Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska ze střední

13.08.2010 (19:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4296×

„Ahoj, neznáme se odněkud?“

Tahle věta donutí Rosalii opustit své myšlenky. Sedí právě v jídelně se svými kamarádkami. V duchu se ušklíbne. To je snad ten nejotřepanější začátek, jaký existuje. Že by někdo nový? Pak ji zaujme, jak se na toho kluka dívají holky. Skoro jako by je uhranul.

Otočí se tedy a spatří černovlasého kluka s vypracovaným tělem a tím nejsladším úsměvem, který kdy viděla. Navíc je jí zvláštním způsobem povědomý. No dobře, aspoň stojí za podívání. Pokrčí rameny: „Neřekla bych. Ale možná mě opravdu znáš – natočila jsem pár reklam.“

Kluk se zakření a zavrtí hlavou: „Ne, já to myslím vážně. Chodila jsi na 41. Základní, ne?“

Rosalie se na něj zadívá a nakloní hlavu trochu na stranu: „Hmm…“ Najednou se jí rozšíří oči překvapením: „Emmett Cullen?“

Emmett s úsměvem přikývne a napodobí její úžas: „Rosalie Haleová.“

Rose najednou cítí takový nával štěstí, že se neovládne, vstane a obejme ho. Kdyby se nad tím zamyslela, nerozuměla by tomu, ale to ona neudělá. Emmett jí objetí oplatí. Pak ji se smíchem vytáhne k sobě nahoru a s Rose v náručí se zatočí.

Rosalie vypískne a se smíchem chytá svou kraťoučkou sukni. Sotva ji Emmett postaví, upraví si pramen vlasů, který tím točením opustil místo, které mu přidělila a zeptá se: „Co tady děláš?“

Emmett září stejně jako Rose - pobaveně: „Máte tu skvělý baseballový tým. Když tátu převeleli zpátky do Ameriky, tak jsme s mámou vybrali tuhle školu. Je tu téměř 100% šance, že se sem přijedou podívat sběrači talentů. Rád bych to po škole zkusil v profilize. A co ty?“

Rose přikývne: „Jsem na tom podobně. Přestěhovali jsme se sem po konci základky.“

Její kamarádky, stejně jako kluci z Emmettova baseballového týmu (se kterýma už se stihl seznámit, a kteří mu nechtěli věřit, že Rose opravdu zná) překvapeně zírají na zářící dvojici. V tom se k nim přidá blonďatý kluk, vysoký asi jako Emmett. Chytne Rose kolem pasu a provokativně ji políbí na spánek. Rose se na něj podívá  trochu dotčeně a odtáhne se. Sakra, to se musí Don předvádět zrovna teď?

Don se zářivě usměje na Emmetta: „Ahoj, ty jsi ta nová posila našeho baseballového týmu, že jo? Tak jen pro pořádek – já jsem Don a tady Rose je moje holka!“

Emmett zvedne obočí a přejede pohledem z Dona na Rose, která se stále ještě netváří nejspokojeněji. Spíš to vypadá, že by ho od sebe nejraději odstrčila.

Emmett se zazubí: „Fajn, díky za podrobné informace. Abych je doplnil, já jsem Emmett Cullen a chodil jsem s Rose v první třídě.“

Vesele se na ni zazubí a Rose mu úsměv oplatí. Vzpomínky jsou tak krásné!

Donovi se přestane líbit, jak se na sebe dívají – obzvlášť proto, že se podle jeho představ měl Emmett po jeho upřesnění odporoučet. Rosalie se na něj navíc dívá, jako by v tu chvíli neexistoval nikdo jiný. Tak to tedy ne! Je na čase odejít, když se k tomu nemá ten frajírek. Společně, samozřejmě!

Přitiskne k sobě Rose víc a prohodí: „No, rád jsem tě poznal. Rose, je čas jít. Za chvíli začne hodina.“

Rose protočí oči a okamžik přemýšlí o tom, že Dona pošle k šípku. Potom se ale rozhodne nedělat scény. Zřejmě si už zase potřebuje dokázat, že on je tím, kdo tenhle vztah řídí.

Mávne tedy na Emmetta: „Promiň, uvidíme se později.“

Emmettovi zajiskří oči. Moc dobře ví, o co tu jde. Tohle není vyrovnaný vztah, ať se mu Don snaží namluvit, co chce. Neodolá, aby ho nepopíchnul. Přesto, že to není právě jeho styl, než se stihnou otočit k odchodu, chytne Rose za ruku, přitáhne si ji ke rtům a políbí ji jako ve starých filmech. Dívá se jí při tom přímo do očí, které stejně jako jeho jiskří pobavením a pochopením: „To si nenechám ujít, Rose.“

Don pění, ale nenapadne ho žádná vhodná replika. Raději tedy Rosalii rychle nasměruje ven z jídelny.

Rose má co dělat, aby se nerozesmála. Emmett je stejný vtipálek a provokatér jako tenkrát. Vůbec se nezměnil. Teda aspoň povahově. Za to fyzicky… páni. Jasně, že se změnil. Je k zulíbání.

Po poslední hodině pošle Rose holky napřed, aby se vyhnula Donovi. Když se jí únik podaří a vyjde ven, zůstane zírat. Před školou na ni čeká Emmett na chopperu. Nablýskaná motorka k němu úplně přesně sedí. Emmett se předvádí – ne, že ne. Usměje se jejímu pohledu a s šibalským úsměvem jí podává helmu: „Chceš svést, nebo se bojíš, Haleová?“

Rosalie se ušklíbne a helmu přijme. Její sukýnka není právě nejvhodnějším oblečením na motorku, ale co? Emmett bude přece sedět před ní. Posadí se za něj a Emmett se zazubí, když Rose tiše pronese: „Zítra budu mít průšvih a ty taky!“

Emmett pobaveně přikývne: „To si piš! Don tě nechá zavřít do kláštera, aby si tě pojistil.“ Mrkne na ni a oči mu zajiskří: „A navíc teď nejspíš způsobíš několik dopravních nehod. Ty tvoje předlouhé nohy určitě nedají spát nejednomu klukovi…“

Rose se usměje a Emmett vyrazí.

Don, který je pozoroval z chodníku opodál, zkřiví tvář vztekem. Jeho kamarádi do něj začnou šít a Don cítí, že ztrácí svou tvář drsného svůdníka, který jediný dostal Rosalii Haleovou – královnu školy. Musí něco udělat, a tak mezi zuby procedí: „To mu neprojde!“

Skočí do auta a uhání k Rose domů.

* * * * *

Emmett s Rose tam dorazí jako první. Rose se jde převléknout a Emmett zatím čeká venku. Don dorazí právě ve chvíli, kdy Rose vyjde z domu. Je převlečená do džínů a topu, což se k Emmettovu oblečení (a vůbec pro jízdu na motorce) rozhodně hodí víc.

Don málem vyskočí z kůže, když ji vidí. Vrhne se k ní a chytne ji za nadloktí: „Co to má znamenat, Rosalie?“

Rose se mu vytrhne a pohodí hlavou: „Chci Emmettovi ukázat pár míst. Na to nepotřebuju tvoje svolení, Done.“

Don vidí náhle rudě. Nehodlá jí dovolit, aby ho shodila… a zvlášť ne před tímhle Cullenem. Chytne ji znovu – tentokrát za vlasy. Rose zakloní hlavu a vykřikne bolestí. Už už se po něm chce ohnat, když v tom vedle ní zasyčí Emmett: „Koukej ji pustit, ty srabe! Nechci, abys ji vzal s sebou, až tě praštím.“

Don si nedovolí neposlechnout. Rose se narovná a překvapeně si měří vzdálenost od motorky k Donovi. Jak tu stihl být tak rychle?

Než se ale dobere nějakého vysvětlení, Emmett splní svou výhružku. Jeho pěst najde svůj cíl stejně spolehlivě jako tenkrát v první třídě.

Don skučí, válí se po zemi a drží si oběma rukama nos – vyje: „Ty hajzle, tys mi zlomil nos!“

Emmett se nad ním výhružně tyčí: „Jo a teď zmiz! A pamatuj si, že jestli se Rose ještě jednou dotkneš – stačí mi i jeden špatný pohled - a budou tě muset dávat dohromady podle fotografie.“

Při pohledu na jeho tvář staženou vztekem si Don netroufne nevěřit mu. Zmizí tak rychle, jak mu to jen bolest dovolí.

Rose přejde k Emmettovi – tiše: „Díky, ale nemusel jsi… Já bych si s ním poradila.“

Emmettova tvář se rozjasní jako mávnutím kouzelného proutku: „Já vím, ale chtěl jsem mu dopřát aspoň trochu důstojnosti. Nevypadalo by dobře, kdyby se zítra po škole rozneslo, že ho zmlátila holka. Takhle to je přijatelnější. … A mimochodem, pořád ještě mám v ruce díru od tvého pera. Pamatuješ?“

Rose se rozesměje: „Nepovídej, vážně?“

Emmett si vytáhne rukáv a ukáže jí černou tečku: „Ten inkoust jsem nikdy nedostal pryč. Je jako vytetovaný.“

Rosalie škádlivě: „Neměl jsi mě štvát!“

Emmett se zazubí a chytne ji kolem ramen: „Já vím. Tak pojď, nemůžu se dočkat prohlídky města, slečno průvodkyně.“

Rosalie ho naviguje. Ukáže mu všechna zajímavá místa a nakonec skončí na kopci za městem. Slunce se začíná klonit k obzoru, ale ani jednomu to nevadí. Emmett vytáhne z brašny piknikovou deku a roztáhne ji na trávě pod stromem.

Rosalie to nezapomene okomentovat – poťouchle na něj mrkne: „Vždy připraven?“

Emmett na ni vesele vyplázne jazyk: „A kdyby?“

Rosalie pokrčí rameny a posadí se: „V tom případě bych tě měla varovat, že mě na ni jen tak nepoložíš.“ Významně se na něj zadívá.

Emmett chápe, jak to myslela, ale rozhodne se ji trochu poškádlit. Posadí se vedle ní a opře se tak, že je jeho obličej sotva stopu od jejího: „Vážně?“

Rose nakrčí nos – varovně: „Emmette!“

Emmettovi zajiskří oči čertovinou: „Ano, Rose?“

Ale než stačí Rose znovu promluvit, hravě se na ni vrhne a po pár strkancích ji přišpendlí pod sebou. Rose se dusí smíchy, ale zároveň se snaží udržet dotčený výraz. Buší do něj pěstičkami spíš pro formu, než že by doufala v účinnost svojí taktiky: „Emmette Cullene, koukej mě pustit, nebo si to odskáčeš!“

Emmett pobaveně sleduje její obličej. Je tak krásná… Kam se hrabe ta holčička, kterou byla v první třídě. Tenkrát byla ta nejkouzelnější ze všech, ale dospělá dívka, kterou je teď, je naprosto dokonalá. Bůh si z ní určitě bral příklad, když tvořil svoje nejkrásnější anděly.

A když se snaží čertit, sluší jí to ještě víc.

Po chvilce ji pustí a Rose se rychle posadí. Začne si upravovat vlasy tak horlivě, až ji Emmett chytne za ruku: „Nech je tak. Moc ti to sluší!“

Rose jeho tón překvapí. Usměje se a poslechne ho. Pak začnou vzpomínat. I když jim byl dopřán jen rok, bylo toho tolik, na co se nedá zapomenout…

* * * * *

Když se červánky začnou měnit na noční čerň a na nebi vyjde první hvězda, Rosalie si uvědomí, jak dlouho už tu spolu jsou. Není to zvláštní, že se znovu potkali až dneska, po tolika letech… a přesto že si mají tolik co říct? Čas s Emmettem letí jako voda a pořád ještě neprobrali ani desetinu toho, co by chtěli.

Podívá se na něj a zjistí, že i on se na ni dívá. Usměje se na ni: „Moc ti to sluší, Rose. Změnila ses, ale pořád jsi ta nejkrásnější.“

Rosalie se trochu začervená a snaží se to zlehčit: „To říká ten pravý. A navíc – zapomněl jsi dodat, že jsem taky ta nejchytřejší.“

Emmett na ni šibalsky mrkne: „To bych netvrdil. Jinak bys jen těžko nasedla na motorku s takovým šílencem, jako jsem já.“

Rose se usměje a znovu se zadívá na první hvězdu. Kdyby si teď mohla něco přát…

Zarazí se, když si uvědomí, co by to bylo. Jak se to mohlo stát?

V tom jí Emmett položí svou bundu na ramena a zašeptá jí do ucha: „Není ti zima, Rosie?“

Jeho hlas ji v tu chvíli připadá jako ta nejkrásnější hudba. A jak hezky znělo, když ji oslovil tak jako kdysi. Otočí se k němu a jejich tváře jsou znovu jen kousíček od sebe. Emmett se jí dívá do očí právě tak, jako ona jemu. Vypadá to, jako by se už nikdy nechtěl odvrátit. A pak se k ní skloní a jejich rty se setkají.

Je to tak přirozené… Skvěle do sebe zapadají. Ani jeden není v líbání nováčkem, ale přesto je to, jako by teprve teď políbili doopravdy. To předtím byly jen zkoušky. Slabý odvar toho, co každý z nich cítí a dává tomu druhému teď.

Když se od sebe oddělí, Emmett si opře čelo o Roseino. Jeho oči září, když zašeptá: „Je to jen tou první hvězdou, nebo tebou, že se mi právě splnilo přání?“

Rose září oči úplně stejně: „To mi řekni ty. Jsem na tom totiž stejně.“

Emmett se zazubí a Rose mu úsměv oplatí. Emmett prohodí: „Zítra bude skvělý den. Don se zblázní!“

Rose pobaveně: „Bude nás chtít zabít.“

Emmett si ji přitáhne blíž a znovu ji políbí: „Bude mi ctí rozbít mu hubu!“

 Prvotřídní láska

Láska ze střední - 2. část 

Neodbytný osud - je na Our stories

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ze střední: