Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Lavička v parku

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Lavička v parkuPříběh o Belle, Jakovi a jejich první velké hádce. Předem vás upozorňuju, že se tady skoro nic neděje, ale přesto budu ráda za každý - i třeba jen smajlíkový - komentář! ;)

05.06.2010 (15:15) • LittleSonny • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1851×

Lavička v parku

Ležela jsem na zádech v posteli a zírala do stropu. Ne, tohle už nevydržím! Podívala jsem se na budík a ten ukazoval 6:30 ráno, sobota. Tohle sice nebyla obvyklá doba mého sobotního vstávání, ale dnes to bylo jiné. Už asi před hodinou jsem se opět probudila se srdcem, které bylo roztrhané na malé kousíčky, chcete-li spíše na cáry.

Rychlým pohybem jsem vstala, až se mi zamotala hlava. Náhlou ztrátu stability jsem ale naštěstí rychle překonala a vydala se do koupelny, kde jsem provedla nutné úpravy proto, abych se mohla vydat ven.

Když jsem spěšně vyběhla z koupelny, málem jsem zakopla o práh u dveří a rychle doběhla do kuchyně, kde jsem do sebe rychle hodila nějaké jídlo a trochu čaje.

Charliemu jsem nechala vzkaz, že se brzy vrátím, aby o mě neměl strach. Pak už jsem jen nazula bílé tenisky a vydala se ven.

Pomalu jsem se loudala k parku. Ve vzduchu byla cítit vlhkost, ale stále ještě nepršelo. Ruce jsem měla složené na prsou a sledovala štěrkovou cestu, která mi křupala pod nohama. To, co se děje okolo mě, mi bylo jedno.

Když jsem dorazila na moje místo – naše místo – zabolelo mě u srdce. Už je to týden, co jsme se pohádali. Už týden se neozval. Proč mi prostě nemůže říct, jestli je konec? Proč nemůže napsat jednu pitomou esemesku? Zavolat? Nebo prostě jen zbaběle poslat svého kamaráda? Vzhlédla jsem k zamračenému nebi, které přesně vystihovalo mou náladu, a posadila se na mokrou lavičku. Začalo pršet a já slastně nastavila tvář kapkám, jakoby ze mě měly smít tu bolest. Zavřela jsem oči a užívala si ticho, které se okolo mě rozhostilo. Park byl prázdný, tak jako vždy, hluk aut z hlavní silnice sem nedoléhal a švitoření ptáků utichlo hned s prvními dešťovými kapkami.

Vzpomínala jsem na jeho horké polibky a obětí, která mi způsobovala zrychlení tepu a příjemný pocit u srdce. Na jeho sladký smích, vždy když jsem zakopla, nebo mi něco upadlo. Té představě jsem se musela zasmát. Bohužel, tenhle krátký smích mi napověděl, že bolest srdce jen tak neodezní.

Jenže já přece nebudu ta, která zavolá první, to mi hrdost prostě nedovolí, nebo snad ano? Budu se chovat jako malá, hysterická holka, která dotírá? Ne, určitě ne. Za tuhle ostrou hádku přece mohl on!

A proč že jsme se pohádali?

Dojela jsem do školy a z náklaďáčku se začal valit dým. Rychle jsem vypla motor a zděšeně vystoupila z kabiny. Otevřela jsem kapotu a z náhlého návalu kouře jsem se zakuckala. To už vedle mě stála Ang a zděšeně se mě ptala: „Co se mu stalo?“

„Oh, Ang, já vážně nevím,“ řekla jsem smutně.

„Ahoj, holky,“ ozval se za námi klučičí hlas. Ihned jsem poznala, že to je Jessie, můj spolužák, se kterým sedím na španělštinu

„Ahoj,“ odpověděla Ang, která se hned rozzářila, když ho uviděla.

„Čau,“ odpověděla jsem nepřítomně a snažila se najít na motoru nějakou závadu. Bohužel, ani to že jsem často pomáhala Jakovi v garáži, mi nedokázalo pomoct.

„Ang, hodila bys mě po škole domů, prosím?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Promiň, Bello, ale nejde to, po obědě jedu do Seattlu za babičkou, je prý nemocná, takže nejdu ani na tělocvik,“ odvětila, a z jejího hlasu jsem cítila, že jí je to opravdu líto. „Ale mohla bych se zeptat Jess.“

„Nelam si tím hlavu, Ang. Dojdu to. Ty tři kilometry mě nezabijou,“ řekla jsem vesele.

Angela chtěla něco říct, ale předběhl jí Jessie.

„Domů tě hodím já, Bello. Mám to při cestě,“ řekl a mrkl přitom na Ang. Tu to evidentně rozveselilo.

„Tak platí, Jessie. Moc ti děkuju.“

Po nudném školním dni jsem nasedla do Jessieho staršího auta, které bylo, tuším, značky Ford. Cestou jsem se ho vyptávala na Ang a dostala z něj, že se mu líbí. To mě potěšilo, ale nedala jsem to na obě znát. Když Jessie zastavil před domem, vystoupila jsem, a než jsem zavřela dveře, ještě jednou jsem mu poděkovala. Než byl z dohledu, už před domem stálo Jakovo auto.

Vesele jsem mu zamávala a vydala se k jeho straně a otevřela mu dveře. Místo očekávaného objetí na mě ale vyjel.

„Kdo to, kruci, byl?“

„Cože? Jaku?“ ptala jsem se nechápavě.

„Ptám se tě, kdo to byl!“

„To byl Jessie, můj spolužák, dovezl mě domů, představ si, že náklaďáčku odešel motor! Jen co jsem dojela do školy, prostě umřel,“ mluvila jsem stále klidným hlasem.

„To mi je jedno. Co s tím klukem máš?“ začal žárlivě vyzvídat. Tomu jsem se musela zasmát.

„Ty můj blázínku,“ usmála jsem se na něj. „Nic s ním nemám. Miluju jenom tebe!“

„Pche!“ nepříjemně se uchechtl. To mě rozčílilo.

„Tak jak myslíš, Jaku! Zavolej, až se zklidníš!“ řekla jsem a odcházela domů.

Pak už jsem slyšela jen prásknutí dveří a rychlý zvuk motoru jeho auta.

Najednou jsem nemohla uvěřit, že jsme se pohádali kvůli tomuhle… Nemohla jsem uvěřit, že za konec našeho vztahu může takováhle hloupá žárlivá hádka. Ze zoufalství, že mě Jake už nemiluje, mi začaly téct zoufalé slzy neštěstí. Teď už mi déšť nepřipadal tak příjemný jako před chvílí. Přesto jsem zůstala bez hnutí sedět.

Po chvíli jsem uslyšela tiché kroky. Zřejmě nějaká babička, pomyslela jsem si. I když se kroky zastavily u mě, neotevřela jsem oči. Jak dlouho tu už vlastně sedím? I nadále jsem seděla bez hnutí, když jsem uslyšela teď už tak známý zvuk otevírajícího se deštníku.

Kapky, které se mísily s mými slzami už na můj obličej nedopadaly. Sevřela jsem oči víc k sobě, teď už možná jen z trucu, že ten vetřelec nehodlá odejít, a dál přemýšlela nade mnou a Jakem.

Byl prostě konec. Kvůli němu jsem měla zlomené srdce. I kdyby se vrátil, nedovolím mu, aby se mi omluvil.

„Bells?“ ozval se známý sametový hlas a mě se prudce rozbušilo srdce.

No, ona vlastně druhá šance není až tak k zahození. Ne nadarmo se říká: Hřešit je lidské, odpouštět božské.


 

Shrnutí

Autor: LittleSonny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lavička v parku:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře