Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Když můžete žít věčně, pro co žijete?

27.10.2011 (15:15) • twimaja • FanFiction jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 1848×

Když můžete žít věčně, pro co žijete?

Dobrá otázka, pomyslel jsem si a dál sledoval fascinovaným pohledem obrovský plakát, který visel před Portangelenským kinem. Byla na něm dívka, koukající přímo do objektivu, a chlapec, který se nad ní ochranitelsky nakláněl. Kdyby nebylo těch jeho topazových očích a nápisu „Příběh o dívce, která se zamilovala do upíra“, vůbec bych tomu nevěnoval pozornost. Jenže od té doby, co se tento film dostal do kin a vzbudil celosvětové šílenství, to šlo s naším utajením z kopce. Kdybych tenkrát Tanyu nevaroval, aby se od té spisovatelky držela dál, ale ona si stála za svým. Ne že by se přímo rozhodla nás prozradit, ale myslela si, že když někomu dopomůže vymyslet příběh o nás, nadpřirozených bytostech, tím spíš, že to bude fantasy, nikdo tomu neuvěří. Jenomže se jí to trochu vymklo z rukou a místo, aby té ženské ukázala sen o upírech, začala obyčejnou dívkou. Samozřejmě že na upíry a jejich akce také nakonec došlo, ale to až poté, co Tanya vložila do snu veškerou přitažlivost, kterou kdy cítila ke mně, a vmísila ji mezi tu lidskou dívku a chlapce s bronzovými vlasy a topazovýma očima.

Později, když mi v mysli ukazovala, jak to bylo, jsem si všiml, že při vytváření snu myslela na mě. Takže kdyby neměla plnou hlavu mě, mohla té spisovatelce ukázat jiný obličej, než ten můj a já jsem teď nemusel žít se strachem, že naše existence bude odhalena.

A samozřejmě díky Tanye musela celá naše rodina začít nosit kontaktní čočky a změnit si jména, protože se nějakým – podle Tanyy to byla čirá náhoda – nedopatřením té ženské zdály sny o nás ještě týden po tom prvním. Tanya tvrdí, že už u ní nebyla, ale já jí nevěřím. Stephenie Meyerová, autorka světového bestselleru, se totiž trefila, jak do našich jmen, tak do našich schopností, místa bydliště, celoživotní historie i poměrů v rodině – to nemůže být náhoda.

Stál jsem tam před kinem, myšlenkami mimo, a přemítal o tom příběhu. Co když to nějak souvisí s námi? Co když to vážně není náhoda, ale osud?

Z těchto směšných myšlenek mě vytrhla dobře známá mysl.

Tady je! Už jsem si myslela, že ho nenajdu, říkala si pro sebe ta osůbka.

Otočil jsem se přesně ve chvíli, kdy ke mně Alice došla.

„Už jsi to viděl?“ zeptala se s pohledem na plakát. Než jsem stačil odpovědět, zaujala její pozornost skupina dívek, která se právě nadšeně hrnula ke vchodu do kina. Bohužel byly špatně informovány, jelikož kino otevíralo až za patnáct minut.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne,“ řekl jsem tiše. „Chystám se na to jít.“

„Možná bych měl vědět, že za to nesu částečnou vinu…“ Alice sklopila pohled a hloubavě pozorovala špičky svých nových bot Jimmy Cho.

Nechápavě jsem svraštil čelo a chystal se zjistit, o čem to mluví pomocí svého daru, ale ona myslela na cokoliv, jen ne na to, co mě zajímalo.

„O čem to mluvíš, Alice?“ zeptal jsem se šeptem.

Zvedla hlavu, podívala se mi do očí a kývla hlavou směrem k lavičce u vchodu. Sedli jsme si a já vyčkával.

„Víš,“ začala. „Měla jsem… tu… vizi. A v ní jsem spatřila dívku.“

Mlčel jsem a vydechl, když se její myšlenky obrátily přesné k té vizi, o které mluvila, a já se mohl podívat. Fascinovaně jsem pozoroval hnědovlasou dívku s čokoládovýma očima a sebe, jak ležíme na… mojí louce!

„Co to –“

Přerušila mě. „Nech mě domluvit, ano?! Ta vize přišla zničehonic, ani jsem se nesnažila vidět tvou budoucnost. Ale objevila se a v ne zrovna vhodnou chvíli. Byla jsem s… Tanyou.“

Můj mozek začal vstřebávat všechny ty informace a mně všechno zapadlo do sebe. Cítil jsem se neuvěřitelně rozzuřený. Takže vinu nenese jenom Tanya, která trucovitě stála za tím, že musí ukázat jeden příběh ve snu té ženě, je v tom i Alice.

Nevěděl jsem, proč si vybrala Tanya zrovna tuhle ženu, která v životě nenapsala jediný příběh, ale zjevně k tomu měla důvod. Jenže mě teď žádné důvody nezajímaly, chtěl jsem vědět, proč se s tím Alice svěřila zrovna Tanye, která by nejraději byla mou ženou, zrovna jí.

„Alice, co to má znamenat?!“ vykřikl jsem bezděky. Neuvědomil jsem si, že přitáhnu pozornost.

Alice zřejmě v tu chvíli také nebrala ohledy na okolí a oplatila mi vyšším hlasem: „Edwarde, uklidni se.“

A najednou do mě narazily. Myšlenky skupiny dívek, která stála před kinem a podle slov, které jsem zachytil už předtím, se nemohly dočkat, až půjdou na Stmívání, už počtvrté.

Alice? Edward?

To není možné!!!

Jak to? Co to má, proboha, znamenat?

Nějací lidé se snaží vydávat se za ně? Nebo skutečnost?

O, můj Bože! Vypadají jako oni!

Šlehl jsem po nich pohledem ve stejnou chvíli jako Alice a ony se okamžitě sklonily k sobě.

„To se moc nepovedlo,“ zašeptala Alice.

„Ne, to se opravdu nepovedlo, A-… Chtěl jsem říct Mary.“ S kyselým úsměvem jsem použil její nynější jméno. Vlastně to bylo její vlastní jméno, ale ona dávala dřív přednost Alici než Mary.

„No, měl bys na to jít. A odpusť.“ S těmi slovy Alice odešla.

Najednou se otevřely dveře a dívky se nahrnuly dovnitř. Loudavě jsem šel za nimi.

Když jsem si koupil lístky, sedl si do řady a pozoroval reklamy, které naskakovaly na pláně, přemítal jsem o své sebekontrole. Musím si začít zvykat na nová jména. Alice Cullenová neexistuje, už je jen Mary Brandonová. Místo Carlislea Cullena je Carl Brandon. Žádná Esmé Cullenová, ale Anne Evenson Brandonová. Rosalie Haleová, tolik pyšná na své jméno, se musela odevzdat Lilien Whitlockové. Stejně tak Jasper, z něhož je teď Jack Whitlock. Z Emmetta se stal Eric McCarty Brandon. A já? Já jsem Robert Masen Brandon.

Jo, asi je divné, že jsem si vybral stejné jméno jako ten herec, co mě má hrát, ale to jediné mě zaujalo.

Všechny světla zhasla, sál byl přeplněn lidmi, a film začal.

***

Zrovna jsem vycházel ze sálu, myšlenkami stále ve Forks, když do mě někdo vrazil.

„Au, sakra!“

Vzpamatoval jsem se a podíval se na dívku, která si právě mnula rameno. „Dobrý?“

„V pořádku. Jsi tvrdý jako –“ Teprve teď obrátil svou pozornost na mě a zmlkla. Zíral jsem do čokoládových očí, stejně tak jako ona do mých… zelených.

„Bože můj,“ zamumlala si pro sebe. „No, promiň, že jsem do tebe vrazila, ale já pospíchám.“ Sledoval jsem, jak kolem mě proběhla, a mířila k sálu, z kterého jsem právě vyšel.

Šel jsem za ní a čekal, až se vrátí, protože žádný film už nedávali.

„Krucinál!“ ozvalo se zevnitř a já se rozeběhl upíří rychlostí k ní.

Seděla na prvním schodě, hlavu opřenou o paži. Když jsem zastavil před ní, zmateně se ohlédla.

„To kino už skončilo, viď?“ zeptala se a její tvář se začervenala.

Přikývl jsem a posadil se vedle ní. „Před chvilkou. Ty jsi to chtěla vidět, že? Je to světový bestseller, nikdo neodolá.“

Zavrtěla hlavou. „Kvůli tomu ne.“

„Tak proč?“ zeptal jsem se s pohledem na její tvář. Podívala se na mě a sklopila pohled, když zjistila, že si ji prohlížím.

„Chtěla jsem vědět…“ Odmlčela se a mně začalo leccos docházet. Ty čokoládové oči, hnědé vlasy, červené tváře, to zrychleně bušící srdce, když se mi podívá do tváře…

„Co tě čeká?“ dokončil jsem za ni váhavě větu.

Šokovaně se ke mně otočila. „Edward… Cullen?“

Pousmál jsem se. „Bella Swanová?“

„To není možné…“

Chytil jsem ji za bradu a v tu chvíli si uvědomil, že ji nedokážu číst myšlenky. Její vůně byla sice lákavá, ale ne příliš.

Podívala se mi do očí a já jí pohled zjihle oplácel. Naklonil jsem se a políbil ji.

Tak tohle má Alice u mě.

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Když můžete žít věčně, pro co žijete?: