Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Krutý první život Bree Tannerové

30.10.2010 (16:00) • TwoFaceLady • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1420×

„Tak ty si myslíš, že mě baví, koukat se do tý tvý zubožený tvářičky. Vypadni, nebo ti ji vymaluju do fialova,“ zakřičel na mě táta, když jsem rozsypala těstoviny po podlaze, a už natahoval ruku k dalšímu pohlavku. Ucukla jsem a vyběhla z kuchyně. Zavřela jsem za sebou dveře ve svém pokoji. Tiše, aby ho to ještě víc nerozčílilo, dopadla na postel a dala se do pláče. Co na tom, že si zmáčím polštář, potřebuji ze sebe tu zlost nějak dostat. Ale neuběhla ani minuta a z chodby se ozvalo:

„Kdo myslíš, že za tebe bude dělat večeři. Koukej se pohnout, a ať je za deset minut na stole. Jdu ven.“

Když říkal, že jde ven, myslel tím: „Jdu se ven poohlédnout po nějakém rozveselení.“ A jeho deset minut byla dobrá dvouhodina. Nenamáhala jsem se tedy s vylézáním s postele a vzlykala dál.

Po pár vteřinách jsem uslyšela prásknutí vchodových dveří a to jsem brala jako signál k explozi. Přestala jsem se kontrolovat, zběsile jsem tloukla pěstmi do zdi a křičela, jak já ho nenávidím. Proč mi pořád musí dělat peklo na zemi? Vždyť je to můj otec. Měl by mě hýčkat a rozmazlovat, jsem přeci jedináček. Místo toho ale nešetří ránami pokaždé, když se mnou přijde do styku a to se stává v naší malé garsonce často. Vlastně mu tady dělám poskoka – vařím mu, peru, uklízím a na prožití svého vlastního života mi nezbývá čas. Až na jedinou výjimku.

Před třemi měsíci odjel na dvoudenní dovolenou se svou dvoudenní přítelkyní a já tak měla čas jen pro sebe. Vyrazila jsem do baru, kam mě brával jako malou, když nesehnal hlídání. Nikdy jsem moc po společnosti netoužila, ale popadla jsem za pačesy každé možné i nemožné rozptýlení. Seznámila jsem se tam s Alexem. Byla to známost na jednu noc a přinesla problémy na dalších devět měsíců. Mimoděk jsem si přejela prsty po břiše. Já vlastně pochybuju, že moje dítě přežije, když jsem dennodenně v takovém stresu, a bylo by jedině dobře, kdyby se nemuselo narodit do mého světa.

Po chvíli jsem se donutila uklidnit a dopadla zpátky na postel. Zamyšleně jsem vybírala plátky omítky z peřiny. Zahazovala jsem je co nejdál od sebe a představovala si, že v každém kousku je troška mého neštěstí. Kdyby to bylo tak lehké, hodit všechny starosti a smutek za hlavu. Nechala jsem si slzy stékat po tvářích. Ne, před tímhle se neschovám, je to můj osud, být zavřená pod dohledem otce, vychovat nevyrovnané dítě a sama na tom být podobně. Nabízela se mi jediná možnost. Už dlouho si s ní pohrávám, ale dneska, jako by se zdála růžovější než kdy předtím.

Mohla bych utéct. Hodně daleko, aby mě nenašel. Žila bych z peněz od kolemjdoucích, spala na kartónové krabici a čekala, že se nade mnou jako mladou matkou někdo časem slituje a dovolí mi u něj bydlet. Otec by se po mě určitě dlouho nesháněl. Určitě by si našel nějakou ochotnou, která by moji práci s chutí zastala pod vidinou povyražení.

Chvíli jsem se vrátila k myšlenkám typu: Není to zrovna nejpříjemnější řešení, ale pak mi došlo, že nejsem vybíravá. Už od malička se můj život řídí pravidlem: Dobro se skrývá všude. Mezi možností bydlet s násilníkem, nebo žít na ulici, bych si tedy vybrala tu druhou, i když věřím, že v obou na mě čeká štěstí. Schované a třeba jen nepatné, ale i to se počítá. Teď mi ale teď jsem měla takové tušení, že větší pravděpodobnost, že nějaký střípek štěstí najdu, je u druhé možnosti – útěk. A vlastně proč ne. Stačí přece, abych si sbalila svých pár kusů obnošeného oblečení, vzala nějaké jídlo, posbíral po bytě pár drobných a můžu vyrazit.

Ve stejný čas, kdy jsem vymýšlela svůj plán, jsem ho i realizovala. Z tašky do školy jsem vysypala rozpadlé učebnice a nastrkala tam své oblečení. Vyplenila jsem spíž a našla deset dolarů. Takhle vyzbrojená jsem za sebou odhodlaně práskla dveřmi bytu a zavřela v něm svoji minulost.

Z prvního dne na ulici si toho vlastně ani moc nepamatuju. Vím, že jsem chtěla prostě jen utéct hodně daleko. Šla jsem nocí temnými uličkami, ve kterých jsem nikdy předtím nebyla, a v jedné takové, kde bylo z jedné strany staré skladiště a z druhé hřbitovní zeď, jsem se i uložila ke spánku. Naskládala jsem si pod sebe všechno oblečení, a zrovna, když jsem už skoro celá zmožená usínala, ozvaly se poblíž kroky. Někdo ke mně mířil, ale zatím byl příliš daleko, abych ho ve světle jediné pouliční lampy viděla. Podle zvuku jsem ale poznala, že se jedná o muže. Měl těžký a šoupavý krok. Cloumal se mnou strach, a tak jsem se schovala za blízkou popelnici.

„Neboj se mě, já malejm holčičkám neubližuju.“ Viděl mě! Křečovitě jsem zavřela oči, začala si kousat ret a přála si, abych tak mohla splynout s cihlovou hřbitovní zdí, ke které jsem se stále víc tiskla.

„No, ale jak tak koukám. Ty už nejsi zas tak malá, viď, kočičko?“ zaburácel potěšeně a mířil ke mně. Stále jsem na něj neviděla, ale z hlasu bylo cítit, že je silně opilý. Zvažoval jsem, jestli by se mi podařilo utéct. Pohlédla jsem opačným směrem, než přicházel muž a zjistila, že tahle ulička je slepá. Kruci! Když jsem se otáčela zpátky, už stál přede mnou a zkoumavě mě pozoroval.

„Co bys řekla rychle a lehce vydělaným penězům?“ Zmocnila se mě panika, ale donutila jsem se přiškrceně říct:

„Nemám zájem.“ Muž vypadal rozezleně.

„Jenže já mám zájem,“ zaláteřil a na chvíli ztratil rovnováhu. Když si všimnul, jak mě vystrašil, dodal: „Tak se se mnou aspoň napiješ, ne?“ A hned mi začal strkat pod nos jednu ze tří láhví whisky, které si nesl v pravé ruce. Nemohla jsem odmítnout. Jednak jsem se ho bála, stejně jako všech mužů, a navíc alkohol by mi pomohl zapomenout. Zdráhavě jsem natáhla ruku po flašce a on se uculil.

„No vidíš.“ Chraplavě se zasmál a pozoroval mě, jak polykám whisky jako vodu. Bylo to odporné, ale už po pár locích se svět kolem mě začal slévat v nesmyslný obraz.

Probudila jsem se už za šera. Byla jsem celá rozlámaná, a když jsem se trochu rozkoukala, zjistila jsem proč. Celou noc jsem spala na dlážděné zemi, moje improvizovaná postel z oblečení byla fuč, stejně jako batoh s jídlem a penězi. Rozhlédla jsem se kolem, ale jakmile jsem jen nepatrně otočila hlavou, začala mi v hlavě pulzovat krev.

Celá jsem se zkroutila a snažila se bolest zahnat. Bylo to, jako kdyby mi tisíce malých permoníčků tlouklo svými krumpáčky do lebky. Před očima mi běhaly bílé myšky, a pak jsem našla větu, která celou moji situaci perfektně vystihla. Jsem v háji. Nejenže jsem včerejší noc vypila asi litr whisky a teď jsem úplně odepsaná, ale navíc všechny moje věci zmizely. Tušila jsem, že za to může ten chlap. Já být na jeho místě, kdyby mi někdo vypil zásobu na celou noc, taky bych hledala možnost, jak mu to oplatit. Ale copak se nemohl nade mnou slitovat? Jak už jsem jednou řekla, jsem mladá matka. Něco mi říkalo, že tenhle fakt mi nepomůže do doby, dokud budu působit jen jako maličko při těle. A v ten moment jsem poprvé zapochybovala o svém životním mottu.

Druhá noc už byla klidnější. Po dni stráveném touláním se ulicemi, kdy jsem si vyžebrala tak akorát na hořké kafe a pečivo na strouhanku, jsem se vyčerpanější než kdy předtím, vrátila ke hřbitovu. Zdálo se to jako dobré útočiště, ale tentokrát jsem zašla přímo dovnitř a uvelebila se v trávě, která určitě sekačku nezahlédla už pěkně dlouho. Bylo to několikanásobně pohodlnější, než kočičí hlavy na ulici za zdí, a vzhledem k tomu, že jsem byla pořádně utahaná, jsem usnula, jako když mě do vody hodí.

Říká se do třetice všeho dobrého a v mém případě to nejspíš taky platilo. Třetího dne ráno mě probudilo hejno krkavců v koruně stromu nade mnou, kteří hlásili, že se blíží zima. To sice nebylo moc povzbudivé zjištění, ale další události mi vrátily trochu té radosti do života.

Hned v prvním obchodě se nade mnou osud jakžtakž smiloval. Otevřela jsem dveře pekařství a pohled mi padl na malého chlapečka, který byl na sebe zřejmě moc pyšný, když podával prodavačce peníze za bochník chleba, dva ořechové koláče a muffiny. Chvíli jsem zvažovala, že přeci chlapečkovi nepřekazím radost z jeho prvního nákupu, ale žaludek se ozval na protest. Co se dá dělat.

„Tak pojď, Tome,“ zavolala jsem k chlapečkovi a prstem ho volala k sobě. Otočil se na mě a zmateně koukal.

„Pojď, maminka už na nás čeká,“ pokračovala jsem v divadle pro prodavačku. Můj malý bráška tomu zřejmě nepobral moc rozumu, nebo mu doma dost často neopakovali, že s cizími lidmi se nechodí. To vše mi ale jen hrálo do karet. Popadla jsem ho za ručičku a vedla z obchodu.

Když jsme stáli před výlohou, sklonila jsem se k němu a on na mě upíral svá modrá očka a nevěděl, co dělat. Stejně jako já. Zkusila jsem lest, na kterou už jsem se sama jako malá chytila.

„Poslyš, potkala jsem tvoji maminku. Říkala, že mi máš dát svůj nákup a já ti ulehčím práci a odnesu jí ho, ano?“ Chlapeček pootevřel pusu a přikývl.

Když jsem se svým lupem mířila dál ulicí a otočila se, viděla jsem ho, jak stojí stále na stejném místě, kde jsem ho nechala a kouká za mnou. Chudáček.

Další dny už tak idylické nebyly. Ukázalo se, že můj otec si přece jen dal záležet s mým hledáním. Na pár hlavnějších ulicích jsem zahlédla svou fotku s nápisem: Neviděli jste ji? A telefonním číslem. Ani jsem se nenamáhala nějak schovávat. Oblečení jsem měla celé pomačkané, vlasy rozcuchané a umouněný obličej, že by mě stejně nikdo nepoznal. Nebylo se čemu divit. Jediné místo, kde jsem se mohla opláchnout, byla nádrž na vodu na hřbitově, kterou se následně zalévaly květiny. Mně to ale stačilo.

Krádeže už nebyly tak vydatné jako třetí den. Jen občas se mi povedlo ošálit malé děcko, nebo utéct s kabelkou nějaké stařenky, ale moc dobrá jsem v tom nebyla. Hlad jsem měla neustále a navíc se do mě dala zima, nejenom v noci, kdy jsem spala schoulená v klubíčku, ale i přes den. Léto se pomalu loučilo a já neměla nic na sebe. Pomalu jsem se vzdávala naděje, že se mi někdy podaří z tohohle kolotoče špatných událostí vyskočit. Ale pak jsem narazila na jeden z mála střípků mého štěstí.

Nevím přesně, kolikátý den to bylo, ale pamatuju si, že pršelo. Rozhodla jsem se strávit den po kavárnách předstíráním, že čekám na společníka. Jestli mi něco šlo, tak hraní. Přemýšlela jsem, že jestli mi to osud dovolí, stanu se herečkou.

V jedné kavárně s dost nekavárnovským občerstvením jsem podle hodin na stěně, které ukazovaly devátou večerní, seděla asi hodinu, když ke mně přišel nevrlý číšník s pobídkou, že jestli si nic neobjednám, ať laskavě vypadnu, a jestli nevypadnu, vezme na takovou špínu, jako jsem já smeták. V tom se ale rozrazily dveře a vstoupila moje záchrana v podobě toho nejkrásnějšího muže, kterého jsem kdy spatřila. Najednou se ze mě všechen strach vůči mužům vytratil. Měla jsem pocit, že tomuhle se dá důvěřovat, nebo spíš musí důvěřovat. Něco mě k němu táhlo. Přestala jsem si všímat naštvaného číšníka a pozorovala nově příchozího. Moje oči se od něj nedokázaly odtrhnout.

V tom vycítil můj pohled a pomalu se ke mě otočil. Přeměřil si mě pohledem, a když už jsem čekala, že nahodí výraz plný opovržení, jako to v posledních dnech dělalo hodně lidí, usmál se na mě a zamířil k mému boxu. Instinkt mi říkal, že v tom jediném úsměvu je něco jiného než projevení sympatií. Něco, co by mě mělo děsit, ale stejně tak mi instinkt před časem našeptával, že Alex je ten pravý. Nakonec se ukázalo, že je stejný jako ostatní chlapi a od té doby na instinkt moc nedám.

Oplatila jsem muži úsměv a zahleděla se mu do očí. Byly nesmírně hluboké a měly tu nejpodivnější barvu, jakou jsem kdy viděla – hnědou až do ruda, krásnou. Teď měl instinkt promluvit, vždyť tohle je ten pravý. S ním bych si dokázal představit společnou budoucnost, to jo. Mohl by to být třeba otec mého dítěte…

Sedl si vedle mě a výmluvně se podíval na číšníka, který s pardonem odkvapil k vedlejšímu stolu. Muž se otočil zpátky ke mně a s pokřiveným úsměvem promluvil. Čekala jsem, že řekne něco romantického, hezkého, ale on jen: „Nedáš si cheesburger, holka.“

Pravda, byla jsem zklamaná, ale jeho nabídku jsem přijala. O chvíli později jsem měla žaludek konečně po několika dnech zase plný. Bylo mi krásně a přikládala jsem to za vinu své společnosti. Celou dobu mě při jídle pozoroval, nic neříkal, dokonce se ani nepředstavil. Jen se zeptal, jestli se nechci projít. Opět jsem souhlasila a tetelila se blahem. Tuhle chvíli si určitě připíšu na seznam nejkrásnějších okamžiků v mým životě. Bude to úplně první položka.

Zaplatil a vyšli jsme z kavárny. Čekala jsem, kdy už konečně něco řekne, ale on mi jenom pokynul rukou, ať ho následuju. Sama jsem se zapříst hovor neodvážila, a tak jsem prostě jen šla za ním.

Když jsme zašli do úzké postraní uličky, přeběhl mi mráz po zádech. Přisuzovala jsem to vzrušení, protože můj neznámý se otočil a přistoupl až ke mně. Cítila jsem jeho dech na svém obličeji a omámeně ho vdechovala. Cloumal se mnou chtíč a jeho to zjevně bavilo. Jen velmi pomalu se přibližoval k mému obličeji. Pak se nahnul k mému krku a věnoval mi na něj krátký polibek. Lehký, ale přesto bych v tu chvíli mohla přísahat, že umím létat. Zachvěla jsem se a přála si, aby tahle chvíle, první na mém seznamu, nikdy neskončila. Jenže osud si to zřejmě přál jinak, protože o pár vteřin později jsem ucítila na svém krku jeho zuby. Nejdřív mi nedošlo, k čemu se chystá, a pak už jsem nebyla dost při smyslech, abych to pochopila. Poslední, co se z mého lidského života pamatuji, je prudká bolest, která nebrala konce. A taky samolibý úsměv na tváři cizince, se kterým, jak jsem si zprvu přála, jsem strávila zbytek svého života.

Věnováno bubble jako poděkování za komentář, který mi udělal velikou radost. (:

Autor: TwoFaceLady (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Krutý první život Bree Tannerové: