Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Krása je past

21.07.2010 (16:30) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3008×

Plavala jsem pod vodou a přemýšlela, jak dlouho tu budu muset zůstat, než mě Robert přestane hledat a vrátí se poražený do Cullenovic sídla. Už mi vážně lezl na nervy. Choval se jako pes. Vlastně ani ne pes. Pronásledoval mě jako nějaké pitomé štěně, které se k vám vrátí, i když jste ho nakopli – jen proto, aby vás olízlo.

Nechtěla jsem být zlá, vážně ne, ale nemohla jsem si pomoct. On se prostě nedá snést. Jeho zbožňování a to, jak se mi neustále snaží být na blízku. Je velmi mladý. Tím těžší je mu utéct. Je rychlý a silný. Naštěstí ale nemá takové zkušenosti.

Nedávám tak úplně vinu jemu. Může za to můj vzhled. Samozřejmě, že vím, jak na mě všichni muži reagují. Nejen lidé, ale i upíři. Možná je to můj dar, že všechny tolik přitahuji.  Vypadám exoticky, ať vejdu do jakékoli společnosti. Mám dlouhé černé vlasy a mé mandlové oči dávají tušit asijský původ, ale právě jen tušit. Nejsem typická asiatka. Z mého téměř dvě století vzdáleného lidského života si moc nepamatuji, ale vím, že matka byla bílá. Jako každá upírka mám dokonalou postavu i pleť… Liším se ale tím, že nejsem tolik bledá. Má pleť má zvláštní barvu díky mému původu.

Stejně jako Rosalie jsem zvyklá na to, že vyvolávám rozruch. I proto jsem více než sto let dělala návnadu pro Volturiovi. Jenže po čase se mi stále stejné dny začaly zajídat. Být na lovu byla legrace. To, jak po mě muži šíleli a vědomí, že stačí jen kývnout a KAŽDÝ bez rozdílu se přetrhne, aby byl mým milencem, mě ale časem otrávilo. Užívání si, orgie a braní všeho, co jsem chtěla, přestalo mít časem svůj půvab.

A proto jsem se rozhodla všechno změnit. Nechci už být jen kusem masa. Snad jen Jasper mi trochu rozumí. On se také rozhodl změnit život od základu. Proto jsem našla Carlisla a proto se snažím zůstat „čistá“, jak to s černým humorem nazýváme. Odolat vábení lidské krve. A své odolávání jsem vztáhla i na sexuální svody. Časem je to jednodušší.

Začala jsem s tím sama – po odchodu z Volterry. Vzpomněla jsem si na Carlisla. Měla jsem ráda jeho společnost, když byl hostem ve Volteře, ale jako s jedním z mála svobodných jsem s ním nic neměla. Zkoušela jsem několik let odolávat jako on. Živit se zvířaty. Hodně jsem cestovala a učila se. Jen tak – pro radost. Abych využila čas, který jsem dřív trávila sváděním a podobnými hrami. Líbí se mi, že teď dokážu být v blízkosti lidí a netrpím. Jediné, co mi na nich vadí, je jejich zájem. Ženy mě okamžitě podezřívají a muži jsou jako omámeni, takže se raději držím dál. Ale chybí mi společnost.

Měla jsem s tím problém, i když jsem našla Carlisla. Esmé a Rosalie byly ve střehu. Nevěřily mi ani omylem – jedinou výjimkou (i když trochu zdráhavou) byla Alice. Později jsem pochopila, že to bylo nejspíš díky jejímu talentu nazírat budoucnost. Byla jsem ale ráda, že mě vzal aspoň někdo.

Na zamilované muže mé kouzlo neplatí tolik, ale stejně bylo zjevné, že se jim líbím. Carlisle byl potěšený, že se se mnou vidí a ostatní se jen pošťuchovali. O většině z nich jsem věděla, ale Robert byl nový. A to doslova – novorozený upír, kterého si vzali pod patronát.

Ještě že Edward se svou ženou Bellou (to byla taky novinka) a jejich dcerou, se právě rozhodli žít jako rodina… a trochu cestovat. Byl s nimi i Reneesmin budoucí muž. Je zvláštní mluvit tak, když se jedná o sotva desetileté dítě… alespoň podle fotky, ale nechávám to být. Nemusím vědět všechno.

Esmé a Rosalie si naštěstí brzy ověřily Alicino ujišťování, že nehodlám jejich muže svádět. A to jsem opravdu nehodlala. Sebeovládání mi stále ještě přišlo jako skvělá výzva. Když to pochopily, přestaly mi doporučovat i stěhování k Tanjinu klanu do Denali. Ony jsou přesně to, co já nechci. Nestojím už o krátkodobé potěšení.

Robert mému kouzlu podlehl beze zbytku. Musím říct, že jsem si ho ve své pýše ani pořádně neprohlédla. Věnovala jsem mu jen letmý pohled a sotva jsem zaregistrovala to zvláštní jiskření jeho očí (už to poznám), pokračovala jsem dál. Kdybych se na něj doopravdy podívala, nezbavila bych se ho už ani na vteřinu.

Za ty dva měsíce, co jsem bydlela u Cullenových, jsem mu takhle utíkala noc co noc. Robert (Bobo, jak jsem mu posměšně říkala, pro jeho podobnost se štěnětem) se ale každým dnem zlepšoval. Učil se rychle a ve stopování teď předčil každého z Cullenů včetně Jaspera. Jako by to byla jeho soukromá hra. Najít mě a otrávit svým obdivováním. Ve společnosti ostatních se dokázal ovládat, ale když si šli po své zábavě, nic ho nemohlo zastavit.

Byla jsem pod vodou už dobré dvě hodiny a začínalo mě otravovat, že nemůžu dýchat. Ráda jsem cítila čerstvý vzduch a ochutnávala různé vůně, které ke mně přivál. Vynořila jsem se tedy nad hladinu míle od zátoky, kde jsem původně skočila do vody. Nebylo tu moc míst, kde se dalo vylézt z vody. Skály lemovaly celé pobřeží, ale já se za ty dva měsíce také učila. Rychle jsem našla velký balvan blízko stěny rozrušené vlnami, slanou vodou a působením větru a sotva jsem se vymrštila na balvan, začala jsem lézt nahoru. Zima mi nevadila, ani těžké mokré oblečení. Doufala jsem, že jsem získala aspoň trochu času osamotě.

Toužila jsem si přečíst jednu z Carlislových lékařských knih. Dala jsem se do jejich studia a využívala jsem chvil těsně po jeho příchodu domů, abych s ním prodiskutovala věci, které mi nebyly jasné. Nechtěla jsem je obírat o společný čas s Esmé, a tak to nikdy netrvalo déle než hodinu.

Být v noci v domě se třemi zamilovanými páry, byl nápor na nervy, a tak jsem utíkala... a Robert mě sledoval. Věděla jsem, jak rád by se přidal (rozumějte – tvořit šťastný pár se mnou a užívat si noc co noc jako oni), ale to nepřipadalo v úvahu.

Domů jsem se vrátila se svítáním. K mé úlevě jsem Roberta ani nezahlédla. Nejspíš trucoval ve svém pokoji, nebo mu opět někdo promlouval do duše. Na mě si počkala Esmé. Byla jsem vážně ráda, že si Carlisle našel tak skvělou a milou ženu. Její soucit mi ale šel někdy na nervy.

Jako třeba teď: „Mio, já vím, že to nechceš slyšet, ale Rob je do tebe doopravdy zamilovaný.“

Mrzutě jsem zavrtěla hlavou a zadívala se jí z příma do očí: „Esmé, ty jsi nenapravitelná romantička. Není do mě ZAMILOVANÝ. Chce mě…  jako každý. Nechci být zlá, ale nepleť se do toho.  Jestli nechceš, aby ho to bolelo, zkus mu vysvětlit, že takových dobrodružství jsem zažila tisíce nebo spíš miliony a momentálně o další nestojím.“

Esmé byla ale vytrvalá: „Ale kdyby… podívala ses už někdy na něj? Myslím doopravdy? Abys věděla, co má v očích, když ti ten pohled oplatí?“

Můj hlas byl teď pouhým šepotem, ale věděla jsem, že pokud chce někdo poslouchat, uslyší mě i skrz zeď: „Kdybych to udělala, Esmé, nebude schopný už ani dýchat. V přeneseném smyslu, samozřejmě (my to přece nepotřebujeme). Nechci z něj udělat nemyslící trosku, i když by v tom asi nebyl takový rozdíl.“

Ušklíbla jsem se: „Stejně nevypadá, že by ten svůj mozek používal.“

V tom k nám s poťouchlým úsměvem sešla Rose: „Třeba se pleteš, Mio.“

Ušklíbla jsem se znovu: „Vážně? To říkáš jen proto, že chceš naučit ten trik, díky kterému Emmett vyskočí a bez jediného slůvka udělá cokoli, oč ho požádám… bez ohledu na to, jak důležitý zápas v televizi právě dávají, co?“

Rose se v odpověď usmála a vyměnila si pobavený pohled s Esmé: „Ještě bys měla dodat s debilním úsměvem.“

Všechny jsme se rozesmály, hřešíc na to, že Emmett s Carlislem byli na lovu. Jinak by si takové vtipkování nedovolily. A Robert byl zřejmě s nimi.

Povzdychla jsem si: „No vidíš a to se nijak zvlášť nesnažím. A u Boba je to ještě horší. Čekám jen kdy začne panáčkovat.“

Esmé mě objala kolem ramen: „Jsi na něj příliš přísná, Mio. A na sebe taky.“

Využily jsme „volnosti“ na krátkou denní dámskou jízdu. Přidala se i Alice a Jasper nijak zvlášť neprotestoval. Raději se taky krmil častěji. Pokušení pro něj bylo stejně velké jako pro mě. Přece jen… století zvyku.

Naučila jsem Rosalii pár triků. Ona si svou jedinečnost ještě užívala, ale já nebyla v jejím „věku“ jiná. Kolik jí je? Něco přes 70? To jsem přiváděla davy lidských obětí k Volturiovým, ani jsem se nad tím nepozastavila. Užívala jsem si všechno – obdiv, lov a vše, co má krása ulehčovala.

No dobře, holky mě uhučely. Kdo má taky odolat soustředěnému promlouvání do duše tří upírek najednou? Naši chlapi se měli vrátit kolem poledne, a tak jsem se těsně před tím zvedla a s prohlášením, ať za mnou Robert přijde, vyběhla ven.

Esmé se ještě obrátila na Alici, aby jí potvrdila, že nebudu utíkat (jako vždycky). Vždyť jsem jim to přece slíbila, ne? Netrpělivě jsem se ušklíbla, ale když jsem spatřila, že se slunce dere skrz mraky, špatná nálada mě opustila. Výběr místa setkání jsem okamžitě změnila. Sluneční louka. Je to dost daleko na to, abychom měli skutečně soukromí a než dorazí, můžu si tam užít trochu vypůjčeného tepla.

Vlastně to asi byla louka jako každá jiná. Mýtina uprostřed lesa se však zdála nějakým způsobem magická. A podle pachů tam nikdy nezabloudil nikdo kromě nás. Objevila jsem ji hned na začátku. Skoro jako by mě tam něco přivedlo.

Teď jsem se tomu pocitu jen usmála, sundala jsem si kabátek (který jsem i v chladném jaru nosila hlavně kvůli lidem), vykasala rukávy košile tak vysoko, jak to šlo a lehla si se zavřenýma očima na zem. Užívala jsem si teplo, které mě hladilo po odhalené pokožce a usmívala jsem se, jak i skrz zavřená víčka světélkovala.

Vycítila jsem velmi přesně, kdy dorazil. Jeho vůně nebyla nepříjemná. Povzdechla jsem si trochu, ale nechala oči zavřené. Možná tak bude jednodušší s ním mluvit.

Slyšela jsem, jak došel až ke mně a posadil se sotva na natažení ruky. Téměř jsem cítila jeho váhání. Touhu se mě dotknout. Ve slunečním světle jsem byla jako přelud…, ale kdo z nás s naší zářící pokoužkou nebyl?

Už už jsem se nadechovala, abych něco řekla, když k mému překvapení začal sám. A překvapivé nebylo ani tak to, že mluvil (i když to v mé společnosti většinou nedělal – slova mu vázla na rtech), ale co říkal.

Robertův hlas byl jako samet: „Mio? Vím, že víš, že tu jsem. Proto nechceš otevřít oči?“

Pousmála jsem se, ale oči nechávala dál zavřené: „Třeba nám to tak chci ulehčit… a navíc si užívám slunce.“

Posadila jsem se zády k němu a zadívala se na krásu palouku, teď znásobenou odlesky našich těl: „Roberte, chtěla jsem se ti omluvit a pokusit se znovu vysvětlit, proč se tak chovám. Nemám proti tobě vůbec nic… Jen tvou oddanost. Ostatní už ti řekli, jak jsem žila a že se teď snažím žít jiný život. Vím, že je to těžké, když tě tolik přitahuji, ale já to nedělám záměrně. “

Povzdechla jsem si, když jsem slyšela, že od mých prvních slov přestal dýchat: „Kdybych se na tebe podívala, jak chceš, ztratil bys hlavu docela. Viděla jsem už jiné, kterým se to stalo a nechci, abys tak dopadl. Nechci ti ubližovat, ale prosím neubližuj ani ty mně. Nech mi trochu soukromí. … Tuším, že si myslíš, že ses do mě zamiloval, ale je to jen vášeň, co tě ke mně vábí. Nic o mně nevíš! Nebo jen velmi málo.“

Robert chvíli zachoval ticho a já se opět položila se zavřenýma očima – ráda, že už slyším, jak dýchá. Byla to moje jistota – podle jeho dechu bych poznala, kdyby se na mě chystal vrhnout.

Jeho následující slova byla ale opravdu překvapivá: „Mio…“

Jeho hlas byl plný touhy, když vyslovil mé jméno, ale rychle se zase vzpamatoval: „Říkáš, že o tobě nic nevím. Ale co víš ty o mně? Nikdy ses na mě ani nepodívala. Dobře, chápu teď, proč se toho bojíš, ale stejně. Myslíš na mě jako na hloupého kluka. Možná bys byla překvapená, že je toho uvnitř mě daleko víc. … A co se týká toho, že tě neznám. Myslím, že podceňuješ sama sebe. Jsi krásná a jsem do tebe zamilovaný. To nemůžu popřít, ale zdaleka v tom není jen tvá přitažlivost. Miluju tvůj smysl pro humor, a jak se směješ, i když se to nestává příliš často. Mám rád zaujetí ve tvých očích, když čteš knihu, která tě nutí přemýšlet…  a když pak o ní diskutuješ s Carlislem. A obdivuji tě pro tvůj talent. Nemyslím teď to, že svádíš každého muže ve svém okolí. Myslím tvou schopnost vcítit se. Vidím, jak sama trpíš, kdykoli se chystáš někoho ranit. Slyším, jak se nás snažíš varovat. A sleduji, jak si nevěříš, že bys byla sama od sebe dost dobrá. Myslíš si, že to že jsi krásná, tě nějak degraduje. Že na tobě nikdo nemůže vidět víc? Že skrz tvůj krásný zevnějšek neprohlédnou, aby zahlédli tvou duši?Proto se pořád musíš přesvědčovat, že se dokážeš ovládnout v tolika věcech, kolik tě jen napadne?“

Ke konci byl jeho hlas tak naléhavý… Chvíli jsem vstřebávala jeho slova. Uvažovala jsem nad nimi. Mohl by mít pravdu? Ano, možná jsem opravdu podceňovala sebe i ostatní. Ale ve společnosti, se kterou jsem tolik let žila, byla má krása a talent svádět to jediné, co se počítalo. Bylo snadné nevidět ten zbytek.

Překvapilo mě ale, že si toho všiml. Teď vůbec nemluvil jako to štěně, co mě ještě v noci pronásledovalo. Nevím, jak dlouho jsem takhle přemýšlela. Kdybych byla člověk, musela bych vypadat, že spím.

Nakonec jsem se ale odhodlala promluvit. V mém hlase se mísil obdiv s ironií: „Vidím, že jsem tě opravdu podcenila, Robe. Kdy ses dal na psychologii?“

Slyšela jsem jeho shovívavý hlas – jen s lehkou stopou naštvání: „Nepodceňuješ jen sebe, víš, Mio? Už za svého lidského života jsem byl student psychologie. A teď, když mám tolik volného času, jsem se rozhodl studium trochu zintenzivnět. Diplom mám prakticky v kapse.“

Tišším hlasem přizná, jako by se styděl: „Aspoň mě to rozptyluje, abych tolik nemyslel na svou žízeň… a od chvíle, kdy jsi přišla i na tebe.“

Vycítila jsem, že mě chce vzít za ruku a v mžiku jsem stála. Tahle konverzace byla tak jiná než kdy dřív, ale přesto jsem mu nechtěla dávat zbytečné naděje.

Dívala jsem se na něj jen nepřímo: „Dej mi čas, ať si to promyslím, ano, Robe?“

Chtěla jsem zmizet, ale pro jednou mi ukázal, jak rychlý dokáže být novorozený. Než jsem se vzpamatovala, držel mě kolem pasu.

Byla jsem od něj odvrácená, když tichým hlasem požádal: „Dobře, dám. Ale teď se na mě podívej.“

Zaprosila jsem: „Robe…“

Koutkem oka jsem zahlédla, že se mi stále vpíjí do tváře a věděla jsem, že se nevzdá: „Pamatuji si, co jsi říkala, ale pamatuješ si i ty, co říkala Esmé? O zamilování? Že stačí jediný pohled… “

Otočil mou tvář k sobě a já automaticky zavřela oči: „Roberte. Nechtěj to.“

Robert se tiše zasmál: „Víš, že jsi mi dnes ještě neřekla Bobo? Líbí se mi, jak se ti vždycky zachvěje hlas, když říkáš mé jméno.“

Otevřela jsem oči a pohled stočila na jeho krk. Výš jsem to neriskovala.

Zamračila jsem se: „Možná proto, že ses až doteď choval dospěle. Ne jako to štěně, které mi svým chováním připomínáš, Bobo.“ Dala jsem důraz na jeho přezdívku, abych ho upozornila, že se mi nelíbí směr, kterým se naše konverzace ubírá.

S nádechem vzteku pronesl: „Takže si myslíš, že pro tebe nejsem dost dobrý. Nechceš riskovat, že by ses do mě doopravdy zamilovala.“

Protestovala jsem: „Za prvé – to já nejsem dost dobrá pro tebe… a za druhé – příliš si věříš.“

Zdálo se, že se mu dobrá nálada vrátila: „Zato ty si asi nevěříš vůbec.“

Ušklíbla jsem se: „Tohle je dohadování jak v první třídě. Nech toho a pusť mě.“

Robertův hlas se chvěl zadržovaným smíchem: „Tak mi dokaž, že se pletu! Podívej se mi do očí.“

Začínala jsem být vážně vytočená. Snažím se mu tu celou dobu vysvětlit, že to není dobrý nápad a že mu nechci ublížit. Jestli po tom ale tolik touží, fajn. Bez dalšího slova tak rychle, že ho to vyděsilo, jsem mu pohlédla přímo do očí. Můj pohled musel být v tu chvíli zuřivý, ale rychle se změnil. Cítila jsem, jak ho očarovávám. Už jsem to zažila…, ale zvláštnější bylo, že jsem na sobě své kouzlo pocítila i já. Najednou mě přitahoval tak, jak jsem věděla, že já přitahuji ostatní. Jeho tvář byla ve slunečním světle nádherná. Jako by pro mě najednou neexistovalo nic jiného.

Zastavila jsem se ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že se k němu sama nakláním, abych ho políbila. Musel v mé tváři spatřit ten úlek. A v příští vteřině jsem byla pryč. Nemohla jsem s ním zůstat už ani okamžik. Hnala jsem se nejvyšší rychlostí, jakou jsem byla schopna vyvinout, což bylo docela nebezpečné vzhledem k tomu, že jsem byla na půl slepá. Své okolí jsem vnímala jako v mlze - před očima jsem měla jen jeho tvář. To není dobré. Tohle se nemělo stát.

A pak mě náhle znovu držel. Nějak mě předběhl a já mu sama vlétla do náruče. Vlastně jsem do něj spíš nabourala. Rána, kterou při tom naše těla vydala, zněla, jako když se vyvrací strom. Udělala jsem stejnou chybu a znovu se mu podívala do očí.

Ty jeho zářily štěstím, když vítězně prohlásil: „Cítíš to taky! Chtěla jsi mě políbit.“

Zmohla jsem se na bolestný úsměv: „Jistě že ano. Bylo to pro mě, jako vrátit se o pár let zpátky. Nechápeš to! Takhle ta hra vždycky začíná. Ublížím ti. Není to víc než vášeň.“

Robertův úsměv zněžněl, když mě pohladil po zářící tváři: „Mio, ty mi neublížíš. Nezapomeň, že jsem novorozený. A nesnaž se mi tvrdit, že je to jen vášeň. Ani pro tebe to tak není.“

Zavrtěla jsem hlavou: „Pusť mě, prosím. … Bez ohledu na to, že jsi daleko silnější a rychlejší, můžu ti ublížit víc, než čekáš. A nejen psychicky.“

Jeho tvář se blížila, jako by mě vůbec neposlouchal, a tak jsem naposled zaprosila: „Nedělej to!“

A pak se jeho rty přitiskly na mé… a ty mé automaticky odpověděly. Jak dlouho už jsem nikoho takhle nelíbala? Jen proto se mi to zdá tak intenzivní, jako by to bylo poprvé? Nebo má Robert pravdu? Mohla jsem se zamilovat? Je to kouzlo prvního pohledu?

Cítila jsem jeho prsty na tváři a ve vlasech a mé tělo tisknoucí se k němu. I mé ruce putovaly po jeho tváři, jako by si ji chtěly zapamatovat každý detail. Věděla jsem, že jakmile se oddělíme, musím pryč. Navždy! Tohle už se nesmí opakovat. Nedokázala bych se ovládnout a spadla do toho znovu.

Robert však polibek stále prodlužoval a jako by mi četl myšlenky, náhle tiše zamumlal: „Ani nemysli na to, že mi utečeš. Nepustím tě od sebe. Chci být s tebou… už napořád. Líbat a milovat tě do konce svých dní nebo na věky, podle toho co přijde dřív.“

V očích jsem cítila slzy, které už nemohly nikdy vytrysknout. Bude mě to bolet víc než jeho, protože se mu chystám ublížit. Nejspíš mu utrhnu ruku, abych získala čas odejít. Nebral v úvahu mé varování – přesně tak, jak při svém proslovu odhalil. Ale já to musím udělat, abych zachránila nás oba. Nechci už se vrátit k tomu, jak jsem žila předtím. Otevřela jsem oči, abych se na něj naposledy podívala a náhle jsme už víc nestáli. Ležela jsem na hebké trávě a on ležel na mě tak, že jsem se nemohla ani pohnout.

Lehce mě políbil, ale dál mě bezpečně svíral: „Promiň, Mio. Nechtěl jsem tě k tomuhle donutit, ale je to jediný způsob, jak ti ukázat, že to není jako dřív. Není mezi námi jen vášeň! Kdybych tě požádal o trochu času, nedala bys mi ho. Viděl jsem, že chceš utéct… a že předem lituješ mé bolesti. Dovol mi ukázat ti, že pro teď nechci víc, než tě ještě trochu líbat. Miluju tě. Nestojím o žádnou rychlovku. Až se spolu budeme milovat, bude to proto, že to oba chceme a jsme připraveni dát do toho celé srdce, celou duši.“

Nebyla jsem schopná odpovědět. Oči se mi znovu zalily slzami, ale tentokrát to bylo dojetím. Po takovém vyznání touží každá pubertální holka. Já už ale přece nejsem puberťačka pěkně dlouho… A pak jsem se prostě poddala. Zvedla jsem hlavu, co to šlo a přitiskla rty na ty jeho. Cítila jsem, jak se usmál. Jeho ruce uvolnily ty mé a znovu mi vjely do vlasů.

Nebudu dál řešit, jestli jsme se opravdu zamilovali. Jestli to bude trvat jen tenhle okamžik nebo zbytek věků. Vezmu si, co nabízí, protože on to tak chce a já už se nedokážu víc ovládat. A jestli je to jen hra, tak ať pak shořím, protože jsem si náhle byla jista, že už nikdy nikoho nebudu chtít tak, jak Roberta právě teď.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Krása je past: