem se na ni takhle nedíval. Byla pro mě jen lidská dívka, jen chodící zákusek, ale to je dávno. Teď tu stojí nádherná upírka, která mě dokázala nasytit, bez toho, abych trpěl.

Chytila mě za ruku a něžně políbila. Usmál jsem se na ni.

„Pojďmě se ztratit,“ řekl jsem jí. Zasmála se a společně jsme prchli. Utíkali jsme a užívali si každý krok. Každý dotek. Nemiloval jsem ji, moje láska zůstala daleko, ale nedokázal bych se ji znovu podívat do očí. Je to tak lepší pro všechny.

Láska je trpká. Láska bolí. Láska ubližuje! Láska spojuje. Láska vás donutí nenávidět. Láska je pilíř světa. Láska je a bude. Nezáleží v jaké formě ji vnímáme, ale ona tu je. Je v každém z nás, i když si to nechceme připustit. Ona hýbe světem! A ona ho taky zničí...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Let's Get Lost 3. část: