Ačkoli to Emmett nedělá, rozhodne se přinést Rosalii květiny. A jak to dopadne? Bez mučení přiznávám, že mě inspiroval jeden díl původního seriálu Taková normální rodinka. Doufám, že se vám příběh bude líbit a předem díky za komentáře.
13.04.2011 (19:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2911×
V každém časopise to píšou – přineste svojí ženě květinu jen tak. Přemýšlel jsem nad tím, kdy naposled jsem Rose nějakou přinesl. Že by mě zradila paměť? No vážně, já si prostě nemohl vzpomenout. Byl jsem si jistý, že nějakou měla na naší poslední svatbě, ale pak? Temno. Ne že bych nebyl pozorný. Nějaký dáreček čas od času, proč ne? Ale květiny mi vždycky připadaly jako vyhazování peněz za něco, co stejně za den, dva odkvete… Navíc – kdo se v tom měl vyznat? Takových barev a druhů a každou kytkou se prý říká něco jiného... Ale na druhou stranu, proč si nešplhnout a nezkusit, jestli pár kytek udělá Rose radost?
Sotva jsem vlezl do květinářství, měl jsem sto chutí otočit se a zase vypadnout. Tolik možností… Holka, která tam pracovala, mě ale zřejmě správně otipovala a než jsem se stihl zdekovat, už u mě stála a ptala se na mé přání. K mé úlevě stačilo vykoktat, že potřebuju kytku pro přítelkyni a ne… opravdu nemám žádné zvláštní přání kromě toho, aby to bylo velké. Nemohl jsem si nevšimnout, jak jí zajiskřily oči, když si představila, o kolik mě oškube, ale mávl jsem nad tím rukou.
Pak už jsem jen sledoval, jak přebíhá od jednoho kbelíku k druhému, vybírá, kombinuje a váže. Když mi ukázala výslednou kytici, byl jsem ohromený. V kytkách se vůbec nevyznám, ale tohle bylo, no… prostě byla to rozhodně ta největší a nejbarevnější kytice, kterou jsem kdy viděl. Nebýt upír, nejspíš se pod její vahou trochu potácím.
Domů jsem nakráčel jako hrdina – s úsměvem od ucha k uchu a rukou za zády. Ne, že by to příliš pomáhalo – kytka zpoza mě vykukovala oběma směry.
Tu krátkou cestu ode dveří k Rose jsem se radostí a zvědavostí, jak bude reagovat, málem nadnášel. Ostatní se mému výrazu tiše pochechtávali, zatím co Rose dál listovala časopisem. Oči zvedla až ve chvíli, kdy jsem jí pugét strčil pod nos.
Překvapeně ho přijala, přivoněla si a pak zvedla obočí. „Já ale nemám narozeniny.“
Byl jsem na sebe hrdý a bylo to znát i na mém hlase. „Já vím!“
Rosaliina tvář se okamžitě stáhla a ledově ucedila. „Cos provedl?“
Vykulil jsem oči a nasadil ten nejnevinnější pohled, jakého jsem byl schopen. „Já? Nic! Proč?“
Rose trochu pozvedla ruku s kyticí, aniž by cokoli dodala.
Rozhlédl jsem se po obýváku, abych němě požádal o pomoc sourozence, ale spatřil jsem jen škodolibé pohledy a pochechtávající se tváře. Nejistě jsem trhl rameny. „No… to se přece dělá, ne? Přinést květiny jen tak.“
Jasper to dál nevydržel a se smíchem mě plácnul. „Tak to vyklop. Neříkám, že žádný chlap nedá svojí ženě kytky jen tak, ale zrovna ty… to teda nepamatuju.“
Zachmuřil jsem se. Proboha, co jsem komu udělal? Myslel jsem, že mě znají, že jsou moje rodina, přátelé a zatím se tu jen všichni bavili na můj účet.
Rose se čertila čím dál víc. „Jasper má pravdu. Ještě nikdy – ani když jsme spolu začínali – jsi mi nepřinesl kytky.“
Alice si pobaveně přisadila. „Jasně, ještě včera to pro tebe bylo nepotřebné zelí.“
Zaškaredil jsem se na ni a v duchu si umínil, že ten časopis spolu s jeho vydavatelstvím nepřežije dnešní noc. Jestli se mi z toho povede vykecat, postarám se, aby neničil životy dalším mužům dost hloupým na to, aby se řídili jeho radami.
Esmé se s jiskřením v očích přidala. „Podle toho, v jakých rozpacích je, a když se dívám na velikost té kytky… to musí být aspoň zničení tvého kabrioletu, Rose.“
Šlehl jsem po ní vyčítavým pohledem, protože Rosalie okamžitě vyletěla jako čertík z krabičky a aniž by reagovala na moje snahy o popření Esméina obvinění, uháněla se přesvědčit, že je její miláček v pořádku.
Miláček. Kysele jsem se zašklebil. A co jsem já? To jsem teda dopadl. A za to všechno může jedna jediná pitomá kytka.
To už se vracela uklidněná Rose. Zastavila se přede mnou a docela mile se zeptala. „Auto je v pořádku, takže co to je? Vždyť víš, že ti tu za to nikdo hlavu neutrhne.“
V duchu jsem zaúpěl. Já si snad budu muset něco vymyslet, aby mi dali konečně pokoj.
Pomoc přišla dost nečekaně od tlumeně se chechtajícího Edwarda. Smiloval se nade mnou, spiklenecky na mě zamrkal a prohodil k Rose. „Vážně je v tom nevinně – to jsem mu poradil já.“
Ostatní se do něj pustili (spíš proto, že jim kazí zábavu), ale Rose mi skočila kolem krku. „Já to věděla. Ty bys mi kytky sám od sebe nikdy nepřinesl, že ne, zlato?“
Objal jsem ji a než jsme se stihli společně zřítit na gauč, který stál za mnou, zamumlal jsem do jejích vlasů. „Neboj se. A slibuju, že příště už to neudělám.“
Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Květiny pro Rosalii:
Snad za celou povídku jsem se nepřestala smát. Tahle povídka se ti vážně povedla.
Wow úplne super. Som sa smiala tak, že som si myslela, že zobudím celý byt. Fakt super
Chudáčik Emmett, on je obeťou toľkých poviedok. Swww.stmivani.eu/components/images/emoticons/smile19.gifi tu robíme z neho tak povediac srandu. :D Ale toto bolo fakt..ako to povedať..fasa.. Asi každých 5 riadkov, som musela prerušiť čítanie, lebo mi už vážne hrozilo, že sa vykydnem z postele.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!