Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Konec štěstí?

11.02.2010 (13:00) • • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1388×

Šťastná? Ne, už nikdy víc

Štěstí netrvá věčně

piano & violin

Konec štěstí?

Skočila dolů a on ji nemohl, nestihl zachránit. Viděl, jak pomalu padá do rozbouřeného moře. Cítil zklamání, smutek. Otočil se a odletěl několik metrů daleko. Jacob ho udeřil nevídanou silou na člověka, ale… Edward z něj cítil i něco jiného. Jacob byl vlkodlak. Dumal, zda to Bella věděla, i kdyby ano, nejspíš ji to nevadilo, neutekla by od žádné stvůry, byla na ně zvyklá.

„Nech mě být!“ snažil se Edward o klidný hlas.

„NECHAT TĚ? VŽDYŤ KVŮLI TOBĚ TOHLE NEMÁ ŠTASTNÝ KONEC!“

„Není to kvůli mně, to ona sama se rozhodla, a teď když dovolíš, chci jít zachránit Bellu.“ Edward se snažil kolem Jacoba proběhnout, ale ten byl rychlý.

„Ji už nezachráníš,“ řekl hrubým hlasem, ale pustil ho.

„Jedna možnost tu je.“

Jacobovi došlo na co Edward myslí.

„Ne! NE! To nesmíš!“ křičel na Edwarda.

„Chceš snad, aby zemřela? Já ne, zachráním jí, alespoň se o to pokusím,“ Edward stále odpovídal chladně na jeho výbuchy vzteku. Ale nedivil se mu, vlastně on může za zničení jeho svatby a teď chce osobu, kterou oba milují, změnit na nočního tvora. Na upíra.

Jacob nemohl mít námitky, chtěl, aby dál žila. I když jako… upír, ta představa se mu hnusila, ale už to, že by mohla žít mu dávalo pocit naděje. Edward využil nepozornosti Jacoba a spěchal Belle na pomoc.

Když ji opatrně vytahoval z vody na pláž neslyšel žádný tlukot srdce. Byla mrtvá. V tu chvíli by nejradši sám sebe zabil. Dopustil, že ona už není. A už nikdy… Jemný třepot ho vylekal. Stále byla šance. Musel ji zkusit, nechtěl se jen tak vzdát poslední naděje. Své zuby ji zaryl do krku a během chvíle se od ní odtrhl… zaryl své zuby i do jejího srdce, věděl, že jinak přeměna nezačne.

Trvalo to dlouho, ale Edward slyšel jak Bellino srdce začalo rychleji tlouci, cítil, že přeměna začala. Zatím nevěděl, co jí řekne až se probere ve svém novém, nekonečném životě.

„A co teď?“ ptal se Jacob s naléháním v hlase.

„Musíme počkat tři dny než se probere.“

„A pak? Co jí řekneš, až se tak stane? Promiň, že jsem z tebe udělal zrůdu jako já? To jí chceš říct?“ Jacobův hněv byl cítit v každém slově.

Edward vzal Bellu do náruče a pomalu odcházel k domu, kde jejich rodina před pár lety bydlela.

„Kam ji vedeš?“

„Tady zůstat nemůže, to snad doufám chápeš a u vás taky ne. Ty bys to možná neudělal, ale ta vaše smečka vlkodlaků by ji rozcupovala na kousky, teď už by nezáleželo, jestli to je nebo není Bella, už by pro ně byla jen další budoucí upírka.“

„Oni… oni by to neudělali,“ snažil se Jacob přesvědčit sám sebe.

„Sám tomu nevěříš, pokud ji budeš chtít vidět, bude u mě doma. To snad víš kde je.“ Edward se ani nerozloučil a rozběhl se, jak nejrychleji mohl, za pár minut viděl před sebou celý zašlý dům, ve stavu, v jakém ho tu nechali. Vešel a položil ji na sedačku, celý dům byl zašlý, nelíbil se mu. Bylo to tak dávno, co odtud odešli. A to jen jeho vinou.

„Musíme odejít.“ Edward se domů přiřítil jako stádo splašených koní.

„Proč? Nic se neděje, nikdo nemá podezření,“ okamžitě reagoval jeho otec a stvořitel Carlisle.

„Není důvod, proč odcházet, navíc teď, nemyslíš?“ Oba věděli, že naráží na Bellu.

„Právě že… ona je ten důvod. Víš, když jsem byl v Port Angeles… byli tam Jane a Alec plus pár jejích stráží. Volturiovi vědí, že jsem… Bells prozradil naše tajemství. Řekli, že ji zabijí pokud od ní neodejdu, pokud všichni neodejdeme z tohoto města.“

„Můžeme se jim přece postavit,“ namítl jeho statný bratr Emmet.

„Emmete ne, my nemůžeme. Když odejdeme, neublíží jí, ale když zůstaneme…“ Edwardova sestra viděla, co se stane, nemohla tomu uvěřit, nechtěla Bellu opustit, jako každý.

„Jsi si jistý Edwarde?“

„Já si teď nejsem jistý ničím, jen tím, že musím ochránit Bellu. Za každou cenu.“ Celou dobu měl hlas zlomený a vypadal, že se brzy zhroutí. Ale musel to vysvětlit Belle, i když by to bylo lepší, nemohl odejít bez rozloučení.

Po pár hodinách strávených nad uklízením domu si sedl k pianu začal hrát ukolébavku, kterou Bells napsal. Hrál stále, pořád se díval na Bellu, která zatím klidně ležela. Bolest přijde později a jeho bude pohled na ni mučit.

Věděl, že jeho rodina brzy přijede. Věštkyně Alice to už jistě vše viděla a okamžitě zalarmovala celou rodinu. Ani se nedivil, když mu během chvilky zazvonil telefon.

„Haló,“ řekl Edward otráveným hlasem, nechtěl, aby se vrátili, chtěl být s Bells sám.

„Edwarde, co si to sakra udělal? Copak si se zbláznil, mohl si jí klidně zabít, kdyby ses neudržel a taky si porušil smlouvu,“ křičela na něj Alice.

„Jediný, čeho jsem vinen, je její proměna, protože jestli si to neviděla milá sestřičko, zachránil jsem jí život, copak jsem ji měl nechat, aby zemřela?“ pověděl naštvaným a ironickým hlasem.

„Ale… já… já nic neviděla,“ Alice se strachovala, ale pak jí to došlo.

„Byl tam i ten… Jacob?“

„Jo, byl… a máš pravdu, to bude ten důvod.“ Věděl, že se na ni naštval neprávem, nemohla to vidět, byl tam vlkodlak.

„Já… nemáš se za co omlouvat Edwarde, ty za to přece nemůžeš, jsi jen rozčilený, já to chápu… a jestli nechceš, abychom přijela… stačí říct.“ Edward v jejím hlase cítil, že jí nesmí odporovat. Alice Bells milovala stejně jako on. Nedokázal ji říct, že s ní chce být sám. Uvědomil si, že nejspíš stejně bude potřebovat podporu rodiny, aby Belle mohl všechno vysvětlit, omluvit se jí, prosit o odpuštění. Hned jak se rozhodl Alice mu začala do telefonu děkovat.

„Kdy dorazíte?“

„Nevím, za pár hodin. Víš, že let z Londýna do Seattlu trvá dlouho. Ale za chvíli nám to letí, takže, nad ránem bychom mohli být u vás.“ Cítil Alicin úsměv, když to říkala. Těšila se na Bellu jako malé dítě na nějakou hračku.

„Dobře, pozdravuj všechny.“

„Už se stalo,“ zasmála se.

„Tak se zatím mějte a dorazte brzy.“

Zaklapl telefon, položil před sebe na klavír a znova hrál. Vylekalo ho tiché otevření domovních dveří a do nosu ho udeřil známý pach. Jacob.

„Jak jí je?“ Byla to pitomá otázka, vždyť se měnila v upíra. Jake si to uvědomoval, ale potřeboval to slyšet.

„Nevím,“ řekl popravdě Edward.

„Já… neslyším její myšlenky. Asi má v sobě jakýsi štít.“ Odpověděl rovnou na Jakeovu nevyslovenou otázku.  Sám chtěl vědět, jak se cítí, na co myslí, pokud může.

Bella mezitím klidně ležela na pohovce a jen párkrát sebou cukla bolestí. V mysli se jí promítali všechny dosavadní vzpomínky. Všechny jakoby je měla zapomenout a potřebovala je znovu vidět.

„Jacobe,“ řekla Bella překvapeným hlasem.

„Tebe jsem tu nečekala.“

„Já tebe taky ne, Bells.“

„Asi bych vás mohla představit, co? Edwarde, tohle je můj kamarád Jacob, a Jacobe tohle je Edward, můj přítel.“

„Přítel? Nezmínila ses, že někoho máš.“

„Jo, víš, nejsme spolu zas až tak dlouho,“ obhajovala se Bella.

„No nic, už musím jít. Ještě se uvidíme Bells. A těšilo mě Edwarde.“

„Mě také,“ řekl Edward ne příliš vstřícným hlasem.

„Líbíš se mu,“ konstatoval.

„Ne… tak to není, jsme jen dobří přátelé, vyrůstali jsme spolu a hodně toho zažili, to je celé, nic v tom nehledej.“

„Když myslíš.“

„Já nemyslím, já vím… a i kdyby to bylo, jak říkáš, já mám tebe a Jacob má prostě smůlu. Pro mě bude vždycky jako můj brácha.“

„Na co myslíš, že právě myslí?“ Zeptal se Jake Edwarda.

„Nevím, ale podle jejího výrazu… možná na nějaké nepříjemné či trapné chvilky, jako když nás seznamovala.“ Oba se lehce zasmáli, ani jeden na ten den nerad vzpomínal.

„Víš, hned jsem věděl, že se ti líbí, i když ona to tak necítila.“

Vždycky jsem ji miloval, ona pro mě byla a bude vším.“ Jake posmutněl, věděl, jaké city Bella k Edwardovi stále chová a tenhle souboj měl dávno prohraný.

‚Bella se vrátí k Edwardovi a já… já se třeba jednou dočkám někoho, kdo mi bude něčím víc než jen láskou na celý život.‘

„Dočkáš se… určitě… Promiň, ale někdy, i když se ovládám, slyším myšlenky.“

„Snad máš pravdu.“

„Jednou mi Carlisle říkal něco o otisknutí, je to pravda?“ Edward byl opravdu zvědavý.

„Jo… no pár kámošům ze smečky se to už vlastně stalo…“

„A co ty? Myslíš, že si se otiskl do Bells?“

„Ne to ne… to otisknutí je v podstatě vzájemné, působí to na oba. Je to jako bys potkal víc než jen lásku na celý život nebo spřízněnou duši… ti dva lidé jsou si souzeni, alespoň tak kluci říkali, že to cítili. Mně se to nestalo, takže nemůžu mít objektivní názor.“

„A… myslíš, že se to stane? Víš, jde mi o to, že… co by se stalo, kdyby sis teď vzal Bellu za ženu a třeba za dva nebo tři roky ses otiskl? To by bylo k Belle celkem nefér… nemyslíš?“ V Edwardově hlase bylo slyšet zklamání, smutek, naděje.

„Popravdě? Nevím, co bych dělal, ale teď jak jsi to řekl, nedokázal bych Bells ublížit, ale tohle bych neovlivnil, možná máš pravdu… možná je i lepší, že jsme se nevzali.“

Pak už spolu nemluvili, každý se staral o své vlastní myšlenky. Uběhla celá noc a ani jeden nepromluvil, Jacob se uvelebil na druhé pohovce v místnosti. Blížilo se ráno, Edward uslyšel hluk několika vozů. Rodina přijela domů.

„Edwarde,“ doslova přilétla Alice do obýváku.

„Kde je?“ byla tak zmatená, že se na nic nedokázala pořádně soustředit

„Za tebou,“ otočil ji Edward směrem k Belle a ta k ní hned přiskočila a snažila se vidět její budoucnost.

„Edwarde? Co tu dělá on?“ štítivě ukázala prstem na Jacoba jeho další sestra Rosalie.

„Nevidím její budoucnost, Edwarde alespoň na chvíli musí Jacob pryč, ani nevíš, jak jsem se celou cestu strachovala, je tak divné být slepá, co se tyče budoucnosti.“

„Aspoň teď víš, jaké to je pro nás sestřičko,“ rýpl si do ní Emmett. Esme, jejich matka, ho za to pokárala pohledem.

„Promiň,“ řekl šeptem.

Edward potřeboval vědět, jaká blízká budoucnost je čeká, musel se tedy nějak šetrně zbavit Jacoba.

„Jaku,“ zatřásl s ním. Nic. Nereagoval.

„Jaku,“ řekl o poznání hlasitěji, ten se rychlostí blesku posadil na pohovku a rozrušeně hleděl kolem sebe. Promnul si ospalé oči a porozhlédl se po domě, pomalu si vzpomněl, proč tu je a co se vlastně stalo.

„Děje se něco?“

„Víš, přijela moje rodina. A my… potřebujeme vědět, co se stane s Bellou, kdy se probudí, jak novinu, že je upír vezme, ale když jsi tu ty tak Alice nic nevidí. Mohl bys nás tedy nechat chvilku osamotě? Já, nechci tě vyhazovat, máš právo být tu s Bellou stejně jako ostatní, ale…“ Edward se snažil být zdvořilý a vedlo se mu.

„Ne, to je v pohodě, stejně už se po mě ostatní budou shánět, ale nezapomeň, hned jak se Bells probudí, chci tu být. Dohodnuti?“

„Dobrá, dám ti vědět, hned jak to bude možné.“

„Díky,“ bylo jediné, co Jake řekl a byl okamžitě pryč. Jediné co zaslechli, bylo zaklapnutí dveří a náhle v celém domě bylo ticho.

„Edwarde? Stanu se někdy jednou z vás?“ Bells si tolik přála být jako oni. Chtěla plně patřit do rodiny, se vším všudy. Jenže Edward o tom nechtěl ani slyšet.

„Víš Alice říkala, že jednou možná, já sám nevím, nechci ti vzít tvůj život,“ chtěl pokračovat, ale Bella mu skočila do řeči.

„Ty jsi můj život, to víš, bez tebe… bez tebe bych nebyla nic.“ Její tvář posmutněla.

„Nech toho, prosím. Třeba jednou za pár let… dočkáš se, to ti i Alice potvrdí, ale sama neví, kdy ten den nastane.“

Dva dny uběhli jako voda a všichni očekávali, že se Bella probudí během nastávajících pár minut. Slyšely, jak její srdce začalo bít jako o závod, o poslední, který nemohlo vyhrát. Srdce své údery vynechávalo, až zaslechli poslední úder.

Bella pomalu otevírala své rudé oči, nechápala co se děje. Rychle vyskočila a viděla před sebou Edwarda a celou rodinu Cullenů.

„Co… co… co se stalo?“

„Bello, ty… ty jsi skočila z toho útesu, vlny ti roztříštily všechny kosti v těle a já… já to všechno viděl… já tě prostě musel zachránit. Bez tebe nedokážu žít. Dokážeš, můžeš mi to všechno, co jsem ti kdy udělal odpustit?“ hlas se mu třásl.

„Nedokážu.“ Tahle odpověď Edwarda naprosto překvapila. Nečekal, že něco takového poví.

„Ale… proč? Říkala si, že… že mě potřebuješ, a já tě taky potřebuju ani nevíš jak moc.“

„Ne… chci jít pryč, stačí mi, že jsi mě udělal upírem, opravdu děkuji, radši bych umřela, proč myslíš, že jsem skočila? Protože Jacoba nemiluju a ty jsi tu nebyl a… nejsi,“ poslední slovo řekla překvapeně, už nebyl v jejím srdci.

„Měla bych jít, já… já se o sebe postarám, ale mám žízeň. Nech mě jít,“ odpovídala na nevyslovenou prosbu.

Pomalu došla ke dveřím a s hlasitým bouchnutím odešla. Nikdo nevěřil tomu, co se právě stalo.

„Edwarde? Ona… jednou se vrátí, já to vím,“ naděje, kterou slyšel od Alice byla sice krásná, ale… nevěřil ji.

„Půjdeme ji hledat, je sice novorozená, ale chová se jako staletý upír, najdeme ji a ty si s ní promluvíš.“ Carlisle se snažil, ale nebylo mu to nic platné, nikdo ho neposlouchal.

„Je rychlá a… ne necháme to, vždyť se jednou vrátí.“ Edward měl chuť zapomenout, ale jeho mysl mu to nedovolovala.

„Ne, Jacob nám nepomůže…“

„Proč myslíš?“

„Otiskl se, už Bells nepotřebuje, už ho nezajímá.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Konec štěstí?: