Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kino

12.02.2010 (15:15) • KairaTay • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 4071×

Jednou mi kamarádka napsala, že by měla zájem potkat Jaksona Rathbona. Občas mi takhle i hrabalo, ale nějak mi to nedalo, a já sedla k počítači. Pokoušela jsem se napsat pár řádků… jak by to mohlo pokračovat, když mohla Poppy Moorová potkat Kristen. Proč by Toffee (Tofí) nemohla potkat jeho…? Přišlo mi to celkem nesmyslné. Ale když jsem uvažovala racionálně, tohle už se nestane. Když jsem byla malá, občas se mi stalo, že moje sny se staly skutečností. Bohužel tak je to i v mém dospělém životě. Někdy přemýšlím, že přestanu spát, a tak předejdu těmhle šílenejm snům, bez reality. Při psaní povídky jsem si všimla, že mi někdo píše na icq. Nedalo mi to, a já se koukla.

„Ahoj Torenc, jak se máš?“

„Ahoj Toffee, mám se skvěle. Co budeš vyvádět dneska?“ zeptala jsem se jí.

„Dneska nemám v plánu nic! Nechceš vyrazit do kina?“

Chvilku jsem přemýšlela, dneska nic nemám. „Jo ráda. Na co půjdeme?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Hmm,“ chvilku přemýšlela. „Dneska vychází nějaký nový film, co ty na to?“ řekla tajemně.

„A jaký to je?“

„Nech se překvapit. V 19:00 u mě?“ – Toffee

„Ok.“ Podívala jsem se na hodiny, co visely na zdi v kuchyni, bylo 16:03.

„Tak jo. Mám 3 hodinky na přípravu. Budu tam.“

„Zatím ahoj, ať to stihnu.“

„Pa,“ rozloučila se, a odpojila z icq.

Jakmile jsem udělala to samé, zalezla jsem do koupelny, a vlezla do vany. Potřebovala jsem se osprchovat, a utřídit si myšlenky. Pomalu jsem přidávala teplou vodu, protože jsem si začala zvykat na teplotu. A uvědomila jsem si, že je na čase vylézt. Vzala jsem si ručník omotala si ho kolem hlavy, druhým ručníkem jsem se osušila, a vylezla. Sundala si fén z poličky, a zapojila do zásuvky. Ten jsem na malinkej okamžik dala na umyvadlo, abych si mohla vlasy osušit ručníkem, pak jsem ho vzala do packy a sušila.

Suché jsem je měla tak za 15 minut, uklidila jsem ho, a vyndala šminky. Nijak se moc nemaluju, většinou jen stíny a řasenku, ale tentokrát to muselo být něco. Vzala jsem pudr, linky, stíny a řasenku. Po pár minutách jsem se podívala, jak vypadám, a nakonec jsem uznala, že celkem dobře.

„Kde mám mobil,“ šílela jsem po bytě. Jako už párkrát jsem musela zase zapnout počítač a pomocí icq si poslat sms, abych ho vůbec našla.

„Zmetek jeden, tady je.“ Zavýskala jsem, a vzala ho do ruky.

„Páni jen 2 sms?“ zasmála jsem se. Jukla jsem se, a Toffee psala.

„Jako vždy,“ abych nepřišla pozdě. To mě napadlo…

„Kolik je?“ hledala jsem hodiny, ale vůbec mě nedošlo, že držím mobil!

„Já jsem opravdu blondýna.“ A poklepala na čelo.

Odepsala jsem:  * Neboj, za chvilku jedu. *

Oblékla jsem si nějaké hezké oblečení, co jsem tam našla a v předsíni jsem popadla klíče od auta. Obula si kecky, a vyrazila. Zamkla byt, a mohlo se jít pařit. Tedy doufám, protože to Toffee ještě nevěděla.

Z baráku jsem vypadla jak kulovej blesk, a švihala si to chodníku k autíčku. Klíčky samozřejmně v ruce… jak jinak než připravené. Odemkla, a nasedla. Nastartovala jsem a vyjela po silnici ze sídliště. Směr Toffee. Koukla jsem se na palubní desku, a bylo 18:29.

*To mám jen tak, tak. * zamumla jsem si pro sebe.

Když jsem dojela na dálnici, ručička tachometru ukazovala 130. Tolik jsem v životě nejela. Tím pádem mi cesta netrvala dlouho a já sjížděla z dálnice na normální silnici. Teď jen 10 minut a jsem tam. 30 km rychlostí jsem vjížděla do ulice, kde bydlí Toffee. A zastavila u krajnice. Jednou jsem zatroubila na klakson, a čekala. 5 minut… 10 minut, kde je? Znovu jsem stiskla klakson, a tentokrát ho přidržela déle.

„Co šílíš?“

„To spíš kde jsi ty tak dlouho…“ zakřenila jsem se.

„No jo, pořád. Vždyť už jdu.“ Moc jí to slušelo, měla na sobě světle modré letí šaty, a k tomu bílé kecky. No jo, co jiného by si taky vzala. Je jako já *Žádné podpatky*.

„Takže kam jedeme?“

„Do Prahy… Palace Cinemas,“ dodala.

„Co tam vůbec dávají?“

„Ani nevím, ale slyšela jsi o Stmívání?“

„Jo, čtu knížku. Je to strašně krásný.“

„No tak to uvidíš. Můžeš posoudit, knížku a film.“ Hned se uchechtla.

„No… Já zírám.“

„Tak nekecej a jeď.“ Nastartovala jsem a vyjela z ulice. Za chviličku jsem byla zase na dálnici, a mířila do Prahy. Malinko jsem se tam ztratila po 45 minutové cestě, ale zdárně jsme to našly. Já jsem zaparkovala, doufala, že stihneme začátek.

„Pohni Tor,“ kárala mě.

„Už jdu.“ Zamkla jsem auto, a vyrazily jsme. Do kina se začalo slézat hodně lidí, takže jsem si připadala jako sardinka.

„Zdovolením,“ poprosila jsem holčičku, která seděla s nataženýma nohama přes celou uličku.

„Omlouvám se,“ podívala se na mě čokoládovýma očima, jako štěně.

„Děkuju.“ A usmála se na ní. Hned jí to zvedlo náladu.

V klidu jsme se usadily, a já mohla čekat, až začne film.

„Těšíš se?“ – Toffee.

„Na co?“ – Torenc.

„No na film?“ co je to za otázku?

„Co je to za otázku?“ a lehce se usmála.

„No…“ chvilku se odmlčela, a pak se začala smát. „Já jen… pak půjdeme na skleničku ne?“ tak teď mi mluví přímo z duše.

„Já se bála, že to ani neřekneš,“ a začala se smát s ní.

„Pššš,“ozvalo se někde z první řady.

„Á… film začíná.“ Rozhodně obě výbuch smíchu.

Po víc jak hodině jsem se podívala na mobil. Hrozně mě zdřevěněl zadek. Už jsem nevěděla, jak si mám sednout.

„Co děláš?“ zeptala se mě šeptem Toffee.

„Už mě nebaví sedět.“

„Ještě půl hodiny,“ cože?

„Cože? Můj zadek rezignuje, a vypověděl výpověď.“

„Musíš vydržet.“ Otočila se a koukala dál.

„No tak to je velmi vtipné.“ I já se otočila a rezignovaně koukala na plátno.

Ta půl hodina mi připadala jako věčnost. Už jsem ani nevěděla, jestli sedím nebo lítám, protože můj zadek… byl někde na procházce. Konečně začaly titulky, a já si mohla oddychnout. Toffee se zvedla a následovala mě, k východu.

„Skočím si na Wc,“ stoupla jsem si ke straně, a čekala. Všimla jsem si jednoho kluka, kterého znám ze školy, a šla za ním.

Zaklepala jsem mu na rameno. „Ahoj.“ On se otočil, a koukal na mě jak na blázna.

„Promiň,“ já nevěřila svým očím.

„Ty… ty jsi Jackson Rathbone? Že…“ a čekala, co odpoví.

Podíval se kolem sebe, jestli ho nikdo neslyší. „Myslím, že jo.“ A usmál se.

„Těší mě.“ Podala jsem mu ruku na pozdrav, a potřásla si s ním.

„Nemohl bys tu semnou počkat…? Kamarádka mi neuvěří,“ kupodivu čekal.

Konečně vylezla, a úplně zkameněla. Ten se na ni díval, a vůbec nechápal. Myslím, že si neuvědomoval, kdo vůbec je.

„Ahoj,“ pozdravil jí.

„A… ahoj,“ vydala ze sebe jedinou hlásku.

„Jak se jmenuješ?“

„Toffee,“ a myslím, že to z ní trochu spadlo. Myslím ta nervozita.

Podal jí ruku. „Já jsem Jackson. Ale to asi víš.“

„Nechtěly byste jít někam na skleničku?“ on se nás ptá? Zrovna my?

Podívala jsem se vyděšeně na Toffee, a ona jako vždy přikývla.

„Jasně.“

„Takže jdeme? Půjdem támhle,“ukázal na kavárnu v patře. „Odkud jste?“

„Já jsem z Kladna a Toffee je z menší vesnice. Je tam moc krásně, viď.“

„No je tam úplně nejlíp. Nejezdí tam auta, a je tam klídek.“ Úplně se rozplývala.

„Odkud jsi ty Jacksone?“ zeptala se Toffee.

„Michigan.“ Řekl jednoduše.

„Páni,“ – Torenc.

Došli jsme na místo, posadili se a čekali na obsluhu. Když přišla všichni si objednali skleničku něčeho tvrdšího, a začali se bavit o různých věcech. Hodiny ubíhaly jak o život a já se přestala zajímat o čas.

„Páni to je hodin,“ vykřikla jsem.

„Co je,“ řekli oba sborově.

„Ráno vstávám do práce. Musíme jít Toffee.“ Když se mi teda vůbec nechtělo.

„To je škoda!“ – Jackson.

„Omlouvám se, bylo to s tebou hezký, ale musíme jít.“

„Toffee.“ – Jackson.

„No.“

„Nedáš mi na sebe číslo?“

„Páni,“ zadržela dech, a pak vydechla. „Ráda,“ vyměnili si čísla, a já se otáčela k odchodu.

„Jdeme?“ dokonce jí dal pusu na rozloučenou.

„Moc mě těšilo, Jacksone.“ – Torenc.

Toffee se konečně od něj odlepila, a já si mohla jít konečně svojí cestou. Tedy spíš až zítra, jako do práce. To se mi vůbec nechce. Šly jsme po schodech dolů, a já cítila na zádech jeho pohled. Toffee se spokojeně culila, myslím, že tomu vůbec nevěřila. Pak jsem upadla na podlahu, a…

„Torenc, jsi v pořádku?“ volala na mě Toffee.

„Co se stalo?“

„Vyšla jsi z auta, a štrejchnul tě řidítkama támhle ten blbec.“ A ukázala na něj.

„Aha.“ – chytla jsem se za hlavu, a přemýšlela, jestli se mi to zdálo nebo ne.

„Co je?“ zeptala se mě starostlivě.

„Měla jsem divnej sen.“

„Jakej?“ naléhala.

„Jely jsme do kina, a tam jsme potkaly Jacksona Rathbouna.“

„Ty jsi blázen. Co ten by tady dělal.“ Poklepala si na čelo, a pomohla mi zvednout.

V té chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem se opravdu nezbláznila. Nikdy se mi nic nezdálo, ale co není, může být. Tahle praštěná autorka dala zase něco dohromady.

Tahle jednorázovka je věnovaná Toffee123...

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kino: