Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Let's Get Lost 1. část

16.07.2010 (20:30) • Salazaret • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4982×

1. část

Mohl mít mě. Mohl mít vše, já jsem mu byla ochotná dát celou mou duši, ale odešel. On i jeho bezděká rodina. Tak strašně moc mi ublížil. Tak dlouho to bolelo, ale nakonec jsem se přes to přenesla a začala jsem kutit plán, jak se stát nesmrtelnou.

Ale tohle mé přání, nebylo to nejtěžší. Našla jsem si Victorii a ta mi velmi ráda vyhověla. A taky ji to stálo její nesmrtelný život! Nemohla jsem ji tu nechat pobíhat samotnou. To prostě nešlo, ještě by to vše roztroubila do světa a o to já nestála!

Ale přeměnou to vše začalo. Vše se mi jevilo v jasnějším světle. Ty měsíce co jsem byla s ním se jaksi vytratily a nakonec zůstala jen bolest z jeho odchodu. Bolest, kvůli které jsem začala vraždit. Přesně jako on – kdysi dávno.

Stala jsem se lovcem a noc byla mou součástí. Měla jsem celý svět před sebou a nikdo mě nemohl zastavit. Nikdo a nikdy! Byla jsem postrach temných uliček a všech lumpů po celé Americe. Putovala jsem od místa k místu. Ale byla jsem opatrná, velmi opatrná.

Šeptalo se o temném přízraku, který zabíjí, ale nikdo nevěděl, kdo nebo, co to dělá. Nikdo nikdy nenašel jedinou stopu po mé oběti. Opravdu jsem si připadala jako upír z bájí a pověstí. Ve dne spí a v noci zahání svou žízeň. Vysává z nich tu úžasnou rudou tekutitu. Stejně rudou jako moje oči. Oči, které už notnou dobu neviděly sluneční paprsky.

Ale teď skoro po padesáti letech mě to začalo nudit a chtěla jsem si najít novou zábavu. Něco, co mě aspoň trochu naplní a dá mi to snad lepší směr?! Ale veděla jsem, že to není možné, už kvůli tomu co jsem zač. Tak dlouho unikám pozornosti. Tak dlouho, že ani nevím kdo jsem. Jaké je mé jméno? Proč jsem byla stvořena? Odkud jsem přišla? Měla jsem rodinu? Jestli ano, proč si na ni nevzpomínám? Co mě dohnalo do tohohle velkoměsta? Je to žízeň, nebo i něco jiného?

Vykoukla jsem z poza temné uličky a podívala se na kužel slunečního světla. Ale během chvíle zase zmizel a já vystoupila. Bylo těsně po rozednění a tak tu bylo prázdno. Ale i tak jsem si mohla všimnou několika bušících srdcí v domech na okraji. Ale nejsem na lovu, dnes ne.

Černý plášť jsem si přitáhla blíž k sobě a snažila se chovat jako obyčejný člověk, který jen jde do práce. Pohledem jsem prozkoumávala zem, aby si náhodný kolemjdoucí nevšiml mých rudých očí. Mé kroky neměly jasný cíl. Jen jsem chtěla poznat mé další město, kde budu v noci lovit. Kde budu nahánět vyděšeného ožralu, který mlátil nevinou holku. Budu pronásledovat mladého kluka, který prchá před zákonem za vraždu svých rodičů. Ano já tu budu a budu hlídat. Nikdo neunikne trestu! Nikdo neunikne mně!

Škodolibě jsem se zasmála a tím jsem na sebe upozornila. Mladý pár, který čekal na nedaleké zastávce se na mě zmateně díval. Propalovali mě pohledem a možná, kdybych nebyla nasycená, ušetřila bych jím tolik lidské bolesti, z prostého žití! Totiž, to je to jediné, co si pamatuji. Bolest... Bolest z toho, že jsem byla člověk! Obyčejný člověk, zklamaný a opuštěný. Ale kdo mě opustil? Všechny lidské vzpomínky byly zamlžené! Byly snad nenávratně pryč

Skoro dvě hodiny jsem se potloukala městem, ale nenarazila jsem na nic zajímavého. Naštvaně jsem si odfrkla a vydala se zpět do svého úkrytu. Ale nejdnou kolem mě projelo stříbrné Volvo a rudé BMW. Zamračila jsem se. Co mi tohle připomíná? Kdo je v autě? Dívala jsem se, jak obě auta mizí v zatáčce. Mířili k místní škole... Škola... Může upíra bolet hlava? Protože mně se z toho přemýšlení asi rozkočí!

Chtěla jsem se konečně vrátit na své místečko a klidně čekat na temnou noc, ale pořád mi vrtalo hlavou to podivné stříbrné Volvo. Znovu jsem se otočila směrem ke škole a pak se tam vydala. Šla jsem pomalu. Hrála jsem o čas. Kam spěchat...

Všude okolo bylo plno aut a vše nasvědšovalo tomu, že vyučování je už v plném proudu. Přistoupila jsem k stříbrnému autu a nasála tu sladkou vůni. Takže upíři? Proč by chodili do školy? Co je tohle za hloupý žert! Svůj zrak jsem zaměřila na školu. Znovu jsem nasadila ten svůj škodolibý úšklebek.

„Tady musí být hodně zloduchů... Třeba si tady nějakého vyhlídnu,“ šeptala jsem slova a calá natěšená jsem se vydala k hlavnímu vchodu.

„Slečno?“ ozvalo se chodbou. Otočila jsem se a podívala se na drobnou ženu, která na mě mávala nějakým lejstrem.

„Ano?“ řekla jsem tiše.

„Copak tu děláte? Tady mají cizí vstup zakázán!“ říkala přísně. Napadlo mě, proč bych si neměla spestřit jídelníček. Ale z téhle vyžliny bych se moc nenapila.

„Já... Víte... Jsem tu nová a chtěla bych tady studovat,“ usmála jsem se co nejlíbezněji to šlo.

„Tak to musíte se mnou do kanceláře,“ řekla mi na oplátku a já ji následovala. Pozorovala jsem každý její krok, ale hlavně její splašeně bijící srdce. Usmívala jsem se. Ano, takhle působím na normální lidi. Jsem predátor a tak to zůstane. Napořád!

Dorazily jsme k malé kanceláři. Bylo to tu tak nějak skromné, ale přesto hezké. Tak dlouho jsem nebyla v podobném příbytku. Jestli někdy vůbec.

„Tak se posaďte slečno.“ Ukázala mi na ošoupanou židli a já ji kupodivu poslechla. Teď jsme tu samy, klidně bych po ní mohla skočit a ukončit její život. Ale něco mi říkalo, že tohle není dobrý nápad. Chci jen zjistit, co jsou zač ti upíři, nic víc. A kdyby se tu našla mrtvá ženská, asi by mi to moc nepomohlo.

„Tak jak se jmenujete?“ zeptala se mě milým hláskem. A sakra! Teď jsem v háji... Jak se jmenuji? Skousla jsem si ret a snažila se vzpomenout. Is... Isa... Bella... A ano...

„Isabella,“ řekla jsem vítězně. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem si dokázala vzpomenout a dávala jsem to jasně najevo.

„Isabella? Ale jak dál?“ zeptala se mě znovu. Jako jak dál? Co dál? Znovu jsem se začala soustředit. Jak byl ten pitomý přídomek? C... Cull? Cullenová? Ne to ne... Tohle přijmení znám, ale není moje... Pak tu bylo... Hale... To mi taky nic neříká... Tedy říká, ale...

„Slečno?“ zeptala se mě starostlivě. Sakra co teď? Nebude jednodušší ji zabít a prostě jen tak vpochodovat do třídy? Zjistit co a jak a pak vypadnout?

„Swan,“ vyhrkla jsem najednou. Snad jsem to uhodla dobře.

„Dobře, slečno, tady máte nějaké dokumenty, které mi podepíše váš rodič nebo poručník. Tohle mi tu vyplníte a pak vám řeknu, kam půjdete na hodinu. Vzala jsem si od ní dokumenty a podívala se do nich. Tak tohle není žádná sranda. Ale vše co jsem do toho napsala byly jen žvásty, jen blbé řeči, aby mě tu nějaký ten pátek nechali.

Mohla jsem to mít napsané za chvíli, ale před ní jsem nemohla používat svou upíří rychlost. Už tak jsou dost nápadné mé rudé oči, ale zatím si asi ničeho nevšimla. A nebo prostě si nechce všimnout. Na světě jsou horší věci, než rudé oči!

Když jsem konečně měla vše v cajku, podala mi rozvrh a mapu školy. Páni, ta je obrovská. Tolik chodících sendvičů pohromadě. Nikdy mě podobná hra nenapadla. Tohle musím zkoušet ve všech městech. Aspoň nejaká sranda.

Mile jsem se rozloučila a podle plánku si našla svou třídu. To budou upírci koukat, kdo přišel. S úsměvem na rtech jsem zaklepala na dveře a vešla. Ale když jsem se rozhlédla po třídě, ani jeden upír tu nebyl. Sklamaně jsem se omluvila a posadila se na jedno vólné místo. Tak tohle bude dlouhé... No, možná ne... Totiž oheň v krku je prevít a nechce si nechat tyhle lahůdky ujít. Ale naštěstí je tu můj štít a ten tohle vše překryje. Jejich dokonalou vůni i ten příšerný tlukot srdce. Kolem mě je prostě dokonalé ticho! A hlavní věc je, že zakrývám svůj pach a ti školou povinní upírci, nemají šanci mě tu objevit dřív!

Když zazvonilo, vystartovala jsem ze třídy jako raketa a div jsem se nesrazila s nějakým prckem. Teď by měl být oběd a tam snad už budou. Jen doufám, že ten hnus nebudu muset jíst. Ale stejně, nemám si ho za co koupit.

Poupravila jsem si své černé dlouhé šaty, plášť jsem nechala odepnutý. Byla jsem jako černá královna a všichni okolo mě jsou jen obyčejní poddaní. Usmívala jsem se a takhle jsem vešla do jídelny.

Ano! Byli tady! V plné své kráse! Střetla jsem se s jejich pohledy. Zlatými pohledy?! Dívali se na mě poplašeně! Zmučeně! Radostně? Naštvaně? Hm... Tak tohle nechápu! Nic tady nedává rozum!!

Nevnímala jsem žádného ubohého člověka okolo sebe, jen je. Upíry. Jejich vyděšené tváře, já si to plně užívala. Šla jsem pomalu... Pomalounku...

„Ahoj,“ usmála jsem se a na všechny jsem se podívala. Asi neumí mluvit. Ušklíbla jsem se.

„No tak, upírci. To vám kočka snědla jazyk?“ zasmála jsem se vlastnímu vtipu a sedla si na jednu židli k nim ke stolu.

„Bello?“ řekl ten rezavovlasý. Otočila jsem na něj svůj pohled.

„My se známe?“ zeptala jsem se se zájmem.

„Ty... Ty nás nepoznáváš?“ šeptla ta malá střapatá upírka.

„Ne... Od mé přeměny, mám jaksi okno,“ zasmála jsem se znovu. Najednou ten rezavovlasý vyskočil na nohy a jal se mě objímat. Ale to já mu nedovollila.

„Hej! Tak to prr, hošánku! Známe se sotva dvě minuty a už se budeme po sobě plazit? Navíc, já raději blonďáky!“ zavrčela jsem na něj a znovu jsem se posadila. On zklamaně zaplul na své místo. Znovu jsem si je prohlédla. Ale oni se jen dívali do mých krvavých očí.

Bylo jich tu pět. Ale jeden se mi líbil nejvíce. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Jeho karamelové oči mě propalovaly s jistým zájmem. Jeho zlatá hříva se s každým jeho pohybem mírně zavlnila. Vypadal, jako by se měl na pozoru. Hlídal se. Jeho pohled sem tam uklouzl na mladou dívčinu co seděla kousek za námi. Taky jsem se na ni podívala a lehce jsem se na ni usmála. Pak jsem svůj zrak vrátila zpět, na toho zlatovlasého.

„Voní hezky... Proč si ji nevezmeš? Lidí je na světě dost... O jednoho víc nebo míň,“ sladce jsem se na něj usmála. Ta malá střapatá okamžitě chytla toho upíra za ruku a začala ho konejšit.

„Bello? Co se to s tebou stalo?“ zeptal se takový obrovský hromotluk.

„Se mnou? Co by se mělo stát! Jsem upír! A taky se tak chovám. Jen jsem byla zvědavá co upíři dělají ve škole. Ale nikdy by mě nenapadlo, že budete studovat. Ale nebojte, já vám tady lovit nebudu. Počkám do večera...“ Raději jsem už nepokračovala a rychle se vypařila. Po tom mém proslovu se netvářili nijak přívětivě.

Jsem to ale zbabělec!! Ale kdybych si s nimi něco začala, musela bych pak vyvraždit celou školu. Pak to samozřejmě po sobě uklidit. Prostě problém jak mraky!

V rychlosti jsem vběhla do nejbližšího lesa a z poza stromu vykukovala a čekala co se bude dít dál. Ale zatím se neukázali. Asi maj ze mě bobky, či co!! Opřela jsem se o strom a přemýšlela o tom, co dál. Mám na ně čekat? Nebo raději utéct do zaječích... Je jich pět a já jsem sama... I když se přes můj štít nedostanou, může se to celé vymknout kontrole.

Znovu jsem se zadívala k hlavním dveřím. Zrovna vstupovali na parkoviště. Jejich pohledy prozkoumávali každé místečko až nakonec našli to, kde se schovávám. Odvrátila jsem se a znovu prchla. Nemám zájem o problémy. Počkám do večera... Nakrmím se a zmizím. Tak jak jsem to měla udělat už před hodinou.

Běžela jsem pryč... Daleko, ale pak jsem se najednou zastavila. Proč vlastně utíkám? Oni mě znají... Ví kdo jsem, proč se nevrátit a nezjistit kdo jsem byla, než jsem se stala tímhle nočním tvorem! Touhle krvesající bestii!

Co když jsem upírem nechtěla být a někdo mě donutil? Vybrala jsem si snad tenhle osud sama? Ale pamatuji si Victorii, zabila jsem ji, ale proč? Jaký důvod mě k tomu vedl?

Otočila jsem se a zůstala takzvaně na rozcestí. Mám jít nebo odejít?

Ono se říká, že život je dar. Ale Bella svůj dar ztratila a místo něj zůstala jen prázdná díra. Jen bolest. Ale jeden cit ji dokáže změnit. Donutí ji cítit co cítila kdysi. Ale jak na tohle bude reagovat rodina? Co Edward? Nechá svou lásku jít? Jen aby mohla být konečně šťastná?

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Let's Get Lost 1. část: