Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Laurent a Irina... aneb i upíři se mohou zamilovat

15.09.2010 (16:15) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3172×

Když jsem vyběhl z Cullenovic rezidence, ulevilo se mi. Stát proti Jamesovi by bylo šílenství, ale rozhodně jsem nelitoval, že jsem je varoval. Vyneslo mi to dobré reference pro návštěvu Aljašky. I když Cullenovi (podle jejich reakce) už nejspíš věděli, s kým mají tu čest. Ten jejich chlapec – Edward má zřejmě nějaký talent.

No, žádného z nich už nejspíš neuvidím, takže mi to může být jedno. Zaboha ale nepochopím, proč to dělají. Proč se snaží odolávat lidské krvi? Co je na tom špatné, lovit je? Co pro nás znamenají?

Mají snad lidé výčitky svědomí z toho, že zabíjí zvířata? Nic jiného sami nejsou. A vlastně jsme lepší než oni. My totiž zabíjíme (kromě šílenců, jako je James), jen pokud máme hlad. Není v tom nic víc a nic míň. A že si občas vezmeme matku od dětí? Zajímá snad lidi, že kráva, na jejímž steaku si právě pochutnávají, měla tele? Nejsem bezcitný nebo šílený. Zabíjet je naše přirozenost. Lidé jsou tak křehcí a snadno ulovitelní…

Co je na té dívce tak zvláštního? Voní sladce jako dortík. Pít její krev by bylo požitkem.

Tedy… samozřejmě, že vím, co je to láska. Pokud na ní Edwardovi tolik záleží, pak nechápu, proč ji prostě nepromění? Na co si to hrají?

Musím ale přiznat, že ten jejich dům… to je tedy něco. Nádhera, luxus… Bylo by jednoduché si na to zvyknout. Po letech přesunů bych si docela rád odpočinul. A tak mě myšlenka na to, usadit se na chvíli na jednom místě a nemuset pořád prchat, vážně láká. Proto jdu do Denali k tomu druhému vegetariánskému klanu. Konec konců zkusit se má všechno.

Po Jamesovi se mi tedy opravdu stýskat nebude. Za to Victoria… Dost jsme se spolu nasmáli, i když patřila k Jamesovi. Má stejný černý smysl pro humor a je vážně nádherná. Byla mým přítelem – vlastně jediným za dobu mé třísetleté existence. Víc jsem si samozřejmě nemohl dovolit. James by mě zabil, kdybych se jí jen dotkl. Rád bych, aby z toho vyšla celá. Třeba se tu časem stavím a zjistím, jak to dopadlo.

Cesta do Denali mi trvala pár dní. Cestou jsem trochu lovil, ale v místech, kudy jsem běžel, nebylo právě z čeho vybírat. Možná i proto si ten klan vybral svou alternativní potravu. Zvířat tu je určitě víc než lidí.

Jak jsem se blížil, občas jsem ucítil pach upíra. Mělo by jich být pět. Uvidíme, jak mě přijmou. Budu muset zase rozehrát svůj šarm. Jsem velmi dobrý ve vyjednávání. Proto mi taky James dovolil připojit se k jeho smečce. Dokud byli jen s Victorií, většinu času trávili půtkami s druhými upíry, pokud je potkali. Diplomacie bylo pro Jamese cizí slovo.

Čím víc jsem se blížil, tím častěji jsem ty pachy cítil. Bylo teď jednoduché najít správný směr. Přemýšlel jsem, jestli žijí tak jako Cullenovi poblíž města, nebo se ukrývají hluboko v národním parku. Jak jsem pochopil, nestěhují se tak často jako Cullenovi, takže musí mít asi lepší krytí.

Stromy, pod kterými jsem právě běžel, problesklo pár slunečních paprsků. Změnily mou bledou kůži na zářivé diamanty. Ani po těch letech mě nepřestalo bavit obdivovat ten zázrak. Nepopírám to. Mám rád svůj vzhled. Zastavil jsem se a natáhl ruku přímo do jednoho z paprsků.

V tom jsem o kus dál zahlédl jakýsi pohyb. Byl tak rychlý, že nebylo pochyb o tom, kdo to je. Než jsem se ale stihl podívat podruhé, vrazila do mě zářivá postava a doslova mě přibyla ke stromu. Byla jako kulka vystřelená z pistole. Chvilku to trvalo, než jsme se zarazili, protože několika stromy jsme díky její rychlosti proletěli a ony se za námi skácely k zemi. A že to nebyly žádné tenké stromečky…

Opíral jsem se o strom a pozoroval, jak mě pohledem propichuje nádherná upírka. Její obličej ode mě byl jen pár centimetrů a její tělo se tisklo na mé. Skoro jako by mě vyzývalo, abych si ji tady a teď vzal. I když ona to určitě myslela spíš jako pojistku proti mému útoku.

Měla rovné blond vlasy, které házely stříbrné odlesky. Její kůže zářila stejně jako ta má a měla žluté oči. Nebylo pochyb – je to jedna z těch, které jsem chtěl poctít svou návštěvou. Usmál jsem se. Vážně se mi líbila. Čím déle jsem se na ni díval, tím víc jsem její krásu objevoval. V očích měla bojovně hravý výraz. A proč ne? Proč se trochu nepobavit?

Není obvyklé, abychom takhle útočili na neznámé. Rychlým pohybem jsem ji tedy od sebe odrazil a zavolal: „Přináším vám pozdravy od Cullenových. Před pár dny jsem byl u nich na návštěvě.“

Upírka se zvedla ze země a narovnala se. Vypadala teď tak hrdě, že by jí mohla závidět kdejaká královna. Jako na povel zpoza ní vystoupily dvě další blond upírky. Zřejmě její sestry, protože i ony měly oči v tom podivném jantarovém tónu hnědé. Bylo to tak plynulé, že vypadaly skoro, jako by se množily dělením. Nevšiml jsem si, kdy se za ni ty dvě dostaly, ale zřejmě to nebylo poprvé, co takhle někoho překvapily. A podle jejich úsměvu jsem nebyl jediný, kdo jejich představení ocenil.

Čekal jsem, co přijde, ale zdálo se, že čas škádlení uplynul. Slovo si vzala upírka s bronzovými odlesky ve vlasech: „Omlouvám se za svou sestru. Irina je občas trochu prchlivá. Reaguje dřív, než myslí. Já jsem Tanya a tohle Kate,“ pokynula k druhé sestře a pokračovala. „Máme tu nedaleko dům a žijeme tu nepoznané. Nezlob se proto, že si své soukromí chráníme. Musíme zůstat v utajení, proto tě žádáme, abys tu v okolí nelovil. Jinak jsi ale vítán.“

Přikývl jsem a všiml si, jak se Irina (mimochodem - krásné jméno, tak jako jeho nositelka) maličko ušklíbla, když slyšela výtku v hlase své sestry. Oslnivě jsem se na ně usmál: „Díky. Jmenuji se Laurent. Pochopil jsem tvá slova a budu váš styl života respektovat, Tanyo. Cullenovi už mi vysvětlili základ vaší filozofie a musím říct, že, i když nerozumím vašemu výběru potravy, je velmi lákavé, nemuset se stále přesouvat. Pokud byste neměli nic proti, rád bych se k vám na čas připojil.“

Sestry si vyměnily pohled a jako jedna pokrčily rameny. Nejspíš usoudily, že když mám doporučení od Cullenů, jsem dostatečně prověřený. Ostatně nepochybuji, že už je Carlisle informoval. Možná bych se mohl dozvědět, jak to dopadlo… Pokud tedy už James lov ukončil. Kořist občas unikala docela dlouho, ale neznám případ, kdy by ji nakonec nedostal. Otočily se a Tanya mi pokynula, abych je následoval.

Jejich dům nebyl tak honosný jako ten Cullenových, ale byl rozhodně pohodlný. A bylo vidět, že v něm mají převahu ženy.

Sotva jsme vstoupili, sešli do haly další žena a muž. Určitě byli původně Španělé nebo alespoň Hispánci – podle vzhledu i podle jmen – Carmen a Eleazar.

Jak čas postupoval, bavili jsme se jako staří známí. Spolu s nástupem noci se začala Tanya s Kate připravovat na výpravu. Chtěly vyrazit do města.

Kate škádlivě podotkla: „Na lov. Ale trochu jiný, než obvykle provádíš ty, Laurente.“

Tanya na mě vesele zamrkala: „Málokdy se spokojíme se stejným mužem dvakrát, i když přežije.“

Trochu jsem se ušklíbl, ale zábavu jsem nezkazil. Za to jsem si všiml, že Irina nevypadá tak nadšeně jako ostatní. Tanya s Kate byly téměř připravené, když Irina prohodila: „Já dneska vynechám. Raději si zaběhnu na skutečný lov.“

Kate tázavě zvedla obočí: „Opravdu? Máš docela světlé oči.“

Irina zavrčela: „Starej se o ty svoje. Prostě mám chuť trochu se proběhnout.“

Rozhodl jsem se využít situace. Irina mě zajímala a tady se nabízela šance být s ní o samotě. Rychle jsem se zvedl z gauče, než se do toho stihne zamíchat i Tanya a prohodil jsem: „Jestli ti to nevadí, rád bych tě doprovodil. Možná bych taky mohl zkusit alternativní jídelníček.“

Irina se na mě podívala pohledem, který jsem nedokázal rozluštit. Měl jsem pocit, že mi je  částečně vděčná, protože jsem svou nabídkou přerušil další přemlouvání jejích sester, ale zároveň si nebyla úplně jista, že chce, aby s ní trávil víc času.

Irina lehce pokrčila rameny a dala tak najevo svůj názor. Proč se tím trápit, když už je vlastně rozhodnuto? Bylo na ní vidět, že si chce dnešní lov užít tak jako jindy – i když s ní jde „ten nomád“ – tedy já. Usmál jsem se na ni. Vážně se mi líbí.

To, že jsem šel s Irinou, mělo ještě jedno plus, které jsem si uvědomil až zpětně. Carmen s Eleazarem se nikam nechystali. To znamenalo, že bych nejspíš byl svědkem jejich vášnivé noci, kdybych zůstal. A o to jsem nestál. Kromě jiného i proto jsem opustil Jamese a Victorii. Byli tak živelní, že bylo vážně utrpení zůstat v jejich blízkosti sám.

Irina byla rychlá. Sotva jsme vyrazili, dostala se dopředu. Dalo mi práci dohnat ji. A když se mi to konečně povedlo a mohl se jí podívat do tváře, viděl jsem, že se tím baví. No dobře. Taky znám pár triků. Vypadalo to, že ucítila něco k jídlu. Měl bych tomu taky věnovat pozornost, ale momentálně mě víc zajímalo, jak ji dostat. Oči mi vesele zahrály a změnil jsem směr svého pohybu. Popadl jsem ji kolem pasu a v letu jsem ji obalil svým tělem tak, že jsme teď byli jako dvojčlenná dělová koule. Proletěli jsme křovím a zlomili několik stromů, které nám stály v cestě, než jsme se zastavili o menší skálu.

Irina byla téměř okamžitě znovu na nohách. V jejích očích se střídaly výhružky s pobavením. Tohle bude jistě zábava. Nenechala mi moc času na vzpamatování. Jedním skokem se dostala za mě a vzápětí mi seděla za krkem. Udělala pohyb, jako by mi nohama chtěla zlomit vaz, ale já ji za ně chytil a shodil ji na zem. Byl to docela tvrdý zákrok, a tak jsem se rychle sehnul, abych se přesvědčil, že je v pořádku. Evidentně byla, protože toho okamžitě využila a podrazila mi nohy. Ani já se ale nechtěl nechat zahanbit a oplatil jí stejnou mincí. Sotva se svalila vedle mě, přetočil jsem se nad ni a přišpendlil ji tak k zemi.

I když jsem si to nechtěl nijak zvlášť přiznat, dávala mi zabrat. Podle jejího zrychleného oddychování na tom ale nebyla o moc líp. Prohodil jsem: „Jsi vážně rychlá.“

Irina přimhouřila oči: „Taky nejsi nejpomalejší. … Chceš pokračovat?“

Chtěl jsem? Jistě, že ano, ale ne tak, jak si myslela. Místo odpovědi, kterou čekala, jsem se sklonil a přitiskl své rty na její – zamumlal jsem: „Rozhodně.“

Chutnala úžasně a do polibku se bez protestů zapojila. V zápalu líbání se přetočila nade mě a po chvíli polibek ukončila. Se škádlivým zablýsknutím v očích vyskočila a prohodila: „Podvádíš. Teď to bude po mém.“

Než jsem se vzpamatoval, rozběhla se plnou rychlostí pryč. Rozjařeně jsem se zasmál. Takhle nějak většinou vypadala předehra Jamese a Victorie. Doufám, že mně se povede ji ukončit dřív. James byl dokonalý stopař, ale Victoria byla rychlá a ve schovávané byla vážně dobrá. Občas jim trvalo měsíce, než se ke mně znovu připojili. Bude prima si tuhle zábavu pro jednou taky užít.

Jít po její stopě nebylo těžké, i když jsem nebyl ani zdaleka tak dobrý stopař jako James. Byla blízko. Občas jsem dokonce zahlédl stříbrný záblesk jejích vlasů. Ještě jsem zrychlil a začal jsem využívat stromů, aby mě kryly. Samozřejmě, že mě Irina musela slyšet a cítit, ale aspoň si nemohla být jista, jak blízko skutečně jsem.

Zřejmě se chtěla přesvědčit, a proto na okamžik zastavila. Ta chvilka mi stačila, abych se přiblížil natolik, že když chtěla znovu vyrazit, vztáhl jsem ruku a nabral si plnou hrst jejích vlasů. S trhnutím ji to zastavilo a v zápětí jsem ji pevně držel ve svém náručí. Cítil jsem ve tváři svůj vítězný pohled: „Mám tě!“

Irině zacukaly koutky: „Už zase podvádíš.“

Přikývl jsem a chtěl jsem ale slyšet, že mi to vítězství přiznala i ona: „V lásce a válce je povoleno vše.“

Naklonila hlavu na stranu, jako by o mých slovech přemýšlela: „A tohle je co?“

Opřel jsem ji o strom a naše těla se záhy propletla v jedno. Zabořil jsem obě ruce do jejích vlasů a než jsem ji znovu políbil, zašeptal jsem: „Rozhodnutí nechám na tobě.“

Líbání nám dlouho nestačilo. Začali jsme se horečnatě svlékat. Když jsem netrpělivě zatáhl za propínací svetřík, který dokonale kopíroval její tělo, až odlétlo pár knoflíčků, zasmála se a trochu se zajíkla zrychleným dechem: „Opatrně, ať nejdu domů nahá!“

Zavrčel jsem: „Nemáš se za co stydět. Já bych si rozhodně nestěžoval.“

Mé rty putovaly po každém nově odhaleném kousku její šíje a dekoltu. Nepředstírala žádnou stydlivost a místo odpovědi mi shodila z ramen kožené sako. Ne, že by mi byla zima – teď jsem vlastně spíš hořel…, ale lidé by se divili, kdybych se venku procházel jen tak v lehounké košili s rozhalenkou. Rád jsem se oblékal elegantně a zároveň pohodlně. Připomínalo mi to mou minulost.

Lehce jsem ji škrábl zuby na klíční kosti a sjel ústy až k místu, kde její halenka ještě držela. Irina souhlasně zapředla a sama mi rychle pomohla rozepnout zbytek knoflíčků, které předtím odolaly mé netrpělivosti. Svetřík letěl na zem za sakem. Pak zaútočila na mou košili. Bohužel pro mě nevydržela nápor její touhy. Svlékl jsem z rukou zbytky rukávů. Knoflíky byly pryč a povolilo i pár stehů. Časem si budu muset sehnat jinou. Teď mi to ale bylo jedno.

V mžiku jsem si poradil i s jejími kraťoučkými kraťasy. Sotva jsem se sundal, zajíkl jsem se. Podprsenku neměla (ne, že by ji potřebovala), ale kalhotky byly luxusní. A samodržící punčochy a lodičky na podpatku je skvěle doplňovaly. Málem jsem z toho pohledu zešílel. Zvláštní výběr obuvi na lov? Možná, ale já si rozhodně nestěžoval.

Obtočil jsem si její nohy kolem pasu a opřel ji o strom, abych měl obě ruce volné. Vzápětí jsem začal objevovat její nádherné tělo.

Musel jsem se usmát tomu, jak jsme si vycházeli vstříc. A pak mi to došlo. Našel jsem svou druhou polovinu. Irina je to, co jsem hledal. Kvůli ní přežiju i změnu jídelníčku. Nikdo mi přece nebrání občas si vyrazit na výlet a trochu si ho zpestřit lidskou krví.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Laurent a Irina... aneb i upíři se mohou zamilovat: