Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kousek věčnosti bez mé dcery? Tak to ani náhodou!

27.08.2010 (16:00) • CoLoR • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1931×

Kousek věčnosti bez mé dcery? Tak to ani náhodou!

„Ness?“ zavolám tiše a pomalu otevřu dveře do dceřina pokoje.

„Pojď dál, mami,“ odpoví Renesmeé také šeptem. Nechám tedy dveře přivřené a přistoupím k velké posteli s nebesy uprostřed Nessiina pokoje. Nejdřív nechápu, proč šeptala, ale když se zadívám na postel pořádně, zjistím, že moje malá Nessie má společnost. Zase… Vlastně Renesmeé už vůbec není malá. Vyrostla z ní krásná žena, tak bych se vlastně ani neměla divit, že s ní Jacob tráví ještě mnohem více času, než když byla ještě malá. Jestli to vůbec jde. Připadá mi, jakoby ta doba utekla strašně rychle. Ale zažili jsme toho všichni spoustu a já s Edwardem jsme se prostě museli smířit, že Jacob patří do naší rodiny také.

„Nessie, potřebuju si s tebou promluvit,“ pronesu šeptem. Nessie se jen usměje a šťouchne do spícího Jacoba. Ten se jenom zavrtí a spí dál. Tak se k němu tedy nakloní a houkne mu do ucha.

„Jaku! Je čas vstávat!“ Jen se zasměju a tak, aby to Jacob neviděl, plácnu si s Nessie a spiklenecky na ni mrknu. Jacob, celý zmatený, vyletí z postele a začne poskakovat po pokoji.

„Kde? Co? Jak? Kdy? Proč?“ drmolí páté přes deváté, ale když postřehne naše pobavené pohledy, rychle se uklidní a ležérně si prohrábne vlasy. „Ahoj, Bells, co tady děláš? Myslel jsem, že jedete s Edwardem do divadla!“ vyhrkne honem, snad aby zamluvil svou počáteční reakci.

„Nakonec jsem dala lístky Alici a Jasperovi, ti nebyli v divadle ani nepamatuju… Hele, Jaku, a nemáš ty náhodou tu mou malou Nessie hlídat? A ty si tu chrníš! No, ještě že jsem přišla včas. Co kdyby tady do okna vletěl Aro s úmyslem povraždit Cullenovi? A ty si spíš… A chrápeš, víš to?“ poťouchle do Jacoba šťouchnu. Jake jen vykulí oči a mrkne na Nessie, aby zjistil, jestli je to fakt pravda.

„Ale ne, ty blázínku!“ zasměje se Nessie, shodí Jacoba na postel a vlepí mu pusu na tvář. Jacob se zatváří, jako by mu uletěly včely, ale to už ho já vyháním z pokoje.

„No tak, no tak! Šupej k Billymu. Jak dlouho už jsi tam nebyl, co? Když jsi tady tak hezky hlídal, tvůj táta volal a sháněl se po tobě. Prý tě už pěkně dlouho neviděl, tak jestli bych mu nemohla připomenout, jak vlastně vypadáš,“ oznámím Jakeovi. Ten se zatváří provinile. Tak aspoň že tak. Snad špatné svědomí ho donutilo urychleně se s námi rozloučit a letět do La Push, ale to byl přece můj plán…

„Tak, konečně samy,“ prohodí Renesmeé a zářivě se na mě usměje. Jakoby tátovi z oka vypadla. „O čem jsi se mnou chtěla mluvit, mami?“ zeptá se mě zvídavě Nessie a já si jen povzdechnu, když si vzpomenu na důvod mé dnešní návštěvy.

„Ness, to, co ti musím sdělit, je vážné. A já věřím, že budeš zuřit, že budeš nadávat a křičet a že zanevřeš na celý svět. Ale je to nutnost…,“ pronesu vážně na začátek, aby Ness bylo jasné, že tady veškerá sranda končí.

„Mami, docela mě děsíš! Tak už to řekni, ať už to máme za sebou!“ popožene mě a stiskne mi ruku na znamení, že je připravená na všechno. No, tak to si hned vyzkoušíme…

„Podívej, tady ve Forks už jsme moc dlouho. Sice bychom mohli při dobré vůli pár měsíců počkat, ale lidi už začínají být podezřívaví. U mě by to ještě nebyl takový problém, ale babička a děda už vypadají moc mladě…“

„Mami!“ začne se najednou Ness smát a já jen zmateně povytáhnu obočí. „Neříkej jim tak! Zní to hrozně! Vždyť oni nejsou žádní stařečkové! Prostě Esmé a Carlisle. To zní teda mnohem líp. Trochu… lidštěji,“ zasměje se Nessie a někde z baráku se k ní přidá ještě někdo. Hádám, že Emmette.

„Díky, zlatíčko! Konečně!“ zasměje se Esmé a já jen protočím oči.

„Hele! Ztichněte všichni! Já se tady snažím mluvit vážně! A neposlouchejte!“ křiknu nakvašeně do domu a pak se opět obrátím na Renesmeé.

„Hmm, ale to přece není žádná tragédie, že se stěhujeme. Vždyť všichni víme, že se to někdy musí stát. A mě tak Forks k srdci nepřirostlo jako tobě. Já budu v pohodě!“ usměje se na mě, ale já jen zavrtím hlavou.

„A to ti nevadí, že Jacoba na nějakou dobu neuvidíš?“ zeptám se opatrně. Nessie se zatváří zvláštně.

„Vždyť Jakea bereme sebou… Nebo ne?“ Jen se na ni nešťastně podívám, a tak trochu doufám, že tím je všechno jasné. „Ale, mami! Proč by s námi nemohl jet? Jemu by to určitě nevadilo!“ rozkřikne se zoufale.

„Tak zaprvé, mladá dámo, nezvyšuj na mě hlas! A za druhé, nemůžeme tady nechat Billyho samotného. Už tak Jacoba vidí jednou za čas! Takhle si ho aspoň užije, a až se pak zase budeme stěhovat, určitě to bude někde tady poblíž, a to už za Jakem budeš moct klidně i každý den.“ Nessie se zatváří uraženě a založí si ruce v bok. I když už v podstatě vypadá skoro starší než já, to malé dítě se v ní prostě nezapře. Jen se tak v duchu usměju, když si uvědomím, že v našem novém městě budeme muset Nessie vydávat za naši sestru a ne dceru.

„Ale Billy má celé La Push, jsem si jistá, že by mu nevadilo, kdyby Jacob s námi odešel! A navíc tu má Charlieho,“ snaží se Renesmeé ze všech sil argumentovat.

„Billy už není žádný mladík, co kdyby se mu něco stalo? A Jacob tu nebyl?“ zeptám se vítězoslavně, protože si bláhově myslím, že už mám vyhráno.

„Jacob bude pořád ve spojení se smečkou, a kdyby to s Billym vypadalo špatně, tak by sem okamžitě zaběhnul,“ vyrukuje na mě s další nesmyslnou teorií. Ale teď už mě to vážně naštve.

„Tak dost, nebudeš se mnou diskutovat! Máme celou věčnost a tebe by asi zabilo pět let bez Jacoba! Navíc, i kdyby nakrásně všechno to, co jsi mi řekla, vycházelo, nedovolila bych to, jelikož Jacob musí v prvé řadě pořádně dostudovat a pak třeba pomýšlet na to, že by trajdal s námi! A to je moje poslední slovo. Chtěla jsem ti dát měsíc, ale právě teď jsem si to rozmyslela. Do konce týdne se s Jakem rozloučíš a my všichni pojedeme do Evropy,“ rázně zakončím svou řeč, už značně nabroušená, že skoro křičím. Nessie se ještě víc zatvrdí a už se na mě ani nepodívá. V očích jí vidím slzy vzteku. Jen se zase tiše vyplížím z jejího pokoje a nechám ji, ať se s tím vyrovná, jak chce.

Když zavřu dveře od pokoje, vykoukne z ložnice na druhé straně chodby Esmé a soucitně se na mě podívá. Jen se zdrchaně opřu o stěnu, když vtom už je u mě Edward.

„Neboj se, zlato, ona to nějak překousne,“ zašeptá mi do ucha a zamíří se mnou do pokoje. Když ale spatří mé černé oči, zatváří se ustaraně. Po vteřině se obrátí na Esmé.

„Esmé, prosím tě, mohla bys na chvíli dohlídnout na Nessie? Hlavně k ní teď nepouštěj Jacoba… Já si s Bellou skočím na lov.“

„Neměj starosti, Edwarde. Řeknu Emmettovi, ať zavolá Billymu.“ („Jdu na to!“ křikne nadšeně Emm a už vybíhá z garáže, kde s Rose zase něco vyváděli, a míří si to rovnou k telefonu.) „A na Nessie dohlédneme všichni,“ mrkne na nás. Jen se na ni vděčně usměju a už bok po boku se svým manželem vbíhám do lesa, abych se posilnila na pokračování téhle telenovely…

XXX

*po lovu*

Za necelé tři hodiny se s Edwardem vracíme zpátky domů. Dorazili už i Alice s Jasperem. Jen co vstoupíme do obýváku, už se ke mně Alice žene.

„Bells, to se ti nebude líbit. Ale prosím tě! Nesmíš se moc rozčilovat, jo? To ti moc neprospívá!“ přesvědčuje mě moje sestřička hned ze startu.

„Vždyť jsem upír, propána, neprospívá mi akorát, když mi nechceš říct, co se vlastně děje!“ vyhrknu na ni a netrpělivě Alici chytím za rameno. Edward jen tiše zavrčí.

„Přestaň si překládat latinská slovíčka do ruštiny a konečně vyklop, co se vlastně děje!“ doráží nabručený Edward, když tu nám onu záhadu (snad) přichází objasnit Rosalie.

„Bello, Edwarde… Nessie s vámi chce mluvit,“ řekne jen a pak se radši rychle vypaří. Tázavě se rozhlédnu po obýváku, ale nikdo, dokonce ani Alice, už tam není. Obrátím se na Edwarda, ale ten se jenom pořád mračí a už mě táhne do prvního patra, kde už nás v pokoji čeká Renesmeé, která si hoví v křesle a drbe Jacoba, který se radši ani neobtěžoval přeměnit.

„Kdo ho sem pustil?“ procedím skrz zuby. Odpovědí mi je zaražené ticho. Kupodivu mi odpoví Edward.

„Nessie Esmé vyhrožovala, že s Jacobem uteče, ale i když Alice tvrdila, že se nic takového nestane, radši nechtěla riskovat a pustila Jacoba dovnitř,“ vysvětlí až prapodivně klidně. Zato ve mně všechno vře.

„Omlouvám se, holčičko,“ šeptne Esmé kajícně ze sklepa, kde se asi schovává, nebo co tam vlastně dělá.

„Ness?“ obrátím se na svou vychytralou dceru. „Můžeš mi to vysvětlit?“ dožaduju se.

„Mami, tati, musíme vám něco říct,“ pronese na začátek. Jenom se zamračím, protože takhle většinou začínají oznámení typu „jsem těhotná“ nebo „budeme se brát“.

„Radši si sedni,“ šeptne mi do ucha Edward a násilím mě tlačí na postel. Radši se nechám a upřeně se zadívám na Jacoba.

„To s námi hodláš mluvit takhle?“ zeptám se otráveně, protože ve mně opět začíná klíčit ten nesnesitelný pocit, který jsem cítila k Jakeovi na samém začátku mé upíří existence. Totiž nenávist, a tak trochu taky žárlivost. Jacob se jenom odporoučí z místnosti, ale za chvíli už opět přichází jako člověk. „Tak fajn, konečně mi teda můžete vysvětlit, co tady dělá Jacob, když jsem to výslovně zakázala.“

„Mami, prosím, už se nezlob. My vám vážně potřebujeme něco říct,“ pronese Nessie vážným hlasem. Vůbec se mi to nelíbí. Myslela jsem, že bude Nessie vyjednávat, ale tohle zatím vypadá, jako by nás chtěla postavit před hotovou věc. Jen něco zabručím, aby mi nikdo nerozuměl. Edward mě k sobě ještě víc přitiskne. Tázavě se na něj zadívám. On snad ví víc, než já… A zatím je celkem v klidu.

„Takže, protože já už jsem velká a navíc se o sebe umím už docela slušně postarat, rozhodla jsem se, že tady s Jakem zůstanu a počkám tady na vás, až se tady zase přistěhujete,“ začne Nessie. Hned po té první větě se mi i přes fakt, že to není možné, udělá špatně. Chytnu Edwardovu paži a silně mu ji stisknu, abych snad něco neprovedla. A jelikož Edward vidí, že já nejsem schopná slova, radši pokračuje za mě.

„A to si myslíš, že nám to v klidu oznámíš a my tě tu necháme samotnou a ty se zabydlíš v La Push a všechno bude v pohodě?“ zeptá se Edward Nessie nebezpečným hlasem. Jacob je zatím plně přehlížen.

„Jsem už dospělá, myslím, že je ten správný čas, abych žila chvíli bez vás, nemyslíš, tati?“ obrátí se s nadějí v očích Nessie na Edwarda.

„Tak ty jsi dospělá? Na světě nejsi ani dva roky a už se považuješ za dospělou! My jsme tvoje rodina a ty půjdeš hezky s námi, ať už chceš nebo ne. Jacob tady na tebe počká a ty mezitím budeš mít čas vydechnout a pořádně dospět,“ řekne pevně Edward. On má samozřejmě větší autoritu, i když to nechápu, vzhledem k tomu, že naší dceři povoluje mnohem víc než já. Když Edward vyřkl Nessiin ortel, opět jsem si myslela, že je rozhodnuto. Opět mylně…

„Ale Nessie už se rozhodla. Nebude tady sama, nebude nechráněná, nebude dělat nic, co by se vám nelíbilo. Má svůj vlastní rozum, a i když vám se to nelíbí, může o sobě rozhodovat sama,“ vloží se do toho Jacob. Jen ho sežehnu pohledem. Když Edward ucítí, jak jsem celá napjatá, pohladí mě po zádech.

„Mami, nemůžeš už nic dělat. Já už jsem se rozhodla. Sama jsi říkala, že je to jen na chvíli. Já tu Jacoba nechci nechat. Prostě tu na vás počkám a všem nám bude fajn!“ pronese Nessie, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

„A bez nás to jako v klidu vydržíš, rozumím tomu dobře? Pro Jacoba by ses rozkrájela a nás klidně necháš odejít, i kdyby se mělo stát já nevím co!“ vykřiknu zoufale.

„Tak to není, Bello, a ty to víš,“ řekne Jacob. Znělo to, jako by mě okřikoval. Nevěřícně na něj zazírám, když tu se do pokoje tiše vplíží Alice a odtáhne mě kousek stranou. Začne drmolit tak tiše, že i já musím namáhat svůj upíří sluch, abych vůbec pochytila, co mi to říká.

„Bello, už je rozhodnuto. Ona tu zůstane. Nebuď zoufalá. Tanya z Denali s rodinou na ni budou dohlížet, bude tady mít celou smečku, takže bude v pořádku. Nech ji, ať si to taky zažije. Je mladá, a ještě bude šťastná, až nás za pár let zase uvidí.“ Nešťastně se na Alici podívám. Když to říká Alice…

Naposledy pohlédnu na Jacoba a Nessie a pak beze slova vyjdu z pokoje a pak se rozeběhnu pryč, abych nemusela být v tom domě, kde se proti mně spiklo úplně všechno. Hlavně to, na čem mi nejvíc záleží…

XXX

Na mé a Edwardově louce jsem asi přes hodinu a ještě se nic neděje. Už je tma, na nebi krásně svítí hvězdy, jakoby ozařovaly mé utrpení.

Všichni mě nechali na pokoji, abych se s tím vším teď pro změnu vypořádala já. Není to fér. Má jediná dcera tady chce zůstat s jedním vlkem, který je sotva plnoletý. A svou rodinu chce nechat odjet na delší dobu, než kterou s námi vůbec strávila. To přece nemá hlavu ani patu…

Najednou se nalevo ode mě něco pohne. Listí zašustí a už ke mně míří Jacob. Co zrovna ten tady chce?

„Bells, pojď už domů,“ řekne prosebným hlasem můj někdejší nejlepší kamarád a přisedne si ke mně.

„Proč bych měla, Jacobe? Mám se dívat, jak se my všichni chystáme odjet a naši dceru tady necháváme? To se mám na to v klidu dívat, Jacobe?“ zašeptám zoufale a začnu usilovně zkoumat hvězdy.

„Já vím, že je to nesmyslná představa, ale Nessie už to nerozmluvíš. Budeme na ni dávat pozor. Já bych přece nikdy nedopustil, aby se jí něco stalo,“ přesvědčuje mě Jacob.

„Ještě mi to zrovna teď připomínej, Jakeu,“ zavrčím tiše. Jen se usměje a nechá mezi námi chvíli ticha.

„Ness z toho taky není zrovna nadšená, abys věděla. Vůbec ji netěší, že si takhle musí vybírat.“ Jen se zašklebím.

„To je vážně nádhera, že si nakonec vybrala tebe a ne svou rodinu.“

„Nebuď proti mně zaujatá. Já za to nemůžu.“ Vzdychnu.

„Já to vím. Ale štvát mě to bude vždycky. Jaké to bude, Jaku, až odjedu a nebudu slyšet, jak si tiše prozpěvuje? Jaké to bude, až mi dennodenně nebude ukazovat v myšlenkách své sny? Jak to bez ní vydržím, Jacobe?“ vydechnu zoufale. Jacob mi stiskne ruku.

„Budeme se navštěvovat,“ prohodí vesele.

„Skvělá vyhlídka,“ ušklíbnu se. Chvíli takhle setrváme, ale pak Jacoba popoženu.

„Běž napřed. Já za chvíli dorazím…“ Jake jen přikývne a už mizí ve stínech lesa.

XXX

„Bells, prosím tě, vylez už konečně, za dva dny odjíždíme. Nechceš přece trucovat, až do odjezdu, že ne? Pak toho budeš litovat! Stejně za deset vteřin otevřeš, já to vím!“ křičí na mě Alice přes zamčené dveře. Když jsem před pěti dny přišla z mého trucovacího výletu, nechtěla jsem to dát Ness jen tak zadarmo. Zavřela jsem se do svého a Edwardova pokoje a nechtěla nikomu otevřít. Jenom Edwardovi jsem dovolila vplížit se ke mně oknem, aby mě mohl utěšovat.

„Tak fajn!“ odseknu rozzuřeně a rozrazím dveře dokořán. Jak mě překvapí, když uvidím celou rodinu včetně Jacoba stát za dveřmi.

„Co tady děláte?“ zeptám se překvapeně a klestím si mezi nimi cestu ke schodům. Všichni mě poslušně jeden za druhým následují.

„Čekáme tady na tebe už celou věčnost!“ zasměje se Emmette.

„To naštěstí ne,“ přidá se Rose. „Když Alice viděla, že jsi svolnější, a Jazz to potvrdil, shlukli jsme se tady všichni, abychom tě mohli přivítat.“ Zarazím se uprostřed schodiště a postavím se čelem ke všem Cullenovým. (A jednomu Blackovi.) Chvíli jenom tak stojím a pak upřu pohled na svou dceru.

„Ness?“ zašeptám. V tom se po všech slehne zem. Na schodišti zůstala jen Renesmeé.

„Mami?“ zašeptá zpátky a po tváři se jí skutálí jedna osamocená slza. V mžiku jsem u ní a už ji drtím ve své náruči a rukou jí stírám tu slanou kapičku. Chvíli ji pozoruju, jak se leskne na mém prstě a pak prohodím.

„Je jedinečná. Aspoň tady u nás, Cullenových. Stejně jedinečná, jako ty. Divíš se mi, že se mi tě nechce vůbec opouštět?“

„Ach, mami! Mně je to tak líto!“ zavzlyká mi do trička Nessie a já jen tak tak zadržuju vzlyk.

„Opravdu nechceš jet s námi?“ pronesu po chvíli do ticha.

„Zůstanu, mami,“ odpoví a mně se rozpadnou všechny naděje. Jen ještě víc zmáčknu svou dceru, když tu se do našeho objetí přidá Edward. Naši dceru…

„Já chci taky rodinné objetí!“ zavýskne Emmette a už nás svýma obrovskýma rukama všechny vmáčkne do své obrovské náruče. Ani se nenaděju a už se takhle na schodišti mačkáme úplně všichni.

„Tak fajn, fajn! To by stačilo! Potřebuju na chvíli vydechnout!“ zasměju se a rozpustím rodinnou idylu. Renesmeé mi ještě naposledy stiskne ruce a už míří s Jacobem do svého pokoje, aby si mohla zabalit zbývající věci a odvést je do La Push.

„Už jsi v pořádku?“ šeptne mi do ucha Edward. Jen přikývnu. A vlastně je to docela pravda.

„Vždyť máme celou věčnost. Moje a tvoje.“

„A naše,“ ozve se ze všech koutů domu. Jen se šťastně usměju a konečně sundám ty černé klapky, které mi celou dobu zakrývaly výhled do budoucna.

„Už na nás čekáš, Evropo? Chystá se tě navštívit velice důležitá rodina. Cullenovi, to si zapamatuj!“ vykřiknu nadšeně do bytu a jdu si zabalit taky své věci, abych snad nemusela v dohledné době na nákupy s Alicí, jelikož to bych nepřála nikomu.

„No Bello!“ křikne Alice. Jen mávnu rukou a se smíchem jdu do sklepa hledat nějaký obrovský kufr, do kterého narvu i naše nesčetná rodinná alba. Abych všechno, co mi je drahé, měla pořád u sebe…

XXX

*o 2 dny později*

Všichni stojíme před naším starým domem a loučíme se se všemi vzpomínkami, které se k tomuto místu vážou. Kufry jsou už naskládané ve čtyřech autech, která jsou připravena na příjezdové cestě, aby nás dopravila se vším všudy na další místo, kde strávíme další kousek naší věčnosti.

„Je čas,“ řekne Alice a mrkne na mě.

„Já vím,“ povzdychnu si a pozoruju, jak se jako první Carlisle s Esmé loučí s Nessie a Jacobem. Pozoruju je, jak všichni jeden po druhém přejí Nessie, aby to bez nás vydržela, a jak všichni do jednoho kážou Jakeovi, aby nám na naši malou Renesmeé dával pozor.

Když dojde řada na mě, všichni se na mě otočí a očekávají jedno z nejdelších kázání světa. Ale já nad tím jenom mávnu rukou. Všechno, co jsem říct chtěla, jsem si už vyříkala poslední dva dny. A vše, co jsem snad říct nestihla, to ti dva moc dobře vědí. Když všichni uvidí, že se proslov nechystá, nechají mi s Nessie trošku soukromí. Jen se dlouze díváme do očí, protože to vyjádří vše. Nakonec mi Nessie položí dlaň na tvář a vzkáže mi do myšlenek vše, co ji celou tu dobu trápilo. Pochyby, obavy, lítost, smutek, omluvy… Lásku.

Jen tiše vzlyknu.

„Taky tě miluju, Renesmeé!“ řeknu nalomeným hlasem a naposledy pořádně zmáčknu Nessie v medvědím objetí. Když se konečně dokážu odtrhnout, plácnu Jacoba po zádech a radši už rychle mizím za kouřovými okny Edwardova nového mercedesu.

Všichni už jsou na svých místech, čeká už se jen na mě. Ještě naposledy kouknu po mojí milované dceři a pak už dám Edwardovi pokyn k odjezdu.

Ve zpětném zrcátku vidím Renesmeé, jak se opřela o Jacobovo rameno a mává nám na rozloučenou.

Po tváři jí stéká jedna jediná slza.

Ta jedinečná…

Autor: CoLoR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kousek věčnosti bez mé dcery? Tak to ani náhodou!: