Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Krvavé poupě

24.03.2011 (15:00) • Roxana • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 4332×

Krvavé poupě

I když Ti růže zvadnou, nesmutni, lásko má, protože v srdci Tvém už poupě rozkvétá…

Noha nohu střídala po orosené trávě. V ruce jsem držela dvě plné tašky a s těžkým oddechováním jsem se dobelhala ke dveřím. Funěla jsem u toho jako pes. Když jsem konečně nahmatala klíče, zasunula jsem je do zámku a zalezla do domu. Položila jsem tašky a viditelně si oddechla.

Už to nezvládám, pomyslela jsem si. Podívala jsem se do zrcadla, které stálo v předsíni. Vypadala jsem jako kulatá krabička. Pohladila jsem si vydmuté bříško a zašeptala jsem: „Poupátko moje, nebude to trvat dlouho a spatřím tvou krásu.“ Po tváři mi stekla slza. Slza štěstí, samoty a smutku.

Už je to devět měsíců, co mě opustil, ale něco mi zanechal. Kousek sebe. Chci, aby to byla celá on. Aby mi ho na každém kroku připomínala, abych věděla, že tu kdysi byl a vždy bude.

Uvnitř lůna, jakoby mi odpověděla nepatrným kopnutím. Usmála jsem se a pohladila si pupek.

„Bells, proč jsi mi nezavolala?“ zeptal se Charlie s plnou pusou.

„Byla jsem jen na rohu pro pár drobností,“ hájila jsem se. Charlie se mnou v poslední době často zůstával doma. Nevadilo mi to, ba naopak jsem byla ráda, protože jsem se měla o koho starat a necítila jsem se sama. Pomáhal mi od zármutku.

„Potřeboval bych trochu pohybu. Měla jsi mi to říct, došel bych tam.“ Hlasitě zamlaskal a utřel si knír.

„Jo, to jsem mohla. Roste ti pivní mozol, policisto,“ utrousila jsem kysela a smála jsem se, ale v zápětí jsem sykla bolestí. Musela jsem se posadit na poslední schod a hluboce dýchat. Začínal se mi zvedat žaludek a ucítila jsem slabý nátlak v podbřišku. Hladila jsem si břicho, ale nepomáhalo to.

„Zlatíčko, děje se něco?“ zeptal se poněkud vystrašeně Charlie, ani se mu nedivím. Poprvé vidí někoho rodit. Musí to prožívat hrozně, obzvlášť když je to jeho dcera.

Nemohla jsem mu odpovědět. Sebemenší pohyb by mě nutil ke zvracení. Pomalu jsem zakývala hlavou a dala si ruku pod bříško. Ucítila jsem něco mokrého a lepkavého. Vyjekla jsem a s obtížemi se podívala pod sebe. Pode mnou se rýsovala louže.

„Proboha, Bells,“ vydechl Charlie. Nestačila jsem mu říct ani slovo a už v ruce držel telefon. Bolesti byly tak velké, že jsem nestačila zaznamenat, o čem se Charlie bavil. Nemluvil zrovna srozumitelně, každou chvíli se zasekával a koktal. Snažila jsem se jeho strach zmírnit, ale sama jsem měla co dělat, abych nepanikařila.

„Prosím, rychle, já… zkušenosti nemám,“ hulákal. S hlasitým prásknutím položil telefon a přispěchal ke mně. Držel mě za ruku, hladil mě po vlasech a chlácholil mě slovy, ale nebyla jsem schopná vnímat ho. Moje mysl se zatemňovala. Pomalu ale jistě jsem ztrácela vědomí a před sebou viděla jen bílé světlo. V dáli se ke mně blížila osoba, jejíž rysy byly ostře řezané a měla ladnou chůzi. Na tváři jsem cítila něčí ruce.

„Bello, nesmíš ztratit vědomí.“ Poslední slova, poslední myšlenky, poslední vzpomínky… Měla jsem položenou ruku na svém lůně a ucítila silné kopnutím. Moje malé žije, chce na svět, pomyslela jsem si a příjemně jsem se usmála. Cítila jsem pocit blaženosti a hřejivosti. Co nevidět budu v ruce držet ten malý uzlíček radosti…

„Rychle, leží v předsíni,“ zařval Charlie, poté mi otupěly smysly a já nic neslyšela… ani svoje srdce.

Vlna bolesti se zvedala od hlavy až po konečky prstů. Cítila jsem napjatou atmosféru kolem sebe, ale bála jsem se otevřít oči. Nevěděla jsem, co bych měla čekat. Když jsem zamžikala, do očí mě uhodilo ostré světlo. Rychle jsem se stáhla do škatulky a tvrdohlavě jsem mlčela, na slova sestřiček jsem nereagovala.

„Slečno, měla byste se pobudit,“ nabádala mě sestřička v zeleném plášti. Spolkla jsem sliny, které se mi v puse tvořily neuvěřitelnou rychlostí. Cítila jsem chlad. Podívala jsem se na svoje tělo, které bylo přikryté pouze prostěradlem. Přede mnou se tyčil veliký kopec. Bezpochyby moje bříško…

„Za chvíli s vámi půjdeme na sál, je vám špatně od žaludku?“ zeptala se starostlivě. Neodpověděla jsem. Jakoby moje mimické svaly byly svázané neviditelnými lany. Na jazyce jsem měla mnoho otázek, ale zeptala jsem se pouze na jednu.

„Bude moje dítě v pořádku?“ zeptala jsem se ostýchavě. Sestřička se mile usmála a přikývla.

„Nebojte se! Brzy z vás bude maminka a z vašeho manžela tatínek.“ Jsem při vědomí? Slyšela jsem dobře, nebo jsem si těmi bolestmi sugerovala nemožné, ale právě řekla manžel? Opravdu vypadá Charlie tak mladě, aby ho považovali za mého manžela? Možná ano, možná, že já vypadám tak staře, po tom všem.

Postel se mnou začala házet a my se objevili v obrovské místnosti. S pomocí doktorů jsem se dostala na vražednou kozu a na jejich rozkaz jsem roztáhla nohy. Cítila jsem se nepříjemně, ale když jsem slyšela, že to pomůže mému dítěti, aby přišlo na svět zdravé, poslechla jsem. Okolo mě se seskupili doktoři, sestřičky s nářadím a porodní báby s hrnci vody.

Strach mým tělem proudil, ale tišila jsem se tím, že za nedlouho budu v ruce držet moji malou holčičku.

„Bude chtít být tatínek u porodu?“ zeptal se doktor s rouškou na puse. Jelikož se mě opět začaly zmocňovat bolesti a já nebyla schopna vnímat okolí, pokrčila jsem rameny a snažila se nepustit na světlo zbytek mé snídaně. Bylo mi zle, modlila jsem se, aby to už bylo za mnou.

„Prosím,“ zaskučela jsem. Doktor se usmál, až mu kolem očí naskákaly vrásky.

„Nebojte se, bude to brzy,“ utěšil mě. Začaly se mi klížit oči, ale studený dotek, který se mi omotal kolem zápěstí, jsem ještě okrajově vnímala. Podívala jsem se na pravou stranu a nestačila se divit. Stál přede mnou v plné kráse, v modré košili a v očích měl tolik lásky.

„Edwarde,“ vydechla jsem napůl překvapeně, napůl zlomeně. Edward mi stiskl ruku a pohladil mě po tváři. Jakoby mi chtěl dokázat, že je to opravdu on, ať se nebojím. Že je tu se mnou.

„Budu tu s tebou, budu tě držet a nikdy tě nepustím, dokud si to sama nebudeš přát,“ zašeptal. Štědře jsem se usmála a pohladila jej po hřbetě ruky. Bylo mi mnohem lépe, když jsem ho měla u sebe, ačkoli jsem si říkala, že to nemůže být možné.

Z nenadání jsem bolestí zavyla. Začalo se to ve mně všechno hrotit a já necítila nic jiného, než bolest a křeče.

„Zatlačte!“ zařval na mě doktor. Zhluboka jsem se nadechla, zatnula jsem zuby a zatlačila jsem. Cítila jsem, že mi něco brání v mém pokusu, ale nevzdala jsem to a zkusila jsem to znovu. On a jeho ruka mi dodala energii a já znovu zatlačila.

Na čele se mi objevil mokrý ručník.

„Dýchejte zhluboka, za chvíli to bude, ještě jednou,“ chlácholila mě sestřička. Ráda bych jí vyhověla, ale už jsem byla na pokraji sil.

„Isabello, ještě kousek, už vidím hlavičku,“ křikl doktor a natahoval proti mně ruce. Proti vůli jsem se vzepřela a pořádně jsem zatlačila. Bála jsem se toho, že bych mému uzlíčku mohla nějak ublížit. Bála jsem se toho, že by se něco nemuselo podařit a zemřelo by. Na takové myšlenky myslet nemůžu, musím doufat v to nejlepší, zakázala jsem si.

Po čele mi stékal pot, vlasy jsem měla nalepené na zátylku a na spáncích. Celým mým tělem projel elektrický šok.

„Naposledy!“ Stiskla jsem popruhy kozy a zatnula zuby. Než jsem se odhodlala, podívala jsem se na Edwarda. Pokřiveně se na mě usmál a povzbudivě mi třel ruku.

Pro tebe a mou dceru, pomyslela jsem si…

„Je to venku,“ zapištěl doktor a okolo něho se seběhly sestřičky. Ovládl mě strach, protože jsem neslyšela žádný brekot, bála jsem se, ale za chvílí se místností roznesl melodický pláč. Tak krásný, až jsem radostí pustila slzu, která v koutku čekala, než ji uvolním.

Ovinuly moje poupátko bílou plachtou. Všude bylo mnoho krve a já jsem instinktivně střelila pohledem k Edwardovi. Krásně se usmál a políbil mě na čelo. Otřel se nosem o ten můj a pohladil mě po vlasech.

„Zvládla jsi to, lásko. Je to krásná holčička,“ zašeptal mi do ouška a já se blaženě usmála. Moje poupě se nakonec vyvinulo v krásnou, červenou růži.

„Prosím, chci ji vidět,“ zaskuhrala jsem. Pohledy se stočily na mě. Za pár sekund mi podávala malý uzlíček, ze kterého se linul ten melodický pláč. Natáhla jsem k němu ruce a cítila na rukou to malé tělíčko, které sebou škubalo.

Nahlédla jsem dovnitř a úžasem oněměla. Byla krásná, nádherná, úchvatná. Její očička svítila zelenou barvou, pusinku na mě špulila a bronzové vlásky měla olepené kolem hlavičky. Obličej měla potříštěný krví, ale ani to neubralo na její kráse.

„Je… je dokonalá,“ vzlykla jsem. Objaly mě studené ruce a jeho rty spočinuly na mém uchu.

„Nádherná jako ty!“ šeptl. Neubránila jsem se slzám. Byl to tak dokonalý moment, narodila se mi vysněná dcera, vrátil se mi můj upír a já jsem přežila. Nemluvě o tom, že je skoro celá po něm.

„Máte vybrané jméno?“ zeptala se sestřička s přívětivým úsměvem. Hlavou mi poletovaly myšlenky všeho druhu. Myslela jsem na různá jména už dávno, ale když jsem se podívala do Edwardových očí, zahlédla jsem jiskru odhodlanosti.

„Rosalinda,“ vydechla jsem.

„Cullenová,“ doplnil mě Edward a povzbudivě na mě mrkl. Sestra odešla se slovy, abychom si užili ten krásný moment rodičovství. Ano, vychutnávala jsem si ho do posledního momentu.

„Neplač, je to chvíle, kdy bys na tváři měla mít úsměv a vždy se z toho momentu radovat, i v těch smutných chvílích.“ Edward měl pravdu, ale tohle byly slzy štěstí.

„Nemůžu věřit, že ses vrátil. Já… jsem překvapená,“ přiznala jsem. Přisunul se ke mně blíž. Vzal si Rosalindu do rukou tak, že jsme ji oba drželi společně. Podíval se mi do očí a já se skoro po roce opět začala topit v jeho řece zlata.

„Budeš-li chtít, zůstanu tu s tebou.“ Z jeho slov čišela pravdivost a upřímnost.

„Chci, navždy,“ vyřkla jsem bezmyšlenkovitě, ale nikdy bych tohoto rozhodnutí nelitovala. Pohladila jsem ho po tváři, která příjemně chladila. Chytil mě za zápěstí a něžně mě políbil na hřbet ruky.

„Miluji tě.“ Po těchto slovech překonal mezeru mezi námi a políbil mě na rty. Zdálo se mi to až moc dokonalé. Jakoby se mi v jednu chvíli vrátilo všechno štěstí, které jsem za poslední léta ztratila.

Pak jsem se probudila a v ruce jsem držela jen moje malé poupátko, sama. Edward nikde nebyl…

Možná, že konec skončil jinak, než jste si představovali, ani se Vám nedivím.

Snad se trochu líbilo. Chytilo mě slovíčko "poupě" a vznikla z toho jednorázová povídka.

Věnováno týmu na Stmíváni.eu...

Roxana

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavé poupě: