Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Legenda

20.07.2011 (15:00) • Kika57 • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 2221×

Za velkým tmavým lesem a velkou řekou bylo jedno malé městečko. Nežilo v něm moc lidí, ale každý si tu našel své, proto to bylo nejspokojenější městečko v celém kraji. Jenže vždy se vše musí pokazit. Jednoho deštivého dne se ve městě ubytovala zlá bytost. Od toho dne se ve městečku začaly dít podivné věci. Vykrádání obchůdků, okrádání bohatších lidí, ztrácení dětí a znásilňování žen. Jelikož se všichni znali – až na podivného přistěhovalce, nikdo nechápal, co se děje. Pár lidi tušilo, kdo za to může, ale nikdo si nedovolil to říct nahlas. Proč? To je jednoduché. Nikdo nechtěl být další oběť…

***

Pohled vyprávěče:

Mladý, ale přesto statný muž oděn v černé, se procházel po lese. Své myšlenky nechal volně poletovat ve své hlavě. Je to nedávno, co se mu ztratila jeho milá. Moc ji miluje, ale neví, zda ještě žije. Hledal ji snad všude. Ptal se všech, zda ji někdo neviděl, ale jako by se po ní slehla zem.

„Kde jsi, má Rose?“ zašeptal zlomeně do hustého, tmavého lesa.

Chodil už celé hodiny. Nevadilo mu to. Je neobyčejný mladík. Narodil se téměř před sto lety, ale přesto bude věčně mladý. Nejí ani nepije, ale přesto bude navěky žíznivý. Je z kamene, ale přesto nikdy nepřestane milovat. Je nejsilnější v celém kraji, ale přesto je tam bezmocný.

Chodil tak dlouho, že se dostal na okraj města. Zastavil se a jen se koukal. Nikoho neviděl. Všichni byli v pohodlí svého domova. Jen opravdu veliký odvážlivec vyšel pouze před barák. Každý se bál o svůj život a hlavně o své děti.

Tehdy… Tehdy touhle dobou městečko nejvíce žilo. Děti běhaly po ulici, skákaly panáka, hrály míčové hry. Ženy spokojeně seděly na lavičkách, probíraly nejnovější drby a s pýchou sledovaly své spokojené ratolesti. Někteří muži se právě vraceli z práce. Někteří už byli doma a opravovali, co bylo potřeba – pračku, ucpaný odpad, špatné těsnění.

Mladík zatřepal hlavou, aby vyhnal chmurné myšlenky, a dál se procházel. Procházel se nejtemnějšími uličkami. Opět se zastavil před zavřeným obchodem. Někdo majiteli ukradl veškeré jeho peníze, tak obchod zkrachoval. Přesto ve výloze uviděl černou látku a podivnou škrabošku s rohy. Usmál se nad jejím vzhledem.

„Pomoc!“ křičela žena z hořícího domu.

Mladík se zarazil. Věděl, že on je jiný. Měl nadlidskou sílu, rychlost, smysly – nemohl je použít před lidmi! Jeho pohled se opět nasměroval k výloze. Jedním pohybem rozbil sklo a do ruky vzal látku a směšně vypadající škrabošku. Tu si nasadil a látku si omotal kolem krku.

Snad mě nikdo nepozná, pomyslel si a už neváhal. Nadlidskou rychlostí se rozeběhl ke vzdálenému domu a vyskočil do okna, kde byla žádající žena o pomoc.

„Nebojte se, paní,“ řekl jí nejhlubším tónem, jaký dokázal.

Opatrně ji vzal do náruče a poté seskočil zpět na chodník. Opatrně ženu postavil na zem. Byla vyděšená, ale vypadala, že jí nic není.

Konečně se usmál. Konečně měl pocit, že není až tak špatný. Vždyť zachránil té ženě život. Pomohl jí. Zachoval se nesobecky a právě ho hřál krásný pocit u srdce.

„Kdo jsi?“ pípla žena po jeho boku.

Pouze odvrátil svou tvář. Nemohl jí říct, kdo je. Už tak si o něm lidé myslí, že je podivný. Ještě chvilku tam stál, když se rozeběhl k lesu. Neběžel svou přirozenou rychlostí, ale zdaleka ne lidskou.

„Stůj!“ křičeli na něj obyvatelé městečka, kteří se už začali scházet u hořícího domu. I když slyšel zřetelně každé slovo, nezastavoval se. Nestojí o slávu, bohatství ani vděk, ale o svou milovanou Rose…

„Jděte všichni k čertu!“ zašeptal si pod nos a rozhodl ukázat všem, ať ho nechají být. Jednou rukou vytrhl kmen stromu a hodil ho na skálu poblíž něj. Ze skály se vyřítilo asi tucet netopýrů. Rozzuření se rozhodli zaútočit na predátora, který je vyrušil. Však jakmile je jejich instinkt varoval, okamžitě před ním změnili směr. Lidé užasle koukali na to, co se právě odehrálo.

„Netopýří muž,“ zašeptal jeden muž do ticha. Z nenadání se rozpoutala debata o mladíkovi, ale on už byl dávno někde jinde…

***

„Proč mě tu držíš!“ křičela blondýnka.

„Ale no tak, Rosalie. Tady tě nikdo neuslyší,“ zašklebil se únosce z temného koutu místnosti.

„Přidej se k nám a budeš volná…“ Nedořekl ani větu, když ho blondýnka přerušila.

„Přidám se k vám a už nikdy nebudu volná!“ vyštěkla a plivla muži do tváře.

„Jak chceš… Budeš tu do té doby, než uslyším kladnou odpověď!“ Rozzuřeně odešel z místnosti.

***

Už to jsou skoro dva týdny, co se mladík pokouší najít svou ztracenou lásku Rosalie. Byl v malém srubu uprostřed lesa a přemýšlel, kde by mohla být… Jak to, že o ní nikdo nic neví? Proč musí být tak bezradný!

„Do pytle!“ rozkřikl se. Uhodil do malého stolku uprostřed místnosti, který se rozletěl na malinké kousky a sním i noviny, které na něm byly. Však odletěl i papír, který nepatřil k novinám a všiml si toho i on. Rozešel se k onomu kusu papíru. Vzal jej do ruky a četl…

Hrad – tam najdeš to, co hledáš…

Otáčel papírkem pořád dokola, ale nic jako podpis nenašel. Kdo to sem dal? Chtěl se rozeběhnout svou přirozenou rychlostí, ale opět problém – lidi! Pohled se zasekl na černém plášti a škrabošce s rohy a hned věděl, co teď. Rychle si oblékl černé oblečení, černý plášť a škrabošku a vyrazil do města.

Ulice nebyly prázdné jako minule. Zahlédl sem tam nějakého muže nebo ženu spěchající domů. Nezastavoval se, neohlížel se. Šel pořád ke hradu.

„To je on!“ zakřičel muž a všechny pohledy se stočily k jeho maličkosti.

Zrychlil krok a doufal, že si ho dál nikdo nebude všímat, ale opak byl pravdou. Ať byl netvor nebo ne, lidé v něm viděli spásu. Všichni muži jako na povel vzali nějaké zbraně a šli věrně za ním. Zastavili se těsně před hradem.

„Rose!“ křičel, co nejhlasitěji dokázal.

„Koho pak to tu máme… Přivedl jsi mi svačinu?“ zasmál se muž na hradbách.

„To jsem si mohl myslet… Itálie tě už omrzela, Aro?“ odpověděl mu tak, aby byl slyšet odpor a nenávist v jeho hlase.

„Ale, ale…“ Seskočil na zem. Stáli naproti sobě a dívali se na sebe. Oba dva čekali na útok toho druhého. Mladík už to nevydržel a zaútočil jako první. Vše se seběhlo tak rychle, že lidské publikum vůbec netušilo, co se děje.

„Oheň,“ řekl klidným hlasem. S úsměvem na rtech držel Arovu hlavu a čekal, až se rozdělá oheň. Konečně se dočkal a on mohl hodit hlavu i tělo do ohně. Chvilku se koukal, jak plameny postupně olizují jeho tělo a mění jej na popel. Poté se co nejrychleji rozeběhl do hradu.

Někde tu přeci musí být! pořád se mu opakovala jedna a ta samá myšlenka v hlavě.

Ocitl se před velkými dveřmi. Byly to stříbrné dveře, na kterých byly tisíce malinkých hřebíčků. Pouze při pohled na ně se tajil dech.

„Pomoc…,“ ozvalo se z místnosti za dveřmi.

On však ten hlas poznal. Konečně našel to, co tak hledal. Konečně našel lásku jeho života…

„Rose!“ zakřičel. Během vteřiny nebyly dveře na pantech, ale opřené o protější stěnu.

„Emmette…,“ zachraptěla Rose.

Oba dva si vběhli do náruče a věděli pouze jediné. Že už je nic nerozdělí!

„Sláva Batmanovi! Batman je hrdina!“ slyšeli oba dva zvenčí. I obyčejní lidé se mohli radovat, ale ne kvůli nalezené dívce… Ale kvůli mizejícímu strachu z jejich srdcí.

Každá pohádka má mít svůj šťastný konec. A jak dopadli naši hrdinové? Rosalie s Emmettem našli bezvadnou rodinu – Cullenovy. Žili šťastně a společně se smáli příběhům o bájném a statečném Batmanovi, který zachránil jedno malé a deštivé městečko…

Prosila bych o vyjádření k této... legendě. Kladné nebo záporné komentáře. Je mi to jedno... Hlavně, když budu vědět, jak na tom jsem. Děkuji.

Jinak jsem slíbila, že tuto jednorázovku někomu věnuji a ten někdo je DemkaHall. Tady máš to věnování!

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Legenda: