Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Let's Get Lost 2. část

17.07.2010 (15:15) • Salazaret • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3560×

2. část

Vrátila jsem se. Nevím proč. Nevím jak, ale prostě jsem tu a čekám. Vyčkávám! Na co? Na koho? Proč?

To je jen zlomek toho, co se mi víří v hlavě. Mám tolik otázek, ale bojím se. Bojím se toho, že mě budou chtít změnit. Že budou chtít, abych byla jako oni. Chtějí být tak lidští, že se snížili k tomu, že pijí zvířecí krev.

Sleduji je už týden. Celý dlouhý týden a vím o nich první poslední. Vím jejich jména... znám jejich tajemství. Vyčítají si to, co se mi stalo. Slyšela jsem tolik rozhovorů na téma Já! Ale nikdy neřekli nic konkrétnějšího. Nic z čeho bych zjistila, co jsem zjistit přišla!

Zrovna sedím na jednom stromě a pozoruji situaci v obýváku. Zrovna o něčem horečně diskutovali. No jo no, byla jsem včera na lovu a jeden kluk od nich ze školy zmizel a asi mám v tom prsty. No co no, žízeň je hold žízeň. Ale tělo nenašli a ani nikdy nenajdou. Jako pokaždé.

„Prosím, přestaňte se hádat! Mám z těch pocitů v sobě guláš!!“ říkal zrovna Jasper a chvíli na to vyběhl z domu. Sám. Ušklíbla jsem se. Na to jsem celou dobu čekala! Čekala?

Chvíli jsem ještě byla na stromě a hlídala jestli se někdo nerozhodne jít taky. Ale ta jeho Alice šla k sobě do pokoje a naštvaně zalezal do šatníku. Tiše jsem se zasmála a vydala se po stopě blonďatého upíra. Úžasného Jaspera.

Šla jsem tiše. Aby nevěděl, že jdu na ním. Chtěla jsem ho víc poznat. Chtěla jsem se ho dotknout, ale dovolí mi to? Co když to ta jeho upírka uvidí? Ta její schopnost se mi vůbec nelíbí! Kvůli ní se musím pořad schovávat ve svém štítu!

Jasper běžel dlouho a zastavil se až na okraji lesa, kde sledoval skupinku puberťáků. Postavila jsem se kousek za něj, a pak jsem vypnula svůj štít. Čekala jsem jakoukoliv reakci, ale ne že poletím přes půlku lesu. Tohle si ode mě vypije!

„Sakra! Co tě to napadlo!“ zavrčela jsem na něj a snažila se zjistit škody. Tedy né na mně, ale na mých šatech. Měla jsem je tak ráda!

„Dívej se!“ zavrčela jsem na něj znovu a ukázala dlouhou trhlinu. Sahala od kontníků až skoro k prsům.

„Neměla jsi se tak náhle ukázat! Já za to nemůžu, je to jen reflex!“ opáčil. Ale v jeho hlasu zněla špetka starosti. Nadzvedla jsem obočí a meřila si ho pohledem.

„Proč nejsi doma?“ zeptala jsem se na velmi zbytečnou otázku. Ale musela jsem být nenápadná.

„Šel jsem jen na lov,“ hlesl skoro neslyšně a pak se rozešel hloub do lesa.

„Jo! To ti tak budu věřit. Odkdy lovíš lidi?“ štěkla jsem po něm. Tomuhle fakt nevěřím ani nos mezi očima! Mezi krásnýma očima.

„Jak to myslíš?“ zeptal se mě jako největší svatoušek.

„Jak to myslím? Copak jsi nestál kousek od skupinky lidí a nečekal na příležitost?“

„Ne!“

„Nevěřím ti!“ zavrčela jsem na něj. Pak jsem se ušklíbla a vydala se zpět k hloučku lidí. Samozřejmě Jasper za mnou. Hlídá mě. Tahle hra se mi opravdu líbí.

„Kam jdeš?!“ řekl a jedním prudkým pohybem mě otočil k sobě. Cítila jsem jeho chladný dech na mé tváři. Kdyby moje srdce bilo, asi by se zrovna zbláznilo. Je tak dokonalý. Vzrušuje mě jeho dotek. Tak moc bych chtěla okusit jeho rty.

Skousla jsem si ret a pomalu se k němu přiblížila. Neuhnul. Určitě cítil mé vzrušení. Lehce jsem ho pohladila po tváři. Zavřel oči. Usmála jsem se. Pak jsem mu rukou zajela do jeho lvích vlasů a přitáhla si ho blíž. Chtěl mě políbit, ale ještě jsem mu to nedovolila. Hrála jsem si s ním. Znovu jsem se usmála.

„Chceš mě?“ zavrněla jsem mu do ucha a druhou rukou jsem mu zajela pod bílou košili. Zavzdychal. Kousla jsem ho do ucha, a pak jsem pokračovala směrem k ústům. Pomalinku, aby měl čas si to rozmyslet. Aby mohl prchnout domů, aby měl tajemnství. Ale místo toho mě přirazil na nejbližší strom.

Byla jsem šíleně vzrušená. Chtěla jsem ho! Teď a tady! Spojila jsem naše rty, drásala jsem a drancovala jeho dokonalé tělo. Celým tělem mi pulzovala elektřina. Jeho doteky ve mně vyvolávaly bouři. Bouři, která chtěla být utišena. Utišena dalšími polibky. Dalším dokonalým spojením. Spojením dvou těl. Věděla jsem, že to chce taky.

Dávala jsem mu to, co mělo patřit jinému. Tomu, koho jsem milovala. Ale teď jsem někdo jiný. Plně si uvědomuji, kdo jsem. Každým jeho polibkem si uvědomuji kdo jsem byla. Ale už nejsem člověk, už ne! Nedovolím, aby si se mnou hráli jako kočky s myší. Protože už i já jsem ta kočka. Teď to budu já, kdo si bude hrát!

Znovu jsem ho vášnivě políbila a spojili jsme naše těla. Byli jsme spjati stejnou touhou. Touhou po krvi. Touhou být upíři a to znamená být přirození. Normální! Krvelační! Toužící! Byla to naše němá dohoda, která se každým další pohybem ztvrzovala.

Prohnula jsem se v zádech a zašeptala jeho jméno. Od něho byla podobná reakce. Zůstali jsme tam tak jak jsme skončili. On skoro vůbec nedýchal, ne že by to potřeboval, ale i tak. Najednou jsem se cítila tak jinak. Jako bych něco zničila, jako bych zašlapala poslední špetku naděje. Rozechvěla jsem se a najednou se mi před očima začaly míhat obrazy.

Edwardův první polibek. První pohlazení. Poprvé, když mi řekl miluji tě. A pak taky to, jak mě nechal v lese samotnou. Už vím, co mě tak bolelo a kdo mě opustil. Už vím vše, ale nehodlám na nynějším životě nic měnit. Možná jen to, že už nechci být sama a že jsem našla spojence.

Zadívala jsem se Jasperovi do očí. Stál kousek ode mě a oblékal si potrhané oblečení. Díval se na mě provinile. Chápala jsem jeho postoj. Taky jsem nechtěla ublížit Alice, ale má to co chtěla. Oni ublížili mně a já jim. Jsme si tedy rovni? Ne, myslím, že ne.

„Promiň...“ šeptla jsem a pak opustila les. Ale neběžela jsem pryč. Právě naopak, běžela jsem k nim domů. V rychlosti jsem rozrazila dveře s výrazem „Tak tady mě máte!“

Najednou byla místnost plná upírů. Mě velmi známých upírů. Dům byl velmi podobný tomu ve Forks. Až moc podobný. Cítila jsem jak mi něco svírá žaludek.

„Bello?“ ozvala se jako první Esmé. Rozešla se ke mně, ale zastavila jsem ji stejně jako předtím Edwarda.

„Nechci žádné bratřičkování!“ řekla jsem jim hned na začátku, aby věděli na čem jsou.

„Ale Bells?“ ozval se Edward. Jo, náš zlatíčko Edí! Otočila jsem se na něj.

„Já nejsem žádná, Bells! Už ne, Edwarde! Tohle skončilo ve chvíli, kdy jsi mě nechal stát tehdy v lese!“

„Bello, prosím. Odpusť nám,“ šeptla Alice. Nedokázala jsem se na ni podívat. Na všechny ano, ale na ni ne. To já byla ta, co svedla jejího manžela a která ho hodlá odtud dostat. On jedniný má normální uvažování. On jedniný chápe úpírství. Takové jaké má být.

„Nemůžu, Alice! Už je to pryč... Všechno je pryč,“ řekla jsem sklíčeně. Pak jsem uslyšela bouchnutí dveří a dovnitř vešel Jasper. Jeho jindy dokonalé upravená košile, byla na několika místech roztrhlá a špinavá. A kalhoty na tom nebyly o nic lépe.

„Jazzi! Co se ti stalo?“ ptala se ihned pohotově Alice. Ale on se jen díval na mě. Propaloval mě pohledem a asi se snažil zjistit co proboha dělám tady. Usmála jsem se na něj. Na sucho polkl. Edward nic zjistit nemohl, můj štít fungoval perfektně.

„Jaspere?“ zeptal se Carlisle.

„Přišla jsem jen pro to, abych vám řekla, že odcházíme!“ Reakce byla okamžitá. Všichni se na mě zděšeně podívali.

„Ja-jak odcházíte?“ plašila Esmé. Znovu jsem se podívala na Jaspera a pomalu k němu došla. Položila jsem mu ruku na tvář. Jeho černé oči vypovídaly vše.

„Nehledejte nás, máte to zbytečné!“ šeptla jsem a chytila Jazze za ruku. Otočila jsem se zpět k rodině. Alice něměla daleko k hysterii a možná i Edward a ostatní, ale to už já nevnímala. Držela jsem hebkou ruku a i s ním se vydala pryč.

Šel víc než ochotně. Nikdo nás nesledoval. Nikdo nás nepřemlouval. Nechali nás jít, protože věděli, že je to jeho rozhodnutí. Jak jsem říkala, naše němá dohoda.

Vrátili jsme se na místo našeho střetnutí. Zvuk hudby a lidský pach mě okamžitě praštil do nosu. Políbila jsem Jaspera, a pak se nenápadně kradla k zamilované dvojici, která si užávala vzájemné chvilky kousek od nás.

Během chvíle byli mrtví. Nic necítili, nic nevěděli. Jsou jen další na řadě. Další, kteří uhasí naši žízeň.

Vzala jsem si na starost dívku, ale Jasper pořád stál u stromů a sledoval mě. Usmála jsem se a znovu k němu přiskočila.

„Nebraň se tomu,“ šeptla jsem mu do ucha a dovedla ho k mrtvému muži. Poprvé se na mě usmál a pak se zakousl. Sál tu životodárnou tekutinu. Viděla jsem jak si to užívá. Tak dlouho nemohl a teď jsem mu dala novou šanci. Když skončil, uklidili jsme těla.

Znovu jsem ho chytila za ruku a něžně ho políbila.

„Pojďme se ztratit,“ zašeptal a já se tomu zasmála. Jasně. Jdeme.

Tuhle povídku jsem neměla vůbec v plánu psát. Ale byla tu vyslána prosba a já se jí snažila splnit. Jestli se mi to povedlo musíte posoudit samy.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Let's Get Lost 2. část: