Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska si nevybírá

14.09.2011 (18:45) • IsabelMasen • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 3178×

Celý život jsem si myslela, že mám všechno, co ke štěstí potřebuji. Když ale maminka umřela, najednou jsem neměla nikoho, komu bych se svěřovala, nikoho, o koho bych se starala, nikoho, koho bych hlídala každý den. Ze dne na den se ze mě stal sirotek, vlastně jen poloviční. Jsem poloupírka. Má matka byla člověk a otec upír. Nikdy jsem ho neviděla a matka o něm také moc nemluvila. Až jednoho dne nevydržela mé dotazy a vše mi řekla. Týden na to zemřela ve spánku. Bylo jí už devadesát let, ale pořád vypadala zdravě a vitálně. Když jsem ji pohřbila za domem a naposledy se s ní rozloučila, vydala jsem se na cestu. Neměla jsem tušení, kde se můj otec nachází, a tak jsem ze začátku jen bloudila.

Když už jsem to chtěla vzdát, narazila jsem na nomáda jménem Laurent, který mi řekl, kde bych ho našla. Chvíli putoval se mnou, ale pár kilometrů před domem se se mnou rozloučil, protože se prý s tou rodinou nepohodl, a tak jsem za pár okamžiků stála sama před domem a nemohla uvěřit svým očím. Dům byl skoro celý skleněný, okolo byl jen les a nedaleko tekla řeka. Ideální místo pro upíry. Dost potravy, dokonalé maskování a překrásné bydlení. Přišla jsem blíže k domu a chtěla zaklepat na velké dřevěné dveře vedoucí do domu, ale než jsem stihla cokoliv udělat, dveře se rozrazily a já jsem se během pár chvil ocitla zády na zemi a na břiše mi seděl upír s bronzovými vlasy a medovýma očima.

Vrčel na mě, držel mě pod krkem a volal na svou rodinu, ať okamžitě přijdou. Kdybych chtěla, byl by ten neznámý upír už dávno po smrti, ale něco mi bránilo tomuto chlapci nějak ublížit. Kdybych použila svou moc a zabila ho, otec by mi to nikdy neodpustil. Tři vteřiny trvalo obyvatelům skleněné vily, než k nám přiběhli, a dalších deset vteřin trvalo, než k nám došel jeden člověk. Podívala jsem se na ni a málem omdlela úžasem. Byla tak hrozně moc podobná mé matce. Měla krásné hnědé vlasy, čokoládové oči, štíhlou postavu a tak voňavou krev. Přesně takovou, jakou měla moje matka.

„Jestli jí zkřivíš jen vlásek, zabiju tě!" upír nade mnou poprvé promluvil a tím opět přitáhl mou pozornost k sobě.

„Nechci jí ublížit, jen je hrozně podobná mé matce." Sedm párů očí se na mě zvědavě podívalo, jen jeden mě pořád propaloval nenávistným pohledem. Už mě přestalo bavit, jak na mě sedí a drží mě pod krkem, tak jsem použila trochu svoji moci a on odletěl o pár metrů dál, a já se mohla konečně postavit. Podívala jsem se do tváří ostatních a viděla v nich překvapení a trochu strach. Blonďatá upírka se na mě koukala s čistým překvapením a přece i s tímhle výrazem ve tváři vypadala jako bohyně. Vedle ní stál černovlasý kluk se svaly tak velkými, až jsem dostala strach. Za nimi stála malá černovlasá upírka a zářivě se na mě usmívala. Úsměv jsem jí oplatila a můj pohled se stočil na muže vedle ní. Vypadal jako lev, ale i tak byl moc pěkný. Nejblíže u mě stála upírka s vlasy barvy karamelu a vřele se na mě usmívala. Otočila jsem hlavu o pár centimetrů a uviděla toho upíra, kterého hledám celý svůj život. Blonďaté vlasy měl sčesané dozadu, zlaté oči se na mě zvědavě dívaly a měl stejné rty jako já. Horní ret trochu víc nafouklý než dolní. Udělala jsem krok k němu, ale to už mě drželi ti dva upíři, které jsem si prohlížela předtím.

„Nechte ji, myslím, že nás všechny překvapí tím, co má na srdci," řekl ten bronzovlasý upír, došel k té lidské dívce, vzal ji za ruku a táhl ji do domu. Všichni opět stočili pohled ke mně a já věděla, že bych se měla nejdříve představit.

„Jmenuji se Moly a jsem poloupír. Přišla jsem k vám, abych navštívila svého otce." Další překvapené pohledy mířené na mou osobu už jsem nevydržela a sklopila hlavu k zemi.

„Holčičko, přece nebudeš stát tady. Pojď dovnitř a já ti udělám něco k jídlu. Při té příležitosti nám můžeš vyprávět, za kým si vlastně přišla," řekla mi ta žena stojící vedle blonďatého boha a pokynula mi, abych šla do domu. Na chvilku jsem zaváhala, ale když ke mně přišla ta malá černovlasá upírka a vzala mě za ruku, věděla jsem, že už je pozdě na to, abych utekla.

„Já jsem Alice a vidím do budoucnosti. Viděla jsem tě, jak k nám přijdeš, ale nevím, co máš na srdci. Neboj se nás a řekni nám, co se stalo."

„Dobře, řeknu vám, proč jsem přišla, ale mohli bychom jít dovnitř? Jsem poloupír a začínám být trochu unavená."

„Poloupír?" Poprvé od mého příchodu na mě ten blonďatý upír promluvil, a já měla pocit, jako bych zase byla malá a představovala si, jak asi vypadá a jak zní jeho hlas. Přesně takovýhle jsem si představovala.

Za pár okamžiků už jsem seděla v křesle v překrásném obývacím pokoji a všichni stáli přede mnou, dívali se na mě a čekali, co jim povím.

„Jak už jsem řekla, jmenuji se Moly. Narodila jsem se 1. 6. 1930. Má matka byla člověk a muž, se kterým mě zplodila, byl upír. Když zjistila, že je těhotná, už byl dávno pryč, a tak jí nemohl pomoct.  Na všechno byla sama. Za čtyři měsíce jsem se narodila a matka byla po porodu velice vyčerpaná a zraněná, takže jsem prvních pár dnů byla odkázaná sama na sebe. Po pěti dnech se mamince konečně ulevilo a mohla se o mě začít starat. Měla jsem nádherné dětství, i když mi moc chyběl otec. Maminka mi dávala lásku za oba rodiče, učila mě doma a vždycky, když jsem měla nějaký problém, šla jsem za ní a ona mi pomohla.

Bohužel ona nebyla nesmrtelná jako já a navíc jsem zjistila, že můj jed z ní neudělá upíra, takže jsem se dívala na to, jak stárne a umírá mi před očima. Všemožně jsem se o ni starala, ale nakonec boj s nemocí prohrála a před pár týdny zemřela. Poté, co jsem ji pohřbila, jsem se vydala hledat otce a konečně jsem ho našla." Když jsem dopověděla svůj příběh, podívala jsem se na svého tátu, ale ten nevypadal, že by si na něco takového vzpomínal. Přišla jsem k němu, pohladila ho po tváři a řekla jsem mu: „Moje maminka se jmenovala Caroline." Po zaznění toho jména si mě k sobě přitáhl a objal mě. Brečela jsem štěstím a slyšela i jeho potichu vzlykat. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho šťastným a spokojeným pohledem.

„Tati, to si nám nikdy neřekl, že si byl takovej kanec," začal se smát ten hromotluk s černými vlasy a za svou poznámku si vysloužil pohlavek od blonďaté upírky stojící vedle něj.

„Mimochodem, já se jmenuji Emmett a tohle je moje žena Rosalie."

„Já se jmenuji Alice a tohle je můj manžel Jasper. Vítej do rodiny, Moly." Mile se na mě usmála a políbila svého manžela.

„Mé jméno je Edward a tohle je moje snoubenka Bella. Je to člověk, ale jednoho dne z ní bude to, co jsme my všichni. Chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem tě napadl. Je mi to vážně líto, nevěděl jsem, kdo jsi," omlouval se ten upír, co mě držel pod krkem. Se všemi jsem se seznámila, objala se s nimi, prohodila pár slov, ale nakonec mě přepadla únava. Otec mě vzal do náruče a bral do patra, nejspíš do svého pokoje.

„Tati, vážně se Esmé nezlobí?"

„Nezlobí, Moly. Ona si vždycky přála dítě a teď ho má. Je velice šťastná. Teď už ale spi a pamatuj na to, že tě máme všichni moc rádi."

Už jsem neměla sílu na to, abych mu řekla, že já je mám taky ráda. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem usnula hned, jak jsem se dotkla postele.

Ráno jsem se probudila do slunečného dne. Vedle mě u postele ležel lístek se vzkazem, že se mám po probuzení odebrat do obývacího pokoje. Našla jsem v pokoji dvoje dveře, jedny vedly do koupelny, kterou jsem vážně potřebovala. Vypláchla jsem si pusu, učesala vlasy, upravila oblečení a šla jsem dolů za mou rodinou. Už z dálky jsem slyšela dokonalý hlas, který jsem chtěla poslouchat až do konce svého života. Byl hluboký, melodický a mluvil o nějaké smečce. Když jsem vešla do kuchyně, všechny usměvavé tváře se stočily na mě, ale já jsem je nevnímala.

Vnímala jsem jen toho krásného indiána, který se na mě díval překvapeným a láskyplným pohledem. Měl krátké černé vlasy, hnědé oči a překrásné tělo, které zdobily jen potrhané džíny. Udělala jsem pár kroků k němu a on se prstem dotkl mé tváře. Ten dotek způsobil, že jsem na chvilku zapomněla na všechno ostatní a vnímala jen jeho. Zamilovala jsem se. Sice toho indiána neznám, ale jedno jsem věděla hned. Jedině s ním budu šťastná.

„Néééééé, Jacobe, to néééé!" Edward se začal smát a všichni se na něho koukali jako na blázna. Všichni až na nás dva. Pořád jsme se jeden druhému dívali do očí a pohledem si vyznávali lásku.

„Tati, myslím, že tu Moly zůstane navždy. Jacob se otiskl."

Slyšela jsem všechny zalapat po dechu, ale bylo mi to úplně jedno. Jacob si mě přitáhl k sobě a políbil mě. Jako bych na tuhle chvíli čekala celý svůj život. Teprve teď jsem se cítila šťastná.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska si nevybírá :