Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Last Christmas

27.05.2010 (17:00) • CoLoR • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2599×

LAST CHRISTMAS

Jmenuji se Isabella Swan. Pro známé jen Bella. Je mi 18 let a před pár měsíci jsem se přistěhovala k otci do Forks ve státě Washington. Rodiče jsou rozvedení. Bydlela jsem u mámy, ale ta si našla přítele a touží s ním cestovat. Nechtěla jsem překážet a tak jsem teď tady. U Charlieho. Teda u táty… S mámou jsem bydlela ve Phoenixu. Samé slunce a teplo. Ale tady? Tady pořád prší a je zima. Sotva kdy vysvitne slunce, a já se pořád divím, že se těch pár obyvatel tohoto města dočista nezblázní…
Místní škola je tady celkem slušná. Učivo zvládám lehce a konečně jsem po pár týdnech přestala být novinkou, takže už si mě lidi moc nevšímají. Našla jsem si tady pár kamarádů, takže nejsem jako kůl v plotě. Mně samota sice nevadí, někdy ji dokonce vyhledávám, ale naše debaty s Angelou si nikdy nenechám ujít. Je tak milá a bezprostřední. Ne jako Jessica, namyšlená a nafintěná rádoby školní jednička, která si omotá všechny kolem prstu. Teda, skoro všechny. Pár výjimek a já s Angelou ji teda nemusíme.
No, abych pravdu řekla, je tady dost velká výjimka. A ta výjimka se jmenuje Cullenovi. Ano, velice zvláštní rodina. Bledí a krásní…
Doktor Cullen se svou ženou Esme si adoptovali 5 dětí. Alice a Jasper, povedená dvojka. Na první pohled každý jiný, ale přesto tvoří pár. Stejně jako Rosalie a Emmette. Rosalie je bezkonkurenčně nejhezčí holka ze školy, ale nikdo u ní nemá šanci. Je zakoukaná do Emmetta a ten zase do ní. Ano, je to zvláštní. Že spolu chodí. Našli se lidi, kteří si z nich kvůli tomu utahovali. Ale Cullenovy to ani v nejmenším nerozhodilo a ty otravy to po čase přestalo bavit.
A ten pátý? Ten pátý je Edward. Neskutečně krásný, do něj jsou zabouchnuté snad všechny holky v okolí. Takže nic pro mě. Nepotřebuju nafoukané šampony, kteří… No, tak teď kecám. Cullenovi jsou všichni dokonalí a ani jeden z nich není ani namyšlený ani nafintěný. Ale s nikým se tady nebaví. Na obědě sedávají vždycky u stejného stolu. Do školy i ze školy jezdí jedním autem a tak vůbec jsou prostě pořád spolu…

Když takhle přemýšlím, nabourám do otevřené skříňky jednoho prváka. Za sebou uslyším smích, a když se otočím, překvapením otevřu ústa. Pár metrů ode mě stojí Edward. Dívá se na mě a směje se. Když zjistí, že ho pozoruju s tím připitoměným výrazem na tváři, ještě jednou se zasměje a pak se otočí a odejde. Pořád ještě zmatená chci vykročit, když tu mi cestu zastoupí ten prvák a začne se mi omlouvat. Jenom ho odbudu mávnutím ruky a urychleně zamířím na další hodinu.
…

Poslední hodina, konečně! Máme biologii, to nějak přežiju. Po škole musím hned domů, táta se dneska vrací brzo ze stanice. Ano, policejní šerif má opravdu napilno. No, nevadí. Až Charliemu uvařím oběd, mohla bych udělat nějaké ty referáty. Možná si něco přečíst a pak ještě…
Ten šok, co se dostavil, když jsem vstoupila do třídy, byl určitě na místě… Jako první mi samozřejmě pohled padl na mou lavici, kde obvykle sedím sama. Jenomže dnes nebyla prázdná. Dnes ne… Vedle mého místa seděl Edward Cullen…
Zalapám po dechu, nevím, jestli ohromením nebo nevolí. Hned se však vzpamatuju a pomalým krokem přejdu třídu pod ostřížími zraky každého spolužáka. Edward se na mě kouká taky. Jeho pohled ale neumím rozluštit. Radši od něj odtrhnu zrak, protože si s hrůzou uvědomuju, že se cítím tak trochu omámená, když se koukám do těch jeho zlatavých očí… Urychleně si radši sedám vedle něj a tašku hážu pod stůl. Najednou se ke mně Edward nakloní.
„Ahoj, já jsem Edward Cullen,“ řekne krásným hlasem. Vykulím oči a přitom uvažuju, jak je možné, že jeden člověk najednou schytá tolik krásy, až z něho přímo prosakuje.
„Já vím, kdo jsi,“ odpovím přiškrceným hlasem. Odkašlu si, ať nezním tak zoufale, ale dosáhnu pravého opaku. Snažím se propadnout. Hlavu zarážím mezi ramena a nahrbím se.
„Jistě. Ty jsi Bella, že ano?“ zašeptá sladkým hlasem, až snad cítím ten med, co mu odkapává od pusy.
„Jop, Bella…“ přitakám a přitom se cítím jako ten největší blbec na světě. Všichni ve třídě po nás koukají. Nikdo jaktěživ neviděl, že by se Cullen bavil s někým jiným než s Cullenem nebo profesorem… Nevím, jestli mám největší štěstí nebo největší smůlu, že jsem to zrovna já…
„Takže, Bello. Nedávno ses přistěhovala, viď?“ zeptá se zvídavým hlasem. Kouknu na něj jako na idiota, ale přikývnu. Vždyť všichni tady o mně všechno ví. On přece nemůže být výjimkou, i když ve všem jiném výjimečný je, že ano…
„Z Phoenixu?“ Tsss. Já ho snad praštím!
„Ano, z Phoenixu. Bydlela jsem u mámy, ale ta chtěla cestovat se svým přítelem, takže jsem se spakovala a teď žiju u táty…“ Panebože! Proč mu tohle ksakru vyprávím? Copak je to nějaká zpovědnice? Je on kněz? Bello, nad čím to zatraceně uvažuješ? Kdyby mohl číst tvé myšlenky, už by se válel smíchy po zemi, achjo.
„Hmm, zajímavé. Forks je to nejdeštivější místo, jaké sis mohla vybrat. Máš ráda déšť?“ Zvedne jedno obočí a hodí po mě takový zvláštní úsměv. Takový… pokřivený. No, nicméně krásný a já se zase začnu utápět, utápět… Rychle zatřepu hlavou a odpovím.
„Já jsem si nevybrala, neměla jsem jinou možnost. A co se týče místního počasí… Nesnáším déšť, ani zimu. Nic takového…“ Zahledím se z okna. Edward už se kupodivu na nic neptá. Radši po něm hodím očko, jestli náhodou nevypadl. Ale ne, pořád sedí vedle mě a kouká se na mě se zaujatým a trochu frustrovaným pohledem.
Nevím, co bych dělala, kdyby v tu chvíli nezazvonilo. Ale zazvonilo a já jsem se konečně mohla odpoutat od Edwardovy pozornosti. Zbytek hodiny mezi námi proběhl v tichosti. A když pak zazvonilo na přestávku, cvrnknul si na rozloučenou do imaginárního klobouku a vyplul ze třídy. Mé tiché ahoj se neslo už jen za rozvlněným vzduchem, který po sobě zanechal. S povzdechnutím si teda zabalím věci a zamířím na parkoviště do mého rozhrkaného, ale milovaného náklaďáčku. Jak jsem se před biologií celkem těšila domů, teď si tak říkám, proč já se vlastně každý den vracím do tak bezútěšného a tmavého domu, kde mě nečeká vlastně nic nového ani zajímavého…

…
Otevřu oči. Ještě je tma, ale já už nejsem unavená. Beztak už se na posteli převaluju hodiny…
Vstanu a jdu do koupelny. Opláchnu si obličej a kouknu do zrcadla.
Proč? Proč se baví zrovna se mnou? Už je to týden od té biologie, co mě poprvé oslovil. Od té doby pro mě každé ráno jezdí a spolu jedeme do školy. Když jsme tak poprvé přijeli, všichni z nás byli totálně na větvi. Některé holky to dokonce nezvládly a běžely se vybrečet na záchodky. Osobně nechápu proč, vždyť já s Edwardem nic nemám… Ale i tak mi to vrtá hlavou.
Když jsem jedno odpoledne jako vždycky nasedala do náklaďáčku, přišel za mnou a řekl, že mě chce představit svým sourozencům. Přišli za mnou všichni vysmátí a milí. Až na Jaspera byli všichni uvolnění a vřele mě přivítali… Vážně divné. Největší radost měla Alice. Drobná hnědovláska, která si prostě nedala pokoj, dokud mě nepřemluvila na nákupy. Tuto sobotu…
Dnes je sobota… A já nemůžu spát. Alice byla sice velice přátelská, ale co se to zatraceně stalo? Proč? Jak? Achjo.
Utřu si vlhký obličej a sejdu po schodech do kuchyně, abych si udělala nějakou snídani. Charlie je ještě doma. Bude se divit, co tak brzo už šmejdím po kuchyni. No co, já se taky nedivím jeho půlnočním náletům na ledničku, tak co…
Co mě ale zaráží nejvíc, je to, že si spolu tak skvěle rozumíme. Snad s nikým, dokonce ani s Angelou, si takhle nepopovídám o všem, co mě zajímá. Knihy, historie, hudba. Edward to všechno taky miluje a naše rozhovory na toto téma někdy nemají konce. Edward je tak milý, tak hodný a tak… Tak přitažlivý. Sama sobě si to nechci přiznat, ale je už na čase. Edward mě prostě přitahuje, neodolatelnost jeho bytosti mě prostě uvazuje na závazek předem nesplnitelný… On je anděl a já jen… Co? Co vlastně představuju já?
Krájím krajíc chleba. Ani si nevšímám, že už je třetí… Najednou do kuchyně vejde táta a zděšeně se na mě podívá.
„Bello! Co tě to napadlo? Krájet chleba a ještě se nedívat na svoje prsty! Nevzpomínáš si už, jaké to bylo, když jsi krájela ta rajčata? No asi ne,“ řekne nakonec a vytrhne mi nůž z ruky. Provinile schovám ruce za záda. Tátovi jen zněžní tvář a pohladí mě po hlavě. Nepotrpíme si moc na citové výlevy. Teda spíše to moc neumíme. Ale vím, že tohle znamenalo mnohem víc, než by dokázal říct slovy. Vždyť já mám tátu taky ráda…
„Tati…“ Hlas se mi zadrhne. „Jsem ráda, že jsem tady,“ dořeknu nakonec. Lepší než nic.
„Vždyť já taky Bells…“ odpoví stejně dojatým hlasem. Pak si hlasitě odkašle a zasune nos do ledničky. „Tak, co si dáme, hm?“

…

Tíídíít!
Slyším troubení Alicina auta. Od Emmetta jsem slyšela, že Alice je blázen, že bych si měla sebou vzít aspirin a sáček. Až mi prý bude zle. Achjo… Já na nakupování fakt nejsem, takže jsem se celé dopoledne psychicky připravovala právě na tohle troubení.
S umučeným výrazem sejdu schody. Hodím na tátu poslední zoufalý pohled, který stejně neměl žádnou valnou odezvu, protože tátovi se vyloženě zamlouvá, že se bavím s Cullenovýma a ještě víc, že ho dneska nechám samotného v přítomnosti naší širokoúhlé obrazovky, takže se bude moct dívat na fotbal a pozvat si Harryho Clearwathera. No fajn tedy. Kouknu se naposledy do zrcadla a poupravím svůj škleb na úsměv a vyjdu ze dveří. Okamžitě, když uvidím Alicin sporťák, dostanu chuť schovat se zpátky do bezpečí svého pokoje, ale to už nejde. Ta si mě totiž už všimla a horlivě mi mává. Zamračím se na oblohu. Tmavé mraky jsou přesným odrazem mých vlastních pocitů…
Jsem překvapená, když v autě na zadním sedadle spatřím i Rosalii. Příjemně překvapená. Už jsem se bála, že to nakupování budu muset přetrpět sama… Na druhou stranu, možná je odpoledne strávené s Cullenkama to pravé ořechové, odreagování, které já vážně potřebuju… A nebo…

…

„Alice! Prosím, zastav na chvíli, já jsem vážně živá mrtvola!“ zanaříkám bezmocně a téměř se svalím na podlahu pod náporem tašek, které mi Alice vrazila do rukou. Každým obchodem jich přibývá a přibývá… Aspoň už si nic nemusím zkoušet… V prvním obchodě Alice na mě vyzkoušela velikosti a teď už jen bere z regálů a rovnou do košíků, až mi oči přecházejí. A to úděsnou rychlostí. Už jsem spotřebovala dva aspiriny, ale bolest nohou to fakt nezahnalo.
Ale Alice se jenom ironicky zasměje. Kouknu se zoufale na Rose, ale ta je obdobně ve svém živlu. Jen trochu chápavější k normálnímu člověku, jako jsem já. Omluvně na mě koukne a zakoulí očima. Jen se smutně pousměju.
„Alice, já tohle stejně nebudu moct ani zaplatit, asi tak dalších milion let. Ještě má pravnoučata za mě budou splácet ten dluh, co si tu nadělám! Vážně mě chceš nechat zbankrotovat?“ zaúpím zoufale. Alice na mě jenom mrkne přes rameno.
„Dnes je všechno na můj účet Bells. Musím ti přece nějak poupravit tvůj šatník! Co by si lidi pomysleli, kdybychom přijeli z nákupů s prázdnou? No? Na to nemáš odpověď, co?“ zakončí vítězoslavně. Kouknu na ni jako na blázna.
„Myslím, že si teda vážně něco pomyslí, když z jedněch nákupů dorazíme se stěhovákem!“ Vlastně už se nesnažím. Jsou to pouhé argumenty plynoucí z mých smířených úst. Vím, tedy teď už vím, že je to marné. Alice je maniak. A Edwarda zaškrtím…
Jak dlouho ještě? Jak dlouho?

…

Jsem doma. Vážně, jsem doma. Nemůžu tomu ani uvěřit. Válím se na své krásné měkké posteli, kterou jsem neviděla snad milion let a ještě k tomu 50 hodin navrch. Cítím se dolámaná, jakoby mě právě vytáhli ze ždímačky a pak mě ještě pro jistotu vyžehlili parním válcem a natáhli na skřipci. Ale jsem doma…
A svůj šatník nepoznávám…
Když jsme přijeli, Alice mi pomohla i s Rose vyhodit všechny (všechny!) moje staré věci a naskládat tam ty nové. No, skoro se to tam ani nevešlo. Ještě mi nachystala oblečení na zítřek a pro jistotu mě zasvětila do tajů slévání barev… Či co… Nebo sladění? Co já vím? Stejně to nikdy nepoužiju. Vyberu si jedny rifle a tři trička a tohle budu obměňovat do konce školního roku. Vždyť tohle se nedá, taková hora oblečení. No na co?...
Ale jeden zajímavý poznatek z dnešního „Umučení Belly“ přeci jenom vzešel.
Tak trochu nenápadně (nebo jsem se přinejmenším snažila být nenápadná), jsem se svých společnic zeptala na Edwarda. Alice se potutelně usmívala, ale Rose mi s vážnou tváří odpověděla na všechny mé dotazy, které ke konci teda byly jako černý flek na bílé halence – asi tak nenápadné… A když jsem přešla k té nejzákladnější otázce – něco ve smyslu: Proč já?, tak mě Alice obrátila čelem k zrcadlu a řekla:

„Vidíš tu dívku? No, tak proto…“ Hmm. Tomu mám jako rozumět jak? Teda, osobně nevím, co bych bez Rose dělala. Hned po Alicinu zavádějícímu výroku mi Rose pošeptala:

„No přece se mu líbíš…“
Takže…
Velice důležitý poznatek… Jenom to jednoduše nechápu. Jak se můžu líbit nejhezčímu klukovi na škole? Já? Myslím, že pohled do zrcadla mi tuhle otázku nijak neusnadňuje, spíše zamotává. Vždyť já jsem ve všech ohledech tak průměrná. On je ve všech ohledech dvěstěprocentní. Nadprůměrný, geniální…
Cítím, jak mi těžknou víčka… Je tak pozdě, tak pozdě…
Unaveně bloumám ve svých vzpomínkách a myšlenkách… Vzpomínám na své první setkání s Edwardem. První pohled a první úsměv. První slova a první vyzrazená tajemství. První společné zájmy a první společný oběd. První seznámení se všemi sourozenci. První dotek a první myšlenka jemu patřící… První myšlenka, že…
Že ho miluji?

…
Opatrně rozlepuju oči… Udiví mě, že je ještě tma. Připadám si, jako bych spala snad 15 hodin, čilá jako rybička, a přitom je teprve – zamžourám na budík vedle postele – 1 hodina ráno… No, to je skvělé… Počkat… Co vlastně…
Najednou mi to všechno dojde…
Alice + Rose + nákupy… Edward + já…
Jednoduché rovnice. A přitom jejich výpočet je tak těžko dosažitelný. I když by nemusel. Rosalie přece říkala, že Edwardovi se líbím, a on je přece ke mně vždycky tak milý a tak pozorný. Co když to znamená, že pro něj taky znamenám víc, stejně jako on pro mě? Může se vůbec z týdenního přátelství vyklubat něco, čemu bych mohla říkat láska? Je to, co cítím, láska, nebo je to jen cit, vzbuzený z vděčnosti toho, že má o mě takovou péči?
Proč si sakra namáhám mozek v jednu hodinu v noci?
Není to dost jasné? Svět se mi prostě obrátil naruby, jen co jsem ho spatřila poprvé! To, že jsem si zasloužila jeho pozornost, byla největší šance, a teď je přece jen na mě, jak s ní naložím…
Možná že není správné namáhat mé mozkové závity po nakupovacím maratonu s Alicí a Rose, ale najednou přesně vím, co musím udělat, protože jinak to vážně všechno ztratí smysl a důvod, proč se to vlastně stalo…

…
„Haló, jste tam? No tak, Alice, vím, že tam jsi! Prosím, otevři mi!“ křičím přes zavřené dveře. Dost slabě na to, abych snad někoho neprobudila a dost silně na to, aby mě snad někdo slyšel. Vůbec to nedává smysl, ale co teď vůbec dává? To, že stojím u domu Cullenových o půl druhé v noci a křičím na Alici přes dveře, tak to určitě ne…
Najednou uslyším nějaké hvízdnutí a už mi Alice otvírá. Na tváři má rozzářený úsměv a na sobě má růžové pyžamo se Snoopym. Nechápu, jak jí to i v tomhle může slušet, ale je to pravda. Vypadá úžasně.
„Ahoj Bello! Jsem tak ráda, že tě vidím,“ vrhne se mi kolem krku a už mě tahá dovnitř domu.
„Omlouvám se, vím, že je pozdě. Ale Alice, já potřebuju mluvit s Edwardem…“ zašeptám své nové – i když se mi zdá, že ji znám už 100 let – kamarádce, ale ta se na mě jen znovu zářivě usměje a zašeptá zpátky.
„Bello, vůbec se neomlouvej. Čekali jsme tě…“ prohodí tajemně. Hmm, čekali? Že by v rodině Cullenů byl nějaký jasnovidec? „Netvař se tak,“ zasměje se Alice a bezstarostně pokračuje. „Edward je ve svém pokoji, víš kde, že? Za chvíli se zase uvidíme… A Bello? Bude to náročná noc, ale nezapomeň, všichni tě máme rádi!“ zakončí svou řeč a já jen s nechápavým výrazem zavrtím hlavou. Její slova mi vůbec nedávají smysl. Ale radši se na nic neptám, vždyť Alice se mě taky neptala, co tu dělám tak pozdě, nebo spíš tak brzo…
Tak teda hodím na Alici ještě jeden zkoumavý pohled a vydám se po schodech za Edwardem. Po cestě si tak říkám, co tu vlastně dělám, sakra… Ale když se zastavím před otevřenými dveřmi Edwardova pokoje a uvidím jej, jak stojí u okna a ve tváři zamyšlený výraz, jak tam prostě stojí a jeho krása a dokonalost nejdou popsat slovy, už nad důvodem nepřemýšlím. Protože to on je ten důvod, proč tu jsem…
„Edwarde? Můžu dál?“ zašeptám nesměle a opatrně přešlapuju před pokojem. Ruce se mi nervozitou potí a já, když jen pomyslím na jeho uhrančivé oči, které se na mě už tolikrát dívaly, chce se mi do kolen.
„Ahoj Bello. Jsem rád, že tě vidím. Pojď dál, jasně že jo…“ odpoví klidným, tichým a okouzlujícím hlasem. Mělo by mi být divné, že je normálně oblečený a že se vůbec nediví mé noční návštěvě. Ale to je mi jedno. Pomalu vstoupím do pokoje a váhavými kroky se přesunu až Edwardovi těsně za záda. Němě otevřu ústa. Snažím se něco říct, ale nevím, jak začít… Bezmocně skloním hlavu a podívám se do svých rukou. Najednou si vzpomenu na jeden náš rozhovor… Bádali jsme nad tím, proč má každý člověk jiné ruce a co to o něm značí. Tehdy mi řekl, že já mám jemné a krásné ruce, stejné, jako jsem já sama. Podíval se na mě takovým zvláštním pohledem, který jsem v první chvíli neuměla rozluštit. Ale z nepochopitelných důvodů jsem si přála, aby se nikdy dívat nepřestal… Každý jeho pohled, každý jeho úsměv i slovo, věnované mně, to všechno dohromady mi najednou dává sílu teď, když to nejvíc potřebuju. On sám, Edward, mi dává sílu říct mu právě ta slova…
„Edwarde… Je mi jedno, že je půl druhé ráno. Protože žádná a zároveň každá doba je ta správná pro to, co ti chci říct. Nevím, jak se na to budeš tvářit, co si o tom budeš myslet. Respektive co si budeš myslet o mně. Ale já ti to musím říct, Edwarde, protože ještě nikdy jsem necítila tak nutkavou touhu něco udělat, jako právě tohle… Říct ti, že tě miluji… Ne Edwarde, já vím, že se to jeví jako hloupost, vždyť se známe teprve pár dní, ale co mám dělat, když to takhle cítím? Cítím neodolatelnou touhu pokaždé, když se na mě podíváš, nebo když na mě promluvíš. Stačí jediná myšlenka na tvůj krásný pohled a už tě toužím vzít za ruku a nikdy tě nepustit. Každou chvíli si myslím, že prasknu, pokud něco neudělám… Cítím, Edwarde, v hloubi srdce cítím, jak moc tě miluji a to je fakt, který prostě nemůžu nijak vyvrátit ani změnit… Edwarde…“ zašeptám bezmocně nakonec a po tvářích se mi začnou kutálet slzy. S každým dalším slovem jsem si připadala ještě beznadějnější. Jako bych tu říkala něco, co se mi nikdy nemůže vrátit… Jak jsem si sakra mohla myslet, že mě Edward třeba taky miluje? Vždyť to by nedávalo smysl, ne…
Se vzlykem, který se mi prodral z hrdla, se už chystám vyjít ze dveří, ale najednou ucítím Edwardovu chladnou ruku, jak mě jemně chytí za paži. Přitahuje si mě k sobě, a když je jeho tvář jen pár centimetrů od té mé, i přes slzy spatřím jeho bolest, kterou má vyrytou ve tváři…
„Bello… Prosím tě, neodcházej,“ řekne zmučeným hlasem. „Neplač, prosím. Když tě takhle vidím, toužím umřít, jen aby ses usmála…“ Pohladí mě po tváři a jemně setře slzy, které mi stále stékají po tváři.
„Edwarde, prosím…“ hlesnu a očima se vpíjím do jeho tváře.
„Bello, já tě taky miluji. Jsi jako slunce, které mi vstoupilo do života, a dalo mu ten řádný smysl. Napadají mě jen samé sobecké myšlenky, a jedna jako druhá si tě přivlastňuje, a jedna jako druhá umírá z pomyšlení, že bys tu nebyla…“ Těžce si povzdechne a něžně mi zastrčí neposedný pramen za ucho. Když ucítím jeho pokožku na té mé, chce se mi brečet a zároveň se mi chce smát.
„Bello, je mi to tak líto…“ řekne najednou pohřebním hlasem a odtrhne se z našeho objetí. Opět přistoupí k oknu a já mám pocit, jako by to, co mezi námi vytvořil, teď zase hezky na kousíčky rozcupoval a ještě mezi nás postavil neprostupnou zeď… Vztáhnu po něm ruku, protože každý kousíček mého těla ho chce znovu cítit v tom nekonečně krásném objetí. Zatajím dech. Ale nic se neděje. Když pomalu spouštím ruku, mám pocit, jako by nejen tahle nevyplněná touha zůstala nepovšimnuta.
„Bello,“ řekne najednou Edward. Leknu se, protože jsem nečekala, že by ještě promluvil. „Musím ti něco říct. Tohle všechno je proti pravidlům. Všechno, co ti teď řeknu, bys nikdy neměla vědět, ale ty máš na to právo. Já prostě nemůžu…“ hlas se mu zlomí a mé srdce umírá, protože tak strašně toužím jej utěšit…
„Edwarde, ať je to cokoli, prosím, řekni mi to. Jestli tím porušujeme pravidla, je mi to jedno. Chci odstranit všechny překážky, které by mohly snad bránit…“ ani já nedořeknu větu, protože nevím jak. Co mám k tomu říct, když ani nevím, o co se jedná…
„Nikdy ses nedivila, proč jsme my, Cullenovi, tak bledí a tak krásní? Nikdy ti ani na chvíli nepřišlo divné, proč jsme si tak podobní, když nejsme příbuzní? Nikdy sis ani na chvíli nepomyslela, jak jsme zvláštní, že snad ani nemůžeme být lidé?“ pronese pevným hlasem. Stále je ke mně otočený zády, ale vlastně je to dobře. Děsí mě jeho slova, protože jsou skrz naskrz pravdivá. Bojím se, a zároveň chci jako nic na světě vědět, co mi tím vším vlastně chce říct. „Ano, určitě napadlo. A oprávněně, protože my, Bello… My nejsme lidé… Jsme upíři…“
…
Jsme upíři… Jsme upíři… Upíři… Tohle mi běhá hlavou sem a tam asi pět minut. Nejsem schopna se vzpamatovat, ale není to tím, že bych se snad bála, nebo co já vím… Ani si nemyslím, že si snad ze mě dělá srandu, já Edwardovi věřím, jen…
„No, vždycky jsem věděla, že je něco mezi nebem a zemí, a když jsi to ty, jsem spokojená,“ krátce se zasměju a pomalu si sednu na černou koženou sedačku. Konečně se začnu pořádně rozhlížet po pokoji. Stěny jsou bíle vymalovány a jednu z nich zcela pokrývají police s knihami a cédéčky. Taky je v té změti zakomponována plazmová televize. Gauč je přiražen k francouzským oknům, z kterých je krásný výhled na okolní krajinu. Edward stojí u druhé stěny, která je stejně prosklená, a vypadá jako socha. Zajímalo by mě, nad čím přemýšlí… Takže upír. Takže Cullenovi jsou upíři. To musí mít pravděpodobně skvělý sluch. Takže slyšeli, co jsme si tady pověděli… Slyšeli úplně všechno…
„No tak, Edwarde, znervózňuješ mě. Tak řekni přece něco!“ vyjedu na něj, když ticho začíná být neúnosné. V tu chvíli se Edward prudce otočí a v tváři můžu rozpoznat mnoho emocí, kdybych však jenom chtěla. Já ale radši ani nemám zájem.
„Máš strach?“ zeptá se tichým, hrůzostrašným hlasem. Překvapeně na něj vykulím oči.
„Ale Edwarde, řekni mi, proč bych se tě měla bát? Proč bych se měla bát kteréhokoli z vás? Miluji tě! Cožpak to není dost dobrý důvod v tobě vidět anděla, který mi akorát plní mé nejtajnější tužby a sny? Proč bych se měla bát, když vím, že mi neublížíš? I když se teď může zdát, že o tobě prakticky nic nevím, tak co vím je, že ani fakt, že jsi upír, mi nezabrání cítit to, co cítím… Pokud ale tobě zabraňuje tvá přirozenost cítit ke mně to samé…“ zajíknu se a svůj proslov nedokončím. Slzy mi začínají skapávat po tvářích a mě začíná být pomalu jedno, že jsem v domě plném upírů, které já však miluji, každého z nich, a to mi nedovoluje vidět v nich zrůdy, které bych asi vidět měla…
„Bello!“ šeptne tím svým umučeným hlasem a v takové rychlosti, kterou mé lidské oči nejsou schopny zachytit, už mě drtí ve svém objetí. Pomalu ztrácím dech, ale není to způsobené ničím jiným, než tím štěstím, které se ve mně rozlévá, když můžu být u něj, dotýkat se jej…
Najednou se do pokoje vřítí Alice a v těsném závěsu Emmett. Alice začne něco horečnatě žvatlat a Emmett už mě tahá od Edwarda a drtí mě naopak ve svém objetí. Mele něco o tom, jak je šťastný, ale tohle byla poslední kapka v téhle noci, která byla opravdu tak náročná, jak Alice slibovala. Pomalu se nořím do černočerné tmy, ve které v tuto chvíli nacházím určité vysvobození…
…
Zamžourám do světla, jenomže na můj oslabený zrak je příliš ostré, takže oči zase rychle zavřu a zaskučím bolestí. Uslyším ustarané hlasy a s nabývajícím vědomím si stále více uvědomuju něčí ruku v mé. Edwardovu ruku, to bezpochyby.
„Emmette! Ty máš víc štěstí, než rozumu! Copak ses pomátl?“ uslyším křičet Rosalii z vedlejší místnosti a následně zaregistruju lupnutí, které nepochybně vydal pohlavek, který Emm utržil od své milované Rose.
„Bello, jsi v pořádku? Tolik jsem se vylekal,“ vyjekne Edward takovým vtipným hlasem. Vtipným? Vždyť má starost!
„Edwarde!“ zaskuhrám tiše. No, já mám tak co říkat… Pomalu se odvažuju otevřít oči. Nejdřív jedno, pak druhé. Pěkně postupně. Stisk v mé ruce zesílí a já jej opětuji, protože teď jaksi nemůžu udělat víc.
„Bello? Já jsem Carlisle Cullen, určitě už jsi o mně slyšela. Jak se cítíš?“ promluví neznámý, ale opět neuvěřitelně krásný hlas.
„Ráda vás poznávám, doktore Cullene. Popravdě doufala jsem, že se s vámi setkám za přijatelnějších podmínek…“ začervenám se. Pan Cullen se jen zasměje a já konečně přes to světlo rozpoznávám jeho tvář. Nádherná tvář, ostatně co bych čekala, že ano… Světlé vlasy má sčesané dozadu a charakteristické oči vypadají mile a upřímně. Je bledý a krásný. Jako všichni tady. A to se pak nemám cítit frustrovaně?
„Říkej mi prosím Carlisle, Bello. Nejsme přece cizí,“ usměje se na mě znovu a já se znovu červenám.
„Dobře, Carlisle. A k vaší otázce, cítím se trochu pomačkaná, ale jinak celkem fajn. Doufám, že nám Rose Emma moc nezřídila,“ zachechtám se a sedám si. Přenesli mě pravděpodobně do Carlisleovy pracovny. Krásná, jako všechno co je prostě spojeno s Cullenovými. Povzdechnu si…
„Bello? Děje se něco?“ strachuje se ihned Edward a já se musím pousmát.
„Ale nic, jenom si tak říkám, že ve vaší přítomnosti jsem tak fádní a nevýrazná. Všechno je tady tak nádherné, jako v pohádce, a pak mi tvrďte, že nic takového, jako jsou mýty, báje, či legendy neexistuje.“
„My jsme živoucím důkazem, že ne všechno je takové, jak se na první pohled jeví,“ promluví opět hlas, který ještě neznám. Otočím se a uvidím krásnou ženu, okolo dvaceti, má krásné hnědé a husté vlasy a milý výraz v obličeji. Už od pohledu je velice příjemná. Tak tohle je Esme.
„Bello, tohle je má matka, Esme,“ představí mě slušně Edward.
„Těší mě, Esme. Tedy, můžu vám tak říkat, že ano?“ zarazím se. Jak můžu být tak prostořeká?
„Ale jistě drahoušku! Jsi strašně bledá, hned ti jdu udělat něco na snídani. Musíš být hrozně vyhládlá!“ strachuje se ta milá Esme, což mi na tváři vykouzlí další úsměv, ovšem v hlavě další milion otázek.
„Děkuji ti, a máš pravdu, vážně mám docela hlad. Kolik je vůbec hodin? Musím si vyzvednout věci do školy,“ plánuju si už, avšak Edward se jen zasměje.
„Myslíš si, že tě v takovém stavu pustím do školy? To ani náhodou! Alice už zavolala Charliemu a řekla mu, že si dneska s Rose plánujete udělat nakupovací den, takže škola padá.“
„Ale Edwarde,“ zakřičí Alice odněkud z domu, „vždyť je neděle! Nákupy máme až zítra! A vůbec! Bella nepůjde do školy celý týden! Musíme jí toho přece tolik co vyprávět! A nákupy přece taky musí být!“ Jenom se zašklebím, ale vlastně jsem ráda. Opravdu mi toho mají tolik co vyprávět, a já už si nechci nechat ujít ani jedinou příležitost dozvědět se o mých přátelích a o Edwardovi něco nového…
…
O měsíc později

Uběhl už měsíc od té doby, co mi Edward řekl, že jsou Cullenovi upíři. Vlastně jsem si možná v duchu oddychla. Docela mi nahánělo hrůzu, že někteří lidé mohou být tak perfektní, tak krásní a na všechny ohledy talentovaní. No, když jsou to upíři, tak to už pak dává trochu větší smysl…
Měsíc jsem se dozvídala pořád něco nového. Každý den mě každý z nich nějak překvapoval a kupodivu byl pro mě největším překvapením Jasper. Když už se nemusí přede mnou skrývat, je pro něj mnohem jednodušší strávit mou přítomnost, a k mému velkému údivu je to dokonalý společník. Největší radost z toho má samozřejmě Alice. A největší úlevou je vyzrazené tajemství pro Edwarda a také pro mě, jak si s postupem času začínám uvědomovat. Záhady kolem Cullenů jsou z větší části rozpleteny a já můžu trávit čas taky jinak, než bloumáním nad oparem tajemnosti, co se týče téhle rodiny. Užívám si každou chvilku strávenou s Edwardem, o to je to pro mě všechno snazší, když se po nás spolužáci přestali divně koukat. Sice nás stále sem tam doprovázejí zlostné pohledy, ale i přes tuto skutečnost se většina školy dokázala přes počáteční šok dostat. Což je fajn…
A co vlastně skrývá upíří podstata? Neuvěřitelnou rychlost, krásu, přitažlivost, nesmrtelnost… Taky nespavost… Zasměju se pro sebe. Ano, upíři mají jednu velkou nevýhodu. Nemůžou snít… No a co se týče stravy, Cullenovi se liší od ostatních upírů a to tím, že se neživí krví lidskou ale zvířecí, což je obdivuhodné a pro mě to je asi největší úleva ze všech. Vlastně proto mají všichni tak krásné zlatavé oči. Krev lidská barví oči do ruda. Co víc říct k upírům? Ani ne tak o upírech jako o Cullenových můžu s jistotou říct, že jsou to ti nejmilejší, nejvtipnější a nejpřátelštější lidé – tedy upíři – jaké jsem kdy poznala. I když je fakt, že upírů jsem moc nepoznala. Ale co se týče živých bytostí tak jako vůbec, tak Cullenovi jsou ti praví… I když živí… Hmm… Radši toho nechám, než se do svých úvah zamotám až moc… Jak to tak už u mě bývá, u úvah nad mými novými přáteli trávím teď hodně času, a ještě víc času mi zabírá snaha myslet na ně přestat. Takže asi takhle…
Právě teď jsem ve svém pokoji. Ležím na posteli a přemýšlím, čím vlastně jsem si já, bezmocná lidská dívka, zasloužila pozornost tak úctyhodných tvorů?
Najednou mi na okno dopadne něco… A to něco udělá maximální kravál, tedy aspoň můj zavařený mozek to tak vnímá. Vyletím z postele a hrnu se bleskově k oknu.
„Bello! No sláva, házím ti tu kamínky do okna jak blázen aspoň pět minut!“ směje se mi Jasper, jen co otevřu okno.
„Jaspere? Co tu děláš?“ vyhrknu překvapeně.
„No, přece tě tu vyzvedávám, ne? Dneska je přece oslava!“ řekne mi to a to takovým tónem, jako bych snad byla malé dítě, kterému musí jednu věc vysvětlovat nejmíň desetkrát.
„Oslava? Jaká oslava?“ Ano, asi si ten tón zasloužím.
„Teda Bello! Ty mi dneska dáváš zabrat! Nejdřív ty tvoje pocity, a teď si ještě nepamatuješ, že si Alice usmyslela oslavit vaše měsíční výročí!“ kroutí hlavou Jasper. Jenom vykulím oči poznáním. No jasně. Alice a oslavy. To by pasovalo. A co se týče Jaspera… Ještě něco, co neodmyslitelně patří ke Cullenům.
Edward, coby čtenář myšlenek.
Jasper, coby usměrňovač citů.
A Alice, co by rodinná jasnovidka.
Zajímavé a nesmyslné zároveň. Avšak upírům snad nestačí ty mraky výhod, kterých se jim dostává, ale ještě mohou mít dary! Há! Být já upír, co bych asi uměla? A měla bych vůbec nějaký dar? Asi ne… Já jsem přece děsně obyčejná, nevím, kde by se ten dar ve mně vzal. Jedině že bych byla ten nejnešikovnější upír na světě, což by se teda v klidu mohlo stát… Zase se zasměju a už se hrnu do oblíkání…
„Na to zapomeň Bello! Alice už má pro tebe už asi dva týdny vybrané oblečení! Oblíkneš se až na místě. Tak šup, šup, přijedeme pozdě! To by mi Alice dala…“ zaúpí Jasper a já s představou běsnící Alice radši urychleně sbíhám schody a líbám Cherlieho na tvář.
„Už jdeš na tu Cullenovic oslavu? Tak si to užij, zlato!“ No vida, i můj táta toho o mém osobním životě ví víc, než já…
…
„Jaspere? Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptám se váhavě, když vjedeme na lesní cestu, která vede k domu Cullenů.
„Jistě Bello. A nebuď napjatá, prosím…“ odpoví mi a já najednou cítím, jak se v mém těle rozprostírá klid. Zamračím se na něj. Ale dál už to nekomentuju.
„Proč myslíš, že mi Edward nedokáže číst myšlenky?“ Ano… Už je to tak. Jsem jediný člověk, kterému se Edward nedokáže dostat do hlavy. Zvláštní. A pořád častěji mi to vrtá hlavou…
„Bello, ty se tím zbytečně trápíš. Ale podle mě je to tím, že okolo tvého mozku je rozprostřena jakási membrána. Nějaký štít. Párkrát, když jsi byla hodně rozrušená, jakoby mé schopnosti na tebe fungovaly jen na půl. Nějaký druh obrany by to podle mě mohl být… Je to vážně zvláštní. Ale Aliciny vize na tebe fungují, což je hlavní, aspoň ti nehrozí žádné nebezpečí. A navíc si myslím, že jsi stejně ráda, že ti nevidí do hlavy ne?“ zeptá se zvídavě Jasper. Usměju se a kývnu.
„Máš pravdu Japsere… Zbytečně okolo toho dělám cavyky. A popravdě jsem ráda. Vážně… Díky, Jaspere,“ odvětím. Jasper je skvělý, co se týče vyložení pocitů, co se týče vůbec uklidňování mých rozpolcených citů svými pádnými argumenty. To proto si k němu chodím pokaždé pro radu…
Najednou mě přepadne rozhodnutí. No, zní to divně. Ale já najednou vím, co chci udělat. A slavit nějaké výročí fakt nechci… Jen doufám, že to Alici moc nerozzlobí…
…
Když přijedeme po pár minutách k domu, už se k nám řítí Alice. Ani nestačím otevřít dveře a už štěbetá…
„No Bello! Sice jsem to chtěla s tebou pořádně oslavit, mám pro vás perfektní dárek! Ale ten si rozbalíte později! Udělej to, víš! Máš úplnou pravdu! Zavolám Edwarda…“
„Už jsem tady, Alice. Co se děje? Ahoj Bello, lásko!“ přiběhne Edward a už mě svírá v náručí a líbá mě svými něžnými rty. Přestávám dýchat, jako vždy. Ale Alice už nás od sebe rve a dává Jasperovi instrukce.
Zmateně se na Alici podívám, ale ta jen zakroutí hlavou a už nás strká do auta.
„Bello, Edward už ví, kam jet, užijte si to! Budeme na vás čekat. Tedy zítra! Oslavě se nevyhneš, Bello! A mám u tebe dvakrát nákupy! Aby sis nemyslela, víš?“ vyhrkne Alice a už zabouchává dveře Jasperova Lexusu. Vyjeveně za ní koukám, ale ta už nám mává a Edward startuje.
„Jsem jenom já, kdo to tu nechápe?“ vyhrknu zmateně a škrábu se na čele.
„No, to celé jsi vymyslela ty, na to bych se tě měl ptát já, nemyslíš?“ zasměje se Edward. Utápím se v tom krásném zvuku a zapomínám na nejdůležitější úkony, které bych měla dělat, pokud tady sebou nechci šlehnout.
„Bells, dýchej, lásko… Nemusíš nic říkat, jestli nechceš. Až tam budeme, budeš vědět. Jsem si jistý,“ řekne a podívá se na mě něžným pohledem, přičemž opět ztrácím pevnou půdu pod nohama. Proč mě vždycky tak dostává? Proč vždycky ztrácím hlavu, když jej vidím, nebo slyším?
Položím si hlavu na jeho rameno a koukám se na cestu, po které ujíždíme. Myslím na Alici a Jaspera. Jejich láska je nepřekonatelná, jsou přímo stvořeni jeden pro druhého a žádné překážky mezi nimi neexistují. Jsou šťastní… A Rose a Emmette? Ti jsou každý z jiného těsta, a přesto jeden v druhém našli svou druhou polovičku. Carlisle a Esme. Nejnesobečtější a nejmilejší a nejhodnější pár, jaký jsem kdy poznala. Oba s citem pro rodinu, i mě už přijali jako svou dceru. Všechny je miluji, jako svou rodinu…
Najednou pomyslím na Charlieho… I když jsem na začátku nebyla nadšená, že se k němu stěhuji, teď bych neměnila, a nejen proto, že jsem tady ve Forks poznala Edwarda. Ale Charlieho jsem tady více poznala, více mi přirostl k srdci…
I přesto však chci udělat to, co mé srdce žádá. A navíc, nemusím přece Charlieho ani Reneé škrtnou ze svého života úplně. Vždyť po pár letech zase můžeme být spolu. Jen musíme něco vymyslet…
Ano, teď je přesně ten okamžik, kdy jsem šťastná, že mi Edward nemůže číst myšlenky. Asi by vyletěl z kůže, ale to je mi jedno. Já to tak chci, ať je to, jak je to. Miluji jej, a to jediné dává smysl…
Najednou auto zabrzdí a já se narovnám a zatřepu hlavou. Celou cestu sem jsem byla mimo… Rozhlédnu se. Sice už se stmívá, ale vím, kde jsme. Jsme na té louce. Na louce, o které jsem věděla, že existuje. Ta nejdokonalejší loučka, jaká existuje. Rozkvetlé kvítky ji celou pokrývají jako závoj nevinnosti a všude kolem je les. Nechápu, jak jsme se tady s tím autem vyškrábali, ale nehodlám to radši zjišťovat. Okouzleně vydechnu a už vystupuju z auta…
Opatrně našlapuju a mířím do středu toho paloučku… Vstřebávám tu krásu tohoto okolí. Uslyším hvízdnutí a už mě Edwardovy pevné, chladné ruce objímají kolem pasu. Zvrátím hlavu a kouknu se Edwardovi do očí.
„Bello, děsíš mě, nevím, proč tu jsme. Ale chováš se zvláštně. Děje se něco?“ zeptá se úzkostným hlasem a ještě pevněji mě sevře v náruči. Schoulím se v ní a hlavu si položím na Edwardovu hruď.
„Edwarde… Mlč chvíli prosím…“ šeptnu tiše… V tu ránu cítím jemný závan vzduchu a už ležíme na jemné podestýlce z podzimních květů. Edwardovy paže mě neustále svírají a já cítím, jak mi Edward tímto dává prostor k mým vlastním myšlenkám a úvahám. Za to bych ho nejradši ulíbala k smrti.
Vždycky vycítí, co přesně je na místě. Sleduje každý můj pohyb a každé mé slovo. Snaží se mé rozpoložení poznat z mých projevů, když nemůže vědět, na co myslím. Přizpůsobuje se mi ve všem, když cítí, že to jde. Když mezi námi vznikne pomyslná mezera, urychleně ji vyplní sám sebou. Necítím se utlačovaná, jen milovaná, a co je ten nejúžasnější pocit na světě…
„Edwarde, vím, že se budeš zlobit, až uslyšíš, co ti chci říct. Ale popravdě nechápu proč. Alice mi sice několikrát vysvětlovala tvůj postoj, ale i tak to nedovedu pochopit…
Ten první týden… Vzpomínáš si na něj? Vzájemné poznávání, já se do tebe nenávratně zamilovala, jako snad nějaká puberťačka, přitom jsem si myslela, že tohle se nikdy nemůže stát… Ale stalo se. A jako zázrakem tys cítil to samé! Ani nedokážeš pochopit, Edwarde, jak mi bylo, když jsem si myslela, že by to všechno mohlo být k ničemu… Ale nebylo… Teď jsme tady. Tady a teď… A po tom čase, co jsem s tebou, mi nedává nic větší smysl, než to, že s tebou chci být navždy…“ vydechnu, víc už nedopovím. Možná mu to nedojde… Možná ano, ale já už nemám sílu nic vysvětlovat… Kouknu se Edwardovi do tváře, ale jeho rysy jsou tvrdé, nedokážu rozpoznat, na co myslí. Nekouká se na mě. A tak ho nechávám samotného s jeho myšlenkami a pohled odvrátím k nebi. Už se úplně setmělo a hvězdy dnes svítí jasněji, než jindy. Snad světlo naděje, které je tu pro nás právě tento večer… Uvelebím se tak, abych viděla na hvězdy. Zavrtím se Edwardovi v náruči a spokojeně vzdychnu.
Rázem se ale ochladí. Hvězdy zablikají a najednou, jakoby to snad byl němý souhlas, se z nebe začnou snášet první sněhové vločky. S jiskřícíma očima bez dechu koukám na tu oblohu, která mi snad sype štěstí. Je neuvěřitelné, jak všechno se spolu proplétá. Souhra přírody, nekonečný koloběh nepochopitelných jevů, které já vždy budu milovat.
„Edwarde…“ hlesnu. Se šťastným úsměvem na tváři se otočím k mému osobnímu důvodu, proč žít… Propletu své ruce kolem jeho krku a omámeně sleduju vločky zmrzlé vody, jak dopadají na jeho tělo a lepí se jedna na druhou, jelikož na Edwardově studené kůži nemají šanci roztát. Dívám se na ledové mozaiky, ale když se je snažím uchopit, hned roztají. Zamračím se… Vtom mi Edward rukou začne jemně vyhlazovat vrásky na čele. Překvapeně se na něj podívám, ale v jeho tváři můžu spatřit pouze bolest a strach. Radši se rychle odvrátím a zavřu oči…
„Bello… Já nemůžu…“ Rychle oči zase otevřu. Zmateně se na Edwarda zadívám, ale už nevidím nic, než pevné odhodlání.
„Ale Edwarde! Jak můžeš být tak sobecký?“ vykřiknu a vytrhnu se z jeho náruče. Vyskočím na nohy a zlostně rozdupávám zem svými neunáhlenými vzteklými kroky.
„Bello, prosím, lásko. Poslouchej mě…“ zaskučí Edward, ale rázně ho zadržím.
„Ne! Nebudu tě poslouchat! Jak mě můžeš nechat být člověkem, když ty jím nejsi? Jak mezi nás může stavět tuhle překážku? Jak můžeš dopustit, abych já každou další vteřinou stárla, přitom ty! Ty ani netušíš…“ zavzlykám zlomeně a sesunu se do jemné pokrývky sněhu na kolena. Myslela jsem si, že sníh je dobré znamení…
„Bello! Tohle neříkej! To není pravda! Nechci, abys pak litovala! Nepřipravím tě o tvůj život, o to mě nesmíš žádat!“ vzkřikne. Už to ale nechci poslouchat…
„Edwarde, já tě žádám! Ale ty jsi tak tvrdohlavý! Je mi to jedno, právě teď! Nebudu přihlížet tomu, jak nám šlapeš po štěstí! Je mi to jedno! Jdu za Carlislem! Přeměnil každého z vás! A jsem si jistá, že s radostí přemění i mě!“ zakřičím a už se hrnu k autu. Edward mě ale doběhne a snaží se mě zastavit. S jeho silou mu to však nečiní žádný problém. Tluču do něj pěstmi a snažím se ho odstrčit. Marně. Zlostně se na něj podívám, ale v jeho tváři zbyla už pouze bolest.
„Bello… Nedělej to…“ zašeptá… Ne. Nebude už rozhodovat o tom, co je a není správné, protože naše názory se v tomhle ohledu značně liší…
„Edwarde. Okamžitě mě pusť a zavez mě domů!“ křiknu autoritativně a Edward mě jen se zlomeným výrazem vezme do náruče a utíká se mnou k domovu. Asi je to rychlejší, než auto, které tam nechal. Nebo spíše pomalejší. On chce, abych si to rozmyslela! Nabručím se ještě víc a už neceknu ani slovo.
Jen čekám na to rozhodnutí, které, jak doufám, bude ve prospěch nás všech…
…
Právě sedíme všichni kolem jídelního stolu. Já v čele… Protože dnes mezi nás já rozprostírám návrh, který se musí zvážit… Jako by bylo co zvažovat…
„… a vy jste teď má rodina… A proto chci, aby mě jeden z vás přeměnil. Je mi jedno kdo, od každého z vás to bude ta nejúžasnější věc, kterou pro mě kdy udělá. Když je Edward tak zabedněný, že mě nechce přeměnit sám, budiž. To on toho bude litovat. Proto se vás teď všech, jak tady jste, ptám… Považujete taky mě dost za rodinu, jako já, abyste byli schopni udělat ze mě jednoho z vás a přijmout mě mezi sebe?“ dořeknu můj proslov a s odhodláním v očích se dívám na všechny, tak, jak jsem je zde svolala. Záměrně se vyhýbám pohledu na Edwarda…
„Bello,“ ujme se slova Alice, „vždyť ty už jsi tak dlouhou dobu má sestra! Osobně jsem z tvého návrhu nadšená a hlásím se k vykonání tvé přeměny! Bude mi ctí, sestřičko!“ přiběhne ke mně a zmáčkne mě ve svém objetí.
„Díky, Alice, moc si toho vážím,“ odpovím dojatě a s nadějí v očích se kouknu po zbytku rodiny. Edwardova vrčení si nevšímám…
„Bello, s Esme budeme moc rádi, když se k nám přidáš, ale měla bys své rozhodnutí pečlivě zvážit… Co Charlie?“ řekne Carlisle. Samozřejmě. Všechno do detailu… Je úžasný…
„Nebojte se, na Charlieho jsem myslela… Přece bychom se nemuseli už nikdy nevidět! Jsem si jistá, že bychom se někdy ještě potkali… Až nebudu novorozená… Navíc jsem si myslela, že bychom počkali a přeměnu začali až po Vánocích,“ odpovím s úsměvem. Carlisle jenom kývne. Samozřejmě bychom to určitě potom museli ještě probrat.
„Joo, Bello! Skvělý! Ségra, už teď se těším, až spolu půjdeme na medvědy!“ zavýskne Emm a plácne si s Jasperem, ten na mě jenom mrkne. Ano, jejich souhlas už mám… Už jen jeden…
„Nemyslím, že můj názor tady ještě má nějakou váhu, ale myslím, že je to skvělé, jsem šťastná, že ses takhle rozhodla,“ usměje se na mě Rose a já ji jen pohladím po ruce jako výraz díků.
Najednou se Edward vyšvihne ze židle. Ta se s třesknutím rozbije o stěnu a já se jen vyděšeně koukám, jak Edwardovi v očích plápolají plameny zlosti.
„Ne! To prostě nedovolím! Nezatratím tvou duši!“ vykřikne a najednou ucítím tupý úder do hlavy. Naposled se ještě kouknu po všech těch známých tvářích a v očích s prosbou o pomoc už se ztrácím ve tmách bezvědomosti…
…
Probudím se… Zamrkám do světla a zmateně se rozvzpomínám na včerejší den a noc. Na louku, sněhové vločky, hlasování i na běsnícího Edwarda. Všechno se mi to odehraje před očima a já najednou začnu mít zlé tušení. Vymrštím se z postele, i když mi není zrovna nejlíp, a co největší rychlostí uháním dolů ze schodů. Nevšímám si udivených pohledů Charlieho a už nasedám do mého rozhrkaného náklaďáčku…
Dupnu na plyn, ale i tak se mi ta cesta ke Cullenovic domu zdá jako věčnost… Před jejich domem zastavím a s hrůzou v očích se koukám do prázdných pokojů toho skvostného domu. Všechen nábytek je sice všude tam, kde vždycky býval, ale ten dům je prostě opuštěný.
S hysterií vletím do nezamčeného domu a v duchu sama sebe přesvědčuji, že jsou někde uvnitř. Nebo na lovu…
Oni neodešli…
Nemohli…
Po pětiminutovém prozkoumávání všech prostor domu padnu na kolena uprostřed obýváku, kde jsme ještě v noci rozhodovali o mé budoucnosti…
Jenže ta, jak se zdá, není taková, jakou bych si ji vybrala já… Ale jakou by si vybral Edward, kdyby si měl vybírat mezi tímhle a mnou jako upírkou…
Vzlykám do dlaní, ale nic už nemůže vyvrátit ten do očí bijící fakt…
Jestli jsem si ještě před pár hodinami myslela, že tohle budou mé poslední Vánoce jako člověk, mýlila jsem se.
Tyhle Vánoce jsou ty poslední, které se rozhoduji prožít…

Autor: CoLoR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Last Christmas: