Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Last goodbye

09.04.2011 (17:00) • Pajinka2004 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3753×

Místnost, ve které jsem stála, byla plná květin. Ta vůně byla omamná. Dívala jsem se na krásnou tvář mého anděla, který se ke mně blížil pomalým rozvážným krokem. Podívala jsem se, co bude říkat babička. Co mi asi poví, až uvidí jeho zářící kůži a nadpozemskou krásu. Znovu jsem viděla svůj udivený obličej a znovu jsem pocítila poznání, že se nedívám na svou babičku, ale na sebe. Jen to tentokrát nebyl jen sen, ale doopravdy. Tedy, Edward byl výplodem mé fantazie, ale mé vrásky a šediny už ne.

Zvedla jsem vrásčitou ruku a setřela malou kapičku, která mi stékala po tváři. Hnědé oči už dávno neměly ten jas a třpyt, který jsem mívala, když jsem směla být s ním a moje srdce dávno netlouklo tak hlasitě. Dokonce jsem mívala pocit, jako by se každou chvíli mělo zastavit.

Nevím, co to na mě najednou padlo, snad to bylo věkem, snad jen tím, že můj manžel už není se mnou, ale navěky odešel. Neměl to se mnou lehké. Jemu patří můj dík a jemu by měly patřit i mé vzpomínky. Tak proč tedy teď myslím na něj?

„Babi?“ Moje krásná vnučka Alice. Ano, vím. Sama jsem si to neulehčovala, když jsem dceři v podstatě vnutila jméno mé nejlepší přítelkyně. Vlastně mi ji hodně připomínala. „Jsi tu?“

„Alice, jsem, pojď dál.“

„Všichni na tebe dole čekáme. Nemůžeme se dočkat, až začneme.“

„Na mém věku už dávno není co oslavovat, děvenko moje. To vy, mladí, tu dnes máte své místo.“

„Neplácej nesmysly, babi.“

„Nebuď prostořeká.“ Peskovala jsem ji, ale v duchu jsem se smála. Byla úžasná. Moje jediná radost. Dcera Elizabeth byla celá po otci. Stále na cestách a stále v práci. Byla jsem ráda, když jsem ji viděla. Moc mi chyběla, ale měla svých starostí dost a nechtěla jsem jí přidělávat starosti se svými stařeckými vrtochy.

„Promiň, ale ty víš, že tě máme všichni moc rádi a děláš nám starosti.“

„Nemusíte se o mě bát, ještě neumírám.“

„Jsi tu tak sama. Od té doby, co umřel dědeček, se skoro neusmíváš.“

„Ale, to se vám jen zdá.“ Mávla jsem rukou a mimo jiné, tak zahnala další vzpomínky pryč. „Pojď, dokážu ti, že jsem ještě vitální.“

„Tak to chci vidět. Dneska si zatancujeme.“

„Zase to nepřeháněj.“ Se smíchem jsem se za ní vydala a rozhodla se, že dalších pár hodin bude můj úsměv stále na svém místě.

…

„Byla to nádherná oslava, mami.“ Moje dcera zůstala až do konce, teď už snad můžu i umřít. „Jsi nějaká zamyšlená.“

„Jen jsem ráda, že tě zase vidím.“ Po tváři mi stekla další slza. „Promiň, to jen… já, jsem unavená. Půjdu si lehnout.“

„Mami? Mám tě moc ráda.“

„Já tebe také, holčičko moje.“

„Mami?“

„Ano?

„Taky mi moc chybí. Táta.“

„Já vím.“ Objala jsem ji a užívala si ten pocit sounáležitosti, i když jen malé. Stýskalo se mi po Jakeovi, ale to nebyla celá má bolest. Nikdo neví, že mě až do konce musel chránit před upíry a nikdo také neví, že nebýt mě, ještě by dnes žil. „Je to moje vina.“

„Ne. Ne, mami, není.“

„Hodně dlouho jsme si nepopovídaly a moc toho ještě nevíš.“ Možná už byl čas, aby věděla vše.

„Co tím myslíš?“

„Pojď se mnou.“

Došly jsme k ložnici, kterou jsem neotevřela snad dvacet let. Byl to můj starý pokoj, ve kterém jsem bydlela dávno, dávno před tím, než se věci změnily.

Otevřela jsem dveře a opatrně nahmatala vypínač světla. Bylo tu vlhko a prach. Všude po stěnách se táhly dlouhé provazce pavučin. Bylo to…

„Strašidelné.“

„Ano, to je. Neboj se, nebudeme tu dlouho, jen si něco vezmeme.“

Přišla jsem doprostřed pokoje a zadívala se na podlahu. Zajímalo mě jediné místo, uvolněné prkno, které ukrývalo mé tajemství.

„Pojď sem, Elizabeth. Zvedni tohle prkno.“

Už jsem byla stará a trápilo mě, že i sebemenší pohyb, mi způsoboval bolest.

„Co je to? Nějaké album? Letenky? CD?“

„Všechno to vezmi.“

Zase jsem za sebou pevně zavřela dveře a přitom se ani nepodívala na staré houpací křeslo, které stálo stále v rohu pokoje.

„Mami, sedni si. Vypadáš rozrušeně.“

„To nic, to jen, že mám strach.“

„Já také, nevím sice proč, ale bojím se.“

„Ty se nemusíš ničeho bát. Všechno brzy skončí, neboj se.“

„Proč stále mluvíš v hádankách?“

„Otevři to album, Elizabeth.“

Hned na první stránce byla má nejoblíbenější fotografie. Když jsem ji tam tenkrát našla, nemohla jsem tomu uvěřit, možná přeci jen... ale ne.

„Tohle je Edward, Edward Cullen.“ Opět jsem vyslovila jeho jméno, jakoby se znovu vracel do mého života.

„Je krásný. A ty? Byla jsi s ním? On tě opustil?“

Bylo zvláštní, jak si dokázala hned odvodit tenhle závěr.

„Ano, opustil. Elizabeth, prosím, nepřerušuj mě a na nic se neptej. Bude to pro mě hodně těžké. Ano? Můžeš to pro mě udělat?“

„Ovšem.“

Posadila jsem se na postel a pohodlně se opřela do polštářů. Poklepala jsem na místo vedle sebe a Elizabeth se přitulila ke mně i se všemi věcmi, které jsme vzaly v mém bývalém pokoji.

Na vrchu ležela fotka.

„Je téměř šedesát let stará, ale Edward na ní vypadá stále stejně a vsadím se, že ani jeho skutečné, hmotné já, se nezměnilo.“ Viděla jsem, jak moje dcera zvedla oči údivem a v koutcích rtů  jí nevyslovenými otázkami tvořily vrásky, ale byla to má dcera, dobře vychovaná a trpělivá.

„Bylo mi tenkrát jako Alice. Přistěhovala jsem se sem a začala žít nový život. První školní den jsem potkala jeho.“ Pohladila jsem tvář na fotce a zhluboka se nadechla, abych zahnala slzy. „Nemohla jsem si pomoci, byla jsem k němu přitahována snad i nadpozemskými silami.“ Pousmála jsem se. „Vlastně je to téměř doslova pravda. On není… není jako my.“ Nevěděla jsem, jak dál. Takže od začátku. „Víš, začala jsem ho pozorovat, víc než ostatní. Nemohla jsem si pomoci, musela jsem ho stále mít na očích, i kdyby jen jednou denně. Byla jsem jím fascinovaná a srdce se mi rozbušilo pokaždé, když se na mě jen podíval. Začala jsem si všímat jistých změn. Kromě toho, že byl neuvěřitelně bledý, jeho oči měnily barvu a také ta jeho rychlost a to, jak často chyběl, což pro mě bylo největším utrpením, nevidět ho, právě v době, když jeho oči dosáhly barvy onyxového moře, nebo když svítilo slunce… Nejsem právě otevřený člověk a v mé mysli je spousta místa pro nadpřirozené a nevysvětlitelné věci…

Zkrátka, viděla jsem to, co ostatní neviděli…“

Vyprávěla jsem dceři o našem sblížení, jeho rodině i o všem, co jsme spolu zažili a o upírech. Útok Jamese a nakonec mou nešťastnou oslavu narozenin.

K tomuto bodu jsem celou tu dobu směřovala a tolik se ho bála. Prožít to znovu, hodiny, dny, měsíce a nakonec roky utrpení, které mě až doposud úplně neopustilo.

Odcházíme, Bello.

Výborně, kdy? Charlie by si jistě brzy něčeho všiml a potom také…           Když jsi řekl my?

Myslel jsem sebe a svou rodinu.

Půjdu s vámi, chci být s tebou.

Je to nebezpečné a tam, kam jdeme, není pro tebe vhodné místo.

Nemluv hlouposti, já to zvládnu.

Bello! Já nechci, abys šla s námi. Nechci, abys šla se mnou.

Ty mě nechceš…

My dva k sobě nepatříme. Ty… ty jsi jen člověk. Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že to bude fungovat. Že bychom mohli být spolu. Nechal jsem to zajít příliš daleko a teď mě to mrzí. Lidské vzpomínky časem vyblednou a uvolní místo pro nové.

Ale co ty?

My máme své způsoby jak se rozptýlit. Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím.

Ale nezapomeneš.

Nikdy.

„Na malý okamžik jsem si tenkrát myslela, že při posledním slovu se ke mně vrátí, že mě nemůže jen tak opustit. Vždyť mi říkal, jak mě miluje. Ale jen přitiskl mé vztahující se ruce zpět k bokům a při polibku na rozloučenou mě poprosil, abych na sebe dávala pozor.“ Musela jsem se nadechnout a chvíli si odpočinout.

„Chápeš? Po tom všem, jen na čelo? Jediný polibek na čelo?“

„Mami?“ Málem jsem zapomněla, že tu je. Že jsem všechnu svou bolest svěřila své dceři. A zastyděla jsem se. Neměla jsem přenášet bolest dál a navíc, se musí dozvědět, co bylo dál. Její následující otázka musela přijít…

„Jak s tím vším souvisí můj otec?“

„Tvůj otec, nebyl také tak docela obyčejný člověk. Byl to potomek Quileutů.“

Znáš nějaké staré příběhy o tom, odkud pocházíme?

Vlastně ne.

Existuje spousta legend, některé se údajně datují až k potopě světa – staří Quileuté prý přivázali své kánoe k vrcholkům nejvyšších stromů na hoře, aby přežili jako Noe se svou archou. Jiná legenda tvrdí, že pocházíme z vlků – a že vlci jsou pořád naši bratři. Je proti kmenovému zákonu je zabíjet.

A pak jsou historky o studených.

„Studených?“

„Ano. Existují historky o studených stejně staré jako legendy o vlcích, ale některé jsou mnohem mladší. Podle legendy můj vlastní pradědeček některé ze studených znal. On to byl, kdo s nimi uzavřel smlouvu, podle které se drží dál od našeho území.

Tvůj pradědeček

Byl starší kmene, jako můj otec. Víš, studení jsou přirozenými nepřáteli vlků – no, vlastně ne obyčejných vlků, ale vlků, kteří se změní v lidi, jako naši předkové. Vy byste jim říkali vlkodlaci.

Vlkodlaci mají nepřátele?

Jenom jednoho.

„Tvůj otec byl největším nepřítelem muže, kterého jsem nejvíce milovala. A stále miluji. Vím, že taková slova jsou vůči tvému otci neuctivá, ale neuctivé by bylo i lhát. A on tohle vše věděl. Proto jsem ti říkala, že to se mnou neměl nikdy jednoduché…“

„Mami, ššš, uklidni se. Je to v pořádku.“

„Ne, neutěšuj mě, Elizabeth. To ještě není vše.“ Znovu jsem se nadechla a lehce se napila vody. Srdce mi tlouklo jako o závod a hučelo mi v uších. „Tvůj otec mě dostal z té hluboké propasti, do které jsem tenkrát spadla. Měsíce a možná i roky, mě utěšoval, než jsem se dokázala uzavřít do sebe a snášet svou bolest uvnitř. Celý život jsem ho vlastně podváděla. Nikdy jsem se mu nedokázala cele oddat. Zalepil tu díru ve mně, ale nikdy ji nedokázal zacelit úplně. Tolik mě to mrzí. Zasloužil si ode mě víc.

A pak… Víš, tvůj otec nezemřel přirozenou smrtí. Až do konce života mě chránil. Přede mnou samotnou, ale také před Victorií.“

„To je ta Jamesova družka?“

„Ano. Ona se nikdy nepřestala mstít a hledat mě. A zkoušela to stále a stále dokola. A tvůj otec mě nikdy nepřestal bránit.“

„To se mu stalo… to, mu udělala ona?“

„Ano.“

„Ale, já…“

„Elizabeth, musíš mi věřit, já jsem tohle nikdy nechtěla.“ Vypadala duchem nepřítomná, jako by mě ani nevnímala. Ale byl to smutek v jejích očích, nebo něco jiného?

„Musím si to rozmyslet, musím si nechat vše projít hlavou, hodně věcem teď rozumím a jsem ráda, že jsi mi tohle všechno řekla.“

„Dobře, rozumím, chceš něco vědět, na něco se zeptat? Vím, že mě teď musíš nenávidět.“

„Necháme to na zítra, jsi unavená, máš za sebou dlouhý den a já si musím nechat vše projít hlavou.“

„Dobře, zlatíčko, chápu.“

Nemohla jsem spát. Co když mi to nikdy neodpustí, co budu dělat, když mě opustí i ona?

Zasloužila jsem si trest a zasloužila bych, kdyby mě Victorie našla a zabila!

„Brzy bude konec, nebudu tu dlouho, pak budou v bezpečí.“

Ráno jsem se probudila do krásného slunečného dne. U nohou mi seděla Elizabeth. Neodvažovala jsem se promluvit jako první.

„Pojď se mnou.“ Překvapila mě svou vstřícností a klidem. Jen v noční košili jsem se zvedla a šla za ní. Do mého pokoje.

Byl uklizený, krásně voněl a vypadal právě tak, jak jsem si ho pamatovala.

„Jak j-jsi t-to proboha udělala?“ Štkala jsem a přidržovala se rámu dveří. „To je neuvěřitelné.“ Najednou, jako bych se vrátila v čase.

„Podle tohohle.“ Ukázala mi mé album v ruce. „Pojď, budeme pokračovat.“

…

„Mami. Je mi to moc líto. Nikdy by mě nenapadlo, že se takhle trápíš.“ Věděla teď vše, vše na co jsem si jen vzpomněla, každý detail, každou zdánlivě nepodstatnou maličkost. Skoro mě udivilo, že si toho tolik pamatuji.

„V to jsem také doufala, nechtěla jsem trápit lidi, které miluji.“

„Měla jsi mi to říct už dřív.“

„Víš, možná jsi přeci jen statečnější a odolnější, než jsem si myslela. Jsi celý tvůj otec. Vzala jsi to, jako by to bylo součástí tvého života už od narození. Jako by upíři, vlkodlaci a to vše, bylo normální.“

„Já jsem to věděla.“

„Cože?“

„Věděla jsem, že je táta měnič.“

„Cože? Jak?“

„Mami, jsem jeho dcera, jsem jeho potomek a také potomkem Quileutů.“

„Elizabeth?“

„Jsem jednou z nich.“

Srdce se mi teď zastavilo úplně. Moje mála holčička…

„Ještě nikdy jsem se neproměnila, ale cítím, že to přijde, že jednou…“

„Ne! Ty ne!“

„Mami… prosím, musíš pochopit…“

„Ne, já nechci, aby sis něčím takovým prošla, já to nechci…“

„Svůj osud si nevybíráme, ty to víš, mami. Otec mi nikdy neřekl o tobě a Edwardovi a ani o Victorii a ty musíš vědět, že ti to nemám za zlé. Já to chápu.“

„Nechci, abys to chápala, chci, aby ses na mě zlobila, abys mnou pohrdala, všechno, jen ne tohle.“ Křičela jsem a plakala, ale věděla jsem, že to nemá cenu. Odsoudila jsem vlastní dceru k horšímu osudu, než jsem si mohla kdy představit.

„Mami, já…“

„Co se děje?“ Viděla jsem, jak se napjala a celý její obrys se rozmazal. Přesně tak, jak jsem to viděla poprvé u Jakea. Co se to děje, proč teď, teď není poblíž žádný upír.

„Něco cítím, nemůžu to zastavit.“

„Elizabeth, proboha, ne…“

„Ahoj, Bello…“

„Victorie!“ Teď ne! „Ne!!!“ Její zářivé vlasy jí vlály kolem obličeje a vypadala jako anděl, anděl zkázy.

Moje dcera se ztratila a místo ní teď zaplňoval pokoj obrovský stříbrný vlk. Všechno bylo tak rychlé, nestíhala jsem sledovat obrysy, natož snad nějaké postavy nebo zvuky. Dvě postavy, nebo tři...

Viděla jsem vlastní dceru, jak bojuje s nejnebezpečnějším tvorem, kterého znám. A prohrávala. Chtěla jsem jí pomoci, jakkoli.

Vzala jsem do ruky nůž na obálky a s divokým řevem jsem si ho zarazila mezi žebra.

Všechno bylo tak rychlé, tak hrozně moc rychlé... Jen ne ona, putovalo mi v hlavě, na mně už nezáleží.

„Ne!“

„Ne!“

Byl konec, věděla jsem to. Musel být, jinak bych nemohla opět slyšet hlas svého anděla.

Hlasy najednou utichly, ten protivný kovový zvuk už nebyl slyšet, slyšela jsem jen, jak krev proudí mým tělem a vysává z něj zbytky sil.

Bylo dobojováno.

„Bello, lásko, co jsi to udělala?“ Tohle je krásný sen, nebo smrt, nebo něco mezi tím-

„Jen to, co jsem musela,“ odpověděla jsem svému přeludu a usmála se. Nebolelo to.

„Mami!“

„Elizabeth, pojď ke mně. Jsi v pořádku?“ Na chvíli jsem se donutila oprostit se od všeho ostatního a myslet na důležitější věc, bezpečí mé dcery. Byla tak dospělá, tak silná.

„Ano, jsem. Je po všem. Je pryč, už pro tebe nikdy nepřijde.“

„Jsem na tebe pyšná, ale také doufám, že už nikdy nebudeš vypadat takhle. Musíš mi slíbit, že na sebe budeš opatrná, že nikdy neprovedeš nic hloupého.“ Slova na rozloučenou? Slova, která mi tenkrát řekl on?

„Slibuju, mami.“

„Neplač, prosím. Je mi dobře.“ Zamyslela jsem se. „Je mi krásně, mám nádherné vidiny. Jako by tu byl se mnou.“ Opravdu jsem se cítila tak, jako už celá léta ne.

„Ale on tu je!“

„Nesmysl, on tu nemůže být. Nemiluje mě.“ Ještě tohle jsem si pamatovala, i když srdce si přálo něco jiného.

„Bello, Bellinko moje. Lhal jsem, lhal jsem tak, jako nikdy předtím.“ Studené ruce mě hladily po tváři. A ledové rty líbaly mou tvář a čelo. „Patřím do pekla, za to, co jsem řekl, co jsem ti způsobil…“

„Nemluv už. Už nemluv.“ Nevím, jestli to byl jen přelud, nebo skutečnost, ale teď, v tuto poslední chvíli, jsem si nemohla vybírat a stačilo mi, že věřím tomu, že to je skutečné.

„Bell…“ Můj anděl plakal, jeho tvář byla tak smutná, jako by nikdy neměla být jiná, jako by byl smutek do jeho tváře vytesaný z tvrdé žuly. Bolelo to, nechtěla jsem ho takhle vidět.

„Elizabeth, pusť to CD, prosím.“ Poslední chvíle musí být šťastné.

Pokojem se linula nádherná píseň, tóny rozezvučely každý můj nerv a mísily se s vůní mého anděla, mojí lásky…

Všechno mi přišlo tak normální, tak správné. Nečekala jsem, že by se něco takového mohlo stát, že moje dcera bude součástí smečky. A také jsem nikdy nedoufala, že bych ho ještě někdy mohla vidět. Ale v pravý čas, jsem stará a už nikdy bych s ním nemohl být tak, jako dřív. Ale snad alespoň ten poslední polibek...

„Polib mě, prosím, naposledy.“

Edwarde, miluji tě…

A tak došla svého konce, svého odpuštění i svého klidu. A nakonec i svého posledního polibku.

Láska není vždy dokonalá, důležité je nalézt dokonalost v tom, co nabízí. I kdyby pro ten poslední polibek, pro poslední sbohem…

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Last goodbye: