Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kněžka

26.11.2010 (17:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2223×

Athenodora:

Stála jsem spolu s ostatními kněžími před veleknězem. Držel k nám řeč, při níž jsem stejně jako ostatní ženy musela mít pohled upřený k zemi na znamení pokory. Jak já tohle nenáviděla. Velekněz – pcha! Měla jsem co dělat, abych se neušklíbla. Kdyby si toho někdo všiml, byla bych tvrdě potrestána.

Byla jsem inteligentnější než většina… nebála bych se říct všichni v této místnosti, ale proto, že jsem jen žena, o tak vysoké funkci jsem si mohla nechat zdát. I když mě to zlobilo, část mé duše se radovala. Mohla jsem se totiž v klidu zabývat svými rituály a bez intrik, pevně se pojících s mocí, uctívat Velkou matku. Už od malička jsem cítila její přítomnost. Měla jsem pocit, že jsem s ní spjata a čím víc jsem pronikala do tajů rituálů k její poctě, tím jsem si byla jistější, že jsem si vybrala správnou cestu.

Veleknězův projev nebyl nijak objevný. Řím se už několik let chystal rozšířit svá území na sever a západ. I když zprávy o tom, že je vše připraveno, tu během let byly už několikrát, vždy zase záhadně utichly a dál se zbrojilo. Na velkou invazi chtěli být všichni připraveni víc než dokonale. Dokonce ani Řím si nemohl dovolit plýtvat silami a časem na neúspěšné tažení. Tentokrát to ale vypadalo, že tažení začne každým dnem. Všichni kněží dostali za úkol zdvojnásobit oběti za jeho zdar. Na konec projevu jmenoval velekněz tři kněží, kteří budou doprovázet císaře. Nenamáhala jsem se příliš poslouchat – samozřejmě, že vybral kněží Jupitera a Vulkána. Ten třetí byl ale do poslední chvíle tajemstvím. Nakonec vybrali kněžího boha Neptuna. Císař si chtěl nejspíš pojistit správný vítr, až bude přeplouvat přes moře.

Velekněz pogratuloval vybraným a propustil nás. Vložila jsem všechno své sebeovládání do toho, aby na mně nebylo poznat znechucení. Diplomacie, přetvářka… Jak já tenhle výlučně mužský svět nenáviděla. Vrazila jsem do svých komnat jako vichřice a byla jsem víc než ráda, že jsem cestou nenatrefila na nikoho, kdo by chtěl rozebírat, proč jsme byli povoláni.

Teprve tady jsem dala průchod svému vzteku. Voda z vázy na stolku vyšplýchla až do stropu a květiny z ní se rozlétly po celé místnosti. Váze se nic nestalo a já si vmžiku užívala svou moc jako pokaždé, když se Matka rozhodla skrze mě projevit. Líbilo se mi, jak kroužily kolem mě a vytvářely obrazce podle mého přání. Uklidňovalo mě to.

Náhle se od okna ozval tichý hlas: „Velmi působivé. Zajímavá zábava, Athenodoro.“

Rychle jsem se otočila a květiny dopadly na zem. Ve velkém okně, které zajišťovalo čerstvý vzduch i v parném létě, stál muž. Nebylo mu vidět do tváře, jak nakláněl hlavu, ale především jsem nechápala, kde se tu vzal. Okno vedlo do zahrady, která byla obehnána vysokou kamennou zdí. Nebylo jednoduché dostat se sem. Vlastně jsem si myslela, že je to nemožné.

Ladným krokem přešel do středu místnosti. Přesto, že jeho tvář stále částečně skrývaly kadeře, byla jsem si jista, kdo to je. Lucius – jeden z nejžádanějších partií ve městě. Poprvé jsem mu však byla tak blízko. Měla bych být zhnusena – já, kněžka a mám v ložnici největšího svůdníka Říma? Zpod hustých řas mě hypnotizovaly zářivé černé oči.

Zachovala jsem si chladný výraz. „Co tady děláš, Lucie? Jak sis vůbec mohl dovolit přijít až sem?“

Lucius se rozesmál, až zaklonil hlavu a já mohla lépe obdivovat jeho dokonalou pleť. „Kněžka Velké matky a bojí se?“

Tělem mi přeběhlo zachvění strachu, jakoby chtělo jeho slova potvrdit. Jeho tón byl směsicí pobavení a výhružky. Rozhodla jsem se tuhle návštěvu ukončit. Ať řekne, co chce a odejde. Tušila jsem, že se mi důvod jeho objevení nebude líbit.

„Nemám čeho. Řekni, co chceš a odejdi.“

Lucius si mě zamyšleně prohlížel a v půlkruhu mě obcházel. Cítila jsem se jako kráva na trhu, a tak jsem jeho postup rázně zatrhla. Otočila jsem se k němu a vztek se ve mně znovu vzmohl. Vztáhla jsem ruku a než jsem stihla poslat proti němu hlínu z květináče, chytil mě za ni. Usmál se, až mě zamrazilo.

„Nemusíš se bát a volat na pomoc Matku. Přišel jsem ti udělat nabídku. … Tvůj talent, chytrost a krása zbytečně spí v tomhle slabém lidském těle, zatímco bys mohla vládnout. Mohla bys rozhodovat o osudech lidí, místo abys jen čekala na rozkazy.“

Viděl, jak mi zaplály oči. Role služebné mi neslušela a já o tom věděla už dávno. I proto jsem si vybrala tuto cestu. Sloužit Velké matce mi takové potíže nedělalo. Nebyla to hanba. Ona za to stála… a navíc mi na oplátku propůjčila moc, kterou mělo jen málo lidí. Pokud by nebylo dní, jako byl ten dnešní, byla bych se svým životem spokojena. Jenže tyhle dny nastávaly stále častěji. A navíc jsem si byla až příliš vědoma vilných pohledů velekněze. Hrozilo, že se budu muset ve jménu svého úřadu brzy obětovat… a to se mi z duše hnusilo.

Lucius nejspíš věděl, o čem přemýšlím, protože přikývl. Ani jsem si nevšimla, kdy přešel těsně ke mně. Jeho chladná dlaň mi shrnula vlasy na stranu. Trochu se sklonil a nadechl se mé vůně, jako bych byla lahodné víno.

„Jsi příliš cenná, abych tě nechal jen tak zestárnout. Přesto ti dávám možnost výběru. Chceš mít moc? Skutečnou moc?“

Mé srdce se zatetelilo. To slovo bylo jako zaříkadlo. Vábilo mě. Dívala jsem se do Luciových očích a on se spokojeně usmál. Poznal, že jsem se rozhodla.

Objal mě kolem pasu a zašeptal: „Aby tvá smlouva s bohem byla platná, musíš zaplatit krví. Zbytek věčnosti jí ale budou ve tvém jménu platit ostatní.“

Poslední slova mi doslova vdechl do šíje. Pak už jsem ucítila jen ostrou bolest. Podlomila se mi kolena a já se propadla do nejtemnějšího podsvětí.

* * * * *

Po třech dnech:

Ležela jsem na zádech a užívala si pocit chladu. Oheň se konečně stáhl z mého těla a já se mohla opět hýbat. Poznala jsem, že nejsem sama, a tak jsem otevřela oči. Překvapil mě jas, který naplňoval místnost. Venku svítil měsíc, ale měla jsem dojem, že jsem svýma starýma očima za dne nikdy neviděla jasněji než právě v tuhle chvíli za dříve slabého světla měsíce. Vše, včetně mé pokožky, mělo třpytivý nádech. Byla jsem okouzlena.

Z rohu místnosti se ozvalo pobavené uchechtnutí. Bleskově jsem se postavila a otočila se správným směrem. Tělo se mi automaticky stáhlo do obranně-útočné pozice a z hrdla se mi vydralo zavrčení. Byla jsem svou reakcí překvapena, ale zároveň jsem na sebe byla hrdá. S tímhle novým tělem a reflexy jsem už zcela jistě nebyla slabá a bezbranná.

Spatřila jsem Lucia, jak si mě pobaveně prohlíží. Když jsem se mu zadívala do očí, všimla jsem si, že za pobavením se skrývá něco víc. Obdiv. Nasávala jsem ho jako životadárnou mízu. Sotva jsem si to však pomyslela, má ruka automaticky vylétla k hrdlu. Proč mě tak pálí?

Luciovi zajiskřily oči: „Tvou žízeň uhasí jen krev. Jsi upír, Athenodoro. Nejmocnější tvor na zemi.“

Tahle informace se mi líbila. A to slovo… krev. Už jen jej slyšet, tišilo oheň v mém nitru. Zanechávalo zvláštní příchuť v mých ústech.

„Máš nějaký nápad, kam by ses chtěla jít nakrmit?“

Opravdu mi nabízel možnost jít vysát člověka? Možná by se mohlo spojit příjemné s užitečným. Krmení s pomstou. Ústa  mi zkřivil spokojený úšklebek: „Ano, vím přesně kam jít.“

Rozběhla jsem se dveřmi ven a Lucius se pobaveně rozesmál. „Jsem ti v patách, veď mě.“

O několik minut později jsem se spokojeným povzdechem odhodila tělo velekněze. Jeho krev chutnala po víně, které vypil. Lucius se spokojil s jedním z jeho strážců, zatím co já se postarala o dva další přímo před tímhle chlípníkem. Oheň v mém hrdle se ztlumil a já byla konečně schopna znovu rozumně uvažovat. Přešla jsem k trůnu velekněze. Přehodila jsem si přes ramena jeho plášť a připnula si insignie jeho moci.

Lucius mě s úsměvem sledoval: „Užíváš si to, že?“

Přikývla jsem a úsměv mu oplatila: „Ano. I když je to jen na chvíli.“

Ve chvíli, kdy jsem usedla na trůn, mým tělem proběhlo zvláštní zachvění a můj výhled zakryla vize. Mladá žena, podle šatů Galka, prováděla v dubovém háji rituál k poctě Velké matky. Vize skončila stejně rychle, jako začala. Probrala jsem se z ní s trhnutím. Náhle jsem si byla jista, co mám dělat. Musím ji najít. Cesta se přede mnou otevřela, jako by byla předem vytyčená. Vstala jsem z trůnu a aniž bych Luciovi věnovala jen pohled, vyrazila jsem. Na příště už to budu jen já, kdo bude určovat směr.

♦ THE END ♦

Druidka

Druhá polovina

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kněžka: